Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Poslední déšť - 3.částOblíbit

a6111.jpg

Autor: Ronkar

Sekce: Povídka

Publikováno: 04. února 2009 09:47

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Pokračování příběhu pražského detektiva Davida.
 


Proč se mi vrací ten sen? Proč stále musím vidět chybu, kterou jsem udělal, znovu a znovu. Jaký to má význam? Jaký smysl? Je to snad proto, abych si uvědomil, že to mohlo být jinak? Že byla šance…
Žádná druhá šance neexistuje. Prostě se to stalo a nikdo to už nedokáže vrátit.
David zamrkal a znovu se podíval na svůj obličej v zrcadle. Jeho pokožka měla nezdravě bílou barvu. Tvář – unavená a zamyšlená, byla zvlhlá potem stejně jako tmavé vlasy. Kruhy pod očima se za poslední dva dny ještě více prohloubily. Nevypadal vůbec dobře.
Venku byla temná noc.
Otočil kohoutkem, který zlehka zavrzal a několikrát si osvěžil obličej a zátylek chladivou vodou. Zchladil i vyschlé hrdlo, které ho nepříjemně pálilo.
Křik, jenž ho probudil, jeho vlastní křik, se ještě stále jakoby chvěl uvnitř pod hrudní kostí. Ten samý sen ho probouzel už dlouho, ale dnešní noci byl jiný. Byl živější, intenzivnější a o to víc hrozivější. Tentokrát se změnil. Ano, byl jiný.
Rukojmí neviděného muže už nebyla ta samá žena, ta, jejíž obličej ho pronásledoval téměř každou noc. Paprsek světla tentokrát padal na tvář o mnoho mladší dívky.
A David znal tu tvář.
Tvář té, kterou viděl včerejší noci u místa vraždy. Ano. Mladinká dívka s deštníkem. To byla ona. Její obličej byl stejně vyděšený jako tvář ženy z předešlého snu.
Hleděla na něj a on na ní. A v duchu doufá, věří, že jí nějaký zázrak z nebes zachrání. Muž za ní natáhl kohoutek své zbraně a pak… pak dívka promluvila.
Davidovi ještě stále zněl v hlavě její hlas. Její silná slova. Tak jasná.
Zachraň ho. Zachraň ho, než bude pozdě.
Pak následoval sled neznámých, podivných, ale překvapivě jasných obrazů. Město, Praha, následovala temná ulice, číslo budovy, šedá hala, schodiště a potemnělé chodby. Ozval se výstřel a David se probudil s křikem.
Trvalo mu dobrou minutu, než se uklidnil a ujistil se, že je ve svém bytě. Ve své ložnici, své posteli. Že je všechno v pořádku.
Ale nebylo.
Nic nebylo v pořádku. Cítil se hrozně. Bylo to tak skutečné. Netušil, co to vše znamená, ale nikdy předtím nic podobného nezažil. David nevěděl, co se skrývá v temnotě oné budovy, nevěděl ani, jestli to vše bylo výplodem jeho fantazie, nebo jestli je v tom víc. Měl však divné tušení. Předtuchu. Cítil, že se něco stane. Něco hrozného. Něco, čemu je třeba zabránit. Něco, čemu může zabránit.

***

Vypnul motor. Chvíli civěl přes okno, do nějž bušil déšť, a přemýšlel o tom, co to vlastně dělá. Bylo to šílené. Vypravil se teď, v chladné deštné noci, do té nejtemnější a nejnehostinější čtvrti. A vše kvůli… snu. Ale třeba to všechno není jen sen… Třeba je to reálnější, než se zdá. Najednou zjistil, že se bojí. Bojí se, že udělá znovu chybu. Byl to krátký, ale intenzivní pocit. Velmi nepříjemný. Aby se od něho odpoutal, zkontroloval svůj Glock a uložil ho do podpažního pouzdra. Nechtěl už dál o tom přemýšlet, zbývalo jediné: Přesvědčit se na vlastní oči jestli blázní, nebo jestli je v tom víc.
Vytáhl z přihrádky baterku a vystoupil z vozu, ihned promokl na kůži, ale nevšímal si toho. V nedalekém průchodu seděla u popelnic trojice pokuřujících bezdomovců, kteří si předávali z ruky do ruky levné krabicové víno. Černovlasému muži nevěnovali jediný pohled.
David zhodnotil budovu, před níž stál. Okraj Prahy se občas zdál být domovem stovky podobných omšelých starých budov, našly se všude možně a velmi často se stávaly dočasným příbytkem bezdomovců. Dříve tu bývaly sklady. Ale čas utíkal a mnohé zůstávaly nevyužité a opuštěné.
Vyzkoušel baterku, fungovala. Vstoupil dveřmi dovnitř a okamžitě začal pročesávat prostor kuželem světla. Slyšel, jak déšť bubnuje do plechové střechy vysoko nad ním a do zbývajících oken v přízemí. Snažil se ho nevnímat, aby mohl věnovat pozornost jiným zvukům. Postoupil kupředu, napravo od něj kovově něco zachrastilo, bleskově se natočil tím směrem a vytasil svůj Glock. Světlo baterky spočinulo na staré plechovce od barvy a vzápětí skrze paprsky světla proběhl velký hnědý potkan. David vydechl, lehce se pousmál, spíš však z nervozity, v krku měl sucho a snažil se ovládnout svůj zrychlený dech. Postupoval pomalu vpřed. Uprostřed haly narazil na železné schodiště se zábradlím vedoucím do prvního patra. David na ně posvítil, pistoli měl stále pohotově. Poznal je. Byly to ty schody ze snu. Opatrně se vypravil nahoru.
Obezřetně a co nejtišeji je zdolal a ocitl se v chodbě, až na konci objevil tři staré kanceláře. U dvou chyběly dveře, u třetí zase skleněná výplň dveří. Pomalu zamířil k dveřnímu otvoru úplně vpravo v rohu. Baterka a pistole mu vytyčovaly cestu. Uvnitř byl kovový psací stůl, zpola roztrhaná nástěnka a spousta papírů v kartónových krabicích. Kromě několika poděšených potkanů zde nic nebylo. Stejně prozkoumal i zbylé dvě kanceláře.
Nikde nic.
David si podrážděně otřel pot, který ho začínal štípat v očích a šinul se dál tmou. Postup přerušoval delším prosvěcováním podezřelých míst. V zadní části prostoru našel jakýsi starý, dozajista už léta nepoužívaný lis a další kanceláře. Ze stropu zde viselo několik rezavých řetězů, které se nehlučně pohupovaly tam a zpět.
Začínal mít pocit, že to, co dělá, je naprosto nesmyslné. Honí se tu tmou za potkany! Měl by se na to vykašlat. Obrátit se, vrátit se k autu a jet domů, jenže… Jenže David to prostě nedokázal udělat. Slova dívky ze snu byla silnější.
Uvědomil si, že to s obezřetností asi přehání, pokračoval tedy rázněji. Do kanceláří už nevcházel, jen je prozkoumal baterkou. První byla prázdná, druhá také. Třetí…
David se zastavil. Světlo dopadlo na převrácený stůl, za ním něco bylo. Vešel do kanceláře, přejížděl kuželem světla podlahu, bylo tam rozbité sklo a suť. Pomalu mířil k psacímu stolu, posvítil za něj a zahlédl cosi, něco jako…
Krev!
Na podlaze ležela mrtvola člověka!
Nejprve se ulekl, ale když se trochu uklidnil, baterkou si tělo prohlédl z blízka. Byl to muž. Starý, bílé pleti s prořídlými šedivými vlasy, otevřená ústa odhalovala téměř bezzubé dásně. Na Davida civěly bez mrknutí zarudlé oči. Byl to bezdomovec, ubohá lidská troska. Hruď byla nahá a na zkrvavělých prsou…
Znak devíticípé hvězdice.
David ztěžka polkl slinu. Svíral se mu žaludek a hlava se mu zatočila. Teď už si nebyl jistý, co je horší, jestli jeho noční můry, nebo to, do čeho se probouzí. Musí se uklidnit. Zhluboka se několikrát nadechl. Najednou si všimnul čerstvě mokrých šlápot. Nepatřily jemu, tyhle měly jinou formu podrážky. Dřepl si k tělu bezdomovce.
Podrážky jeho bot byly suché.
Odjistil pistoli a soustředěně naslouchal, ale v uších mu zněl jen vlastní pulz. Najednou si připadal hrozně opuštěný a zranitelný. Pokud tu ještě někde vrah je, světlo ho zcela jistě upozornilo. Vyklouzl z kanceláře, zkontroloval zbraní prostor napravo i nalevo. Čisto. Šinul se podél zdi zpět do chodby. Opatrně. Krok za krokem. Světlo prudce dopadlo za další roh, natažená paže s baterkou svítila zprava do leva.
Zahlédl, jak vzduch pročíslo cosi o rozměrech člověka! Než stačil zareagovat, ucítil silnou ránu do hrudi, která ho odhodila dozadu. Narazil zády do prosklení, které se mu rozsypalo do vlasů. S tlumeným zaúpěním padl břichem na tvrdou podlahu. Baterka upadla na zem a zhasla!
Nastala naprostá tma. Glock skončil neznámo kde.
David měl několik okamžiků před očima jiskřičky, celou jeho bytost ochromila bolest. Chodbou se rozezněl vzdalující se spěch nohou. Zašmátral levačkou naslepo po zemi. Sykl bolestí a rukou ucukl. Střep! Zkusil to znovu. Dotkl se něčeho oválného – baterka! Zvedl ji a několikrát s ní zatřásl. Černočernou tmu opět prořízl proud světla. Glock odklouzal stranou, kde narazil na zeď. Naštěstí nevystřelil. Daniel se zaklením vstal na nohy, v běhu sebral pistoli a začal útočníka pronásledovat.
Dutý dusot nohou neznámého k němu ještě stále doléhal, byl znatelně rychlejší, než David. Mířil zpět ke schodišti. David cítil, že mu levačka silně krvácí a nepříjemně mu v ní škubalo.
Doběhl ke schodišti. Světlo baterky v té chvíli dopadlo na záda muže, který se obratně odrážela od zábradlí a zdolávala tak schody po třech najednou.
„Stůj!“ zařval David s namířeným Glockem. Chlap se strnule zastavil téměř pod schodištěm.
„Stůj, nebo budu střílet,“ muž dole se nepohnul.
„Otoč se! Pomalu,“ rozkázal detektiv, „a ať ti vidím na ruce!“
Neznámý dole uposlechl a pozvolna se otočil k detektivovi čelem. Byl vysoký, David odhadnul, že může mít až sto devadesát centimetrů. Na sobě měl zimní bundu do pasu tmavé barvy, na rukách kožené rukavice. Do tváře mu však neviděl, měl přes ní přehozenou kapuci a obličej měl schválně skloněný, aby ho kryl stín. David k cizinci pomalu sestupoval schod po schodu. Zbraň stále pevně svíral v ruce a mířil před sebe. Zastavil se až necelé tři metry od neznámého. Hlaveň pistole mířila přímo na jeho hruď. Baterkou útočníkovi posvítil do obličeje.
„Sundej si tu kapucu!“ vyzval ho David.
Neznámý se nepohnul
„Slyšel jsi!“ zvýšil detektiv opět hlas.
Ticho.
David cítil jak mu po tváři pomalu stéká kapka potu.
„Nemůžete to zastavit,“ pronesl chraplavým hlasem neznámý, aniž by pohnul jedinou částí svého těla. David zaváhal. A to byla chyba.
Napravo se ozval třesk a hlasité řinčení kovu. Kriminalista sebou trhl a světlo baterky sjelo z neznámého směrem odkud se ozval hluk. Řítil se na něj zavěšený řetěz s hákem na konci. Minul Daniela těsně kolem pravého ucha. Kužel světla se bleskově vrátil zpět.
Muž v kapuci tam nebyl! Prchal přízemím pryč.
David se přikrčil, aby ho v návratu zavěšený řetěz nezranil a vystřelil – třikrát. V podstatě naslepo – vlevo, na střed a vpravo, aby pokryl všechny možnosti. Minul.
Seběhl schodiště a skrze skladiště prchajícího pronásledoval. Vyběhl do deště, ocitl se opět před vchodem do budovy.
Ulice byla prázdná. Nikde nikdo. Nebyli tu už ani bezdomovci. Neznámý zmizel.

***

David se vrátil domů. Vyjel do pátého poschodí, otevřel dveře výtahu až chodbou došel ke svému bytu. Zachrastil v kapse klíči a… Zarazil se.
Dveře jeho bytu byly otevřeny.
Na chodbě nikdo nebyl, dům byl tichý a prázdný. Odepnul si svůj Glock z pod kabátu, namířil zbraní do škvíry dveří. Byla příliš úzká, než aby mohl vidět dovnitř. Vzal tedy volnou rukou za kliku. Dveře se tiše otevřely a odkryly výhled do obývací místnosti s kuchyní. Nikdo zde nebyl. Nic neslyšel.
Uchopil rukojeť zbraně do obou rukou a opatrně a co nejobezřetněji vstoupil na dřevěné parkety. Lehounce zavrzaly, sotva slyšitelně.
Pohledem rychle zkontroloval dveře na toaletu, sprchu a do ložnice. Všechny byly zavřeny. Pokračoval vpřed, našlapoval tiše jako kočka, dávaje si dobrý pozor, aby už nevydal sebemenší hluk a nepozvaného hosta na sebe neupozornil.
Něco zaslechl. Jakýsi šramot. Vycházel z ložnice.
Přistoupil ke dveřím a nehlučně polkl. Dlouho se nerozmýšlel, namísto toho ukročil vzad a následně mrštně vykopl nohu. Dveře s prudkým nárazem třískly o zeď.
Hlaveň Glocku mířila přímo do tváře mladinké dívky, která se krčila vedle postele. Davidovi v prvním okamžiku spadla čelist dolů a tam zůstala.
Z pod oříškových vlasů stažených do dvou culíků po stranách drobných ramen na Davida zíraly velké tyrkysové oči, dominanta drobné tváře se špičatou bradou a ohrnutým nosíkem. Oblečená v zimním kabátku a v černých manžestrácích, seděla opřená o zeď a úzkostlivě objímala pažemi svá kolena. Děvče bylo sotva šestnáctileté.
David jí poznal okamžitě. S nikým by si jí nedokázal splést. Dívka z oné deštivé noci, kdy nalezli Veroniku Kuchtovou. Dívka, kterou viděl ve svém snu.
„Ty? Jak… Kdo…“ vykoktal David nesrozumitelně, bez možnosti poskládat dohromady souvislou větu. Pak si uvědomil strach v dívčině tváři a pistoli pomalu vrátil na své místo do pouzdra v podpaží. Přesto se ještě ujistil, že v místnosti nikdo krom dívky není. Nebyl.
„Nemusíš se mně bát,“ ujistil ji konejšivě David, přistoupil a dřepl si. Dívka se ještě o něco víc schoulila do sebe. Její oči byly vystrašené a v ničem se nepodobaly očím dívek v jejím věku. Byly hluboké, uhrančivé a mladému detektivovi se zdálo, že za nimi se skrývá něco velmi zvláštního a nepopsatelného, něco co však svou silou dokázalo během okamžiku Davida pohltit.
„Jak jsi sem dostala?“ otázal se tak nejjemněji, jak dokázal. Její obličej se trochu uvolnil z prvotního napětí.
„Bylo otevřeno,“ špitla.
„Jak se jmenuješ?“ Dívka pořád ještě váhala.
„Nic se ti nestane, jen mi prosím odpověz,“ pokračoval v přesvědčování detektiv.
„Sára,“ odvětila tiše dívka.
„Tak Sáro, pověz mi, co děláš v mém bytě? Jak si sem dostala?“
„Schovala jsem se,“ odvětila pohotově.
„Schovala? Před kým?“ Očividně zaváhala.
„Před ním,“ řeklo děvče a pohlédlo na Davidovu levou paži, kde se pořezal ve tmě o sklo, když pronásledoval útočníka. David se zamyšleně zahleděl na svou zraněnou ruku, nyní již obvázanou a pak znovu pohlédl do těch velkých očí.
„Ty… On… On tě hledal?“ otázal se váhavě. Sára přikývla.
„Chce ti... ublížit?“
„Jako jim,“ zašeptala Sára. David na ní hleděl udiven, nebyl schopen slov.
„Nevěděla jsem, kam mám jít. Bála jsem se,“
„Teď už to bude v pořádku. Jsi v bezpečí. Tady ti nikdo neublíží,“ ujišťoval ji.
„Pověz, kde máš rodiče, Sáro?“ Dívka sklopila oči.
„Sourozence? Prarodiče?“ nevzdával to David. Dívka zakroutila hlavou.
„Neměla jsem kam jít.“ Zvedla opět svůj pohled na detektiva.
„Ty víš… Víš, kdo je ten člověk?“
„Ne…“ zdálo se, že zaváhala.
„Můžeš mi důvěřovat, Sáro,“
„Já vím, že ano,“ odvětila mu překvapivě pevným tónem v hlase, jako kdyby o tom byla přesvědčená ještě před tím, než jí to sám David řekl.
„Vím, kde žije,“ dokončila větu. David překvapeně pozvedl obočí, ale neváhal a hned se vyptával dál.
„Můžeš mi říci kde?“
„Já… mám z něho strach,“ ztišila opět svůj hlas.
„Nemusíš se obávat. Teď už ne, zavolám na policii, ochráníme tě,“ řekl a pokusil se o úsměv, aby v děvčeti vzbudil důvěru, ale Sára překvapivě energicky zakroutila hlavou a její tvář se opět nehezky zkřivila strachem.
„Ne, ne, ne… oni mě před ním nedokážou ochránit,“ řekla naléhavě.
„Dobře, dobře,“ pokusil se jí uklidnit a na okamžik se zamyslel, „můžeš zatím zůstat tady… se mnou,“ utěšil ji. Dívka na něj pohlédla a v té chvíli si povšiml, že její oči byly o poznání jasnější. Nabídl jí ruku. Děvče se na Davida chvíli zamyšleně zadívalo, jako kdyby přemýšlelo nad tím, zda je to správná volba. Pak ruku přijala.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eithné - 13. března 2009 22:19
dub2857.jpg
Dobré, jdu hned na další... jen poznámka - haprují ti jména :-) Daniel/David ;-)
 
Lazi - 03. března 2009 17:23
oko8465.jpg
Čím dál tím lépe :)
Toho co poznamenal Psychop sem si ani nevšiml, ale dává to smysl ;) Ale jak říkám, méně pozorný (a trochu unavený) čtenář si toho ani nevšimne..

Každopádně se mi líbí to postupné přidávání tajemna. V každém kousku toho příběhu o něco víc. Těším se na pokračování. Good luck.
 
PsychoP - 26. února 2009 07:23
falling8927.jpg
Ale kuš... Informoval vůbec někoho o tom, že našel další mrtvolu, zapadající do případu sériového vraha? Pokud ne a někdo ji najde, tak najdou i jeho krev na skle a... To už by měl asi problém vysvětlit.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.081444978713989 sekund

na začátek stránky