Andor.cz - Dračí doupě online

Z 1.4. 09 do 2.4. 09

Jednou jsme se takhle bavili s kamarádem u mě doma. Nějak jsme se dostali k tématu duchové. Začali jsme si vyprávět, co se nám stalo divného a co jsme zažili. Po chvíli jsme od divného témata upustili a šli jezdit na kole. Unavený jsem se vrátil domů a jako vždy jsem začal mluvit s bratrem. Zhruba po hodině jsem si sedl k počítači a šel jsem na obvyklé stránky. Nic zvláštního se nedělo až do 22:00, když se mi sám od sebe vypnul počítač. Myslel jsem si, že to bude jen nějaký výpadek a šel jsem si tedy lehnout a poslouchat písničky. Matka mezi tím začala připravovat a uklízet. Mě už nebavilo poslouchat a šel jsem se tedy podívat, co dělá. Poslala mě do horního patra pro zavařovací sklenici. Nevěděl jsem, co se mi stane a ani kolik je hodin.
Přijdu do kumbálu a rozsvítím si světlo. Nalevo i napravo jsou skříně. Projdu tedy mezi nimi malinkou chodbičkou a vlezu do jedné ze skříní. Vyndám zavařovací sklenici. V mžiku mi přejede mráz po zádech a cítím, jako by vedle mne stála nějaká postava. Rychle se ohlédnu, ale nikde nic. Řekl jsem si tedy, že jsem jen unavený a potřebuji se vyspat. Pomalou chůzí tedy vyjdu z kumbálku a zhasnu v něm. Na chodbě svítily zářivky. Jedna z nich začala problikávat. Myslel jsem si, že to bude normální, ale to nesměla začít blikat druhá a první nesměla zhasnout. To mi přišlo už trochu divné. Nakonec zhasla druhá a blikání přestalo.

Najednou tma jako v pytli… Z ničeho nic zhasly všechny zářivky na chodbě. Opět na mě dolehl ten otřesný chlad. Zastavím se na místě a rozhlížím se. Srdce už pomalu nestíhá, jak neustále přibývá adrenalinu. Nakonec se odvážím alespoň něco říct. „Tohle jsou ale blbý fóry, Petře!“ Křiknu do tmy v domněnce, že mi bratr zhasl. Nikdo se však neozvala já jsem tedy rychle seběhl po schodech dolů.
Sklenici jsem položil na kuchyňskou linku a jdu pro otce, který elektrice rozumí více, než-li já. Šli jsme se tedy podívat, co se s těmi zářivkami vlastně stalo. Jakmile jsme zmáčkli spínač, světla plně zářila. „Hmmm, dobrý. Takže mám halucinace?“ Na mou řečnickou otázku otec pokrčil rameny, přestože otázka nebyla na něho.
Pomalu jsme tedy sešli dolů, když v tom přišla druhými dveřmi matka a za ní malý pes. Nenechal mě dlouho čekat a začal na mě cenit zuby a štěkat. „Proč ta malá svině na mě štěká?!“ Pohlédnu na rodiče. Jejich odpověď byla prostá. „Tak to nevím.“ Řekli současně a odešly. Mezi tím vzala matka psa do náruče a odnesla ho do pelíšku. Podíval jsem se na hodiny a bylo 00:08. Začal jsem smýšlet, proč se nahoře děly takové divné věci, dokud mě matka nepožádala, abych odnesl zbytky dolů k botníku do kýble. Pomalu si poskakuji po schodech, dokud nedojdu ke dveřím, za kterými by měl být kyblík. Dveře otevřu, když v tom se na mě vyvalí proud studeného vzduchu. Bylo mi to divné, neboť dveře ven byly zavřené.
Vhodím zbytky do kýble, když v tom mi po zádech přejede ledový chlad. Zimou se zachvěji a ztuhnu. Cítil jsem v tu dobu bezmoc, strach a úzkost. Nehybně jsem chvíli stál, než vše opadlo. Rychle jsem běžel po schodech nahoru. Rychle jsem za sebou zhasínal, ale neustále jsem měl pocit, že za mnou někdo jde. Neměl jsem odvahu se otočit.

Konečně jsem vyběhl všechny schody a divný pocit sledování opadl. Celý vyděšený se opřu o zavřené dveře a rozhlédnu se. Usmyslím si, že je toho pro dnešek dost a měl bych si jít lehnout. Jdu tedy do svého pokoje. Neustále se za sebe otáčím, abych měl jistotu, že se nebude opakovat to, co na schodech. Lehnu si do postele. Postel mám jednou stranou u zdi. U hlavy mám jednu skříň a u nohou též. Nade mnou je několik poliček. Ve zdi, u které vždy ležím, je komín a jde od zdi tedy neustálé teplo. Pomalu usínám přimáčknutý ke zdi a přikrytý až někam po čelo. Ostrý chlad mě začne nemilosrdně probodávat a já cítím ostrý chlad. Zachvěji se a začnu si říkat v duchu optimistické věci. Cítím však, že to není přirozený chlad a něco stojí u mé postel. Zavrtím se, jako by jsem přímo spal a tím zalezu hlouběji pod peřinu.
Chlad mě neustále probodává od hlavy k patě a zase zpět. Ve své mysli si neustále dodávám odvahu, abych vykoukl.
Nakonec dostanu tolik odvahy, že si rychle sednu a odkryji se. Rychle rozsvítím světlo, které mám na dosah ruky. Nikdo nikde nestál a bratr jak mladší, tak starší spali. Lehnu si tedy a překryji se ještě víc. Do pravé ruky si vezmu mobil a pokusím se usnout. Ledový chlad mě opět začal probodávat a pocit, že opět někdo přichází přerušila matka otevření dveří a otázkou. „Co chceš zítra do školy na svačinu?“ Otázka mě velice zaskočila a něco jsem jí odpověděl. Vystrašený z divných pocitů se snažím usnout. Konečně se mi nic nezdálo. Žádný příchozí, žádný chlad, ale úzkost a přítomnost něčeho nepřirozeného cítím stále. Někdy mám strach jít i do sklepa, neboť co zažívali mí přátelé, začínám prožívat i já…