Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Poslední déšť - 5.částOblíbit

a6111.jpg

Autor: Ronkar

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 13. února 2009 09:24

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Pokračování příběhu pražského detektiva Davida.
 


„Pořád to krvácí?“ procedil mezi zuby David a upřeně hleděl přes přední sklo automobilu. Sára mu držela na hrudi látku, která se již nasákla krví. Rána byla dost hluboká, ale do nemocnice jet nemohli. Davidovi bylo jasné, že musí opustit město. Musí Sáru skrýt, bez jakýchkoliv stop. Také proto nyní ujížděli po dálnici na východ.
„Už skoro ne,“ zalhala, protože nechtěla Davida ještě více rozptylovat od řízení, když uháněli po dálnici rychlostí sto dvacet kilometrů za hodinu.
„Ale musíme to obvázat,“ doporučila.
Mladý detektiv se teprve před chvílí trochu uvolnil, rytmické tepání v uších pomalu odeznělo, stejně jako zmizel studený pot z čela. Sára si povšimla, že už nesvírá volant tak křečovitě, jako před chvílí.
Neodpověděl jí.
„Musíte zastavit, abych vás mohla ošetřit,“ řekla o něco důrazněji.
„Dobře,“ kývl hlavou, aniž by na ni pohlédl.
Zastavil Mazdu u krajního pruhu. Sára mu pomohla vysmeknout zakrvácenou košili, rozpáraná látka ve výšce prsů byla okolo deseti centimetrů dlouhá, stejně jako krvavý šrám na těle.
"Musí to hrozně bolet." Pomyslela si Sára se zkřiveným výrazem ve tváři, když si nyní mohla ránu detailně prohlédnout.
Hodně krvácela.
„Pod tvým sedadlem je lékárnička,“ řekl detektiv a vypnul motor. Děvče se tam okamžitě natáhlo. Ucítila chlad kovu a na kolena si posadila malý kufřík s rudým křížem. Autolékárnička obsahovala jen to nejnutnější, muselo to stačit. Jakmile začala ránu čistit, povšimla si něčeho zvláštního – jizvy. Malé kulaté jizvy uprostřed hrudi. Snažila se tomu nevěnovat pozornost a ránu důkladně vyčistila a vydezinfikovala. David při tom skřípavě zatínal zuby a na vypracovaných pažích se mu napnuly všechny svaly, prsty se křečovitě zatínaly v pěsti. Když byla tato nepříjemná procedura hotova, Sára vymotala bílý obvaz.
„Předkloňte se,“ vyzvala ho, aby dosáhla za záda.
„Zabil jsem ho,“ řekl nepřítomně muž, jakmile se opět narovnal. Sára při práci strnula a pohlédla na jeho tvář. Rozpoznala v něm vnitřní pohnutí.
„Oskara. Poslal jsem ho do jeho bytu…“ pokračoval tiše, „zabil jsem ho.“
„Ne,“ řekla, „to on ho zabil, ne vy.“
Davidovi poklesla brada a zakryl si oči dlaní. Cítila jeho bolest. Bolest nad ztrátou partnera. Výčitky svědomí, které ho sžíraly. Oskar je mrtvý. Jediný člověk, jenž mu věřil. Jediný člověk, který ho podržel, když bylo nejhůře. Jediný přítel.
Naléhal na Oskara, aby nikomu nic neříkal, dokud se s ním nesetká. Nesetkali se a proto bylo mladému kriminalistovi jasné, že o Piotrovi nikdo neví.
„Nevím, jestli to sami zvládneme, Sáro,“ pravil, „mám pocit, že je to nad mé síly.“ Dívka sklopila oči.
„Možná by bylo přece jen lepší…“ David nedokončil větu, „policie by ti pomohla,“ řekl nakonec.
„Kdo by mi uvěřil?“ zašeptla.
Ticho.
Měla pravdu.
Nad hrudí se jí zalesklo zlato. Byl to její přívěšek. David si teprve nyní povšiml, že má lidskou podobu.
„Co je to?“ otázal se tiše. Sára pohlédla překvapeně na řetízek a uchopila ho mezi prsty.
„To je… Svatý Kryštof - ochránce poutníků. Dali mi ho v děcáku, když mi bylo patnáct let.“
„To odtud jsi utekla?“ zeptal se. Sára sklopila zrak a odvrátila pohled.
„Nikdo mi tam nevěřil,“ prolomila vážným hlasem ticho, „nikdo mi nevěřil, ani když jsem byla vystrašená a věděla, že si tam pro mě přijde.“
„Co se jim stalo? Tvým rodičům?“ Chvíli mlčela, ale nakonec přece jen promluvila.
„Měli… nehodu,“ řekla trpce, hledíc ven z okna, „na ulici… srazil je opilý řidič. Byla jsem tam s nimi, ale auto mě minulo. Jenom mě.“ Odmlčela se.
„Pořád vidím, jak leží na silnici. Nehybní… v loužích krve…“ sklopila zrak. Pohled měla zamlžený.
Pak najednou ucítil její teplý dotek na svém rameni. Pohlédl na ni. Dívala se mu upřeně do očí. V ten okamžik v nich David viděl velkou sílu.
„Najde nás, Sáro. Před ním nemůžeme utíkat,“ řekl a odvrátil se.
„Musíme se schovat. Získat trochu času,“ sdělil jí nahlas své úvahy. Souhlasila.

***

„Kde to jsme?“
„To je chata jedné mé…“ David se na vteřinu odmlčel, „…známé,“ dořekl a otevřel klíčem vchodové dveře do dřevěné chatky s verandou a komínem, osaměle stojící v porostu nad úbočím lesnaté rokle, v níž se klikatě táhla říčka. Nepředpokládal, že ještě někdy použije klíče od této chaty. Už dávno zapomněl, že je u sebe vlastně má.
Z chatky nebylo vidět na žádné jiné obydlí v okolí a naopak. Proto David předpokládal, že o jejich příjezdu sem nikdo neví. Alespoň doufal. Šlo mu o jediné. Přenocovat na bezpečném místě, jen jednu noc. Jedinou. S trochou štěstí jim to vyjde a zítra brzy ráno vyrazí zase na cestu. Kam? To David přesně nevěděl. Jisté bylo, že nemůžou prchat věčně, čím déle to bude trvat, tím hůř. Musí najít způsob, jak se Piotra zbavit. Jak předejít jeho kroky. Nevěděl, jak to udělá, ale věděl, kde začít.
U Mariky Urbánkové. Ženy na invalidním vozíku.
Pokud někdo může pomoci, tak je to ta stará žena. Se svými myšlenkami se Sáře nesvěřil, zatím ne. Nemohl se však zbavit pocitu, že dívka něco tuší. Ba co víc, občas měl pocit, že Sára přesně ví, na co myslí a co chce říct. Možná to byl jen pocit, třeba se pletl.
Vešel do předsíně, která přecházela do obývacího pokoje s kamenným krbem.
„Nerozsvěcuj,“ upozornil Sáru, jež pohledem začala hledat vypínač.
„Postačí nám svíčky,“ dodal a zavřel za dívkou dveře, „myslím, že jsou někde tady dole.“ Detektiv věděl, že elektrické světlo by mohlo přitáhnout nežádoucí pozornost. Když zapálili svíčky a položili je na stůl uprostřed místnosti, David začal připravovat oheň v krbu. Chata neměla elektrické vytápění a proto zde bylo dost chladno.
„Kdo je to, ta žena?“ otázala se dívka. David se otočil od rozdělané práce. Ukazovala mu fotografii v rámečku s mladým párem. Byl na ní David a v objetí držel mladou ženu rezavě dlouhých vlasů. Oba byly oblečení v letní šaty a oba se usmívali. Vypadali šťastně.
David se bez odpovědi vrátil k práci a škrtl sirkou.
„Nahoře jsou postele, ale zůstaneme raději tady dole,“ odvětil nesouvisle.
„Je moc hezká,“ řekla Sára hledíc na fotografii a dělala, že ho neslyšela.
Novinový papír se rozhořel a plamen pomalu začal pohlcovat dřívka na podpal. David vstal a fotografii dívce prudce vytrhl z ruky. Sára překvapeně ucukla. Muž odkráčel stranou a položil fotku na své místo.
„Ta fotografie…,“ začala opatrně dívka, „vaše jizva, co máte u srdce… Proč se bojíte vlastní minulosti?“
„Protože byla těžká a kdyby to šlo, celou bych ji vymazal ze své paměti,“ odpověděl se zvýšeným hlasem. Poodešel k oknu a zadíval se na noční oblohu.
„Asi před rokem jsem pracoval na případu Artura Vaniše,“ začal David pomalu vyprávět, „byl to drogový dealer a dvojnásobný vrah. Dlouho jsme ho hledali, protože měl mnoho kontaktů a dokázal se skrýt před světem. Když jsem ho konečně vypátral, byl jsem na místě jako první. Posily byly teprve na cestě a já věděl, že ve svém bytě je s ním i jeho rodina. Obával jsem se, že když počkám, něco se stane, něco špatného. A tak jsem vtrhnul dovnitř.
Artur čekal v ložnici. Pistolí mířil přímo na spánek své vlastní ženy.“ David zakroutil hlavou, „byl sjetej,“ detektiv se hořče pousmál, „vůbec se neovládal, nemyslel racionálně. Oči měl podlité krví, obličej zalitý potem… Snažil jsem mu domluvit, ale čím déle jsem mluvil, tím více mi bylo jasné, že…“ David slyšitelně polknul, „že nad celou situací ztrácím kontrolu. Mířil jsem zbraní přímo na něj, ale nebyl jsem schopen něco udělat. Já… nedokázal jsem se pohnout.
On ano.
Přímo před mýma očima vystřelil své ženě mozek z hlavy!“ muž sklopil zrak a na krátkou chvíli se odmlčel. Oheň v krbu se rozhořel a začal šířit do prostoru obývací místnosti životodárné teplo.
„Ruply mu nervy. Byla to tak šílená hrůza… Tak skutečná… Nechal jsem se ovládnout strachem, dělal si se mnou co chtěl. Jen jsem zíral na to ležící tělo, které se zkroutilo na zemi. Všude byla krev. Úplně všude.
A Artur namířil zbraň na mě…“ David se znovu nepřirozeně pousmál a opět zakroutil hlavou, “a pak přišla druhá rána.“ Detektiv se otočil čelem k dívce.
„Probudil jsem až v nemocnici. Kulka minula srdce jen o jediný centimetr. Řekli mi, že… Artur potom zatáhl svoje děti do koupelny a oběma prostřelil hlavu. Osmiletým holkám. Ještě než dorazila policie, vzal život i sám sobě.“
David se odmlčel a posadil se ke stolu. Sára si přisedla k němu.
„Jenže to nebyl konec,“ pokračoval, „od tý události jsem špatně spal. V noci se mi začal vracet jeden a furt ten samý sen. Pořád dokola.
Vše se mi úplně zhroutilo. Přestal jsem věřit…“
„V co?“ otázala se dívka.
„V co…“ zopakoval tiše po ní, „ve spravedlnost… V život.“ David si vytáhl krabičku s cigaretami a vložil si ji do úst.
„Skončil jsem u protidrogového a půl roku strávil terapiemi. Svou lhostejností a sebelítostí jsem od sebe odehnal jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval.
„Martinu,“ jeho pohled spočinul na fotografii v rámečku s milenci.
„Mojí chybou zemřeli, i když jsem tomu mohl zabránit. Stejně tak Oskar…“
„Doprdele!“ tiše zaklel. Zoufale a bolestivě. Cigaretu zahodil na zem a sklopil svou tvář do dlaně.
„Všechno jsem to podělal. Neudělal jsem nic, abych… To je jako kdybych je zastřelil sám,“ zašeptal.
Sára zakroutila hlavou.
„Obviňujete se za něco, co jste nezpůsobil.“
Děvče chvíli sedělo beze hnutí a sledovalo ho se soucitem ve tváři. Pak natáhla ruku a chytila ho za tu jeho. David jí překvapeně pohlédl do očí.
„Máte dobré srdce. S vámi nemám strach.“ Usmála se. Poprvé od chvíle, kdy ji David potkal. A úsměv jí moc slušel.

***

Sára usnula. David seděl v křesle a hleděl do plamenů v krbu, které pomalu pohlcovaly svým žárem polena a měnily dřevo v šedý popel. Přemýšlel. Přemýšlel o všem, co se stalo a přemýšlel o tom, co bude. Přemýšlel o Sáře, Oskarovi, Martině i o sám sobě.
V kapse mu zavibroval telefon. Překvapen ho vytáhl.
Oskarovo číslo! Brzeczki, došlo mu.
Rychle si oblékl kabát a co nejtišeji se odebral ke dveřím. Venku mrzlo. Kulatý měsíc stál vysoko na obloze. Noc byla bezhvězdná a překvapivě jasná.
Teprve na verandě, ujištěn, že Sára tvrdě spí, opatrně telefon zvednul.
„Jste tam, detektive?“ ozval se známý hlas Poláka.
„Ano,“ zašeptal.
„Jste schopnější, než jsem myslel. Máte v sobě velkou sílu, ale víte příliš málo na to, abyste chápal, kde je skutečná pravda,“
„Co chcete?“
„Chci, abyste pochopil mé jednání, detektive,“ řekl Brzeczki. David zaváhal a hlavou mu probleskla myšlenka. Proč se s ním chce Piotr vůbec bavit? Co tím zamýšlí? Je to nějaký trik?
„Pochopit vaše jednání? Zabil jste nevinné. Jste vrah a blázen!“
„Možná,“ odvětil chladně Brzeczki, „ale na rozdíl od vás nejsem slepý.“ David sebou trhl. V nedalekém křoví, sotva deset metrů od verandových schůdků, něco zašustilo. Ze tmy se vynořila lidská silueta. Detektivovi vypadnul překvapením mobilní telefon z ruky a rozbil se o kámen, který ležel v promrzlé trávě. Léty natrénovaným pohybem, se chopil pistole a zamířil na příchozího.
Temná silueta člověka pozvedla obě ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdávala.
„Vyslechněte mě!“ pravil Brzeczki důrazně a vyšel ze stínu. Oblečený byl stejně jako při jejich posledním střetu, avšak nyní měl kapuci shrnutou na ramena a David mu dobře viděl do obličeje. Příliš se nepodobal tváři, kterou viděl na fotografii.
Na hlavě neměl jediný vlas. Tváře byly propadlé a bradu pokrývalo několikadenní strniště šedivých vousů. Jediné, co bylo stejné, byly jeho oči. Mločí oči šedivého odstínu. Chladné, až z toho běhal mráz po zádech.
Jeho výraz byl zvláštní, naléhavý a drsný zároveň. Ne však šílený, tak jak mladý detektiv předpokládal. Nebyly to oči šílence, spíš zoufalého člověka. Stál před Davidem, ruce zvednuté. Detektiv na něj dobře viděl, měl přímý výhled. Zbraň u sebe Piotr neměl, nebo ji alespoň nebylo vidět.
Tak to zmáčkni! Na co sakra čekáš? Zastřel ho a bude po všem! Ozvala se najednou v Davidově hlavě myšlenka neznámo odkud. David ten vnitřní hlas potlačil. Nemohl, takto ne.
„Mluvte!“ rozkázal mu.
„Snažíte se tu dívku ochránit. Chápu vás,“ odvětil chraplavě Piotr, „ale chráníte špatnou stranu. Ona je výjimečná. Musel jste si toho všimnout,“
„Stejně jako vy?“ pronesl David.
„Ne. Ne, stejně jako já. Ona je jedinečná. Má schopnost, jíž by chtěli mnozí lidé zneužít.“
Proč se s ním bavíš? Zastřel ho!
„O čem to mluvíte?“
„Od samého začátku se mýlíte detektive. Ta dívka je nebezpečná. Je nebezpečná vám, mně, každému člověku na tomto světě.“
Zabil Oskara! Připomněl mu hlas v jeho hlavě.
„Jste vrah! Za to, co jste udělal zasloužíte smrt!“
„Poslouchejte mě! Musel jsem je zabít. Tu ženu i toho bezdomovce. Byli jako ona. Byli výjimeční a proto byli nebezpeční.“
„Zavraždil jste Oskara! Dejte mi jediný důvod vám neustřelit hlavu!“ zařval David, už mu lhostejno, zda-li se Sára probudí.
„Kdyby jste věděl to, co já, pochopil by jste, že je lepší udělat menší zlo pro větší dobro,“ odvětil mu ledovým hlasem holohlavý, „váš přítel mi nedal na výběr. Musel jsem jednat.“
Ozvalo se kovové cvaknutí, jak David natáhnul kohoutek Glocku.
Chtěl zabít tebe! Chtěl zabít Sáru! Udělej to!
„Pokud mě zabijete, přijdou si pro ni oni,“
„Kdo? O kom to mluvíte?“ zaváhal detektiv.
„Probuzení,“ procedil Polák skrze zuby.
„Co?“ nechápal David.
„Celou dobu věříte lžím. Probuzení jsou pravým důvodem mých činů, detektive,“
„Máte mě za naprostého idiota?“
„Nemám důvod lhát.“
„Kecy! Sekta, o níž mluvíte, se rozpadla už před mnoha lety!“
„Ne, detektive. Probuzení se nikdy nevzdali svých cílů. V devadesátých letech jsem byl mezi nimi. Ti, jejichž touha po moci byla větší, než jejich morálka, se rozhodli zničit každého, kdo s nimi nesouhlasil, každého, kdo by se proti nim mohl postavit. Nikdy nedošlo k hromadné sebevraždě, jak o tom psaly noviny. Prý se všichni otrávili dobrovolně, plynem. Pche!
Byl to hromadný masakr!“ zvýšil zlostí hlas.
David si povšiml, že se Brzeczkého tvář zkřivila neskrývanou nenávistí. Vzpomněl si, že podle policejní zprávy tehdy zemřela i jeho rodina.
„Oni je hledají, detektive,“ pokračoval, „hledají ji. To děvče! A pokud ji najdou dřív než já, použijí její schopnosti, aby dosáhli svých tužeb. Aby dosáhli moci. Proto jsem je musel zabít. Musel jsem zabránit tomu, aby je dostali!“ Mluvil Piotr rychle.
Ale David nemohl uvěřit tomu, co mu ten muž říkal.
„Proti moci sekty nemůžete bojovat. Nemůžete to děvče ochránit, ani ji ukrýt. Najdou si vás. Dřív nebo později. Jedinou možností je… její smrt. Jedině tak se tomu dá zabránit,“ řekl naléhavě Brzeczki ve tváři s naději, že David jeho slova vyslechne a pochopí.
„Musím to udělat!“
„Ne! Sáře nikdo neublíží,“ odvětil mu detektiv.
„Vy mě neposloucháte, detektive!“ zvýšil hlas Piotr Brzeczki, „Nemáte ani tušení, čeho všeho jsou schopní. Nezastaví se před ničím. Nikdo o nich neví. Nikdo vám neuvěří. Jste na to sám! Nemůžete jim vzdorovat! Nezastavíte je!“ jeho řeč byla plna vzteku.
„Svým úsilím, odhodláním a nezdolnou vírou jsme se naučili věcem, které jsou ostatním smrtelníkům zapovězeny. Věci, které by měly být zapovězeny! Věci, o nichž se mluví, ale jimž lidé nevěří. Ta dívka patří k těm málo vyvoleným, jež jsou touto božskou mocí obdarováni od narození. Skrývá se v ní tak silná moc, že převyšuje všechny Probuzené. Je ze všech nejsilnější a nejnadanější. A právě to z ní dělá hrozbu! Probuzení věří jen v jedinou věc, detektive… v moc. Použijí tu dívku jako médium, aby z ní mohli vysát všechen život! Aby získali to, co jim nepatří!“
„Médium?“
„Jste s ní už delší dobu. Vy víte, že to, co říkám, není lež. Jak si myslíte, že vás našla? Jak dokázala zjistit, kde se skrývám před policií? Jak dokázala vstoupit do vašich snů?“
David ohromením otevřel ústa.
„Jak to ksakru všechno víte?“
„Má v sobě neobyčejnou sílu, stejně jako já. Stejně jako Probuzení. Její však stále roste. Nekontrolovatelně a ohromně rychle. Musím to zastavit! Musíme to zastavit!“ David mu naslouchal, nepřestával však na muže mířit. Všechno to začínalo dávat děsivý smysl. To Piotr pohnul při jejich prvním setkání ve skladišti oním řetězem. To Piotr dokázal zavřít únikové okno a rozbít sklo nad Davidovou hlavou, aniž by se ho dotkl. Vysvětlovalo to, proč i přes neobyčejnou sílu Piotra se dokázala Veronika Kuchtová tak dlouho bránit. Měla stejné schopnosti jako Piotr sám, jako Sára. Zamrazilo ho v zádech.
„Nechtěl jsem vašeho partnera zabít. Nechtěl jsem zabít nikoho nevinného, ale vymklo se mi to z rukou. Ovládlo mě to, čím jsem obdarován. Choval jsem se jako zvíře a těm mrtvým…“ Polák se odmlčel a David si povšiml šíleného výrazu v jeho očích.
„…Já jsem nezohavil jejich těla. Nikdy bych nic takového neudělal. Byla to ona!“
„Ona?“ nechápal detektiv.
„Síla Bohyně. Ovládla mě!“ téměř zaskřehotal Piotr.
„Tihle lidé, tihle sektáři vám ji stejně vezmou a až s ní skončí, bude to náš konec!“
Byl šílený. Musel být.
Piotr se nervózně rozhlédl po okolních stromech.
„Mohou získat takovou moc, že ovládnou každého člověka pro své cíle. Jeho mysl, jeho tělo, jeho víru i srdce. Stanou se z nich skuteční bozi a z lidí budou jen jejich ubohé loutky bez vlastní vůle.
Devět. Číslo moci. Číslo života i smrti. Tolik jich je. Ostatní jsou jen jejich loutky bez významu. Ale je devět synů a dcer Bohyně. A… a jejich vůdce. Ten nejmocnější a nejsilnější – velekněz! On vysaje ze Sáry život! On si přivlastní její sílu!“
Holohlavý muž se najednou stáhl a otočil pohled očí kamsi do temně hustého porostu za sebe.
„Našli nás!“ zaječel Piotr.
Na to se ozval se výstřel. Kulka letící z lesa prosvištěla kousek od Davida a narazila do dřevěné stěny chaty. Detektiv instinktivně skočil k zemi, což mu v následující chvíli zachránilo život. Těsně nad hlavou se ozvalo zahvízdání sledu dalších kulek a duté bubnování kovu do dřeva. V temnotě noci David zahlédl pohyb a lesk kovu. V lese se pohybovali neznámí útočníci.
Brzeczki se mrště odrazil a dvěma skoky zdolal schody. David věděl, co zamýšlí.
Chce Sáru!
Pokusil se na něj vystřelit z Glocku, ale ruku měl v nevhodné pozici, takže nemohl dobře zamířit. Kulka minula. Podruhé už spoušť nezmáčkl. Mužská bota ho nakopnula přímo do břicha. Heknul, překulil se na záda a uvědomil si, že pod sebou už necítí pevnou zem. Přepadl z verandy dolů. Náraz na kameny byl tvrdý a bolel.
Sotva se však nepatrně pohnul, štěkl z lesa další výstřel a střela se zahvízdnutím zmizela v nedalekém křoví. Střelec nebyl daleko, David ho viděl. Glockem, který nějakým zázrakem udržel v ruce, zamířil a dvakrát na něj vypálil. Ozval se slabě tlumený výkřik a silueta muže ve stínu se zhroutila k zemi.
Střelbu prořízl dívčí výkřik.
„Sáro!“ zařval David a vyskočil na nohy. Pod palbou dalších dvou útočníků se dostal zpátky na verandu. Snad jen štěstím ho nezasáhli. Jedna ze střel našla cíl v okně. Ozvalo se tříštění skla. Přikrčen doběhl až ke vchodovým dveřím. Byly vyražené. David si kryl záda a z Glocku se ozvalo krátce přerušované prásk… prásk.
V odpověď na to nebezpečně blízko zabubnovala další salva výstřelů.
Na nic nečekaje, skočil detektiv kotoulem dovnitř tak, aby se mohl krýt za křeslo, které bylo nejblíže vchodu. Okamžitě zamířil do místnosti, paže se zbraní podepřeny o opěradlo křesla.
Bylo tam šero. Většina svíček zhasnula díky průvanu. Přesto viděl Brzeczkiho i Sáru.
Dívka se zmítala v jeho sevření. Vysoký muž ji chytil pod krkem a přirazil ke stěně. Sára temenem hlavy rozbila pověšené zrcadlo.
David nemohl střílet, byli příliš blízko sebe. Mohl by zasáhnout děvče.
„Nedovolím to!“ křikl Piotr a v ruce se mu zaleskl nůž.
„Ne, prosím,“ zašeptala úzkostně Sára.
David se rozběhl k nim.
„Brezenskiii!!!“
Polák se napřáhl s nožem, aby bodnul...
A v zápětí odletěl od děvčete přes celou místnost s takovou prudkostí, že prorazil dveře nedaleko stojící skříně a za ní narazil do stěny. Trosky dřeva ho zcela zasypaly. Jen nohy zůstaly vidět.
V celé místnosti se nepřirozeně zvedl divoký vítr a rozevlál záclony. Věci začaly padat k zemi a s třískotem se rozbíjet.
„Sáááro!“ zakřičel David na dívku, která pořád stála u stěny, zlatavé vlasy jí divoce vlály a zakrývaly tvář. Stála strnulá jako socha, paže napjaté podél těla.
Těsně kolem Davida proletěl květináč a roztříštil se o zem. Křeslo, stůl i židle se pohnuly, jako kdyby ožily. Linka se s rachotem začala třást, jako při zemětřesení. Začaly z ní vypadávat příbory, ale namísto toho, aby dopadly na zem, rozletěly se do všech stran s ohromnou prudkostí. David zařval a spadnul na zem. Přímo do pravého stehna nad kolenem se mu zabodnula vidlička. Kalhoty okamžitě ztmavly krví. Jedna z židlí odletěla v rotaci stranou a prorazila okno. Třísky, sklo a drobné předměty se ve vzdušeném víru zvedaly, až ke stropu, kde jedna za druhou popraskaly všechny žárovky na lustru, který se divoce kymácel za strany na stranu jako kyvadlo.
„Sáro! Nééé! Vykřikl David, ale měl pocit, že neslyší v jízlivém pískotu větru vlastního slova.
Křeslu řítícímu se znenadání přímo na něj se už nedokázal vyhnout.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eithné - 13. března 2009 22:57
dub2857.jpg
Co bych k tomu řekla... :-)

Ještě u minulého dílu jsem opravdu doufala, že se všechno vysvětlí nějak racionálně. Kdyby tomu tak bylo, celá série by u mě měla milión bodů k dobru a to by snad přebilo i těch pár připomínek, které k tomu mám.
No dobře, teď je mi už jasné, že se to nevysvětlí.
S přečtením tohohle dílu ve mně nicméně pominula nechuť k vyřešení zápletky pomocí nadpřirozených sil, pravděpodobně proto, že to nadpřirozené síly neřeší, ale ještě více zamotávají. Udrž si úroveň a bude to fakt špica ;-)

Teď, co se mi nelíbilo - i za minulé díly.
Někde jsou nesmyslné časové skoky, které by buď chtěly lépe uvést nebo nedělat. Třeba že mluví David se Sárou těsně po návratu domů z prvního setkání s Piotrem a je tam zmínka, že si někdy stihl obvázat ruku.
Nelíbí se mi, jak už někdo podotýkal, že tam nikde nebylo uvedené nahlášení bezdomovcovy mrtvoly, což by ještě v autě měl udělat.
Zdá se mi podivné, že by někdo s takovým nadáním skončil jako bezdomovec. Holka uteklá z děcáku je ok, ta by se ještě vypracovala. Bezdomovec? Využil by toho a že by bylo sakra jak.
Když píšeš přímou řeč, dávej každou jednu na samostatný řádek. Pokud mluví on, ona významně mlčí či gestikuluje a pak zas mluví on, udělej z toho řádky tři.
Nelíbil se mi útěk za město. Je skoro ve všech béčkových akčňácích a připadá mi strašně nereálný. Oč je lepší mimoměsto než město?

Hm, to je tak to, co jsem udržela.
Ale líbí se mi to, je to jedno z mála děl na Andoru, kde jsem si dohledávala minulé díly, abych navázala, kde jsem skončila, protože mě to fakt lákalo.
Takže doufám, že udržíš úroveň a na závěr budeš gradovat dechberoucí pointou, jinak budu pěkně naštvaná ;-)
 
PsychoP - 12. března 2009 10:10
falling8927.jpg
Ronkar - 12.Března 2009 09:46
Komentuji věci, které mě nějak osloví. At' již kladně, nebo záporně. Tohle je první případ, bud' rád ;-)

A ne, polovina faktických věcí se mi nezdá a mám neskutečnou potřebu na ně upozornovat.;-)
 
Ronkar - 12. března 2009 09:46
a6111.jpg
psychop - 12.Března 2009 07:32
Potěšilo by mě, kdyby jsi to případně okomentoval i něčím jiným, než jen tím, jestli to či ono hlavní protagonista příběhu bude moci na konci vysvětlit... :)
 
PsychoP - 12. března 2009 07:32
falling8927.jpg
Tohle už nevysvětlí... ale tak... Mrtví nemluví a má tělo vraha :o)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.060871124267578 sekund

na začátek stránky