Andor.cz - Dračí doupě online

Zazvonil budík, zaklel jsem. Stejně jako každý všední den se ozvalo to nepříjemné buzení, řízené centrálou. Pootevřel jsem oči, zahlédl čas a zasténal jsem. Pomalu jsem se posadil na postel. Už jsem se naučil, že nemá cenu pokoušet se spát dál, budík je totiž neodbytný.
„Co jsem komu udělal?“ zamumlal jsem do ticha, světla se začala pomalu automaticky rozsvěcet.
Protáhl jsem se a s obvyklými nadávkami jsem vstal a zamířil do kuchyně, došel jsem k automatu a koukl na dnešní výběr.
„Výborně, takže zase hovno,“ řekl jsem nahlas při zhlédnutí nabídky.
„PŘEJETE SI NĚCO, PANE?“ zeptal se domácí robot, když zaslechl můj hlas. Zpražil jsem ho pohledem.
Tohle neměli nikdy vyrobit, pomyslel jsem si a dál koukal na výběr.
„PŘEJETE SI NĚCO, PANE?“ zeptal se znovu stroj a já jsem přemýšlel, kde je ta divná tyč, co jsem tuhle našel v té garáži po dědečkovi.
„PŘEJETE SI NĚCO, PANE?“ zmáčkl jsem tlačítko pro hamburger, stoprocentně umělý, a po chvilce vypadl na tác. Zvedl jsem jej a vyrazil s ním ke stolu.
„PŘEJETE SI NĚCO, PANE?“ zeptal se stroj již po čtvrté, jednou jsem zkoušel, jak dlouho to vydrží, zjistil jsem, že by to vydržel déle jak já.
„Kafe,“ řekl jsem mu konečně a on spokojeně odjel k lince pro mé každodenní kafe, pomalu jediná droga, která je povolená.
Na stole jsem zmáčkl tlačítko pro televizi a ta se rozsvítila, naběhly zprávy. Přijel robot a postavil přede mě kávu.
„JE HORKÁ, PANE,“ řekl jako každé ráno a já zase začal přemýšlet, zda byl dobrý nápad si ho pořídit.
„Už nic,“ pronesl jsem koutkem úst směrem k němu, když se chtěl opět zeptat, zda si něco nepřeji.
Jedl jsem v pokoji dál svůj hamburger a popíjel k němu kafe, stejně přírodní jako to jídlo. Spolkl jsem poslední kus jídla a vstal, zbytek kávy jsem nechal na stolku, až přijdu, hrnek tam již nebude. Došel jsem ke skříni, která se automaticky otevřela, při tom jsem koukl na hodiny.
"Do háje," pomyslel jsem si, jelikož jdu zase pozdě. Rychle jsem si vzal oblečení a vběhl do koupelny. Byl jsem zas jednou rád, že tam jsou ty stroje, které mě sice neuvěřitelně štvou, ale šetří mi čas. U vchodu jsem přejel rukou přes tlačítko s nápisem auto a pak přes tlačítko s nápisem dveře. Vchodové dveře se samy otevřely a já vyšel ven před dům, kam zrovna přijíždělo mé auto. Slyšel jsem za sebou cvaknutí, to se dveře opět zavřely a já se k nim otočil. Ty obyčejné dveře zdobilo jen jedno tlačítko, položil jsem na něj ruku a slyšel jsem, jak se dveře zamykají, elektřina se vypíná a zapíná se bezpečnostní systém. Povzdech jsem si, když jsem si vzpomněl na vyprávění táty, jak v mém věku stále ztrácel klíče.
"Klíče, používal jsem tu věc někdy?" ptal jsem se sám sebe cestou k autu, které se při dalším přejetí ruky otevřelo. Nasedl jsem a zmáčkl tlačítko práce, auto vyrazilo.
Cesta trvá jen deset minut, takže za tu dobu jsem nestihl ani usnout, neměl jsem chuť pouštět si televizi či jiné věci, tak jsem jen seděl a sledoval z okýnka, jak ostatní kolem mě projíždí. Zahlédl jsem to “auto budoucnosti“, jak se o něm teď mluví, jel v něm jakýsi muž. Bylo to nové auto plné nových vymožeností, které nemělo už ani volant, tudíž ani přepínání na manuální řízení. Začal jsem přemýšlet, zda za chvíli zruší už všechny možnosti manuální činnosti, z přemýšlení mě vytrhlo zapískání. Koukl jsem na palubní desku a na ní blikalo tlačítko ohlašující nízký stav energie.
Vždyť jsem to teď dobíjel sakra! praštil jsem rukou do volantu a trefil klakson, zahlédl jsem obličej zmatených řidičů kolem, jelikož klakson se už nepoužíval. Sesunul jsem se do sedačky, založil ruce na hrudník a zamračil se. Celou cestu jsem pak jen proseděl v této poloze, a i když jsem vystupoval, nevypadal jsem nijak nadšeně.
„Dobré ráno, Ivane,“ pronesl sametový hlas za mnou, když jsem zamykal auto.
„Dobré ráno, Taťáno,“ řekl jsem a vykouzlil na mém obličeji úsměv. Taťána, to je žena, která dokáže rozzářit den nejednomu muži, je mladá a krásná. Ví se o ní, že muže střídá velice rychle, ale to nikomu nevadí. Sen poloviny firmy je být aspoň jeden den s ní.
„Stalo se něco?“ zeptala se mě, když zahlédla, jak se do mého obličeje dostává takový nadnesený výraz.
„Eh, ne dobrý, to nic, jen mám divnej den,“ řekl jsem a s omluvou jsem se vytratil najít Toma, mého kolegu a nejlepšího přítele.
Taťána zůstala někde za mnou a já zamířil k automatu na kafe, věděl jsem, že tam Tom bude, jako každé ráno. Už z dálky jsem ho viděl, jak tam stojí za prosklenými dveřmi a upíjí kávu.
„Nazdar,“ pozdravil mě a zmáčkl mi moje oblíbené kafe.
„Ahoj Tome, tak co víkend?“ zeptal jsem se jej a vzal si kafe, co mi vyjelo, upil jsem.
„Nic moc, vlastně jen jsem se hádal se ženou, ale to je každý víkend,“ řekl a pokrčil rameny, načež se usmál.
„Co ty?“ Pokrčil jsem rameny, stejně jako před chvilkou on.
„Nic moc, nemám ženu, se kterou bych se hádal,“ řekl jsem a kouknul na reklamu, co běžela na automatu na kafe.
„Hele,“ ukázal jsem na titulek, co tom zrovna běžel. Oznamoval, že vědci odhalili vznik závislostí na kávě a proto se očekává zrušení její výroby.
„Jo vím, ráno to bylo ve zprávách,“ řekl Tom a usrkl.
„Seberou nám i to poslední, co nám zbývá,“ pokračoval a sledoval ten titulek. Sledoval jsem jej s ním a po chvilce jsem se omluvil s tím, že mám hodně práce.
Zamířil jsem směrem ke kanceláři a cestou jsem nad tím přemýšlel.
Jestli mi vezmou i kafe, tak to už fakt bude moc, zakazují vše, to za chvíli zakážou i čokoládu, i když jí už omezili kvůli některým účinkům, vrazil jsem do kanceláře a sedl si. Chvilku jsem jen tak koukal na počítač, přemýšlel jsem, zda fakt něco budu dělat, ale nakonec jsem se naklonil nad klávesnici a zmáčkl klávesu.
„Dobrý den pane,“ řekl kovový hlas připomínající mi mého robota.
„Dobrej, dobrej,“ odpověděl jsem mu, jako každé všední ráno. Následovalo čtení seznamu zpráv a já jsem je třídil. Celou dobu jsem přemýšlel, kam ten svět spěje.

Když mi skončila práce, vrátil jsem se do auta, dokonce jsem vynechal obvyklé okoukávání Taťány, která byla nyní volná, jak jsem se dozvěděl z jednoho mailu.
Cestu domu jsem absolvoval v nulové náladě, nechal jsem celou dobu na mě blikat tlačítko o stavu energie, až jsem asi půl kilometru před domem zastavil, jelikož auto nebylo schopné jet dál.
"K čertu," řekl jsem si a vystoupil, vyrazil jsem pěšky, lidé na mě koukali z aut i domů, jelikož chodit pěšky takovou vzdálenost venku po ulici bylo naprosto nevídané.
Odemkl jsem si barák a vstoupil do něj, bezpečností systém se vypnul, elektrika se zapnula a mě přivítalo blikání jednoho světla přímo v chodbě.
Slabá žárovka, pomyslel jsem si a hned v tu chvíli zhasla úplně. Nálada se posunula na bod mrazu.
„PŘEJETE SI NĚCO, PANE?“ ozval se plechový hlas mého až moc věrného robota. Podíval jsem se na něj a nejraději bych ho na místě rozbil. Ignoroval jsem ho a šel do kuchyně, udělat si kávu. Vzal jsem si ji a zamířil s ní ke stolku, kde jsem ráno nechal nedopitý hrnek, již tam nebyl.
„PŘEJETE SI NĚCO, PANE?“ promluvil hlas vedle mé ruky a já jsem přemýšlel, zda něco chci, dospěl jsem k názoru, že ne.
Vzal jsem kafe a loknul jsem si, když jsem jej položil na stůl, natáhl se po něm robot.
„Co to děláš? Je ještě plný!!“ rozkřikl jsem se na něj a stoupnul jsem si.
„KÁVA BYLA PRÁVĚ TEĎ, V OSMNÁCT HODIN A ČTYŘICET ŠEST MINUT ZAKÁZÁNA CENTRÁLNÍM SYSTÉMEM. VŠECHNA KÁVÁ BUDE ZABAVENA A ODSTRANĚNA PRO BEZPEČÍ CELÉ POPULACE,“ řekl můj robot a já jen zatínal pěsti. Snesu hodně, ale tohle bylo moc už i na mě.
„PŘEJETE SI NĚCO, PANE?“ zeptal se stroj, stále držící moji kávu.
„Chci svoje kafe,“ řekl jsem s vražedným klidem.
„ZAMÍTÁ SE, PANE,“ odpověděl mi a já jsem mu to chtěl dát znovu příkazem.
„PŘEJETE SI NĚCO JINÉHO, PANE?“ zeptal se a já jsem se náhle zastavil, zhluboka jsem se nadechl a změřil si stroj pohledem. V hlavě se mi objevil obrázek té tyče od dědy z garáže, jak jsem nad ní ráno přemýšlel.
„Chci hever,“ řekl jsem a čekal, zda tuto věc zná.
„ANO PANE,“ odpověděl a rozjel se do garáže, kde byly zatím všechny věci po dědečkovi.
Usmál jsem se.