Andor.cz - Dračí doupě online

Dveře se prudce otevřely a do pokoje vnikl pruh světla z chodby. Ve dveřích stál chlapec, asi sedmnáctiletý, prudce dýchal a v očích měl slzy. Stál tam a křečovitě držel kliku, náhle se ozval třesk, to otec zřejmě rozbil další láhev. Chlapec si protřel hřbetem ruky oči, vešel do pokoje, zabouchl za sebou dveře a udělal pár kroků k posteli, lehnul si nebo spíš padnul na postel.
Ruce měl složené pod obličejem a vzlykal. Prsty stiskl povlečení od deky, slyšel dole řev otce na matku, slyšel, jak jí nadává a za vše ji kritizuje. Tohle se dělo každý den, den co den už několik týdnů, ne-li měsíců. Chvilku tam jen ležel a snažil se na to nemyslet, neposlouchat to, ale nešlo to, stále slyšel ten řev otce. Přetočil se na záda a otevřel oči, zíral do tmy. V očích ho stále pálily slzy, ale on je ignoroval, rukou šáhnul na noční stolek a nahmatal ovladač od rádia, zapnul jej. Pokoj naplnil zvuk hudby a, i když nebyla moc hlasitá, přehlušila řev zdola. Chlapec se lehce pousmál, sám nevěděl, čemu se ve skutečnosti směje. Životu? Její ironii? Nespravedlnosti světa? Kdo ví? Spustil ruku s ovladačem vedle sebe a při tom přejel rukou po čemsi tvrdém, pustil ovladač a vrátil se k tomu, chytil to a nadzvedl před oči. Stihnul si už zvyknout na tmu, takže rozpoznal tvar předmětu i to, co je na něm vyobrazeno, i když jen lehce. Byla to kniha, kniha, kterou včera začal číst. Byla to klasická fantasy knížka s obvyklým dějem, kdy družina hledá něco, co má zachránit svět před temnotou. Děj byl klasický a už od začátku přibližně věděl, jak to dopadne, ale byla to kniha. Kniha, která mu ukazovala svět fantazie. Kniha, která ho oprostila od reality. Nedalo mu to a nahmatal záložku, knihu otevřel. Přetočil se na břicho, šáhnul po lampičce a rozsvítil ji. Pokoj se zaplnil lehkým světlem a on se pustil do čtení…

…plížili se podrostem, Earwin cítil, jak jej ostatní následují. Pomalu se pohyboval dopředu, aby jej neprozradil žádný zvuk. Měl s sebou pouze čtyřicet tři mužů, zbytek byl asi mrtvý. Vše šlo v pořádku, vyrazili z tábora v podvečer s šedesáti muži, cestou ale narazili nešťastnou náhodou na skupinu zvědů. Zřejmě čekali, že se je pokusí nepřátele obejít a dostat se do města východní branou, proto poslali vlastní jednotku, aby je chytli. Earwin měl ovšem štěstí, potkali se na výhodném místě pro jeho jednotku. Jak boj začal, tak rychle skončil, jednotka přišla o čtrnáct mužů, nepřátelé přišli o všechny. Boj nebyl provázen žádnými výkřiky, kromě chroptění umírajících. Ani jedna skupina nechtěla, ať přijdou nepřátelům posily. Nikdo se z nepřátel nechtěl vzdát, bojovali do posledního muže, jak se dalo očekávat od vojáků z Itablanky. Neměli čas své muže pohřbít, pak se pro ně vrátí, možná. Teď byli na dohled od města.
„Tak jak to vidíš?“ zeptal se Jadow, Earwinův nejbližší přítel.
„Do města se budeme muset dostat přes bránu, ale pochybuji, že nás ji nechají jen tak otevřít, bude potřeba, aby někteří přelezli opatrně zeď, dostali se k bráně a otevřeli nám ji dřív, než se spustí poplach, pak budeme muset doufat, že nám bude Ragma přát štěstí,“ jmenoval název bohyně štěstí.
„To vypadá lehce, takže kdo tam půjde?“ přidal se do rozhovoru Tanin, voják, který zatím ukázal, že má neuvěřitelné štěstí co se týče přežívání. Earwin se ušklíbl a ukázal na Jadowa.
„Tebe udělám velitelem té jednotky, co tam půjde, šel bych sám, ale…“ pohledem sklouzne k ruce, která ještě není po poslední akci zcela v pořádku a lezení přes zeď by pro něj bylo vcelku problematické.
„Já vím,“ odpoví Jadow chápavě a pak stočí pohled z ruky zase k očím.
„Kdo bude ta předsunutá jednotka?“
„On,“ ukáže s ještě širším úšklebkem Earwin na Tanina, který si povzdechne.
„Tak jděte, hodně štěstí,“ popřeje jim kapitán a oba se zvednou k odchodu.
„Dělej, ty předsunutá jednotko,“ kopne lehce Jadow Tanina do zadku a vyrazí.
Hodně štěstí, popřeje jim v duchu Earwin, budou ho potřebovat…

…chlapec se přetočil v posteli na bok a otočil na další stránku, náhle uslyšel venku jakýsi randál. Vstal a z jakéhosi důvodu vypnul hudbu, v domě bylo ticho. Řev dole přestal, otec asi usnul a máma teď sedí v kuchyni a brečí.
Pomalu se přesunul k oknu a odhrnul záclonu, náhle se ovšem zastavil, zíral ven v tichém úžasu, před okny nebylo nic, tedy nebylo tam žádné město, všude okolo byla tráva a v dálce les. Stál tam a zíral ven, ven do noci. Rychle se otočil a přeběhl ke dveřím, chytnul za kliku a otevřel je. Oči se mu rozšířily, tentokrát stál v slunečném dni, hned před dveřmi byla vysoká tráva a hladila jej ve výši kolen. Chlapec tam stál neschopen čehokoliv a jen se nechal unášet tou krásou, kolem byla louka, les a na jednom místě se zdálo, že je vidět i kus vody.
Udělal krok dopředu a tráva jej zašimrala na chodidlech nohou, už dlouho nezažil takový krásný pocit. Udělal několik dalších kroků a zastavil se, nad hlavou mu zazněl zvuk jakéhosi ptáka, zvedl hlavu a dlaní si zastínil oči, bylo to něco o velikosti orla a plachtilo to vzduchem, letěl tam, volný.
Otočil se a kouknul směrem, odkud přišel, dům, tedy spíš pokoj, byl pryč, na zemi nezůstala ani ohnutá tráva. Chlapec na chvilku zpanikařil a vrhnul se zpátky, prošel místem, kudy vyšel ze dveří, ale nic se nestalo, dům byl pryč. Pohled mu sjel k nohám, jak se má odsud dostat? Napadlo jej, nevěděl. Zaostřil na špičky nohou a zjistil, že jsou v jakýchsi kožených botách, kouknul na své nohy a překvapeně se zarazil. Nebyl oblečen v tričku a černých kalhotách, ale v hnědých plátěných kalhotách a tričku z obyčejného materiálu. Šáhnul do kapes, ale nic tam nenašel, byly prázdné, otočil se na místě, jako by mohl něco najít, jako by mu něco vypadlo. Nic nenašel. Potřásl hlavou a zvedl pohled k obloze, k místům, kde předtím viděl toho dravce. Na obličeji mu zářil úsměv, rozešel se směrem, kde předtím viděl tu vodu, koukal po okolí, vnímal vůně a zvuky přírody. Vnímal šum lesa a hukot vody, občas se mu zdálo, že zahlédl na pokraji lesa jakousi zvěř, ale ta hned odběhla. Náhle mezi stromy zahlédl jelena, zastavil a sledoval jej, jelen na něj upíral pohled, chvilku se pozorovali navzájem a chlapec už téměř odtrhnul pohled, když v tom se jelen kouknul někam vedle a utekl. Chlapec se otočil, zvědav, co jelena vyplašilo, z rukou mu vypadl kousek trávy, který žmoulal mezi prsty.
„Ta-ta-tati?“ zeptal se nevěřícně, muž naproti němu byl oblečen podobně jako on a ve tváři měl úsměv, který na tváři otce neviděl už dlouho, od té doby, co začal pít.
„Copak tady děláš, chlapče, už jsme s mámou mysleli, že ses ztratil,“ řekl se smíchem a natáhl ruku dopředu. Chlapec zakroutil hlavou, popotáhl a protřel si oči.
„Stalo se něco?“ zeptal se otec starostlivě a chlapec jen zavrtěl hlavou.
„Nic, to je… Něco mi spadlo do oka…“ zalhal a doběhl k němu, otec jej vzal kolem ramen a otočil směrem, odkud přišel.
„No dobře, za chvilku bude večeře, tak pojď, ať nám máma zas nevyhubuje,“ poplácal jej po rameni a zrychlil tempo.
„Dobře,“ přitakal syn a taky zrychlil. Otec nic neříkal, zdálo se mu, že se něco děje, ale nechtěl se ptát, ne teď a tady.
„Tati?“ zvedl pohled syn k otci.
„Hmm?“
„Mám tě rád,“ řekl. Otec se na něj podíval jakýmsi přemýšlivým výrazem, pak se usmál, prohrábnul mu rukou vlasy a odpověděl.
„Já Tebe taky, moc, i Tvoji maminku, ale to víš.“
Chlapec náhle ucítil jakýsi dotyk na rameni.
Pak vše zmizelo…

…„Vstávej, prosím,“ říkal něžný hlas a chlapec otevřel oči, byl ve svém pokoji, ležel na posteli. Nad hlavou mu zářila lampička a hudba dál hrála, knížka ležela vedle něj a na kraji postele seděla máma.
„Vstávej, je jídlo,“ říkala mu lehce a bylo vidět, že před chvílí plakala. Pohladila syna po tváři a vstala.
„Táta spí v obýváku, pojď,“ řekla mu s úsměvem, za kterým se skrývala bolest a smutek.
„Táta?“ řekl chlapec a máma se zamračila.
„Ano, táta, stalo se něco?“ zeptala se starostlivě a náhle její maska s úsměvem opadla a pod ní byla vidět starost o všechno.
„Ne, nestalo, nic se nestalo,“ řekl chlapec potichu a zavřel knihu.
„Vůbec nic se nestalo,“ řekl znovu a teď pološeptem, jakoby se chtěl o tom přesvědčit. Máma ho pohladila znovu po tváři a vybídla jej, ať jde jíst. Chlapec zhasnul lampičku a šel před mámou, ta mu náhle sáhla do vlasů a něco vytáhla.
„Co to je?“ zeptala se a chlapec se otočil.
„Tráva? Jak se Ti dostála teď do vlasů tráva? V zimě?“ zeptala se máma, i když bylo vidět, že odpověď příliš neočekává. Chlapec vzal stéblo do rukou a stiskl jej. Usmál se na mamku a vzal ji opatrně za ruku
„Vše bude dobré, uvidíš, mám tě rád, moc rád,“ máma na něj chvilku koukala, nechápajíc, co se stalo, pak se jí na tváři objevil smutný úsměv a syna objala.