Andor.cz - Dračí doupě online

Utíkala lesem. Dvacet minut zběsilého běhu, ale stále dostatek sil. Musí běžet ještě rychleji, musí! Znovu se podívala na čerň na svých rukách. Už se dostala až za lokty. Čas jí ubýval. Slunce překryly pochmurné mraky a celý svět náhle zešedivěl.
„Bože, odpusť mi!“ řvala za běhu z plných plic. Slzy se jí řinuly z očí jako z protržené hráze.
„Zhřešila jsem, Bože, ale je mi to líto!“
Snažila se snad utěšit? Přesvědčit samu sebe, že její vina není tak velká? Ale o co se to snažím, napadlo ji. Věděla, že už je ztracená, že na tomto světě pro ni není místo.
Ten samý den ráno si jako obvykle udělala šálek kávy a posadila se za stůl naproti svému manželovi, který byl (také jako obvykle) začtený do čerstvých novin.
„Dneska musím do práce zase trochu dřív, mam tam děsnej frmol,“ zalhala, jako to udělala mnohokrát předtím. Její manžel si jí ale příliš nevšímal.
On už je prostě takový, pomyslela si, když pospíchala lesem.
„Ale ten šmejd to chtěl všechno vykecat!“ nedala svým myšlenkám chronologický průběh a přeskočila k oné tíživé události. „Chtěl to říct Petrovi! Všechno! Že za ním chodím, že s ním spím!“ řvala do nebes a vzlykala.
Klopýtla, udělala dva kotrmelce a ocitla se tak na mokré zemi. Rameno ji nepříjemně pálilo. Letmým pohledem zjistila, že si roztrhla kůži o nějakou větev. Její oči se náhle úděsem rozšířily. Temnota pohltila rameno i s rankou a bolest okamžitě zmizela.
„Ne, jdi pryč! Nech mě být, já ho nechtěla zabít!“ hulákala na své černé ruce.
Zvedla se. Musí to stihnout dříve, než ji úplně pohltí. Nesmí to dopustit. Nasadila ještě rychlejší tempo než předtím. „Vydrž to, už jsi blízko,“ povzbuzovala se, ale stejně to k ničemu nevedlo. Temnota se nezadržitelně valila přes její hrudník, až se spojila na prsní kosti. Pak se vydala směrem nahoru – ke krku a k hlavě. Žena ještě zrychlila, rychleji už utíkat nedokázala. Znovu jí před očima svítily ty smrtelně skleněné chladnoucí oči. To zrovna sundavala ruce z jeho do běla otlačeného krku. To si všimla těch nenápadných malých černých skvrnek na svých ukazováčcích a palcích. To se rozhodla, že poběží do lesa až ke starému lomu, kde je sráz dostatečně vysoký.
Stála na okraji tak, že jí špičky nohou volně visely ve vzduchu nad propastí.
„On si to zasloužil, šmejd jeden. Chtěl nás nabonzovat, parchant! Ale já? Měla jsem ho zabít?“ poslední myšlenky jí létaly hlavou. Její černé svědomí už dosáhlo úrovně zaslzených očí. Temnota ženu pohltila a ona přestala plakat, přestala litovat. Jen se v klidu otočila a vyrazila zpět domů.
Je čas se jít na policii.
Svědomí vyhrálo.