Andor.cz - Dračí doupě online

Venku foukal lehký vítr a strhával zbylé okvětní lísky z třešní na školní zahradě. Ve třídě byl jako obvykle hluk, který se učitel marně snažil přehlušit. Nikoho to však nezajímalo. Za oknem byl květnový den a všem se už chtělo vyběhnout a opustit šedý stín budovy školy. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel ředitel. Přejel třídu pohledem, pod kterým se všichni přikrčili, horlivě přemýšleje nad tím, co se mohlo stát. Následně si ulehčeně oddechli, když ustoupil a dovnitř vešla dívka drobnější postavy. Prohlížela si své budoucí spolužáky velkýma, světle zelenýma očima. Vlasy barvy starého zlata měla ostříhané nakrátko, až na jeden pramen spletený do tří copánků dosahující až pod ramena.
Třída se jako na povel zvedla za hlasitého hrkání židlí.
„Dobrý den, přivedl jsem vaši novou spolužačku, Kateřinu Tichou. Přijela z Plzně, kde studovala minulý rok. Doufám, že se k ní budete chovat slušně. Posaďte se zatím támhle do třetí lavice, slečno Tichá.“ Řekl ředitel, když nastal klid.
Dívka lehce přikývla a odebrala se do zmíněné lavice.
Všichni, zvláště pak ostatní dívky, už netrpělivě čekali, až zazvoní na přestávku a oni budou moci novou spolužačku řádně vyzpovídat.
Zvonek se rozdrnčel a po chodbách se rozlehl křik a dusání studentů, spěchajících ven. V sextě se však celá třída shlukla kolem třetí lavice.
„Ahoj, jak se ti to tady líbí? ... Nechceš jít ven? ... Můžu tě provést po škole, jestli chceš…“
Katka beze slova vstala a vykročila beze spěchu ke dveřím ze třídy.
„Co je, kam jdeš?“ Zeptal se někdo zmateně.
„Nechte mě na pokoji!“ Sykla sotva slyšitelně v odpověď a vyběhla ze třídy.
Žáci sexty se po sobě překvapeně podívali, ale nepronásledovali ji. Místo toho upřeli svou pozornost na lavici, kde seděla. V béžovém laku byl až do dřeva vyrytý kříž, popsaný nějakými runami.
Katka se vrátila až se zvoněním na další hodinu. Posadila se do lavice, vytáhla krátký nožík a pokračovala ve vyrývání.
„Co to děláš?“ Zeptala se nesměle jedna z dívek. Vyděšeně sklopila hlavu před chladným pohledem světlezelených očí. „Promiň, jen jsem se zeptala. Když to zjistí někdo z učitelů, dostaneš poznámku a budeš muset tu lavici zaplatit.“
„Děkuji za upozornění.“ Zašeptala Katka, nicméně pokračovala.
Poslední hodina byla dějepis. Učitel vyprávěl o křížových výpravách a templářích.
„…jenže poklad templářů nikdo nikdy nenašel. A ta kletba je stejně hloupost…“
„Ne! Není!“ Vykřikla najednou rozhořčeně Katka, prudce vstala a praštila pěstí do lavice.
Učitel si ji přeměřil rozčileným pohledem.
„Můžete věřit, čemu chcete, slečno Tichá, ale prosil bych, abyste si své dětinské názory nechala pro sebe a nepřerušovala můj výklad. Jste tu teprve hodinu, tak si tu nepokazte hned první den svou pověst.“
Dívka se stále mračila, ale sedla si zpět na židli. Uraženě se zadívala z okna a učiteli už nevěnovala žádnou pozornost.
Když skončila škola, všichni se rozběhli ven. Slunce hřálo a foukal vlahý letní vánek.
„Počkej!“ Tmavovlasá dívka udýchaně zastavila. „Můžu tě doprovodit? Jedeš vlakem?“
„Ty si nedáš pokoj? Myslím, že jsem ti dost jasně naznačila, že se nechci s nikým bavit!“ Odsekla Katka a přidala do kroku. Tmavovláska šla však stále vedle ní.
„Já jsem Linda Procházková. Proč se nechceš s nikým bavit? Nejsi přeci tak namyšlená.“
„Prostě nechci, protože… Nemám náladu. Na škole v Plzni jsem měla kamarádku. Zradila mě a navíc na mě hodila, co jsem neudělala. Už nikomu nevěřím! A nezajímá mě, jak se jmenuješ!“
„To nevadí, půjdu s tebou. Nemusíš mi věřit.“ Řekla s úsměvem Linda. „Pověz, co znamená ten křížek? Máš ho i na krku.“
„Řekla jsem, že ti nevěřím, tak proč bych ti to měla říkat!“ Okřikla ji Katka a praštila ji přes ruku, kterou se chtěla dotknout křížku.
„Promiň, dobře, neříkej mi to, však já se to ale jednou dozvím. Víš, se mnou se ve třídě taky nikdo nebaví. Nezajímají mě stejné věci, jako je. Nechceš… Kdybys něco potřebovala, můžeš říct. Třeba sešity na opsání.“
„Už jsem ti řekla…“ Katka se zarazila při pohledu na velkou černou dodávku, která stála na ulici kus od nich. „Vlastně máš pravdu. Mohla bys mi půjčit sešity z předmětů, které jsme měli dneska. Poběž!“ Chytila Lindu pevně za ruku a rozběhla se dolů po schodech, vedoucích k nádraží. Z černé dodávky vyběhlo několik lidí a pustilo se za nimi.
Linda se zděšeně dívala na ruku dívky, která svírala tu její. Potom se ohlédla. Ti lidé je doháněli. Katka si toho zřejmě také všimla. Zrychlila a táhla vyděšenou Lindu za sebou. Prudce zahnula do uličky, vedoucí podél nádraží, přeskočila zábradlí a rozběhla se přes koleje na druhou stranu. Vběhla do špinavé budky záchodků, vřítila se do jedné kabinky a zamkla dveře. Potom zacpala Lindě ústa, aby je neprozradila. Nebylo to potřeba. Dívka nemohla vydat ani hlásku. Na záchodky o chvíli později vběhli i ti lidé.
„Tady není. Musela běžet dál. Dělejte, nebo nám zase uteče!“ Křikla nějaká žena hystericky.
„Ale co když jsou tady?“
„Nesmysl! Dělej, co ti říkám!“ Kroky za chvíli zanikly v dálce.
Katka opatrně pootevřela dveře, aby se podívala, jestli jsou pryč. Doplatila na svou naivitu. Jeden ze dvou mužů, kteří zůstali za dveřmi, ji chytil za zápěstí a smýkl jí ke stěně. Linda vyběhla a sklonila se ke schoulené dívce, jakoby ji chtěla chránit.
„Nevím, co provedla, ale to vám nedává právo s ní takhle zacházet!“ Ohradila se nejistým, roztřeseným hláskem.
„Kdybys to věděla, jistě bys ji takhle nechránila. Teď ustup, ať můžu tu bestii zastřelit!“ Zařval jeden z nich a namířil na Katku puškou.
Linda s hrůzou odskočila ke stěně. Když zazněl výstřel, odvrátila hlavu. Potom se však vyděšeně podívala, co se stalo. Katka stála u stěny vedle ní. Z rány na hlavě jí stékaly do tváře proudy krve. Dívka sevřela v dlani křížek, který se jí houpal na krku a prudce ho strhla. Po tváři se jí rozšířil krutý úšklebek. Linda zděšeně sledovala, jak se rána zacelila, krev však zůstala na Katčině obličeji, dodávajíc jí démonický vzhled. Katka se odrazila od stěny a s šíleným smíchem se vrhla proti muži, který vystřelil. Ten se nezmohl na víc, než že strnule zíral, jak se blíží. Potom se před zraky Lindy odehrála děsivá scéna. Katka vyskočila muži na ramena a utrhla mu hlavu, jakoby byl z papíru. Linda se nemohla ani hnout. Potlačila nutkání zvracet. Krev stříkala po celé budce a dopadala jako kapky i na její tvář. Druhý z mužů začal v panice střílet všude kolem sebe. Linda prosebně zvedla paži.
„Ne… chci… umřít…“ Zachrčela, snažíc se nedívat na své prostřílené tělo.
Katka k ní došla pomalým krokem. Celá byla pokrytá krví, jen její oči zářily jasnou, světle zelenou září. Poklekla k třesoucí se dívce a ochranitelsky ji sevřela v náručí.
„Odpusť mi to. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Teď už víš, co jsem zač a také, proč jsem musela změnit školu. Proč nosím na krku ten křížek. Neboj se, dnes tu nezemřeš… Daruji ti život.“ Ironicky se ušklíbla a sehnula se k dívce, třesoucí se ve smrtelných křečích.
Linda se probrala na čistém, bílém lůžku. Zdravotní sestra se otočila a přívětivě se usmála.
„Konečně ses probrala, už bylo načase. Jen odpočívej, přinesu ti něco k jídlu.“
„Jen sen.“ Pomyslela si vděčně Linda. Musela jsem ztratit vědomí a všechna ta hrůza se mi jen zdála.
Sestra se za chvíli vrátila s tácem, na kterém přinesla talíř s jídlem a sklenici vody. Už se chystala k odchodu, když se otočila, jakoby si na něco vzpomněla.
„Tvá kamarádka, která tě sem donesla, čeká venku. Měla o tebe starost. Mám ji zavolat?“
Linda pomalu přikývla. Přemýšlela, kdo ji mohl přinést a proč tu nejsou její rodiče.
Do pokoje vešla dívka drobnější postavy. Prohlížela si Lindu velkýma, světle zelenýma očima. Vlasy barvy starého zlata měla ostříhané na krátko, až na jeden pramen, spletený do tří copánků, dosahující až pod ramena. Na krku se jí houpal křížek, pokrytý vyrytými runami. Mile se usmála a došla k lůžku, jako by neviděla bledý, vyděšený obličej dívky na něm.
„Jsem ráda, že ses probrala. Vítej mezi námi.“ Kolem Katky se objevilo pět lidí v jejím věku. Všichni měli na krku stejný křížek, jako Katka. Linda si rukou podvědomě sáhla na krk. Nahmatala chladný kovový křížek, jehož povrch brázdily runy. Hrůzou vykřikla.