Andor.cz - Dračí doupě online

Setkání


Putovala celý týden s přestávkami na odpočinek. Pokaždé, když zavřela oči nebo na chvíli usnula viděla před sebou obraz Meldona. Viděla jeho křivý úsměv, krev na tváři a v jeho blonďatých vlasech. Viděla i sebe, jak stojí nad ním s nenávistí ve tváři. Přesto všechno jí ale tekly slzy po tváři.V tom snu bylo i dítě, které se jí zjevilo poprvé na hradě. Smrt, bolest a nářek. To vše cítila po probuzení. Její sny se stávaly více emotivnějšími a vysilovaly ji čím dál tím více, nemohla unést to břemeno smutku. Probouzela se zpocená a udýchaná. Nepamatovala se na přesné údaje ze snu, nebo na osoby, cítila jen strach. Myslela na své dítě.
Bylo to před mnoha léty. Jedno z jejích prvních setkání s Meldonem. Vypadalo stejně jako každé následující. Sex, bití a útěk. Meldon měl na ni zvláštní vliv,nikdy mu nedokázala nic odepřít, či ho nenávidět. Jejich první setkání. Pamatuje si ho přesně, vzešlo z něj něco nádherného, co ale v zápětí musela skrýt z dosahu jeho očí.


„Hejá,“ křičeli jezdci na koních projíždějící vesnicí. Byli jak černí ďáblové. Muže zabíjeli, ženy znásilňovali a děti odváželi na práce v kamenolomech nebo jako otroky do velkých barů v hnusných městech bez zákona, kde platil jen jeden zákon…zákon peněz.
Jezdci s oblibou nechali své kořisti náskok a pak ji dohonili a zabili. Tehdy se zachránila pouze Elanor. Lovila v lese kus od vesnice. Procházela se bezstarostně, pohvizdovala si. V tom ale uslyšela nářek a výkřiky, neváhala a rozběhla se za hlasy.Probíhala vesnicí a zmocňoval se jí pocit bezmocnosti, chtělo se jí brečet a zároveň řvát na celý svět, vykřičet se z bolesti. Na zemi se váleli muži, její přátelé, v kalužích krve. Zapáchalo to tam, bylo to až nechutné.Viděla děti plačící a objímající své matky, které jezdci podřezali, když jim posloužili. Všechna ta bolest se jí sice vlila do paměti a nikdy ji neopustila, ale to, co následovalo poté, ji všechnu bolest vyhnalo z hlavy.
Uslyšela za sebou dusot koní. Otočila se, ale nestačila uhnout. Jezdec na ni hodil sí», do které se zamotala a spadla na zem.
„Tak tohle je mimořádně hezká baba,“ řekl jeden a seskočil z koně.
„Vždy» je to elfka,“ řekl znechuceně druhý, „ Tu jen můžeme zabít, ani vopíchat se nedá.“
„Máš pravdu,“ vložil se do toho třetí hlas. „ Nikdo ji opíchával nebude, jak si to trefně nazval, ani mečem, ani ničím jiným. Slyšels Masko?“
Muž sklopil hlavu a drze procedil mezi zuby: „Elfská havě». Pobít je a byl by klid. Ale my je…“
Nestačil to doříct a dostal pěstí, skácel se k zemi. Elanor se vymotala ze zbytků sítě a zastrčila si dýku, která ji z toho pomohla, zpět do boty.
„Seš dobrá elfko.“ Usmál se vysoký muž na bílém koni.
„Takhle se jedná s dámou?, řekla jízlivě.
„Máš pravdu, jsme to ale nezdvořáci, jmenuji se Meldon.“
Okouzlil ji, jeho oči. Zamilovala se do něj. Zapomněla na vše co udělali jeho kumpáni její rodině i přátelům, zapomněla na tu bolest, co viděla a na kterou jistě nezapomene, ale teď. V tuhle chvíli nemyslela na nic. Meldon jí podal ruku. Chytla se a vyskočila za něj na jeho koně. Naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Jmenuji se Elanor.“
Meldon pobídl koně a vyrazili, bylo to poprvé a naposledy, co tam nechali zbylé ženy a děti. Meldon se do ní také zamilovat a byl ochoten obětovat hodně kvůli ní.

Odvezl ji do svého sídla, byl to velký dům. Opevněný jako hradiště. Říkal tomu s oblibou sídlo. Hostil ji tam jako královnu. Miloval se s ní jako s královnou. Milovala ho, ale nikdy mu neodpustila co jí provedl.

„Víš, jsi opravdu nejkrásnější elfka, kterou jsem kdy viděl,“ řekl a přejížděl jí rukou po těle.
„Nemluv tolik.“
Nalehla na něj a políbila ho. V tom do pokoje vtrhnul Maska. Neobtěžoval se ani zaklepat, asi to nebylo v jeho pravidlech slušného chování.
„Co je k sakru? Co se děje?!“zaklel Meldon.
„Ta elfská svině na nás poslala královské vojsko.“
Meldon se otočil a podíval se na ni. Nikdy už neviděla jeho oči takové jak byly tenkrát. Zuřil na ni. Bohužel měl tu vlastnost, že bezmezně věřil svým lidem. Pro Elanor se tohle stalo prvním podnětem nenávisti mezi ní a Maskou.
Zatmělo se jí před očima. Ucítila bolest a spadla z postele. Meldon vstal a oblékl si kalhoty. Opásal se mečem a vzal si svou oblíbenou dýku. Ještěra. Poručil Masce, aby ji odnesl do cely.


Seskočila s koně, přehodila uzdu o větev, která se volně válela u cesty a svalila se do trávy. Na chvíli zavřela oči, chtěla si odpočinout od úmorného tepla a od celodenní jízdy na koni, nešlo to. Opět se jí před očima zjevil Meldon. Snažila se vypudit myšlenky, zaposlouchala se proto do zpěvu ptáků, do šumění trávy i do Jiskry odfrkující u cesty, poslouchala i svůj vlastní tlukot srdce. Snažila se myslet na cokoliv jen ne na Meldona.
„Už jen týden, týden,“ promluvila si sama pro sebe.
„Myslíš, že se potom něco změní? Že tě pozná? Vždy» tě ještě neviděla,“ odpověděla jí Jiskra.
„Říkala jsem ti, a» mě neposloucháš a nebo a» neodpovídáš.Víš toho moc a i příliš málo, abys mě mohla soudit, tak si nech ty své nevhodné kecy.“
Ulehla do tráva a zaklonila hlavu. Zakručelo ji v břiše, z hladu. Nejedla více než dva dny.
„Myslíš, že jsi udělala dobře,“ pokračovala Jiskra.
„Udělala,“ odsekla, „Jinak to nešlo, kdyby ji našel, zabil by ji. Znáš přece sudbu a všichni si myslí, že to bude ona.“ Sklesnul jí hlas a do očí se jí vehnaly slzy.
„Musíme sehnat něco k jídlu, nejedla jsem více než dva dny, alespoň myslím, čas se tak vleče, je těžké ho počítat, když…když máš starosti.“
„Óoh, já nemusím nic shánět, všude je trávy dost a mě to stačí, ty si něco sežeň.“
„Jenomže kde?“ vzdychla a opět si lehla.
„Zkus ten potok, kolem kterého jsme projeli.“
„Potok!“ vyskočila a sebrala meč. „Potok! Proč mě to nenapadlo dřív.“
Vydala se směrem, který jí řekla Jiskra, po chvilce narazila na potůček. Čistě průzračná voda, plno ryb, ráj na zemi. Jak pro koho. Pro Elanor se všechny krásy země staly noční můrou v její cestě.
Sundala si boty, aby si opláchla bolavé nohy po dlouhé a namáhavé cestě. Chvíli se jen tak cachtala a odpočívala. Pak ale přestala dělat prudké pohyby v domnění, že se jí podaří nalákat pár ryb a potom je zabít. Její domněnka byla správná. Netrvalo to dlouho a už se pod jejíma nohama hemžilo hejno ryb. Proplouvaly jí kolem kotníků. Elanor čekala na vhodnou chvíli k úderu. Chytla jílec meče, opatrně, bez prudkého pohybu. V tom uslyšela šplouchnutí vody, rozrušilo jí to. Ihned se podívala za zvukem. Uviděla vydru, jak se ladně pohybuje po hladině a chytá ryby do svých drápů. Myslela rychle, uchopila kámen, který našla a mrštila ho po ní. Zasáhla vydru. Rozeběhla se s nadšením do vody, nevnímajíce stříkající vodu kolem sebe. Během chvíle byla úplně mokrá. Nevadilo jí to, měla úlovek, na který byla patřičně hrdá. Vyhodila vydru na břeh a poté jí usekla hlavu. Ještě naposledy se vydra zacukala. Elanor nechala vydru vykrvácet do vody. Dívala se, jak se zbarvuje a nemohla dostat z hlavy černé myšlenky na Meldona. Proprala ji ze zbytků krve a odnesla ji zpátky k Jiskře.
„Dobrý úlovek, podívej,“ zvedla vydru nad hlavu, v jedné ruce třímajíc tělo a ve druhé nakousanou hlavu. Pusu měla špinavou od krve. Vysála mozek, nejhutnější část těla a bohatou na bílkoviny. Dobře to věděla, proto se ani neobtěžovala s vařením. Krev z pusy si utřela do rukávu. Pohodila vydru stranou a začala hledat dřevo na oheň. Našla pár větví a sestavila ohniště.Rozdělala oheň a čekala, až se řádně rozhoří. Sedla si na bobek a znuděně čekala. Po chvíli š»ouchla klackem do ohniště a vhodila tam vydru. Celou i s kůží, pouze vyndala vnitřnosti, ty byly nechutné a ani jí nechutnaly.Dívala se, jak se pomalu pálí chlupy na její srsti a ucítila pach spálených chlupů. Usoudila, že to bude nějakou chvíli trvat a tak se lehla na pravý bok a lokty se opřela o trávu.
„Měla by sis také odpočinout,“ řekla Jiskře.
Lehla si a usnula. Zasnila se do příjemného snu, alespoň se jí tak zpočátku jevil, ale vzápětí byl vystřídán známou noční můrou.
„Ne!“ vykřikla a posadila se.
„Zase ten se?“ zeptala se Jiskra.
„Ano,“ zprudka oddychovala. „A je to čím dál tím víc horší. Cítím to po celém těle. Cítím její strach.“
„Ale pořád je tu naděje. Musíš jen doufat.“
„Naděje,“ rozesmálo jí to slovo. „Naděje je přepych, který si v tuto chvíli nemohu dovolit. Chápeš?!“
Vstala a přisedla si k ohni. Klackem š»ouchla do masa, aby zjistila, zda je již propečené. Kůže byla spálená jako uhel, černá a odpadávali z ní kousky. Když rozřízla maso mečem, bylo krásně propečené. Musela spát dlouho, aby se to tak propeklo. Vyndala upečené vnitřnosti a vhodila je zpátky do ohně. S chutí se zakousla do masa, ale uvědomovala si, že čas, který tu strávila jí bude chybět na cestě.
Během, chvíle spořádala celou vydru a mastné ruce si otřela o trávu a spokojeně si říhla.
„Ale no tak, elfko!“ řekla posměšně Jiskra.
„Co je? Pojedeme.“ rozesmála se. Po dlouhé době upřímně a od srdce.
Zakopala ohniště se zbytky z oběda a vyhoupla se na koně.

Jeli několik kilometrů. Chvíli jeli tryskem, pak cvalem a když si Elanor myslela, že nabrali trochu času, zvolnili na krok. Jiskra těžce oddychovala, od úst jí šla pěna a byla celá zpocená. Z nepřehledné lesní cesty se konečně dostali na cestu, která byla nejspíše používaná pro obchodní účely. Na cestě mezi kameny byly vyjeté stopy od kol a půda byla méně porostlá trsy trávy. Nikam teď nepospíchali a i kdyby, daleko by nedojeli, Jiskra byla opravdu moc unavená. Elanor slezla na zem, aby jí ulehčila, ale kobyla si neodpustila jedovatou poznámku:
„Bolí tě zadek, co?!“
Elanor se usmála a chytla ji za uzdu: „To víš, že jo. Není to co to býva…“
Přerušil jí výkřik. Někdo volal její jméno. Volající byl muž, podle hlubokého hlasu. No tak hlubokého ne, ale poznala, že se opravdu jedná o muže. Otočila se za hlasem uviděla muže sedícího na hnědákovi s bílými pruhy a fleky na těle.
„Héj! Elanor, prdelinko!“
„Jarre?“ zašeptala si sama pro sebe.
Muž se přiblížil a seskočil s koně.
„Jarre!“ rozběhla se za ním, jista si jeho totožností. Byl to její přítel z mládí. Skočila mu okolo krku a políbila ho na tvář.
Byl to elf jako ona, celým jménem Jarrenold Marrali, jen trochu vyšší, ale o to více hubený. Měl kulatý obličej, na tváři několika denní strniště a zablácené šaty. Mastné světlé vlasy, ale š»astný výraz ve tváři, když mu skočila kolem krku.
„Chybělas mi, prdelinko. Dlouho jsem o tobě neslyšel, až do nedávna. Asi před týdnem jsem seděl v hospodě a zapíjel žal.“
„Zajímalo by mě, kvůli které tentokrát.“ Ušklíbla se.
Oba se dali opět na cestu a dlouze si spolu povídali.
„Tu neznáš, byla to jen obyčejná holka, člověčina, ale pěkná, to ti povím. Sice ne tak hezká jako ty, ale mě stačila.“
Elanor se rozesmála a š»ouchal ho do ruky.
„No povídej, milovníku. Co se stalo? Byla vdaná či to byla dcera starosty jako tenkrát?“
„Nedělej si ze mě srandu. Je mi trapné to před tebou říkat. Vzali jsme se, ale musel jsem před ní utéct.“ V tu chvíli jeho obličej zrudnul jako rajče. „Nestačil jsem jí.“
„Nestačil jsi jí v čem?“
„No ty víš v čem. Ona byla…jak se tomu řekne, když to někdo chce pořád?“
„Byla to nymfomanka? Opravdu?“ Elanor se popadla za břicho a smála se. „Ty mi hochu dáváš a já si myslela, že tě musím zase tahat z brindy. Doufám, že na tebe nevydala zatykač?“
„Nedělej si srandu. Stačilo mi, že se mně smála celá vesnice,“ zesmutněl.
„Jarre, no tak. Jsem vždy při tobě, vždy» mě znáš. A jak si sám řekl, byla to jen člověčina, ty jsi elf. Vyšší krev. Až by ona byla stará a seschlá, byl bys v nejlepších letech, nepoznamenán stářím. Ale dost o tobě. Co jsi slyšel v tý hospodě?“
„Povídá se, že jsi zabila Meldona.“
Elanor vyschlo v krku a jen ztěžka se jí drala na povrch úst slova.
„Ano zabila, ale…je to těžší než to vypadá.“
„Tys ho milovala, viď. Tenkrát cos od něj utekla a schovala se u nás. Nemělas v očích strach. Tvé oči byly prázdné a přece tak jiskřivé. Vypadala si spokojeně. I přesto, že tě honili námezdní lovci.“
„Ano Jarre, milovala jsem ho, ale musel zemřít. Nejsem vrah, ale nejsem ani anděl. Někdy prostě musíš udělat to, co ti nařizuje rozum. O to větší je pak bolest ze ztráty. Ještě teď se mi o něm zdá. Každou noc. A navíc mne s ním spojuje cosi, co nejde jen tak zahodit a vymazat to ze své paměti.“
„Jak tě znám, tak mi neřekneš co tě s ním spojuje.“
Elanor sklopila hlavu a zakroutila hlavou.
„Možná později, teď si to sama musím v hlavě urovnat a hlavně musím spěchat. Tak jestli ti to nevadí, nasedneme znovu na koně a alespoň trochu zrychlíme.“
„A kam jedeme mi snad povíš.“ Vyšvihl se do sedla a narovnal si záda.
„Jedeme do lesů Neldë Anori. K sestrám.“
„Já myslel, že ten les je jen mýtus. Pohádka.“ Vyštěkl překvapeně.
„Pohádka?“ pousmála se s zavrtěla zadkem v sedle, aby se jí lépe sedělo. „Milý Jarre, všechno je jen pohádka, ale cítím, že tahle š»astný konec mít nebude. Říká mi to srdce.“
„Ale bude věř mi, o to se postarám.“
Elanor se pousmála a v duchu se přesvědčovala, že Jarre má tu moc, odvrátit od ní vše zlé. Bohužel se ale přesvědčovala marně. Jarreho kůň si teď zvykl na tempo a zdálo se, že začal pokukovat po Jiskře. Tu to viditelně znepokojovalo a tak se s tím svěřila Elanor.
„Nediv se. Jaký pán takový…kůň.“ Uchichtla se a pokračovali dál.
Jiskru to nepotěšilo, ale uklidnilo ji to.

Po několika hodinách namáhavé, leč vcelku zábavné jízdy, protože Jarre vyprávěl své zážitky s danou slečnou, se chtěli uchýlit někam, kde by se v klidu vyspali.
„Počkej, můžeme jet ještě asi tak půl míle…někde by tu měla být víska. Tam se dá přenocovat a ráno se tam pořádně nasnídáme.“
„Jo? A z čeho? Mám si peníze vycucat z prstu? Nemám s sebou ani peníz. Ty snad něco máš?!“ zeptala se ospale, ale naštvaně Elanor. Která se chtěla v krátké době někam uchýlit a vyspat se. Bylo jí jedno jestli to byl mech nebo postel v hospodě.
„Jo, koukej,“
Před obličejem jí zahoupal pytlíkem plným peněz.
„Kde si je sebral? Neříkej, že vydělal!“
Zasmála se, jakoby čekala odpověď, kterou předpovídala…a taky se stalo.
„Ehm, vydělal, no to není to správné slovo.“ Zašklebil se
„Já si to myslela. Ach Jarrenolde, ty jsi nepoučitelný.“
„Neříkej mi celým jménem, víš, že to nesnáším.“ Urazil se a popohnal koně dopředu.
Elanor se nesnažila ho dohonit. Po chvíli se ale obměkčila a křikla na něj.
„Ty si myslíš, že jsi jedinej, kdo má problémy s láskou. Taky jsem někoho potkala a není…tedy nebyl to Meldon.“
Jarre zpozorněl a zpomalil tak, aby se dostal zpátky k Elanor.
„Ty víš jak mi obměkčit srdíčko, prdelinko.“
„Varuji tě, pokud mi budeš dál říkat prdelinko, budu tě oslovovat Jarrenolde, zbabělče.“
Ušklíbl se a pokýval hlavou. „Dobrá, tak už ale vyprávěj.“
Elanor spustila. Vyprávěla mu o tom, jak opět utekla Meldonovi a jak jí v lese postřelil. O muži který jí zachránil a poté se do něj zamilovala, ale zpočátku to vypadalo velmi bídně. Tomu nechtěl Jarre věřit, věděl, že po Elanor se vždycky otáčeli chlapi i elfové a pískali na ní a dělali jí různé návrhy, ale taky moc dobře věděl, že ty návrhy často přijímala. Klidně i za peníze. Přesto ji měl rád, jako svou starší sestru. Elanor pokračovala i o tom, jak se museli k Meldonovi vrátit, protože ukradnul jednorožce královně, jak ho zabila i o tom jak Erunera opustila, kvůli…
„No tak, kvůli čemu si ho opustila? Zase se ti zdál nějaký sen? Pověz mi už konečně o čem.“
Elanor si povzdychla, ale věděla, že by na to stejně tak za týden přišel. Chtěla ho připravit o překvapení. „Tak tedy,“ začala. „Poprvé, no poprvé ne, ale je to už,“ zamyslela se. „Je to už patnáct let od toho..incidentu.“
„Tak proč jsi mu utíkala?“
„Sama nevím Jarre, sama nevím. Utekla jsem před ním do hospody. Tam kde jsem to neznala, jsem považovala za bezpečné. Jenže mě tam znásilnili, nemohla jsem se bránit, tehdá jich na mě bylo pět a navíc jsem prohrála svou zbraň v kartách. Umíš si to představit. Po několika měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem si ale jistá. Vlastně si jsem jistá, že to dítě je Meldonovo. On si mě potom našel a k mému překvapení ty muže zabil. Už tehdy mi bylo jasné, že to dítě bude mít jednou velkou moc. Po svém otci. Byl to sice jen , ehm, loupežník, ale měl obrovskou moc, která zasahovala do mnoha krajů, proto mě také všude tak rychle našel. Zůstala jsem u něj několik měsíců a vše bylo v pořádku do té doby, než si tam ten parchant Maska nechal přivést vědmu. Ta Meldonovi řekla, že ho zabije někdo blízký jeho srdci a jeho dítě ovládne svět. Byla to bába pošahaná.“ Odkašlala si. „Ale všichni jí věřili. Najednou se na mě Meldon přestal dívat očima, které mě milovali, ale teď to byli oči, které nechtěli, aby byl připraven o moc a hlavně o život. Utekla jsem. Jedné noci, ukradla jsem mu opět koně, ale tentokrát jsem rovnou jela do lesa, který prý ani neměl existovat. A sama bych ho asi ani nenašla. Musím Matce přírodě poděkovat za dar, který mi dala, zachránil mně a mé dceři život. Porodila jsem v Neldë Anori, ale ihned po porodu jsem to místo opustila. Věděla jsem, že by mě i tam, na místě, které prý neexistuje, Meldon našel. Ani nevím jak vypadá a jestli si mě bude pamatovat.“ Do očí se jí nahrnuly slzy. „Jarre, nikdy jsem jí neviděla. M-mé dítě. Pořád jsem jí cítila, ale teď je to silnější, než kdy dřív. Musím se o ni postarat. Zachránit jí.“
„A ty si myslíš, že na to máš?“ zeptal se Jarre a podal Elanor kus hadru, který vytáhla z torny.
„Nejde o to co si myslím, ale o to, co jsem schopna udělat a obětovat. A věř mi, jsem schopna všeho.

Hospoda smrděla kouřem z dýmek a ohněm. Byl tak nepříjemný až štípal do očí. Elanor z toho slzely oči, promnula si je a koutky si utřela do rukávu. Objednala si ještě jedno pivo na Jarrův účet.
„Dá se tady ubytovat a spát na měkké posteli?“ zeptala se ospale Elanor a zívla si.
Hospodský, od pohledu bodrý chlapík s pupkem jako těhotná dáma, jí odpověděl s jízlivostí v hlase: „Myslíte, že bych tu jinak měl tolik lidí? To víte, že se tu dá ubytovat, ale pozor na některé hosty. Na rovinu vám říkám, že elfové tu nejsou vítaní, ani když zalezou do pokoje, raději se na noc zamkněte. Pokud budete chtít mít s manželem chvilku pro sebe, mám tu jeden pokoj v podkroví, moc hezky zařízený.“
Jarre se zakuckal piva a Elanor se hlasitě rozesmála. Lidé v hospodě na ně ihned upřeli zrak a hostinský zrudl.
„On není můj manžel, jsme přátelé,“
Než to stačila doříct, přistoupil k ní ožralý chlápek. Vytáhl nůž a vrazil ho do stolu.
„Tady ne, Christiane, uklidni se.“ Popadl muže hostinský a odtáhl ho zpět k jeho stolu.
„Omlouvám se, ale varoval jsem vás, přílišná pozornost přivádí k elfům mnoho špatných lidí. Věřte mi, měli byste se jít ihned nahoru vyspat, než to dopadne ještě hůř.“
„Děkujeme za radu i za večeři a pivo,bylo to vše výborné. Mohl byste nás ráno vzbudit, musíme brzy vyrazit,“ řekla Elanor a pomalu se zvedla ze židle.
Jarremu se motal svět pod nohama, tak ho podepřela a s pomocí hostinského ho dotáhli nahoru do pokoje.
„Děkuji, ale už to zvládnu sama,“ poděkovala a hodila Jarreho na postel.
„Dobrou noc, přeji.“ Zavřel dveře a odešel.
Elanor chvíli poslouchala jak vržou schody a poté vyzula Jarreho a vysvlékla do spodního oblečení. Jarre jen občas zabručel a nebo škytnul.
Ten bude mít hezkou kocovinu, pomyslela si a ulehla do postele vedle něho.
Byla to první noc, kdy se jí nezdál žádný sen a nebo si žádný sen nepamatovala. Ráno je ještě za úsvitu vzbudil hostinský, přinesl jim chleba a sýr, trochu mléka, nad kterým ale Jarre ohrnul nos.

Vyrazili na cestu. Kolem krčmy viděli ležet několik ožralců ze včerejška, dokonce tam ležel i ten buřič, co je ohrožoval dýkou. Leželi a chrápali, byli cítit zvratky a alkoholem, jako Jarre, tedy až na ty zvratky. Jarre se v sedle kroutil jako kdyby mu ve střevech tančili čerti, občas si i nechutně říhl.
„Proboha, kolik jsi toho včera vypil?“
„No, asi šest piv, ale předtím, jak jsem byl v kuchyni, tak jsem si dal ještě pálenku, ble.“ Zvednul se mu žaludek. Zastavil koně a otočil se na stranu. Elanor znechuceně odvrátila hlavu a počkala.
„Ty taky musíš chlastat všechno.“
„Zapíjel jsem žal…“
Následovalo další žblunknutí a linoucí se zápach.
„Ty žal zapíjíš pořád a jak se vůbec jmenovala?“
„A kdo se jmenovala?“
„Áh, tak tvoje nymfomanka.“
„Verika.“
„Verika? Takové jméno existuje?“ zašklebila se.
Místo odpovědi, ale uslyšela další žblunknutí, otočila se a uviděla Jarreho, jak si utírá pusu do rukávu a plive na zem.
„Skončils?“
„Snad už ano, ale připomeň mi, že když někdy pojedeme kolem, nemám pít jejich pálenku.“
„To víš, že ti to připomenu, ale nevím, jestli se tu ještě někdy zastavíme. Mám naspěch a je to na opačnou stranu, než je tahle krčma.“

Putovali dál, noci se stávaly více teplejšími. Tak se jim spalo lépe a navíc Elanor již netížily zlé sny. Jakoby se jich v krčmě zbavila. Cítila se svěží vždy, když vstala. I když přece jen jí tížila myšlenka, proč se jí ty sny už nezdají. Snad se něco nestalo.
„Tak jak ti je?“ zeptala se ho druhý den, když už konečně chytil barvu.
„Už fajn, jen mám okno, dokonce si ani nepamatuji, kdy jsme včera odjeli.“
„Hned ráno, to ale není podstatné, hlavní je, že se už cítíš líp.“
„Tak jak daleko je to ještě? A řekneš mi konečně, kam to jedeme, nebo se tu zastavím a už nikam nepojedu.“ Zahrozil, ale nevyšlo mu to, Elanor ho měla dokonale prokouknutého.
„Tak si tu zůstaň...ne to byl vtip, jedeme do Neldë Anori. A ujiš»uji tě, že to místo existuje. Když neumíš chlastat, tak nechlastej, protože zapomínáš věci.“ Zareagovala, když uviděla jeho výraz ve tváři.
„Ale, nesmí tam jenom ženy a navíc kněžky?“
„Smí, ale já si tam jedu pro dceru.“
„Pro dceru?! To je to tvé tajemství??“
„Ano a proto jsem jí musela ukrýt, chápeš, byla to hrozba. Pro něj i pro mě a hlavně pro nás.“ Posmutněla. „Už tam budeme, ještě kousek.“
Sjeli do lesa, plného listnatých stromů. Na zemi byl mech. Tmavě zelený a voňavý. Bylo to cítit všude, vůně lesa, vůně domova, alespoň pro Elanor. Připomínalo jí to krátké chvíle, které zde prožila. Necelé dva dny ve kterém provedla to nejemotivnější a nejbolestivější rozhodnutí v jejím životě, opustit tento les a svou dcerku, vlatně ani nevěděla, jak ji kněžka pojmenovala.. Projížděli bezmyšlenkovitě lesem, když vtom něco zastavilo jejich koně.
„Stůj, hola, no tak, nevr» sebou.“
Uslyšeli hlas, ale neviděli osobu.
„Vítej Elanor, už jsme tě tu čekaly.“
Jarre rozpoznal ženský hlas a po chvíli uviděl ženu. Sundala se pláš» z hlavy a tak se odmaskovala. Její hnědé vlasy prošedivělé stářím jí končili pod pláštěm.
„Pojďte dále do lesa, kde je bezpečno, i ty Jarrenolde.“
Pohlédla na něj a jejich oči se střetli. Žena měla oči temné jako bouře, černé a chladné.