Andor.cz - Dračí doupě online

Izák se zrovna vrtal v přístroji na genový přenos. Ta hromada šrotu musí někdy fungovat. Nebo to bouchne a někoho zabije, nejlíp samotného Izáka. Diana jeho počínání sledovala vždycky s dobře skrývanou hrůzou. Dělala,
že si čte, ale těkala pohledy na svého milovaného.
Co kdyby to špatně přehodnotil? Zrovna vymýšlela způsoby krmení, když bude Izák celý v sádře, a mobilní telefon na stole začal vrnět. Obrátila hlavu na stranu.
“Mám ti to přečíst, miláčku?”
“Hernajs, kdo sem dal tuhle kravinu...”
Drmolil z pod nespočetného množství hadic, širokých jako lidské stehno. Odrazil se rukama a vyjel po lehátku na kolečkách.
“Ne, Dí, díky jsi hodná. Přečtu si to sám.”
Stále seděl na lehátku a s roztaženýma nohama došoupával místo působení k nízkému stolečku. Přitom mu na tváři hrál šibalský úsměv a vydával dětinské “eh, he, eh” s každým odrazem.
“Hm,”zadumaně četl zprávu SmSky. Diana k němu přicupitala a ručníkem mu z tváří dřela černou strojní špínu.
“Agáta slaví narozeniny,” sesul se zpět na lehátko a nechal Dianu, aby k němu klekla. Lehce ji hladil po stehnech a zajížděl dlaní i do nestydatých míst rozkroku.
“Prasáku!” plácla po ruce. Zachichotala se.
“Chtějí, abych přišel. Hodíme sprchu a vezmeš si ty krásný modrý šaty, co ti tolik sluší?”
“Já nevím, Izi,” do hrudě mu krouživým pohybem prstu kreslila srdce.
“Oni mě nepozvali. Říkali přeci, že připomínám velrybu!” Smutně mrkla na Izáka.
 
Diana byla, jak by řeklo mnoho znalců ženské krásy, oplácaná. Navíc, její obličej skýtal úrodné pole pro veškeré kožní choroby. Prodělala lupenku, dost druhů ekzemů, slily se jí pihy do ještě větších pih. Pod velkým nosem při líbání cítil Izák pichlavé chmýří. A nebylo jeho.
 
“Kašli na ně, Dí. Mě přece zajímá, co máš tady.”
Sjel mocnou rukou k hrudi a poklepal tam.
“Nemyslím tvoje úžasný prsa!” Oba se smáli. Před tou nocí se ve sprše milovali. Dvakrát. Izák si pamatuje, že Dí voněla po jasmínu. To udělala schválně, vůni jasmínu miluje.
 
* * *

Večírek ve snobském dvoupodlažním domě vřel a duněl. Bazén plnil funkci bazénu jen z půle. To tedy za účelem svléknout se. Šampaňské teklo proudem a Agáta nadšeně chřestila se zlatými náramky. Tolik zlata Dí viděla jen v národní bance. Držela suchou skleničku a špulila rudé rty. Na modrých šatech blyštěly odstíny světel ohromného obýváku.
Do skleničky jí nalil víno. Přitom lehce držel stopku s prstíky Diany. Izák. V saku mu to vážně slušelo. Postavu měl stejně dobře napasovanou jako v pracovních montérkách. Prostě drsňák.
Obdaroval jí úsměvem a zaujal pozici hned vedle své milované.
“Koupil sem zlatej řetízek.”
Napil se.
“Myslím, že originální asi nebudeme.”
“Má ráda zlato. Koukni kolem. Zlatý potahy, zlatý rámy u obrazů, zlatý kytky... zlatý...”
“Tuším, že mají i zlatý prkýnko na hajzlech, a jdu to vyzkoušet.”
Políbil ji. Dlouze. Nevšímal si toho, ale měl pocit, že to bylo naposledy. Pamatoval si, co jí zašeptal do ucha. Přesně. Tenkrát řekl...
“Nenechám tě tady dole dlouho trpět.”
Potom už ji nikdy neviděl. V tomto stavu.
 

* * *

Venku začalo náhle pršet. Tak zájem všech padl do útrob domu. V obývacím pokoji se zatím rozehrála hra. Kolem sedící propadali v divoký smích. Spočívalo to ve schopnosti napodobit zvíře. Losování probíhalo pomocí karet, Dí to připadalo docela zábavné, protože v tom hrála hodně roli pantomima. Zrovna jeden z mužů schytal na obrázku kozu, možná kozla, protože udělal opravdu nechutný exces se svým přirozením. Ale ostatní to vážně pobavilo.
“Poooojď , zkus to taky...”
Táhl ji muž ve škrabošce za zápěstí. Chvíli se zdráhala. Otáčela pohled na schody, odkud měl přijít Izák... už tak před deseti minutami. Svolila. Okolí ztichlo. Napjatě sledovali, co si vlastně vytáhne za kartu. Tlusté prstíky chmataly v balíčku. S napůl vyplazeným jazykem, soustředěná, zmocnila se jedné z karet. Pomalinku ji vytáhla, obrátila a na ní bylo.
Prase.
Ohromný výbuch smíchu explodoval celým domem. Tohle okolí dostalo na kolena. Dokonce se ozývaly nejapné žerty typu:
“To ani nemusí předvádět, to už je...”
nebo:
“Chlívek, chlívek, dejte ji do chlívku!”
Odevšad znělo prasečí chrochtání. Obličeje natahující se při vynuceném zvuku parodující sele Dianu potupovaly. Děsily ji zároveň.
“Prasééé, praséééé...”
Řvali. A Izák mezi zárubněmi pokoje zrovna přišel po boku krásné blondýny. Překvapen sledoval počínání ostatních a sklopil hlavu.
“Ty sis dovedl zabijačku, Izi? Máš maso do mrazáku, Izi? To jsme netušili, že jsi na zrůdy Izi... Izi... Izi... zrůda...”

* * *

Diana vyrazila venkovní dveře od domu takovou silou, až zapraštěly o cihlovou zeď. V dešti nemotorně klouzala po úzkém chodníčku. Podpatky drkotaly. Jeden zlomila. Nikdo, ani Izák, ji nezastavil. Nikdo ji nevolal. V uších ji jen stále znělo to: “Praseee, praseeee...”
Plakala.
“Chci být hezká. Izi, já chci být hezká,” plačtivě povídala pro sebe.
Do laboratoře Izáka dorazila naprosto promočená. Útrpnou cestu, celou tu cestu slyšela všechny ty lidi.
Chvíli udýchaně stála, pak přepadla na dveře a přemýšlela. Pohled spočinul na genovém přenosu hmoty. Nedodělaném. Měl by přenést výjimečnosti vybrané počítačem z jednoho předmětu na další. Rovnoměrně rozprostře například nadání k malování, k tanci... nebo sebere všechny nejlepší dary z různých předmětů a vloží je do jednoho.Ten se pak stane...
“Dokonalým.”
Zašeptala Diana do tmy. Pomalinku popošla ke klecím se zvířaty. Z plechové bedny sloužící jako skladovna nářadí sebrala pilku na železo. Zvuk sjíždění pilky jekotal po plechovém okraji bedny.
Otevřela první klec.
Musíš tam dát jen některé části... pamatuje, jak ji systém používání Izák učil. V kleci se třepotala holubice. Spala, když k ní Dí přišla. Nyní bude spát navždy. Pila rozrazila tmu. Zahřmělo. Řezání tkáně dodávalo laboratoři nádech operačního sálu šílené setřičky.
Ještě to uplně nefunguje krásko... krásko... krásko... tříštila jí hlavou ozvěna. Přešla k druhé kleci.
“Chci být krásná!”
Promluvila zlostně. Zkrvavenou levou rukou chňapla po kočce z vzácného rodu. Její ladné kontury skýtají nádherný pohled. Budou oporou pro křivky nového těla. Rozmáchla se.
“Já chci být krásná!”
Cák.
S čvachtnutím pilka urazila kočce hlavu. Tělíčko nebohého tvorečka házelo křečí a svíjelo se podobno žížale na háčku.
Z květináče na okně vyrvala růže, co tak dlouho a poctivě pěstovala. Pro Izáka. Skutečnost, že jí trny prořízly kůži na dlaní, zřejmě nevnímala. Zapnula počítač. Temně zahučel. Přejela zkrvavenými prsty klávesnici. Zanechala na bílých tlačítkách rudé stopy.
Přístroj napájený snad z pěti zásuvek rozšklebil modře zářící ůtroby. Byl dělán z odstaveného solária, překopaného od základů a chlazený vodou... proto ta barva.
Zbytky zvířat naházela Dí do rezavého trychtýře. Jako poslední esenci užila křídla motýla. Chladnokrevně je odtrhla od tělíčka a nechala ho na pár chvil ještě žít.
Přístroj zarachotil, ozubená kola do sebe zapadla. Klepeta mašiny se s podporou efektu páry zaklapla, Diana uvnitř.
“Budu krásná!”
Naposledy vztekle procedila mezi zuby. Pak už nic ze svého těla necítila. Elektrický náboj o síle tisíce voltů rozprášil hmotu během pár vteřin. A ano... bolelo to. Velmi.

* * *

Izák rozrazil dveře. Průtrž mračen přinesla silnou bouřku. Bílá košile promokla. Odhalovala tak statné svalnaté tělo. Kravata mu v náporu větru plápolala.
“Diano?!”
Zkusil zavolat po místnosti. Přístroj pro genový přenos stál rozevřený, zapnutý a kouřilo se z něj. Ve vzduchu cítil spálenou kůži. Pod protějšími plechovými dvoukřídlými dveřmi svítila žlutá zář. Laboratoř byla přestavěná jen z jedné místnosti tovární haly. Z té nejmenší. Ostatní místnosti zůstávají nevyužité a některé lisovací stroje ponechané na místech, protože váží příliš moc. Za těmi plechovými vraty tedy stroje vytrvale duněly. Neměly by. Proč je asi Dí zapínala?
Děsivý hukot halou vyloženě řval. Písty obřích strojů kmitaly nejvyšší možnou rychlostí. Ocelové řetězy chrastily. Pach nafty a rozpáleného oleje míchal vzduch s nánosem prachu. Izák polknul.
“Dí, kde jsi? Ukaž se mi, zlato. To, co se stalo na oslavě, mě mrzí. Oni nevědí, jaká jsi. Že jsi moc krásná.”
Na protějším konci haly to zarachotilo.
“Krásná,” prorvalo zavrčení hukot pístů. Něco se tam mihlo. Nějaký podivný stín. Izák ostřil.
“Dí, jsi v pořádku?”
Stroje jeden po druhém začaly skomírat. Povypínaly se. Nemají centrální vypínač. Velmi rychle, hodně rychle, někdo proběhnul kolem řídících panelů umístěných v zadní části strojů a povypínal je. Tam, tam to sebou prosmýklo. Do jedné z komor pětadvaceti tunového drtiče, sahajícího až ke stropu. Byla to Dí. Musela to být ona. Opatrně šel k mohutnému vchodu do stroje. Cestu lemovaly rudé stopy prazvláštních tvarů. Napadlo ho, že si Diana něco udělala. Nebo někdo přišel a ublížil jí. Náhlé ticho haly Izáka ohlušilo. Ale uslyšel jasně, jak po železné stěně škrábou drápky. S třesoucím se dechem vešel do komory. Stopy krve ztrácely návaznost. U stěny mizely směrem vzhůru až na drátěný ochoz kde stála...
Lampám praskly žárovky. Celý komlpex pohltila tma. Zrychlený dech prokládalo nesnesitelné bušení srdce. Z ochozu cosi zachroptělo.
“Nenechám tě tady dole dlouho trpět.”
Zachechtalo se to chrchlavým smíchem. V tu chvíli vchod drtiče zabouchla těžká železná vrata. Na druhé straně klaply troje závory do západek a ohromný píst se dal do pohybu.
“Co to děláš?! Ne... prosím... neee!!!”
Pára ze stroje zasyčela. Zvuk řvoucího Izáka vyměnil překvapivě hlasitý podkres praskajících kostí, svázaný s čvachtavým bubláním. Pod pístem puklo vzpírající se mohutné tělo. Tvor stojící na pletivovém můstku zamňoukal. Ruka, posetá stovkami motýlích křidélek, rozevírající se a zase zavírající, zatáhla za páku a stroj vypnula v dolní poloze.
“Prase!” zabrblalo to.

* * *

“Jejich krása. Jejich naivita. Jejich pokrytectví. Všechno rozpráším. Roztrhám je svými pařáty (zatnula mocnou pěst se šesti černými drápy) a vyklovu jejich oči ( ostrý zahnutý zobák zaklapal ). Pohlédnu na všechno, zhodnotím to (čtvery zorničky, jedny s úzkými panenkami a jedny bez bělma nezávazně na sobě prohledaly okolí) a shledám-li vás krásnými, zhynete.”
 
Monstrum sebralo ze stolu noviny s nápisem: Speciál, Miss ČR v Praze. Roztáhlo jedno bělavé křídlo na zádech. Pak vzlétlo do tmavé noční oblohy, vstříc ponurému zatmění měsíce...