Andor.cz - Dračí doupě online

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo od Boha, to slovo bylo:
„Bůh nám pomáhej.“
Pronesl nezralý a nezkušený Adam, když poprvé spatřil Evu, jak ji Bůh právě stvořil.
A viděl, že to bylo dobré, protože Eva byla na tyhle religiózní typy, ze všech mužů si vybrala právě jeho a tak se řečený panic mohl stát prapředkem všech dnešních lidí.

Na tomto příkladu je jasně patrné, jak (opouštíme náboženskou tématiku) je to v přírodě úžasně zařízené, aby vše fungovalo tak, jak má. Aby se Adam při pohledu na Evu neotočil k Bohu:
„Tohleto je sice hezký, ale nemáš tam třeba třeba ovci?“
Jistě, o tomto tématu už byla napsána celá škála knížek, studií a proto moje malé zamyšlení nebude asi ničím novým, jedná se spíš o menší pokus o rozřešení a rozhřešení zároveň.
Předem upozorňuji, že to může být občas i osobní.
Také varuji přítomné čtoucí dámy, že jde o publikování mužského úhlu pohledu. Ženský úhel si přečtěte v Cosmopolitanu.

Pro začátek je třeba říct, že lidé jsou mnohem víc podobní jelenům, než labutím.(Tedy, pravda je, že muži jsou asi nejpodobnější kukačkám, ale o tom zase příště.) No to je přece jasné, plácla se asi většina z vás do čela. Savci jsou nám blíž než ptáci. Takže všechny tyto prosím, aby vstali a šli si něco nastudovat o jelenech a labutích a dál četli až po tom, co mě pochopili. A ne, nemám na mysli ty parohy!
Takže, jeleni.
Bohužel jsme dosáhli takového evolučního vývoje, že máme v hlavě věc, která se jmenuje mozek. A ten má pouze jeden účel. Všechno nám to zkomplikovat. Místo abychom si vesele lezli po stromech a vybírali z vlasů vši, jsme vynalezli náboženství, kolo, peníze a společenské normy chování.
Zvláště to poslední se s časem vyvíjelo ve snaze z nás jelenů učinit labutě. Vnutit nám normy, které nám nejsou přirozené. A úspěšně. Nejsme schopni účinné monogamie, stejně jako nejsme schopni plácnout křídly a letět. Ale musíme.
Všechno to jsou neúprosná čísla a neúprosné chemické reakce. Dobrý štít výmluv, za které se můžeme schovat. Nejsme labutě. Jsme jeleni. Jsme jeleni?

Dobře, dobře. I toto přirovnání musíme brát s rezervou. Harémy jsou skvělá věc a kdo z chlapů tvrdí, že ne, tak lže. Bohužel už jsme moc vyspělí, než aby nám na to naše emancipované polovičky skočily. Většina mužů tudíž svou jelení podstatu více či méně potlačuje. Oscilují mezi instinktem a rozumem. Takto je tomu ale i u žen. Ženy jsou totiž stejný živočišný druh, jako muži. Jenže tam, kde jelení samec spravuje více laní, tak z pohledu laně se stále jedná o monogamní vztah. Laň má pouze jednoho partnera, kterého miluje a od kterého očekává, že se o ni postará. Konflikt s rozumem nastává právě až s emancipací, kdy ženy začínají očekávat a předpokládat, že muži to vidí podobně a proto se podobně i zachovají. (Samozřejmě jsou laně, pro které stačí, aby se v okolí objevil jiný jelen a ony se hned trhnou stáda a někde v ústraní mu dají... no, prostě mu dají. A pak se vrátí a tvrdí, že byly na malinách.)
Mužská psychika je ale založena na jiných vstupech. Pro dámy je hlavní vstup čich a emoce. Tak vznikla pohádka „Kráska a zvíře“ a věřte mi, má reálný základ. Ono se stačí jen projít po centru a člověk si může hlavu ukroutit, co ty dva asi drží pohromadě. Input pánů je však primárně zrakový. Jelen vidí laň a hned ji hodnotí. Pokud ho tato laň vzrušuje, což se z velké části odvíjí od jejího vzhledu a dojmu z prvního kontaktu, má tendence ji zařadit do svého stáda. Což je vlastně pro obě strany to nejlepší, co může být, protože stejně jako muži chtějí mít laň ve stádu, tak ženy touží do stáda patřit.
Že pak začínají snít o tom, že by v tom stádě chtěly být samy, o tom už jsem mluvil. Vinu dávejte mozku. Samozřejmě jsou muži schopni milovat a to úplně stejně často i intenzivně jako ženy, ale to jim nikdy zcela nezabrání v tom, aby je nepřitahovaly další samičky. S tím se nic nedá dělat, jsme tak naprogramováni na úrovni instinktu a podvědomí.
S tím souvisí to, že ženy mají milence, když jim manžel už nevyhovuje, zatímco muži si pořizují milenky, ačkoliv jsou s manželkou ve všech ohledech spokojeni.
Pro muže je žena posvátná. To, co zosobňuje, jak na nás působí, jaké city a touhy v nás vzbuzuje. Žena je modla a být básník, napsal bych ódu na krásu, kterou si nás získávají.

Cítit tvou hladkou kůži je jako mnout mezi prsty hedvábný šátek. Elektrizující jako jarní blýskavice, poddávající se jako stuha ve tvých vlasech, jiskřící ve tmě jako světlo zrození.
Při pohledu na to, jak slastně přivíráš oči a pootvíráš ústa, jimiž mezi rudými rty unikají horké výdechy, chtěl bych tě zalít do křišťálu a vystavit jako pomník kráse, všem na očích, tak blízký, tak daleký...

Ale protože básník nejsem, musíte se obejít bez nevšedního uměleckého zážitku.
Je zvláštní, že když vidíme ženu, a je jedno, jaký máme kdo vkus, po zhodnocení našich kritérií stejně alespoň na malý okamžik uvažujeme o tom, jaká by byla v posteli. A přitom si říkáme, jaká je to hloupost, takto myslet. Prosím vás, sex? Komu záleží na sexu, když kolem je tolik jiných, krásných a mnohem ušlechtilejších věcí.
No jo, ale přesto je sex tím hlavním motorem, co nás žene dál. A je jedno, co si o něm myslíme, je zabudován v základní instalaci našeho systému a nejde odstranit, stejně jako IE nedostanete z Woken.
„The show must go on.“
Řekla si příroda a proto naším jediným úkolem je zplodit potomky a dát tím život další generaci, která přijde po nás a bude chytřejší, moudřejší, vzlétne ke hvězdám, vymýtí nemoci, zbaví se smrti. Ale stejně je bude sex ovládat stejně jako nás.
Jak říká otec synovi v tom fousatém vtipu -> Pamatuješ si, jak jsme byli onehdá v bordelu? Tak stejně to dělají motýlci.
Je to tak už miliony a miliony let. Smiřte se s tím.
Třeba já jsem se onehdá konečně vyspal s dryádou. Věc, kterou jsem chtěl udělat už nějakou dobu a do jisté míry mi nedala pokoje.
Tedy, mluvím o počítačové hře The Witcher. Samozřejmě, kdybych se o to pokusil v reálném světě, tak bych u té jediné dryády, co znám, narazil na nepřekonatelný odpor její pistole mířící mi na spánek. Nebo něco podobného.
Tohle byla ta osobní část. Já vás varoval.

Co tedy říci závěrem?
Asi pokus to nějak uspořádat, abyste mohli dočíst s pocitem, že jste nevynechali jedinou hlubokou pravdu, jimiž je celý článek doslova napěchován.
Mluvil jsem zde tedy o tom, jak rozdílný je přístup k monogamii u mužů a u žen. O tom, že rozum dělá v pokusech být takový, jak to evoluce chtěla, jen zmatek a že ač myšlenka na sex ovládá obě naše pohlaví, důvody těchto myšlenek se diametrálně liší.
Na začátku jsem mluvil o tom, že je možné použít štít výmluv spojených s tématem a to jak na jedné, tak na druhé straně.
Na straně mužů je možné se ohánět evolucí, naprogramováním a tím, že proti instinktu a hormonům se nedá bojovat. Lze se jim pouze podřídit. Na straně žen je pro změnu chytré použít argument, že jsme přece víc než zvířata, že jsme vyspělí, povznesení a proto poddávat se nějakým pochybným pudům je barbarské, zcela nepřípustné.
A jak to tedy je?
To si musí zodpovědět každý sám za sebe. Mohu jen prozradit, že všichni oscilujeme mezi labutí a jelenem. Mezi rozumem a instinktem. Mezi láskou a sexem.
Až o tom budete přemýšlet, mějte ale na paměti, že ženy jsou i stejně chlípné, jako muži (i když ze zcela jiných pohnutek) a že muži jsou i stejně schopni milovat (i když k tomu užívají zcela jinou část mozku).
A právě na lásce bych rád ukončil tuto polemiku. Protože chci skončit s nadějí, že všichni děláme, co je v našich silách a že cesta, kterou si vybíráme, je ta správná.
Ať už je to láska až za hrob či stádo samiček, spokojených s jejich místem ve vesmíru.
Kuku.


p.c.: Příště na téma: Muži jsou jako kukačky.