Andor.cz - Dračí doupě online

Odemkla knihu velkým zlaceným klíčem a položila lucernu vedle na stojan. Z čela si odhrnula kápi. Na úvodní stránce, jež otevřela, nestálo nic, kromě jednoho černým uhlem napsaného úvodníku - Chcete-li pokračovat ve výkladu osudu, otevřete prosím publikaci Ultramegavěrohodný výklad budoucnosti, již držíte v rukou, na libovolné straně. Přeji hodně zábavy při odhalování vašeho osudu. Otevřela ji tedy podle pokynů. Na straně z tvrdého pergamenu stálo úhledným černým písmem napsáno jediné heslo - Zemřeš. Zaklapla knihu vázanou v baziliščí kůži a po zádech jí stekla krůpěj potu. Pošetilá mysl její jí však nedovolila knihu nechat být a to, jež právě přečetla a jež ji tak divoce roztlouklo srdce, hodit za hlavu a klidným krokem odejít. Znovu ďábelský svazek otevřela. Na osmisté druhé straně stálo - Zemřeš! Zakroutila divoce hlavou a prolistovala pár stránek dopředu - Zemřeš. Pak pár stránek dozadu - Zemřeš - zemřeš - zemřeš. Ruce se jí roztřásly. Kniha slabě rezonovala. Přehodila všechny zaprášené strany dopředu a podívala se na titulní stranu - Zemřeš… Na záhlaví - Zemřeš. Na hřbet - Zemřeš. Naposledy zkusila štěstí a otevřela spis přímo uprostřed - Jdi se bodnout. To už znělo lépe, ostatně všechny chytré magické knihy, vypovídající něco o osudu, šlo přechytračit snadno, jelikož neměly trpělivost. Spokojeně vycouvala z místnosti s lehkým úsměvem na rtech. Během toho couvání však uklouzla po slupce od banánu a dopadla přímo na střepy z okna, jež před chvílí rozbila, aby se mohla dostat dovnitř. A tak jí nezbylo než jen vykulenýma očima zírat na obrovský střep, trčící jí z břicha.
Když druhého dne ráno nalezl knihovník uprostřed zakázaného oddělení tratoliště krve a v něm mrtvou studentku, slétli se všichni ti, jimž na ní záleželo. Upíři se slastnými úsměvy a oblizující se vlkodlaci stáli v prvních řadách, a abych nezapomněla, též šlachovitý mladík v károvaných papučích. Smutný to byl pohled, smutný až srdce skomíralo.
***
Blížila se půlnoc. Město spalo - respektive jen ta část, která je povinna v šest hodin ráno vstát a na nějaké ponocování zaprvé nemá čas, zadruhé náladu a za třetí odvahu. Skřeti opojení notnou dávkou alkoholu počali vylézat z děr. Za pár chvil se k nim přidaly divoženky a potulní, bludní rytíři. Bílá paní byla také přítomna, spoře oděna ve svém vlajícím, průsvitném hávu dávala na odiv své přednosti. Slušné putyky se zavíraly, ty s nálepkou „druhá kategorie“ počaly otvírat. Neonové nápisy zvaly k vyzkoušení slastí dosud nevídaných a čerstvá krev na chodníku u jedné z hospod kreslila příchozím výstražné znamení. Všechno, co mělo, spalo. Co nemohlo a nechtělo, se loudalo ulicemi a krátilo čas pokřikováním a chrastěním řetězy. Sem tam vykoukla z okna rozčepýřená hlava s opuchlou tváří, ale byla umlčena dlažební kostkou dřív, než stačila vůbec rozlepit oči. Nádražní stanice se proměnila v noclehárnu - spokojený chrapot byl slyšet až o ulici dál. Všechno, co mělo v plánu spát, spalo. Ale je pravda, že někdo, respektive něco, nespalo. A to mělo, chtělo a dokonce muselo. Avšak nespalo. Vymykalo se to všem zažitým řádům; počítače, zaznamenávající jeho denní režim zkolabovaly a všude na obrazovkách červeným písmem stálo - ERROR. Pánům hlídačům, Kontrolorům, vyvstávaly vlasy na hlavě a spěšně sahali po tlačítku restart. Cožpak se někdy stalo, aby byly zažité principy porušeny? Kdo byl tak neskonale hloupý, aby si myslel, že mikročip, implantovaný do jeho konečku prstu stačí jednoduše oddělit od zbytku své existence tupým nožem na krájení sýra? Patroly pro pořádek se rozjely napravit bezpráví, páchané tímto tvorem, protože nebylo horšího prohřešku, než se vymykat konvencím. Ten člověk nespal. A měl. A Musel. Kdo si dovolil rozhodovat o svém životě po svém? Cestou páni hlídači minuli dvě loupežná přepadení a jedno rabování, dokonce jim přilbice zašpinil stříkanec od krve z oběti, která visela připíchnutá na stožáru jako párátko, patrně ještě v agónii. A jak nadávali, když uklouzli v tratolišti krve na rohu Zubří ulice, že na místo činu, kde je pácháno takové bezpráví, nedoběhnou včas. Obušky vysoko vztyčené do vzduchu. Píšťalka vydávající nepříjemný vysoký tón nahrávala násilníkům, jelikož přehlušovala vyděšený křik. Pár hlav, statečně a zvědavě vykukující z oken bylo sraženo na parapet žulovým kvádrem. Výtržníci ještě stačili udělat rukou neslušné gesto a zmizeli ve stínech; tisíce očí nenápadně pozorovaly Patroly. Tiše a klidně, věda, že jim se nic stát nemůže.
***
Šišla seděl zmoženě za svým psacím stolem. Nebo něčím, co se tvářilo být psacím stolem. Úzká dřevěná deska postavená na betonových nožkách, které ne neprávem připomínaly nohy tenisového stolu, se prohýbala pod tíhou vetchého chlapce, zdaleka ne dospělého, ale příliš vzdáleného od dětských naivních ideálů, nejspíš devatenáctiletého, který ač chtěl, ač mohl a i musel, nespal. Seděl zkroušeně na židli podložené dvěma velkými, tlustými knihami- Kouzelničinou pro samouky a Matematikou pro logopedy a přemýšlel. Či jen tak lapěl a koukal do prázdna. Světlo k tomu filosofování o ničem mu dávala malá olejová lampa, postavená na poličce hned za ním. Trápilo ho mnoho věcí. Trápila ho Barbokla, trápil jej ten rmutný pohled na ni, jak tam v knihovně ležela na zemi se střepem v břiše, jak měla oči zavřené a nic neříkala. Trápilo ho, že už si spolu nikdy nebudou číst, protože jedině ona měla s ním trpělivost; každý pátek večer si spolu sedli na lavičku do parku a ona ho učila číst. Slabiku po slabice hltala a pranic si nevšímala jeho prapodivné intonace, dyslektických chyb a radovala se, když se jim společně podařilo přečíst celou stranu. Miloval knihy i Barboklu. Zvláštním logickým úsudkem přišel na zdrcující skutečnost - není více Barbokly, už zbyly jen knížky. Měl ji rád, moc rád. Vždycky mu půjčovala na svou kartičku z knihovny obrázkové bločky o rytířích, princeznách, dracích a obrech a předčítala mu je… Byla to velmi hezká studentka se srdcem na pravém místě, obrazně řečeno. Pomáhala chudým a ošklivým aniž by za to cokoliv chtěla a Šišla tušil, že to nebude kvůli tomu, že by u sebe nenosila bloček s předtisknutými paragony, ale kvůli samotné její dobrotě. Hotová světnice; pomyslel si a zdvihl čelo po tom, co venku uslyšel podivný pískot. Několik pěstí zabušilo na vrata domu. Šišlovi blesklo hlavou, že možná někde poblíž hoří - znělo to tak naléhavě. Až když se chodbou k jeho pokojíčku dusalo tucet párů nohou, zatrnulo mu hrůzným zjištěním. Nůž na sýr hodil pod postel a zatvářil se nanejvýš nevinně, skrývajíc zakrvácený malíček v dlani druhé ruky. Klep, klep; vypjatá chvíle ticha… „Vstupte.“