Andor.cz - Dračí doupě online

Poslední sklenička a tma...

Ze džbánu naliji poslední sklenku vína,
Toho, co leželo už kolik dní u dna.
A poslední smyje se z duše mé vina,
Tam na dně je pravda a srdce a tma.

Přivoním k vínu a ucítím pravdu. Buket, v kterém je, co je a někdy i co není. Vůně, co zapadne hluboko a nikdy se neztratí. To, co tě připraví slyšet sám sebe a sám sobě nelhat do očí. Pravda je strašlivější než kterákoli lež, neprosí, neslibuje, neklame, nežádá, neomlouvá a neutěšuje. Pravda jen je a zůstává.
Hle, zlato, co září nezlatě, ale jako voda ze studny, kterou vykopali mí předci. V tom průzračném zrcadle uvidím sebe tak, jak mě vidí oni. Bez touhy a přání, zbabělý a lstivý. Vždy stát vzadu, vždy nebýt na očích. Jen slovo sem jen slovo tam, vtip a ironie. V hlouposti snaha zůstat nepoznán. Ta barva však mi opět srdce rozbuší, jak hvězda prozáří ho zapadající. Tu slunce potká slunce na hladině zlomu, zlatá se stane rudou a má duše stane se duší.
V barvě života zalesknou se mrtvé oči té, kterou jsem už tak dávno ztratil, oči zrovna tak divně zlaté a přesto zelené, oči, co jsem viděl se zavřít ale už ne se znovu rozzářit.
S nádechem napojím ztrouchnivělé hrdlo. V několika kapkách, těch co se dotkly pekel, je výbuch, plamen a žár. Prsty stanou se hrozny, co chtějí být sebrány, ústa stanou se kořeny, co netouží po ničem, než živinách, z nohou je hlína, co se nechce hnout a z trupu je vinice. Vinice těsně po vinobraní, kdy prázdná je a zbytečná. Jedinou touhou potom je její znovu se stát, čím vždy měla být.
Pak zmocní se mě tma, jak soumrak té vinice, já odejdu a zůstanu tu JÁ. Ráno budu slyšet, jak smál jsem se, zpíval a řval z cizích úst, uvidím úsměv, údiv i popuzení v očích okolních. Tehdy bude mi to jedno, stud vzaly si ty temné kapky vína, co slétlo na mě z nebes. Vždyť byl jsem jen zvíře, jen pes, zapomenutý duch a klaun po vystoupení. Pravda i lež staly se jedním, vše bylo čiré jako temnota, co dřív než slunce poprvé vyšlo, objímala jako milenka samotnou existenci. Tuto noc budu já tou tmou a ta tma mě rozsvítí.

Ale i plamen vína jednou odezní
a světlo rozzáří se zas.
Pak snad já ve studu slunečním
řeknu: In vino veritas.