Andor.cz - Dračí doupě online

Příběh bratrů

Zirax je vyšší postavy. Nevypadá, jako by měl nějaké svaly, ale tunika zakrývala jeho postavu. Má volně svěšenou kapuci, je mu tedy vidět do tváře. Má lehce střiženou bradku a delší vlasy. Bradku má hnědo-zrzavou a vlasy má spíše světlejší barvy.

Hignomden je oděn do hnědé košile, kterou překrývala kroužková zbroj. Na kroužkové zbroji má šupinovou zbroj, která vypadala jako nová. Na nohou má náholeníky a tmavě hnědé plátěné kalhoty. Je to přesný opak Ziraxe. Je plešatý a jelikož je plešatý, nechával si narůst plnovous, který si občas přistřihl, aby nebyl tak dlouhý.

___________________________________________________________________________
Šli lesem temným a strašidelným. Potkávali různé potvory, které buď zabili, nebo od nich museli utéct. Konečně však dorazili do nějaké vesnice, která vůbec nebyla na mapě. Ve vesnici jako by to umřelo. Pokaždé, když procházeli nějakou vesnicí, viděli probíhat alespoň nějakého psa a děti, jak si hrají. V této vesnici toto neviděli. Všichni byli jako by tu někdo umřel a byl to každého bratr. Ve vesnici se vznášela zvláštní atmosféra, jako by tam život ovládala temnota a strach. Vesničané byli pobledlí a nemluvili. Děti jen bezduše procházely uličkami od domu k domu a o zvířatech ani nemluvě. Za celou tu dobu, co se dostali z lesa, neviděli žádného tvora, který by chodil po 4 nohou.

Všichni vesničané se po příchodu dvou přátel začali stahovat směrem za ně. Celou dobu za nimi šli jako duchové.

___________________________________________________________________________
„Ti parchanti nás sledujou.“ Řekl Hignomden svým mohutným hlasem. Zirax jen přikývl a nic neříkal. Poohlédl se lehce zpět a rychle se otočil dopředu. Vypadal, jako by viděl smrt.
„Já je zabiju. To budou určitě nějací parchanti, kteří stejně nepřežijou zimu.“ Dodal ještě Hignomden. Zirax na něho rychle zareagoval: „Na to rychle zapomeň. Nic nám neudělali a já tedy nevidím důvod, proč bychom je měli zabíjet. Je pravda, že vypadají jako chcípáci, ale neměli bychom si vážit života, ať je jakýkoliv??“ Řekl svým lehkým hlasem Zirax. Hignomden se zastavil a hlasitě se zasmál. „Hahahaha!!“ Vesničané se lekli a prudce se zastavili. „Pán filosof. A kdopak zabil to dítě ve městě? Já jsem ho nezabil…“ A ukázal prstem na Ziraxe. Ten se začal ihned bránit. „To dítě bylo nemocné a navíc jeho rodiče žádali, abych mu to ulehčil. Navíc se měl při úplňku proměnit v lykana. Tak prosím přestaň!“ Řekl Zirax zvýšeným hlasem a rukou divně pohodil směrem k Hignomdeovi.
Hignomden jen zakroutil hlavou a otočil se. Šel směrem k vesničanům. Pravou ruku si položil na meč. Toho si všiml Zirax. „Kam jdeš?!“ Zeptal se. Hignomden mu odpověděl. „Za nima.“ Zirax neváhal a pevně stiskl svou hůl a doběhl k Hignomdenovi. „Nezabiješ je. Rozumíš?! Nezabiješ!“

Vesničané postupovali směrem dozadu a Hignomden Ziraxe ignoroval. „Zdravíčko…“ Pozdravil Hignomden. Jeden z vesničanů vystoupil a v ruce držel vidle. Byl otrhaný a celkem i zapáchal. Pomalým krokem se přibližoval směrem k dvojici. „Ty debile! Jdi ode mě! Smrdíš jak starý kraví hovna.“ Zařval Hignomden a odstrčil od sebe vesničana vší silou. Ten jen rychle odletěl dozadu, jelikož nebyl vůbec připravený a Hignomden měl velikou sílu. Vesničan vidle upustil na zem a zděšeně se díval na oba dva. Pak se rychle zvedl a začal křičet. Utíkal směrem k největšímu domu. Zalezl do něho.

Vesničané obstoupili dvojici. Najednou se davem začal prodírat nějaká postava. Vystoupil celkem slušně oblečený muž. Vypadal celkem neškodně. Obcházel kolem dvojice a neustále si je prohlížel. Akční Hignomden zase řekl. „Do prdele! Vymáčkni se už a přestaň tu obcházet jak nějakej vocas!“ Zařval na něho. Muž se lekl a zastavil se. Začal se hlasitě smát. Byl to první radostný smích, který zde viděli. Pak muž řekl svých chraptivým hlasem.
„Tak vy jste ti, které hledáme. Chcete si vydělat nějakou tu zlatku, že?“ Zeptal se. Zirax nečekal a vytáhl velký měšec, který byl plný zlaťáků. Usmál se na něho a dal ho zpět do torny.

Muž jen smutně kývl hlavou a ukázal lidem aby šli domů. „Spletli jsme se ve vás. Mysleli jsme, že by jste nám mohli pomoct…“ Řekl muž smutným hlasem. „Pojďte, prosím, za mnou.“ A šli směrem k velkému domu, kam zaběhl smraďoch. Byl to obrovský dům. Uvnitř bylo několik židlí a velký stůl. Muž nabídl dvojici, aby se posadila. Sám si sedl do čela. „Já vám něco řeknu.“ A výhružně zdvihl prst. „Dříve jsme nebyla takováto vesnička. Vesnice, ve který chcípl pes. Byli jsme město. Velké a pěkné město, kde obchody jenom kvetly. Všichni byli veselí a každý měsíc byl jarmark, či nějaká jiná veselka. Do našeho města ale přišlo několik špatných lidí. Přišel sem muž. Temný muž, který si zde postavil svou věž. Věž je nedaleko odtud. Většina z nás se přestěhovalo na okraj města a zůstali jsme odděleni. Na druhé straně města žijí špatní lidé.
Konají zlo. Zabíjejí bezbranné, mučí zvířata, ale i lidi. Dělají hrozné činy. To vše jen kvůli tomu temnému muži, jenž se sem přesunul. Ve své věži dělá nějaké experimenty. Neustále mu tam něco bouchalo a čoudilo. Až jednou se z jeho věže začal valit obrovský dým. Ti, kteří utekli, jsou zde. Já jsem byl pryč a vyprávěly mi to mé děti, co přesně se stalo. Ti, co nestihli utéct a zůstali tam, se nějak změnili. Nevíme jak, ale už se nechovají jako lidé…“ Dopověděl muž a ruce si položil na stůl. „Pomozte nám zbavit se toho černokněžníka a jeho věže. Dobře vám zaplatíme.“ Začal lákat muž dvojici.

Hignomden jen nehybně seděl a přemýšlel. Zirax po chvilce řekl. „Nechte nás vyspat. Ráno budeme moudřejší.“ Muž jen přikývl a ukázal rukou, aby se zvedli a šli za ním. „Musíte nám pomoct. Ten černokněžník neustále zvětšuje své území a získává více lidí. Ovšem, někteří se radši zabili, než aby mu padli do rukou. Stejně má ale neustále velkou moc. Má ve svých řadách několik temných bytostí. I kdyby jste se nám rozhodli nepomoct, a šli by jste tímto směrem, museli by jste buď zabít jeho, nebo ty příšery.“ A otevřel dveře, které vedly do druhé místnosti.

Byla to celkem veliká místnost se 3 velkými postelemi, stolem a židlemi uprostřed, skříní v jednom rohu, truhlou a jedním velikým oknem. Z okna bylo vidět do druhé části města, ve které sídlily „monstra“. Muž zavřel za sebou dveře a šel směrem ke skříni. „Tady si můžete odložit věci.“ Řekl a otevřel skříň, která byla poměrně prostorná. Muž koukal na dvojici, která doslova civěla na muže. „Á, jo. Chápu.“ Konečně mu došlo, proč na něho oba koukali. Odešel tedy z místnosti a zavřel za sebou dveře. Zirax už chtěl mluvit, ale to do místnosti vešel opět muž. „Omlouvám se, že jsem se nepředstavil hned, ale jmenuji se Tandus.“ A rychle zase odešel.

Zirax s Hignomden koukali na zavřené dveře, jestli se náhodou ještě nechce vrátit. Nic se ale nedělo a Hignomden šel směrem ke dveřím. Podíval se na Ziraxe, který jen kývl. Hignomden prudce otevřel dveře. Najednou se na ně vyvalil Tandus. Oba dva na něho tak divně koukali.
Tandus se zvedl ze země a usmál. „Tak já, abych už šel ne?“ Položil si řečnickou otázku a odešel. Hignomden ho ještě chvíli sledoval, dokud úplně neodešel. Poté za ním zavřel dveře.

„Nějak se mi to tu vážně nezdá. Mám tu pocit úzkosti a strach. Jako by vše ovládala magie.“ Řekl Zirax. Hignomden jen pohodil rukou a řekl: „Prosím tě. Kolikrát sis myslel tyhle věci.“ Zirax se hned ohradil: „Ale kolikrát se mi také vyplnily.“ A položil svou hůl na postel. Hignomden jen kývl hlavou a vytáhl z pochvy meč. Hodil jej také na postel a začal si sundávat šupinovou zbroj. Už si chce sundat i kroužkovou zbroj, ale Zirax pronese: „Ho, ho. Zapomeň na to, že by sis sundal i tohle a dýku. Nikdy nevíš, co se stane.“ Řekl rozumně Zirax. Hignomden jen zavrčel: „Grrrr! Celý dny mám na sobě tyhle tisíce mincový brnění. Víš, jak mě z toho všechno bolí?!“ Zavrčel a přesto si kroužkovou zbroj sundal.

Všechny svoje věci, které si sundali, si zarovnali k nohám u postele. Zirax si opřel hůl o zeď a posadil se na postel. Hignomden na nic nečekal a rovnou sebou praštil do postele. Nebyly však tak měkké, jak si představovali. Byly poměrně tvrdé. Peřiny a polštáře byly ale měkké jako lehce napadaný sníh na louce. Byly to husím peřím vycpávané peřiny a polštáře. Hignomden šťastně skočil na postel. A jak rychle skočil, tak rychle dopadl do peřin, které rychle ustoupily. Ozvala se rána, když Hignomden dopadl na postel. Udeřil se do hlavy o tvrdé dřevo, na kterém se mělo spát.

Rychle však z postele vyskočil a začal nadávat. „Do prdele! Já se jim tady na ty jejich sračky tvrdý můžu vysrat! Celý dny spím na tvrdým a když mám konečně možnost lehnout si do měkkýho, posere se to a zase ležim na tvrdým!! Já se na to všechno už vyseru.“ Zanadával a začal si hladit bouli, která se mu začala dělat na týlu hlavy. Zirax se jen začal smát a lehce položil do měkkých peřin.

Byly krásně načechrané a jakmile si do nich Zirax lehnul, lehce se začaly nahrnovat pod jeho tělo. „Co kecáš…“ A usmál se. „Je to měkký.“ A zavřel na chvíli oči. Hignomden se posadil na postel a pořád si hladil bouli. Zirax začal mluvit. „Tak co? Vezmeme to? Peněz není nikdy dost a navíc by jsme mohli být i slavní, když osvobodíme celé město.“ Zeptá se Zirax a otevře oči. Chvíli kouká do stropu, ale pak se podívá na Hignomdena. Ten se také snaží položit do peřin, jako Zirax, ale moc mu to nejde. „Ještě nevím. Nepřišel jsem zabít nějakého kouzelníka. Ty jsi asi zapomněl, co nám tehdy řekla moje matka?“ Zirax chvíli nehybně ležel a vypadal jako by přemýšlel. Najednou se zavrtěl a otočil se k Hignomdenově posteli zády. Rukama si podložil hlavu a nehybně ležel. Hignomden už chtěl něco říct, ale Zirax se přeci jen ozval.

„Nechci ji citovat, ale pamatuji si to velmi jasně a zřetelně.“ Řekl trochu skleslým hlasem. Na chvíli se odmlčel a pak zase začal vyprávět. „Víš… No o tom radši nebudeme mluvit.“ A lehl si na břicho. Vzal si jeden z polštářů a překryl si hlavu. Zavřel oči a pokusil se usnout. Hignomden tam ještě něco povídal, ale Zirax už moc neslyšel.
Zirax se uvolnil natolik, že usnul. Hignomden naštvaný se zvedl z postele, vzal svůj meč a zasunul jej do pochvy. Začal chodit po pokoji a různě si prohlížel skříň, židle a další věci. Najednou se dostal k truhle, zasmál se a začal se do ní dobývat. Moc to nešlo a použil tedy hrubou sílu. Vzal svůj meč. Chytil ho za topůrko a železným koncem topůrka udeřil prudce do zámku truhly. Zámek se jen zakymácel a meč vyletěl Hignomdenovi z ruky. Naštvaný sebral meč a zasunul jej do pochvy. Vzteky ještě kopl do truhly, která se rozjela po místnosti směrem ke skříni.

Pevná truhla rozrazila skříň. Najednou se objevila díra po truhle, která skříň rozrazila. Truhla se ale někam ztratila. Hignomden přistoupil blíže ke skříni a hleděl do temné díry ve skříni. Pomalu začal skříň vylamovat. Najednou se Zirax vzbudil. „Zbláznil ses?! Vždyť nás odtud vyhodí!“ Zvýšil hlas a nečinně přihlížel, jak Hignomden rozebírá skříň. Skříň už měla vylámané dno a část dvířek. Světlo, které do pokoje vnikalo oknem, osvítilo i část skříně.

Ve skříni se objevily kamenné schody, které vedly dolů. „Ziraxi, dones mi louč, viděl jsem je někde ve vedlejší místnosti.“ Zirax nečekal a vyrazil pro louč. Mezitím Hignomden šáhl na schod pro truhlu a odsunul ji pryč. Poté vyndal ze své torny křesadlo a položil jej na stůl. Šel ke své posteli a všechny své věci, které na ní měl, si vzal opět zpět. Nasadil si šupinovou zbroj a čekal až Zirax přijde.
Hignomden si zrovna zapínal poslední pásek u zbroje, když Zirax přišel a v ruce držel dvě louče. Hignomden nečekal a křesadlem zapálil jednu z loučí. Druhou zapálili o první. Nyní se vydali po schodech ve skříni.

Zirax si vzal svou hůl a vydal se za Hignomdenem. Vzal si od něho jednu z pochodní a šel. Hignomden šel jako první. Pro jistotu si vytáhl meč. Pomalým krokem postupovali dolů po schodech. Ani jeden nevěděl, kam se dostanou. Schody najednou skončily. Hignomden cítil, jak se mu pod nohami něco hýbe. Zvedl tedy nohu a posvítil loučí. Pod nohama měl několik červů. Byli neškodní. Začal svítit loučí dopředu a najednou se vedle něho rozsvítilo další světlo. Nevšiml si, že vedle něho je další louč, kterou by mohl zapálit. Omylem ji zapálil, když dával zpět louč od červů. „Jdi, nemáme na to celý den.“ Popohnal Hignomdena Zirax. Hignomden se jen divně zatvářil a šel dál.

Ulička byla úzká, jen tak tak tamtudy procházel Zirax se svou holí. Všude bylo plno pavučin a červů. Vznášel se tam také nějaký divný zápach. Bylo to cítit trochu jako močůvka. Pálilo to do nosu. Smrad se neustále stupňoval a Ziraxovi to vadilo natolik, že se málem pozvracel.

Pomalu došli až k nějaké stoce. „Tak odtud jde ten děsný smrad.“ Řekl Hignomden a usmál se. „Ziraxi. Pujč mi hůl.“ Řekl Hignomden podezřele Ziraxovi. Ten se zeptal: „Na co?“ A natahoval ruku, že už by mu ji podal. „Nekecej a podej mi to.“ Odsekl mu Hignomden a hůl mu vzal z ruky. Začal před sebou šťourat ve vodě a pomalu postupoval ve vodě. „Hignomdene! Zbláznil ses?! Vždyť je to posvátná hůl a ty ji takhle zneuctíváš?! Vrať mi ji a hned!“ Rozkázal naštvaný Zirax Hignomdenovi. „Jsi blázen, ne? Nevíme co tu je, můžeme se propadnout, nevím kam. Spadneš do těch sraček a zabije tě to. Ne!“ Řekl Hignomden panovačně. „Vrať mi ji!“ Rozkázal Zirax. „Ne!“ Řekl Hignomden. „Jo!“ Řekl zase Zirax. „Do prdele neser mě! Prostě ne!“ Rozkázal nakonec Hignomden.

Než stihl Zirax zase odpovědět svoje "vrať mi to," tak se vynořila obrovská obluda. Hignomden neváhal a hodil Ziraxovi jeho hůl. Ta letěla kolmo vzduchem a Zirax ji bezpečně chytil. Obluda byla vysoká 2,5 sáhu. Vypadala jako velký červ, který má zuby krysy a křídla netopýra. Byl to nějaký hnusný mutant. Zaútočil na Hignomdena, jelikož byl nejblíže. Ten se pokusil útok monstra vykrýt. To však mělo obrovskou sílu a odhodilo Hignomdena daleko od ní. Zirax neváhal ani minutu a vyslal na obludu Bílou střelu. Namířil na ni svou hůl a zakřičel: „Churšeláh!“ Z hole vylétla malá bílá koule, která letěla přímo k monstru. Jakmile narazila koule, rozletěla se bílá záře, která mnohé oslepila.
Obluda byla dost zraněná. Hignomden, jelikož měl déle zavřené oči, rychle vstal a ve skoku se chystal zaútočit na obludu, která teď moc neviděla a byla dost poraněná. Vší silou sekl do monstra. Velký a hluboký sek rozřízl napříč břicho monstru. Z něho okamžitě začalo něco vytýkat. Děsně to monstrum řvalo. Trhalo to uši.
Hignomden, jelikož byl nejblíže obludě, se musel držet za uši, aby neohluchl. Zirax to měl lepší a mohl se již soustředit na své další kouzlo. Opět napřáhl hůl a soustředil se na shromáždění energie. Nahlas zakřičel. „A teď zhyň ty svině! Barak Šachor!“ Z hole vyletěl černý blesk, který přesně zasáhl monstrum. To ihned přestalo řvát a padlo k vodě mrtvé. Hignomden pustil své uši a soustředil se na okolí. Dlouho se rozhlížel kolem. Byl dezorientovaný.

Zirax se jen zasmál a šel směrem k Hignomdenovi. Jak šel vodou, propadl se, zmizel pod hladinou. Hignomden si toho naštěstí všiml a skočil na místo, kam Zirax spadl. Chytil ho naštěstí včas, jelikož se už potápěl do hlubiny. Hignomden vytáhnul Ziraxe z vody a oba dva se zadýchaně posadili vedle sebe do vody. Najednou se začali oba dva smát. „Co to bylo?“ Zeptal se Zirax Hignomdena. „Tak to nevím, ale myslím, že bychom se mohli zeptat našeho milého přítele.“ Řekl naštvaně Hignomden a škodolibě se usmál.

Poté se zvedli a šli směrem zpět. Louče už neměli, neboť byly uhašeny při boji s obludou. Šli tedy naslepo. Máchali kolem sebe rukama jako šílenci, aby nenabourali. Zirax se držel Hignomdena aby se od sebe nevzdálili. Konečně viděli světýlko. Bylo to světlo, vcházející do skříně z okna. „Bacha, tady jsou schody.“ Upozornil Hignomden Ziraxe. Pomalu vystoupali po schodech do pokoje. Vylezli ze skříně a zavřeli za sebou. Zrovna jim do pokoje vtrhl muž, který je tu ubytoval.