Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

V tichosti - 1.Oblíbit

ffe512kopie8231198.jpg

Autor: Akya

Sekce: Povídka

Publikováno: 16. února 2009 00:09

Průměrné hodnocení: 9, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Neobyčejný život obyčejného němého.
První část, která možná ani nebude mít pokračování s názvem: Budu s tebou žít, když mi budeš skládat spodky.
 


Koukal jsem na něj, jak tam sedí. Zaujaly mě jeho botasky. Bylo půl desáté a pět minut, přišel jsem pozdě. Nervózně klepal nohou. Před sebou měl hrnek. Bylo v něm kafe.
“V pořádku, s dochvilností mají lidi problémy...“ Měl příjemný hlas, trochu připomínal medvědí brumlání. Slyšeli jste to někdy? Samozřejmě bych vám to nepřál zažít na vlastní kůži, asi by jste spíš mysleli na to, že vám u ucha sedí několika metráková chlupatá koule, co má stisk zubů asi tak tisíckrát větší než sousedův vořech, než na to broukání, ale teď si všechno můžete koupit, dokonce i to pitomý medvědí brumlání, stačí si zaplatit kabelovku.
Ale to je jedno, zpátky k němu. V omluvném gestu jsem pokrčil rameny a z náprsní kapsy jsem vytáhl bloček, otočil stránku a naškrábal na ni mou první otázku.
VŽDYCKY VÍTE, CO SE STANE?
Vytrhnul jsem list a strčil mu ho do ruky. V úsměvu odhalil bílé zuby, seřazené pěkně do latě. Chvíli jsem si myslel, že jsou umělé, ale…
“Ne, doufal jsem, že první, co po pozdním příchodu uděláte, bude, že se omluvíte. Pravděpodobně jsem předpokládal správně.“ Tentokrát jsem se pousmál já a posadil jsem se naproti. Musel jsem si trochu připomenout školní léta, kdy jsme každý druhý týden pilovali gymnastiku, nikdy jsem nevěřil, že se mi bude někdy hodit, ale v úzkém prostoru bistra, který poskytoval mezi sedačkou a stolkem mínus deset centimetrů, se mi vystrčený zadek a zatáhnuté břicho opravdu hodilo. Konečně můj ánus dopadl na popraskané polstrování a já se mohl chopit bloku a tužky.
DOKÁŽETE ČÍST MYŠLENKY?
Zkoušeli jste už někdy bobříka mlčení? Pokud ano, máte velmi mizernou představu o tom, jak se posledních 15 let cítím já. Zrovna nedávno jsem začal ten blok a tu tužku nenávidět. Moje mlčení mě přestalo bavit, chcete otevřít pusu a mluvit, jenže to nejde. Tak popadnete ten svůj posranej blok a jediné co můžete, je napsat si svojí bezmoc do svého bloku, ve svém domě a nikdo neuslyší, jak by jste nejradši řvali.
“Občas.“ Kývnul jsem.
Znáte to počasí, kdy fouká a prší a pak najednou vysvitne slunce? Takovýhle počasí bylo 13. března 1994. Ten den jsem šel ráno běhat. Vlastně chodím běhat každý ráno, začal jsem, když mi bylo dvacet pět a běhám už dvacet let, když nepočítám tu roční přestávku. Běžel jsem skrz park, co je necelý tři bloky od mého domu. Bylo trochu mokro, protože večer pršelo. Na nohou jsem měl botasky, ty botasky jako ten chlapík v kavárně.
JSTE SAKRA DIVNEJ. Další papírek a po něm následoval jeho souhlas, vyjádřený smíchem. Připomnělo mi to zaseklou desku.
Však víte, jeden moment se opakuje pořád dokola. Já si to ráno v parku taky přehrával dost často. Hlavně tu jednu část. Běžel jsem ke koši, protože jsem chtěl vyhodit žvýkačku, nesnáším tu vyžvýkanou chuť. Ta holka, na kterou jsem koukal, pila vodu. S bublinkami. Pootočil jsem hlavu, abych ji měl ještě chvíli v zorném poli. Ztratil jsem hlas, protože jsem si rozsekal něco v krku poté, co jsem si nechal ohryzek surově střetnout s hranou odpadního koše, což se stalo necelé tři sekundy nato, kdy jsem uklouzl po psím exkrementu. Jinak řečeno, jsem němý kvůli hovnu.
“Vy jste v jistém ohledu také… zvláštní.“ Shýbnul jsem se nad svůj blok a urputně do něj začal škrábat. Ten chlápek se mi líbil, většina z těch předešlých mě litovala, nebo to byli takový kreténi, který se k tomu ani nevyjádřili a dělali, že si toho nevšimli. Ale nemyslím si, že by němota bylo něco nepřehlédnutelného. Jako na potvoru se totiž lidi na ulici zeptají právě vás kolik je hodin, skoro jako bych to měl napsaný na čele: Sorry lidi, nemůžu mluvit, ale ptejte se.
ZVLÁŠTNÍ JE SLOVO POMĚRNĚ DOST SUBJEKTIVNÍ. ZVLÁŠTNÍ JSOU TŘEBA I PRSA TÝ SERVÍRKY, PŘIPADÁM VÁM SNAD JAKO JEJÍ PRSA?
Jakmile dočetl můj vzkaz, otočil se na dívku v červené uniformě s výstřihem do V. Chvíli na ni koukal, vlastně spíš koukal na její prsa. “Ne, nepřipadáte. Ale ona má hezký prsa.“ Pokrčil jsem rameny, ale v duchu jsem mu dal za pravdu. Odložil můj popsaný lístek na hromádku k těm prvním třem. Když jsem se na tu hromádku podíval, napadlo mě, jestli mi takhle bude skládat i spodky.
BUDEME SI ROZUMĚT, KDYŽ MI BUDETE SKLÁDAT SPODKY. Sledoval jsem jeho reakci. Pozvedl obočí. “Sakra chlape, jste jenom němej.“ S úsměvem jsem kývnul. Přesně to jsem totiž potřeboval, někoho, kdo je úplně jiný, než moje matka a Emily. Moje ex-manželka.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Eithné - 15. března 2009 12:11
dub2857.jpg
:-D
Tak to se mi HODNĚ líbilo, jen nedokážu říct proč, protože se mi to začalo líbit, až když jsem to dočetla.
Jsem zvědavá na pokračování, jsem zvědavá, o čem to nakonec vlastně bude :-))
 
Ocel - 08. března 2009 18:43
30475459.gif
Psychop: Chceš mě zničit? :D
 
PsychoP - 08. března 2009 18:42
falling8927.jpg
Ocel - 08.Března 2009 13:13
A tohle zrovna záměrně neopravuju :-D
 
Ocel - 08. března 2009 13:13
30475459.gif
Je to super, jen jednu věc... vlastně úplnou drobnost.

"byste", ne "by jste". Trhal jsem si i chlupy v nose. :D
Jinak se to četlo dobře.
 
PsychoP - 06. března 2009 09:31
falling8927.jpg
Pobavilo :o)
 
Aelin - 05. března 2009 22:43
aellin29631.jpg
Jujíí...jsem první...:)
Ehm...
Nemám, co dodat. Krásně se to četlo, líbilo se mi to moc a moc. Zajímavá organizace psaní, mohlo by se říct, že to bude člověka vytrhovat, ale naopak, je to pak zajímavější, čtivější.
Rozhodně by mě zajímalo, co bude dál.:)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.17889904975891 sekund

na začátek stránky