Andor.cz - Dračí doupě online

Sort se přehoupla přes okenní parapet a měkce přistála na dřevěné podlaze. Ostražitě se rozhlédla a nevstala, dokud si nebyla jistá, že je v pokoji sama. Přelétla pohledem po místnosti. Skříň, stůl, knihovna a skříňka se zásuvkami. Detaily neviděla, protože světlo jí poskytoval jen měsíc za oknem, a ten se navíc neustále schovával za mraky. Zběsile, ale přesto tiše prohledala skříň i všechny zásuvky. Když nenašla co hledala, znovu se rozhlédla po místnosti.
„No jistě... laciný trik,“ pronesla s očima upřenýma na knihovnu. Vytahovala knihu po knize, každou prolistovala a pak vrátila na místo. Asi ve dvacátém svazku byl místo stránek prostor, kde mohl zámožný člověk schovávat největší cennosti. Sort z něj vytáhla kožený váček a otevřela ho. „Ach ano. Konečně můj. Krásný kousek,“ řekla spokojeně a prohlížela znaleckým okem zlatý náhrdelník vykládaný nezvykle velkými diamanty. Pak si strčila lup do kapsy a vrátila váček dovnitř knihy. Zrovna se chystala uložit zpět i knihu, když se za ní ozval mužský hlas: „Sort. Nikdy bych nečekal, že mi po tolika letech, co jsme se neviděli, zase vyfoukneš moji nejlepší zakázku.“
Sort upustila knihu na zem a jako blesk se otočila. Zbloudilý měsíční paprsek ozářil čepel jejího právě taseného meče. „Hmm... To jsi ty,“ řekla nezaujatě a ladným pohybem zasunula meč do pochvy na zádech.
„Chováš se stejně jako vždy. Chladná, nepřátelská. A zase kradeš. Jako straka,“ řekl muž a na rtech mu hrál pobavený úsměv.
„Zatímco ty jsi tu na procházce,“ odpověděla Sort jedovatě.
„No tak nebuď taková a přivítej starého přítele Gorana.“
„Nejsi můj kamarád. Navíc jsme se neviděli stovky let a za tu dobu jsem si na tebe ani jednou nevzpomněla. Prostě mi nechybíš.“ Nebyla to pravda. Sort kdysi, když byli nuceni pracovat spolu, cítila ke Goranovi něco zvláštního, něco, co nikdy před tím ani nikdy potom necítila. Něco jako touhu být stále s ním. Jako by jí snad na něm záleželo...
„No, víš Sort, je to rok. Tobě to může připadat jako stovky let, protože tobě na čase nezáleží, ale já ho tolik nemám, jelikož jsem jen člověk.“
„Přestaň. Tohle není vhodné místo pro řeči. Asi sis nevšiml, ale jsem tu inkognito. No a ty jsi tu vlastně naprosto zbytečně, takže zase vylez tím oknem a odejdi,“ pronesla zlodějka nesmlouvavě.
„Ty nepůjdeš se mnou? Práci máš hotovou a já bych si tě rád prohlédl na světle, abych viděl, jestli jsi se aspoň zvenku změnila,“ nedal se Goran odbít.
„Moje práce ještě ani nezačala. Tohle je jen malé zpestření.“
Jeho hlas zvážněl: „Ne. Vůbec jsi se nezměnila. Pořád zabíjíš lidi za peníze, viď?“
„Baví mě to,“ ušklíbla se Sort. „Jdi. Tady už nemáš co dělat,“ vybídla ho znovu. Beze slova se otočil a zmizel zlodějce z očí.
Chvíle nepozornosti přišla Sort draho. Rozhovor nebyl zrovna tichý a probudil majitele domu. Byl naštěstí tak hloupý, že ho ani nenapadlo volat o pomoc, ale s pochodní v jedné a dýkou v druhé ruce se přiřítil zjistit, co se děje. Sort, která si nemohla nevšimnout zvuku připomínajícího dusot koně, se postavila před dveře a čekala. Nestačila se ani pořádně nadechnout, když tlustý obchodník rozrazil dveře. Překvapilo ho, že zlodějka nezačala prchat. Nevěřícně hleděl na stříbro-černý meč, který svírala v rukou a ani se nehnul. Zato Sort neváhala. S výrazem lovící šelmy se rozmáchla a ladným pohybem obchodníkovi pře»ala krční tepnu. Bezvládné tělo se sesulo k zemi. Mužovu bílou halenu zbarvila krev a vpíjela se do dřevěné podlahy. Nad ním stála Sort a šíleně se smála.
Když vyprchal slastný pocit, který Sort měla vždy, když zabila, ponořila se zlodějka znovu do prázdnoty, ve které žila. Seděla v hospodě a se skelným pohledem upíjela z korbelu piva. Probírala znovu a znovu dnešní akci. Ne proto, aby se ujistila, že neudělala chybu. Každý její pohyb byl veden s jistotou a umem. Dělala to tolikrát, že to zavánělo stereotypem, ale dělala to pro to, aby mohla zabít. A samozřejmě pro peníze.
Nemohla ale zapomenout na setkání s Goranem. Ten zvláštní pocit se vrátil a ona se ho nemohla zbavit. Stále se ujiš»ovala, že jí na něm nezáleží a nikdy nebude. Věděla ale, že je to jinak. Goran vstoupil do hospody U Draka a přelétl místnost pohledem. Okamžitě našel Sort, která seděla sama a tiše, před sebou tři vypité korbely piva a ve tváři chlad. Došel k jejímu stolu a konečně si ji opět prohlédl.
Byla nádherná. Černé vlasy jí spadaly téměř k pasu a kontrastovaly s bledou pletí, oči měla zelené jako nefrit a rty zbarvené do fialova, jakoby sežehnuté jazykem mrazu. V černém oblečení, s mečem na zádech působila jako zabiják, kterým ostatně byla. Každý to věděl a zdaleka se jí vyhýbal, ale nikdo jí nikdy nic nedokázal. Hospoda byla tichá a každý se snažil sedět co nejdál od Sort. Zato Goran si k ní hned přisedl.
„To jsi ty?“ řekla bez zájmu, ale pečlivě si ho prohlížela. Černé vlasy pod ramena, modré oči a černé kožené oblečení, pod kterým se rýsovala jeho svalnatá postava. Zlodějka znovu sklopila pohled ke svému korbelu a dělala, že je to to jediné, co ji v místnosti zajímá. „Zvláštní, že jsme se tu setkali,“ řekla jízlivě.
„Ani ne, zařídil jsem to,“ odpověděl Goran, kterému zjevně unikl tón jejího hlasu. „Bydlíš tady?“ zeptal se a rozhlédl se okolo. Hospoda nebyla nejčistší a kdo ví, jaký byl její majitel, který se za celou dobu, co tu Sort byla, ani neukázal.
„Ne. Bydlím všude a nikde,“ odpověděla prázdně a dopila čtvrtý korbel. Chtěla si objednat další, ale Goran ji zastavil. „Máš dost, pojď půjdeme.“
„Pche. Já mám dost až tehdy, když ležím pod stolem,“ odpověděla prudce. Neposlouchal ji. Zlodějčin hlas zněl sice pevně, ale z jejích pohybů bylo znát, že už je dost opilá. Hodil na stůl pár měděných mincí a pevně ji chytil za zápěstí. „Pojď.“
„Kam?“
„Někam, kde se vyspíš ze své opilosti. Do hostince, kde mám zaplacený pokoj.“
K jeho překvapení se Sort nebránila. Nechala se odvést až do pokoje v hospodě U Černého rytíře. Skelným pohledem přelétla místnost a pak se beze slova začala svlékat. „Počkej,“ zaprotestoval Goran, visící na ní lačným pohledem.
„Co je? Nelíbí se ti snad něco? Proč jsi mě sem dovedl? Nevidím jiný důvod než tenhle.“ Rozpřáhla ruce a její dokonalé tělo volalo po jeho objetí.
„Nech toho jsi opilá,“ snažil se předstírat nezájem.
„No a? Co jiného mi dokáže rozvázat jazyk? Co jiného mě donutí říct ti, že jsi mi chyběl. Strašně, strašně moc. Že tě miluju a toužím po tobě.“ Statný bojovník zaváhal. Myslí to vážně? „Tak na co čekáš? Až vystřízlivím? Jsem sice pod parou, ale vím co říkám.“ Zlodějka si vyzývavě olízla rty a lehla si na úzkou postel v rohu místnosti. To už Goran nevydržel. Strhl ze sebe košili a lehl si na ni. Začal ji něžně líbat na krku a vnímal teplo jejího touhou rozpáleného těla. Nadobro se s ní rozloučil a myslel, že ji ztratil a teď...
Jejich těla pod příkrovem noci splynula v jedno.


Goran vstal ráno velmi brzy. Venku bylo ještě šero a ulice zely prázdnotou. Přitáhl si pláš» blíž k tělu. Chlad ho štípal do obličeje a cesty dýchaly páru, která se mu v podobě stříbřitých kapek usazovala na kůži. Šel svižným krokem, aby byl zpět U Černého rytíře dřív, než se Sort probudí. Procházel křivolakými uličkami a temnými zákoutími. Na jednom rohu vyplašil páreček krys, ohlodávajících starou kost. Rozhlédl se po okolí. Nevypadalo to tu dvakrát bezpečně. Měl pocit, že za každým rohem číhá zákeřný vrah nebo lupič. Po ulici se válely odpadky, které lidé vyhazovali z oken. Z tmavých koutů svítila krysí očka. Goran se jen otřásl odporem a vešel do jednoho z domů, na jehož vývěsním štítu stálo: Madame Natasha - Alchymie všeho druhu.
Když otevřel dveře, do nosu ho udeřil ostrý pach něčeho, co připomínalo spálené maso. Místnost byla opravdu malá, a tak zaskládaná, že musel pochybovat o tom, jestli se mu podaří otočit až bude chtít jít zpátky. „Neprohlížej si to tu tak mladíku a davaj tři zlaté. Nemám na tebe celý den.“ Goran se otočil tím směrem, odkud vycházel skřehotavý hlas. Stála tam babice se svraštělou kůží, zabalená v něčem, co připomínalo květovaný závěs. Cenila na něj své zkažené zuby a před sebou držela nataženou dlaň.
„Promiňte, ale za co?“ zeptal se zmateně.
„Pochybuješ o mých schopnostech a přece jsi mě přišel žádat o pomoc,“ vrtěla stařena hlavou. „Tvá dívka je Hiragana - ta co touží zabít, čerpá sílu ze smrti. Proto s ní nemůžeš být, proto tě odmítala.“ Babice se pobaveně smála, když viděla Goranův udivený výraz. „Tohle ti pomůže,“ podávala mu kožený váček. Muž natáhl ruku, aby si od ní byliny vzal, ale babice skryla ruku za záda. „Nejdřív ty tři zlaté, holomku.“ Bojovník si zhluboka povzdechl a vysypal kořenářce do prázdné ruky zla»áky.
„Dej jí to do čaje a její touha zabít zmizí, ale po měsíci účinek kouzla pomine. Pak musíš přijít znovu,“ varovala ho stařena a dala mu kožený váček. Přikývl a s obtížemi vyšel z jejího obchodu.
Sort se probudila a protřela si oči. Ranní slunce ji bodalo do očí a oslepovalo ji. Proto si nejdřív neuvědomila, kde je. Pak si vzpomněla. Události včerejší noci jí proběhly hlavou a ona se dala do rozzuřeného křiku. Nechápala, jak to mohla udělat. Byla Hiragana - nesmrtelná bytost živící se ukájením své touhy zabít. Nemohla milovat, nemohla podlehnout lásce. City smrtelníků byly něco, čím pohrdala. Vztekle bušila pěstmi do pelesti postele. Pak popadla hrnek, který stál na stole a obrátila do sebe jeho obsah, nedbajíc na to, že je tekutina v něm ještě horká. „Fuj čaj,“ vyprskla. Musela se přidržet zdi. Hlava se jí zatočila a jako by na chvíli ztratila vědomí. Když ten zvláštní pocit přešel, bylo jí najednou jinak. Vztek vyprchal a minulá noc jí přišla jako nejkrásnější zážitek v životě. Přesto si připadala podivně prázdná. Ta touha, která ji odjakživa sžírala a hnala v před byla pryč....

Po třiceti dnech
Svatební přípravy byly v plném proudu. Sort byla š»astná, přestože to na ni bylo trochu uspěchané. Musela se vzdát svého dřívějšího života a začít nový. Byla to velká změna, ale snášela ji lépe, než by si kdy byla myslela. Argana - Goranova sestra, jí spletla vlasy a sepnula jí je stříbrnou sponou. Nevěsta stále nebyla spokojena se svými svatebními šaty. Připadaly jí příliš dívčí, ale byly krásné. Bílé, poseté stříbrnými třpytkami, se širokou hedvábnou stuhou kolem pasu.
„Vypadáš nádherně,“ vydechla Argana se spokojeným úsměvem na rtech. Sort se přesunula ke zrcadlu a uznala, že je to pravda, i když její bledá ple» se v bílých barvách trochu ztrácela. Náhle vzdychla a chytila se za hlavu. Bylo jí nečekaně slabo. Podlomily se jí nohy a hlava ji bolela jako střep. Svět kolem ní se zatočil a ona chvíli nevnímala okolí.
„Není ti nic?“ vykřikla vyděšeně Argana a pomohla nevěstě vstát.
„Ne nic. To je v pořádku.“
Goranova sestra začala starostlivě oprašovat bílé šaty a nevšimla si lesku, který se objevil v očích Sort. Lesku nenávisti.
Sort nechápala, co se to s ní poslední měsíc dělo. Byla jako ve snách. Její prvotní pocit - touha zabít, jí celý měsíc chyběla a zastínil ji cit. Něco tak slabošského a ubohého. Vřel v ní vztek. Někdo ji omámil, aby se stala člověkem. Jenže ona jím nebyla a ani být nechtěla. S muži si jen hrála, lidé pro ni byli jen kořistí.
Zatímco se Argana česala, Sort se připlížila ke dveřím a zamkla. Pak s neobyčejnou silou vytrhla z podlahy jedno z prken, které bylo nenápadně označené křížkem. Nevšímavě ho odhodila. Letící dřevo zasáhlo Arganu. Dívka vykřikla, svezla se na zem a upadla do bezvědomí. „Pche! Lidi....nic nevydrží,“ uchechtla se posměšně Hiragana a vytáhla z díry v podlaze balíček zamotaný v kůži. Rychle ho rozvázala a na podlahu s řinčením dopadl stříbro-černý meč. Měl zahnutou čepel popsanou orientálními znaky. V zemi, ze které Sort pocházela, se tyto meče nazývaly šavle.
Nevěsta sevřela jílec zbraně a několikrát jí zkusmo pro»ala vzduch. Pak spokojeně přikývla. Touha zabít v ní znovu vřela, tak, jak si to pamatovala, jak to milovala.
Argana se zatím pomalu sbírala ze země a s bolestným skučením se držela za hlavu. Její vzlyky okamžitě ustaly, když spatřila Sort. Nevěsta stála široce rozkročená a v rukou svírala meč. Její pohled byl plný výsměchu a nenávisti. Už nevypadala něžně, ale nebezpečně. Její bílé rovné zuby najednou připomínaly tesáky a ona sama se proměnila v šelmu, kterou vede jen touha po krvi. Dívka začala zoufale křičet. Sort byla dvěma skoky u ní a ladným pohybem umlčela její jekot. Hlava Goranovy sestry se oddělila od hlavy a výraz čiré hrůzy v ní navěky zamrzl. Z bezhlavého těla začala tryskat rudá krev, která jako rubínová ozdoba zkrápěla nevěstin bílý šat. Mrtvé tělo konečně spadlo na podlahu a další sprška krve vystříkla Sort do obličeje. Zlodějka si olízla ze rtů sladkou tekutinu a místností se rozezněl šílený smích.
Do svatební síně vtrhl démon. Svatebčané se s hysterickým křikem rozběhli po místnosti a naráželi jeden do druhého. Kdo včas neuprchl, toho démon na černém oři připravil o hlavu. Podřezával jim krky, páral břicha a usekával údy. Jeho meč ve smrtícím tanci roztínal lebky a podlahu pokrývala kaše z rozdrcených mozků a krve. Běs nemilosrdně otvíral břicha, až vnitřnosti vypadávaly na podlahu. Pak někdo poznal pravdu: „To je nevěsta! Je to Hiragana! Spaste své životy!“ ozvalo se sálem. Křik ještě zesílil. Lidé v hrůze a panice zalézali pod lavice a stoly, skrývali se za ostatní a nevšímavě dupali po tělech těch, kteří v chaotickém úprku upadli.
Nevěsta projížděla mezi nimi - šaty rudé čerstvou krví - s šíleným smíchem stínala lidské hlavy. Její černočerný kůň rozdával tvrdé rány kopyty a srážel svatební hosty k zemi širokou hrudí, aby je potom udupal k smrti. U oltáře klečel mladík a snažil se nacpat si zpět vyhřezlá střeva. Od úst mu kapala krvavá pěna. Jeho život ukončil milosrdný úder černým kopytem. Zahnutá šavle rozpoltila drobnou hlavičku malého chlapce a jeho mozek přistál na šatech křičící matky. Její zoufalství vzápětí utišil meč, který jí pro»al krční tepnu. Záplava rudé tekutiny vytryskla na podlahu. Muž s u»atou nohou se plazil po zemi v krvi svých přátel. Vzápětí mu koňské kopyto rozdrtilo lebku, až mu oči vyletěly z hlavy. Malá holčička, křičící matčino jméno, umlkla. Její tělo v posledním nervovém záchvěvu chňaplo rukama po padající hlavě, jako by se snažila chytit letící míč. A nevěsta dál tančila svůj tanec smrti.
V rohu kostela se krčila ženichova rodina. Goran je štítil svým tělem a se slzami v očích pozoroval svatební sál, který se náhle proměnil v pohřebiště. Málokdo ze svatebčanů byl ještě naživu. Nevěsta je stínala jako stromy v lese. Nikdo nemohl jejímu šílenství uniknout. Pak konečně obrátila svou pozornost k poslední přeživší skupině.
„Gorane, drahý,“ oslovila svého milence a v jejím hlase znělo opovržení, „ustup, a» můžu dokončit své dílo.“
„Jen pře mou mrtvolu.“ Sort seskočila z koně a přiblížila se k němu. „To nebude problém. Když chceš. Není to nádherná svatba?“ Mávla rukou k sálu, který se koupal v krvi, byl plný pošlapaných hlav a rozdrcených těl. „Já ti věřil.“
„Já tobě taky, než jsi mě omámil a vzal mi mou přirozenost,“ ušklíbla se Hiragana. Meč v jejích rukou opisoval vzdušné smyčky až z něj odlétaly kapičky krve. „Tak ustup přece, hlupáku,“ zasyčela nevěsta podrážděně.
Goran pochopil, že ho nechce zabít. Každého, ale jej ne. Možná v ní zbývá trochu citu. Možná ještě není pozdě. „Miluju tě,“ řekl náhle. Posměšně se uchechtla. „Neuhnu. Jestli je chceš, musíš mně zabít. No tak, udělej to,“ křičel na ni.
V jejích očích se zaleskla pochybnost, ruka s mečem se nepohnula. „Na co čekáš, zabij mě! Láska je přece něco, co ty nemůžeš cítit! Pohrdáš tím! Tak mně zab!“ Goranovi se v očích leskla jistota. Nezabije ho.
Ruka s mečem opsala ladný oblouk. V očích nevěsty plál oheň. Zabořila svou šavli hluboko do jeho těla - nikoli se smíchem, jak to měla ve zvyku, ale s bolestným křikem. Jeho vyčítavý pohled se jí vypaloval do mysli. „Nenávidím tě,“ zašeptala.
„Miluju tě,“ odpověděl. Jeho tělo sklouzlo Sort z ostří. Hleděla na mrtvého ženicha. Nevěřícně i nenávistně. A křičela. Křičela jako raněné zvíře tak dlouho, jak to jen dokázala. Pak znovu roztančila svou čepel. Pět hlav nevinných lidí postupně dopadlo na podlahu a zkropilo nevěstin šat další krví. Nikdo nepřežil.
Krásná žena ve svatebních šatech zmáčených krví opouštěla svatební sál. V ruce svírala krvavou čepel orientálního meče a hleděla někam, kam žádný smrtelník nemohl dohlédnout. „Touha Hiragany je příliš silná. Nikdo ji nezlomí. Nikdo,“ šeptala. „Myslela jsem, že jsem chráněna před city, ale je tomu jinak. Nikdo by neuvěřil... Miluji a nenávidím zároveň. Jak je možné, že mě bohyně neochránila před tou slabostí? Cítím se prázdná. Víc než když jsem přišla o svou touhu... Ale nelituji toho, co jsem udělala, to ne. Nechápu to,“ její nevěřícný hlas byl tichý, ale lidé přesto slyšeli každé její slovo. Dav se semkl kolem ní a všichni ji zděšeně sledovali.
„Ta touha je bezedná. Je požehnáním a prokletím. Nikdy ji nenaplním. Nikdy? Ale ne. Naplním ji. Teď hned.“ Dav ustoupil, když se Hiragana dala do smíchu, který ustal až když si vrazila čepel své šavle do srdce.