Andor.cz - Dračí doupě online

Žluté bistro

Již od mládí jsem měl sen, ostatně kdo sny nemá, že? Ale zpět k tomu snu, moji drazí přátelé, totiž založit si bistro. Bistro někde na rohu, každé ráno pokecat s pár známými lidmi, prodat jim pár párků, či klobásu, aby mohli odspěchat za svými povinnostmi a, až půjdou večer zpátky, tak celou akci zopakovat. Nutno podotknout, že to nevyšlo a já se zadlužil. Zadlužil a nadlouho musel opustit od svého snu. Pracoval jsem tu, či onde, ale nakonec, když jsem si říkal, že prožiji průměrný život a že bych si možná mohl najít průměrnou ženu a mít s ní průměrné děti v průměrném domě a jezdit na průměrnou chatu či chalupu, přišel zlom. Tedy, jeden by řekl, že je to dosti smutné a taky, že bylo. Moji rodiče zemřeli a já jim šel samo sebou na pohřeb. Spousta smutku a, tam mě to napadlo, spousta nářků. Samozřejmě jsem držel smuteční týden a jedl, na znamení smutku, párky z bistra na rohu. Ale… jedno velké ale, podědil jsem louku na kraji města a to je důležité. Prohlásil jsem tu louku za hřbitovní místo, a jak tenkrát platil jeden takový šikovný zákon, z hřbitovních míst se neplatí daně. Uznávám, že dnes založit hřbitov je trochu zvláštní, ale postavil jsem kolem celého mého hřbitovního místa zídku. Byla to moc hezká zídka, asi tak metr vysoká a pak jsem na její vršek dal stylový ostnatý drát. Jeden nikdy neví, kdy mu budou chtít vykrást hřbitov. Každopádně ať tak, či onak, nějakou dobu ještě stál můj hřbitov ladem, to se ví, mrtvoly se samy neudělají. Tedy ve své podstatě vlastně ano, ale však mi rozumíte. Takže ano, můj sen zatím stále nepracoval tak, jak měl, a proto jsem dalších pár let zase pracoval tu, či támhle. Ale nakonec měl hřbitov dostatečnou reputaci, aby se do něj začali sjíždět lidé (mrtvoly) z okolí a právě tehdy přišel můj čas. Koupil jsem si pěkný vozík na párky, se stříškou coby deštníkem. A o pohřbech jsem začal prodávat párky a světe div se. Lidé odění v černých róbách a smutečních zástěrách si moc rádi dali párek na poctu mrtvým. A nejeden člověk koupil párek a vhodil ho do díry, aby měl zesnulý něco na cestu. Ano, tak tohle bylo moje jezdící bistro. Přes den jsem jezdil s vozíkem po hřbitově a nabízel párky náhrobním kamenům či pozůstalým, kteří přišli položit kytky, či párky na hroby svých předků i jiných příbuzných. Časem můj hřbitov proslul daleko dále, než jsem počítal a nakonec byl znám celostátně a obchody šlapaly, mrtvoly se vršily a párky létaly vzduchem.
Přišel čas na druhou část plánu, v rohu hřbitova jsem postavil bistro. Tedy taková spíš menší hospůdka to byla, ale pojmenoval jsem ji „Žluté bistro“ a samozřejmě celou natřel na žluto. Takže na potemnělém hřbitově působila jako pěst na oko. Každopádně přes den jsem nyní jezdil s párky a po večerech vedl bistro. A světe div se ještě jednou, po večerech bylo bistro nacpané k prasknutí. Samozřejmě že nechybělo speciální menu pro lidi, kteří se domnívali, že brzy přijde zaklepat zubatá. To menu se jmenovalo „Poslední namazání“ a spočívalo v takové dávce alkoholu, že by Vás to zabilo, kdybyste náhodou na kahánku ještě neměli. A musím říci, že mé Žluté bistro se taktéž proslavilo a dokonce město postavilo autobusovou zastávku hned kousek od mého hřbitova. Jmenovala se „U žlutého hřbitova,“ tak se totiž začalo tomu mému hřbitůvku říkat.
Jenže pak přišel zlom ve světovém zdravotnictví a to se nemělo stát. Lidé vynalezli nějakou látku, díky které přestali lidé umírat. Tedy umírat na stáří, na alkohol, na nemoci. Jediná možnost, jak člověk mohl zemřít, byla násilná smrt. To se ví, že nejsem žádný zabiják, ale postupem času lidé již neměli potřebu chodit na můj hřbitov a i ostatní hrobníci si zoufali a proto byla založena asociace hrobníků. Scházeli jsme se v mém, teď již prázdném bistru a kuli plány na znovuobnovení hrobnického řemesla. Na hrobnické scéně se toto rychle rozneslo a tak jednoho krásného rána, po naší schůzce zakončené „posledním namazáním“ (které nás však nezabilo), byl můj žlutý hřbitov zaplněn mnoha hrobníky z celého širého světa. Hrobníci potřebovali práci, a proto potřebovali mrtvoly, a když nebyly mrtvoly samy od sebe, bylo třeba si nějaké vyrobit. Armáda hrobníků okamžitě vyrabovala celé město, vykoupili vše, co se dalo použít jako zbraň. Jako první samozřejmě byly rozprodány lopaty, krumpáče a rýče, další šly na odbyt košťata, kladiva a tak všemožně. Armáda opustila toto město a seskupila se tam, kde lišky dávají dobrou noc. Zde byla určena malá oblastní komanda, jež měla zajistit přirozený úbytek obyvatelstva, to se ví, že podle tabulek pro danou oblast. Pár dalších let tento systém fungoval a lidé zase začali chodit do mého bistra a kupovat párky, protože se báli, že i oni se stanou obětí tajemných zabijáků. Samozřejmě, že stálí zákazníci mého bistra měli tak trochu protekci, až když se sem tam někdo přiznal, že mu dochází peníze či tak. Tak to se z protekce rychle dostal a pak již byl poblíž Žlutého bistra navždy. Po pár letech se ukázala druhá stránka té látky, kterou měla momentálně celá, hrobníky redukovaná, populace lidstva a to ta, že se člověk nemůže nadále množit. Jenže hrobníci stále potřebovali práci. A tak lidí stále ubývalo a ubývalo, až zbyli jen hrobníci. Ano, stále to bylo dost lidí, ale lidé jaksi již prohnilí a zkažení honbou za mrtvolami. A tak vypukly hrobnické války. Komanda se seskupila do houfů, pak do armád a pak se armády střetly. Mnoho hrobníků padlo a ti zbylí, těch několik vyvolených se nakonec dohodlo na míru. A všichni, já mezi nimi, odešli do mého Žlutého bistra, několik posledních lidí na celé planetě. Občas někdo musel dojet pro alkohol tam, či onam, ale vesměs jsme si žili v mém Žlutém bistru jako králové. A jestli jsme neumřeli, dopřáváme si poslední pomazání každý den a modlíme se, aby tomu tak skutečně bylo.