Andor.cz - Dračí doupě online

David odložil pouzdro se zbraní na kuchyňský dřez a zadíval se na Sáru, která seděla v gauči obývacího pokoje se šálkem horkého čaje a dívala se z okna do ulice, kde mrholilo. David si nalil panáka své oblíbené irské wiskey a přemístil se za ní. Poněkud nejistě se posadil naproti do pohodlného křesla a zapálil si cigaretu. Sára se na něj ani neobrátila. Pozoroval ji.
Seděla rovně s koleny u sebe, bradou lehce pozvedlou. Vlasy se jí magicky leskly ve svitu stropní lampy. Překvapovala ho, zejména její oči. Byla v nich totiž nevyslovená zatrpklost a bolest, která mu vůbec neseděla k někomu tak mladému. Jako kdyby ta křehká a zranitelná dívka sedící před ním věděla o životě víc než on sám. V její přítomnosti se cítil zvláštně. Nejistě.
„Míváte zlé sny,“ řekla, aniž by se na něj podívala. Její prsty si při tom pohrávaly se zlatým přívěškem, který měla na krku.
Davidovi na okamžik strnula ruka s pitím. Tušil, že to ví, ale jedna věc je něco očekávat a druhá skutečně slyšet. Kopl do sebe panáka a potáhl si z cigarety, nepřestávaje ji upřeně pozorovat.
„Také mívám zlé sny. Jsou o mé matce a… o mém otci. Je to už osm let, co zemřeli. A přesto… stále se ten sen vrací.“ Sára odtrhla oči od výhledu a zadívala se na barvou nahnědlý obsah svého hrnku.
„Asi je to proto, že to pořád tak bolí,“ pravila zamyšleně a pustila přívěšek.
„Co se jim stalo?“ otázal se jí po krátké pauze. Mlčela. Všimnul si lesku v jejích očích. Neodpověděla.
„Byla jsi v mém snu,“ zkusil to jinak. Dívka se na kratičko ztěžka nadechla.
„Chtěla jsem tomu zabránit, ale…“ odmlčela se.
„Jak to děláš?“ Pokrčila rameny a pohlédla mu do očí.
„Prostě to dělám. Je to ve mně stejně jako cokoli jiného. Už když jsem byla malá, cítila jsem… sounáležitost s druhými lidmi. Cítila jsem jejich cit, hněv, strach, lásku… sny,“ dívka zamrkala řasami, „Bylo to tak skutečné, jako kdybych to cítila stejně jako oni. Bylo to tak intenzivní a plné…“ kousnula se do rtu, „byla jsem z toho zmatená, měla jsem strach a přitom… Přitom jsem zároveň věděla, že je to tak správně, že mé obavy jsou zbytečné.“ Opět se zahleděla z okna bytu do deštivé ulice. David naslouchal, ale pramálo jí rozuměl.
„Uvnitř sebe jsem cítila, že právě proto jsem se narodila, abych mohla pomáhat…“ Najednou se odmlčela a pohlédla na muže.
„Věříte v Boha, detektive?“ David znovu pohlédl na přívěšek, s nímž si dívka pohrávala.
„Ne, nevěřím,“ odvětil nakonec tiše a odložil prázdné sklo, kde se ještě před chvílí leskl jantarový obsah.
„Nikdy jsem se o tom svým rodičům nesvěřila,“ řekla s melancholií zahleděna do šálku s ruským čajem.
„Proč?“
„Bála jsem se,“
„Takže jsi dokázala vejít do mých snů a…“
„Promluvila k vám,“ potvrdila, ale pak sklopila oči opět k zemi.
„Vím, že to nebylo správné, ale já věděla, cítila, že ten starý muž je v nebezpečí. Věděla jsem, že si pro něj přijde a…“ Sára nedokázala dokončit větu, nemusela, oba moc dobře věděli, co se onomu bezdomovci stalo.
„Moc tomu nerozumím, Sáro. Proč tě hledá? Ten muž… proč zabil tu ženu a toho bezdomovce? Řekni, vím, že to víš,“ naléhal na ní. Dívka se odmlčela, Davidovi se zazdálo, že se jí téměř neznatelně chvěje brada.
„On… cítí hněv… nenávist…“ začala lámavě hovořit.
„Nenávist? Ke komu?“ nechápal detektiv.
„Nevím... nevím to přesně. Cítí se podveden, zrazen. Nenávidí celý svět… Nevím proč. Skutečně nevím,“ zakroutila hlavou Sára.
„Víte, on mě cítí stejně jako já jeho. Mluví ke mně, ve snění a někdy…“ dívce se roztřásla ramena, hlas se jí lámal, “někdy i když jsem vzhůru. Slyším jeho chladný hlas ve své hlavě. Cítím jeho pohled na svém těle. Planoucí, nelítostné oči... Jsem další na řadě.“ Hlas se jí zlomil a rozvzlykala se. David jí konejšivě uchopil za ramena. Nevěděl jak, odvykl si podobné věci dělat, už hodně dlouho.
„Neměj strach, Sáro, ochráním tě před ním, ať je to kdokoliv. Nemusíš se bát, teď už ne. Ochráním tě. Slibuji.“

***

„Cože?!“ ozval se zvýšený hlas Oskara z mobilního telefonu, „děláš si ze mně prdel?!“
„Myslím to vážně,“ odvětil mu klidně David.
„Vůbec nechápu, na co si to hraješ. Co se sakra s tebou děje, Davide? Chceš si dál zahrávat s ohněm? Nedávej jim sakra znovu záminku, aby tě potopili“
„Tohle zůstane jen mezi námi,“ odvětil mu na to David. Na druhé straně zavládlo ticho.
„Hele Davide,“ začal Oskar pomalu, „prošel sis dost těžkým obdobím a všichni to dobře ví. Půl roku v nemocnici, Martina tě nechala. Hele každý z nás si pamatuje jméno Artura Vaniše, ale je to minulost. Nechápu, kurva, proč si chceš znovu takhle zahrávat se svým životem? To ti to nestačilo?!“
„Nestačilo,“ odsekl David, protože ho už začaly Oskarovy otázky dopalovat.
„Víš, jak zníš?“ ozvalo se z druhé strany.
„Jsi jediný člověk, kterému v tomhle můžu věřit, Oskare. Kdybych nemusel, nežádal bych tě o to. Věř mi prosím. Udělej to pro mne,“ požádal David svého partnera. Na druhé straně opět zavládlo ticho. David slyšel, jak se Oskar zhluboka nadechl.
„Dobře,“ odpověděl nakonec, „udělám to.“
„Děkuji,“ řekl upřímně mladý detektiv, „A Oskare… dávej si pozor.“
„Budu,“ odvětil stroze Oskar a položil telefon.

Bylo to rozumné, poslat ho tam? Kdyby mohl, šel by tam sám, ale slíbil Sáře, že s ní zůstane, že ji ochrání. David si promnul oči. Možná je to celé nesmysl, ale… Pokud Sára mluví pravdu, pokud ano, možná skutečně Oskar něco najde. Nevěřil tomu, ale zároveň se k tomu nedokázal postavit lhostejně. Po snu, který měl, po setkání s tou zvláštní holkou, už ne.

***

Nervózně se podíval na mobilní telefon a zkontroloval čas. Oskar volal už před pár hodinami. Byla to trefa do černého! Sára nelhala, skutečně věděla, kde se vrah skrývá. David měl jakousi předtuchu, věděl, že dívka mluví pravdu. Jen mu pořád nešlo do hlavy, jak to dělá.
Oskar našel jeho byt, muže s kapucí, který zavraždil Veroniku Kuchtovou a toho starého bezdomovce. Hledaný v bytě ovšem nebyl. Když jeho parťák volal, byl z toho všeho značně nervózní. David se nedivil. Mladý detektiv moc dobře věděl, jaké myšlenky se asi Oskarovi honily hlavou.
Oskar poslal všechny potřebné a nalezené informace Davidovi faxem a řekl, že se co nejdřív ozve.
„Nevolej mi!“ zazněla v Davidově hlavě poslední slova Oskara před tím, než hovor ukončil. Ani se moc Davida nevyptával, což bylo překvapující, avšak uspokojující. David byl za to vděčný. Nechtěl, aby kdokoliv věděl o Sáře, dokonce ani Oskar. A to byl jediný člověk, jemuž se svěřoval. I když jen výjimečně. David byl zvyklý řešit si své problémy sám a Oskar to vždy respektoval i oceňoval.
Pokuřující v křesle svého obýváku intenzivně přemýšlel. Byl napjatý a nejistý. Napil se a prázdnou sklenku s ledem odložil stranou vedle svého mobilního telefonu, který měl připraven po ruce. Již třetí, kterou si nalil. A byla taky poslední, musel zůstat střízlivý. Venku přestalo pršet. V posledních dnech se snášel na město déšť tak často, až se bezdeštná mračna zdála být něčím nepřirozeným. Šeď a nehybné světlo ovšem nad městem zůstaly.
Ať se snažil dění posledních dvou dnů pojmout z jakéhokoli úhlu, stále se cítil stejně zmateně.
Hlasitě zaklel.
Polekaně pohlédl do otevřené ložnice, kde v jeho posteli spala dívka. V duchu si oddychl, že jí svým nepříčetným chováním neprobudil. Sára usnula tvrdým spánkem. Musela být velmi unavena, pomyslel si David. Bůh ví, co si prožila.
Faxová zpráva přišla velmi brzo po telefonátu. David netrpělivě čekal než papír vyjede. Nervózně při tom ťukal prsty do desky stolu.
„Dělej, dělej!“ snažil se popohnat přístroj, žádný vliv na jeho rychlost to ovšem nemělo.
Konečně! Vytrhl papír z faxu.
Byla na něm fotka a texty. Na fotografii byla tvář asi čtyřicetiletého muže s nakrátko sestřiženými, hnědými vlasy, na mnoha místech bylo možno rozeznat šediny. Chladné mločí oči barvy kovové šedi hleděly uhrančivě z pod úzkého obočí přímo na Davida. Rty měl úzké, jakoby semknuté vnitřním napětím.
Piotr Brzeczki.
Tak to je on! Pomyslel si David.
Náš hledaný vrah.
Následovala zpráva z policejní složky.
Brzeczki se narodil 4. února 1961 ve Varšavě. V roce osmdesát šest dokončil studia a stal se profesorem historie na varšavské universitě. Pak se v roce 1990 znenadání přestěhoval, se svou mladou manželkou Ewou a jednoročním synem Vladanem, do Čech. Podle všeho kvůli lepším pracovním podmínkám. Už v devadesátém prvním se patrně dostal do styku se sektou Probuzených. Ať už jeho role v celém tomto dění byla jakákoliv, o dva roky později došlo k oné hromadné rituální sebevraždě. Podle zprávy právě při ní zemřeli Ewa i Vladan. Piotr však ne. Zmizel. Zmizel neznámo kam.
David dočetl zprávu. Rozhodně toho nebylo moc, ale musel děkovat i za to málo. Mají jeho identitu. Znají jeho tvář. Dlouho se jim skrývat nedokáže. Teď už ne!
Byl přes deset roků pryč. Vrátil se až teď, ale proč? Zanechal dřívějšího života kvůli ztrátě své rodiny? Z jakého důvodu se rozhodl navrátit do Prahy a jak to, že jeho rodina spáchala sebevraždu a on ne? Zvláštní… David čekal něco jiného… Takový typ, jako byl Piotr, mu na chladnokrevného vraha neseděl. Vzdělaný profesor, manžel… Čert to vem!
Jak je tohle všechno možné? David měl pocit, jako kdyby byl svět kolotočem života, ze kterého nějakým nedopatřením on sám vypadnul a nyní vidí, jak rychle se točí a co je ve skutečnosti kolem něj, až na ten drobný nedostatek, že tomu, co bylo okolo, ani v nejmenším nerozuměl. Je to k smíchu i pláči. Znova se posadil do křesla, potáhl si z cigarety a vyfoukl obláček dýmu.
Najednou zazvonil telefon. Polekaně sebou trhnul. Konečně. Volá Oskar! To je dost, je to už déle než dvě hodiny.
Bylo to Oskarovo číslo.
David zmáčkl tlačítko a přiložil si telefon k uchu.
„No nazdar, to je dost!“ Spustil David zprudka, ale na druhé straně se nikdo neozýval.
„Oskare?“ zkusil to znovu.
Pak se z telefonu ozvalo: „Proč jste ji k sobě přijal, detektive?“ Mužský hlas šeptal, byl nepříjemně chladný a měl cizí přízvuk.
David vstal s překvapením z křesla.
„Kdo jste?“
„Nemáte ani tušení, co děláte. Už jsem vám jednou řekl, že to nemůžete zastavit.“ David ucítil, jak se mu při těch slovech sevřela hruď.
„Myslíte si, že ji dokážete ochránit?“
„Brzeczki,“ zašeptal zděšeně detektiv. Muž v telefonu se na okamžik odmlčel.
„Vidím, že detektiv Černý vám ještě stihl poslat zprávu,“ pravil nakonec volající.
„Kde je Oskar?“ Muž na druhé straně neodpověděl.
„Kde je Oskar!?“ zvýšil hlas David.
„Jdu si pro ni, detektive,“ zašeptal nesouvisle volající, „nepokoušejte se mi v tom zabránit!“ Detektiv si nervózně olízl suché rty.
„Neudělejte stejnou chybu jako váš partner, detektive.“ Volající zavěsil.
David vyděšeně hleděl na svůj telefon a na kratičký okamžik nebyl schopen se pohnout. Pak se však rozběhl ke kuchyňskému koutu, kde si odložil svou zbraň, urychleně jí sebral. Nepřemýšlel nad tím, kde vzal volající telefon Oskara. Nemohl. V hlavě měl jedinou myšlenku. Dostat Sáru pryč z tohoto bytu!

***

Chodba byla prázdná a tichá, jen od souseda sem slabě doléhal zvuk televize, v níž právě vysílali fotbalový zápas. David si vložil Glock do kapsy kabátu a spěšně, držíc Sáru kolem ramen volnou rukou, vyrazil k výtahu. Sotva k němu došli, z přízemí se ozval kovový zvuk, který je upozornil, že se dal výtah do pohybu a jede nahoru. Zbývají schody
„Rychle!“ řekl a vedl dívku ke schodišti. Sestoupili o dvě patra, když v tom se výtah zastavil hned v patře pod nimi. Zůstali stát na místě. David skrze zábradlí vyhlížel dolů. Palec v kapse položil na pojistku pistole.
Cink. Dveře se otevřely.
Vyšourala se z nich stará žena s berlemi. Detektiv i Sára si slyšitelně oddechli. Pokračovali v cestě.
„Počkejte!“ Zastavila se náhle Sára.
„Co se děje?“ Nechápal muž.
Dole někdo byl. Kráčel po schodech nahoru ráznými kroky. David se naklonil přes zábradlí, aby měl lepší rozhled.
Byl to on. Muž v bundě s kapucí přes hlavu. Vzhlédl pomalu nahoru.
Uviděl je!
„Zpátky, zpátky!“ zašeptal David naléhavě a společně vyběhli z mezipatra zpět do poschodí.
„Požární východ. Rychle!“ Jediná možná cesta, problesklo Davidovi hlavou. Tato, nebo přes něj! Kroky dole v baráku se změnili v rychlý běh.
Nouzové schodiště leželo z venkovní strany budovy a táhlo se od nejvyšších pater až ke spodním vedle jediného okna v každém poschodí. David ho prudce vysunul nahoru a pomohl Sáře, aby se jím protáhla. Sára proklouzla na druhou stranu.
V tom se okno samovolně od sebe zabouchlo s hlasitou ranou, div se nerozpadlo! David v poslední chvíli vylekaně ucukl prsty, o které by jinak pravděpodobně přišel. Instinktivně hrábl do kapsy, při čemž se prudce otočil. Prakticky naslepo vystřelil do chodby za sebou. Ze zdi, kam se kulka zavrtala, se lehce vysypal prášek omítky. Jen několik centimetrů nalevo stála postava muže s pevně rozkročenýma nohama. Lesklé oči pod kapucí hleděly na Davida.
Zmáčknout spoušť znovu už nestihl. Přímo nad ním se samovolně roztříštila zářivka a David se ocitl v dešti kousků umělé hmoty a skla. Ucítil, jak ho některé z nich pořezaly na rukou a obličeji.
Pěst v černé rukavici, která letěla k jeho spánku, neuviděl. Najednou spatřil tisíce oslnivě jiskřících hvězdiček. Ruku s Glockem sevřel tvrdý stisk, stejně jako krk. Něco mu vyrazilo dech tak prudce, až si málem překousl vlastní jazyk. Ucítil, jak se mu do žil na zápěstí bolestivě zaryly nehty. Chraplavě vykřikl a Glock mu vypadnul z ruky. Neviděl kam. Divoce mlátil volnou rukou, jak se snažil vyrvat ze silného sevření. Byl přiražen zády ke zdi. Ruka svírající jeho hrdlo ho zvedla ze země. Začal dusivě chraptět, marně hledaje špičkami bot podlahu. Naslepo vymrštil koleno. Trefil útočníkova do rozkroku, pod nohama opět ucítil pevnou zem, stisk ale nepolevil. Sotva se mu vrátil rozmlžený zrak, dostal tvrdou ránu přímo do brady, následovala další, ještě silnější, tentokrát do zubů. Tmavě rozmazaný flek, jež byl jediné, co viděl, se před ním pomalu začal formovat do podoby lidské tváře zakryté kapucí. Třetí útok pěstí se mu podařilo vykrýt. Vrátil útočníkovi stejnou měrou dvě rány do obličeje. Prsty svírající jeho hrdlo lehce polevily.
Podařilo se mu vysmýknout ze sevření. Ozvalo se kovové cvak! a útočník mrštně máchnul vodorovně rukou do vzduchu. David ucítil na hrudi jak mu něco ostrého proniklo oblečením. Bolest! Zařval jako tur a upadl na záda přímo na podlahu. Chytil se oběma rukama za prsa, kde ucítil morko. Krev!
Muž stál přímo nad ním, v pravačce se mu hrozivě leskl vyhazovací nůž, jehož hrot byl zbarven do šarlatova. Rozmáchl se, aby zasadil smrtící ránu. David věděl, že už se na nic nezmůže… když v tom se ozval křik dívky. Sára. Uvědomil si detektiv. Dlouhý, táhlý výkřik.
Útočník zavrávoral, ukročil vzad a nůž mu vypadnul z ruky. Začal ječet jako pominutý, při čemž se oběma rukama chytil za vlastní uši. David na nic nečekal a ztěžka se začal hrabat ze země do okna. Natáhl paži a popadnul Glock ze země. Brzeczki padl na kolena, stále se držel za hlavu, jako kdyby mu něco způsobovalo bolest. Sára chytila detektiva za paže a pomohla mu do okna. Nečekali na to až se Piotr zmátoří, spěchali dolů po požárním schodišti.
„Modrá Mazda!“ zasípal David, který stěží oddechoval. Klíčky od auta mu chrastily v kapse.