Andor.cz - Dračí doupě online

Je tichá noc. Město je dnes neobvykle klidné a ze střechy nejvyššího mrakodrapu ve městě je slyšet jen jeho tichý šepot. Zvuk vznášedel a řeč lidí dole na ulici, dobrých sedm set metrů pode mnou. Nic závažného se dnes nestalo, žádná vražda, loupež, výtržnost. Klid. A přece jen cítím ve vzduchu jemné napětí, jako by se očekávalo něco… znepokojivého.
Slezu dolů ze své pozorovatelny na vršku mrakodrapu a rychle slézám po stěně budovy dolů. Skončím v postranní uličce. Páchne to tam od přeplněných popelnic a kontejnerů na odpadky. Opravdu žádná slast, žít v tomhle svinstvu metropole, ale když je jednou člověk tím, co ostatní nazývají vlkodlakem, je to potom těžké. Bandy šílenců na vás pořádají hony, jen aby si doma mohli vystavit na zdi vlkodlačí hlavu nebo si na zeď přibít naši kůži.
Už je to tu zase. Tak to bylo ono elektrizující napětí ve vzduchu. Z dálky slyším hluk a třeskot palných zbraní, které jsou nabité stříbrnými kulkami. Ti blázni si vážně myslí, že když do mě vystřílí zásobníky stříbra, že mi to ublíží. Stejně tak mi ublíží jakákoliv jiná zbraň a ani nemusí být nabita stříbrem, ale mýty jsou mýty. Skryji se za jedním z kontejnerů a čekám, dokud nepřijdou dostatečně blízko. Už se blíží. Slyším jejich hlas, plný nadávek. Snad ruština nebo jiný, podobný jazyk. Námezdní lovci, kteří pro peníze uloví i gumovou kačenku. Kdyby věděli, že tenhle lov bude jejich poslední.
Jsou asi tak metr ode mne. Vytahuji své ostré drápy a ještě chvíli vyčkávám. Slyším vzrušený šepot. Poté se vyšvihnu a přes kontejner a přistanu uprostřed hloučku mužů s kulomety v rukou a beranicemi na hlavách, coby památkou někdejšího ruského folklóru a tradic. Jsou chladnokrevní a vycvičeni válkou a neustálým bojem o přežití. To, že jsem dva srazil k zemi a jednoho podřezal ještě ve skoku, s nimi ani nehnulo. Místo toho jen odhodili kulomety a vytáhli nože a boxery vylepšené o pár ostnů.
Jste pomalí. Příliš pomalí a zabednění jako ten, kdo vás najal. Nemáte šanci proti někomu, kdo je hříčkou matky přírody. Sem a tam utržím nějaký šrám, avšak jejich zranění jsou daleko, daleko horší než ta moje. Rozpárané břicho, hrdlo, vyrvané srdce či urvaná čelist se nespraví tak snadno, jako nějaký škrábanec. Posbírám zbraně a hodím si je do vaku. Snad je někde později prodám a budu mít nějaké kredity k dobru.
Najednou tichý, pro člověka téměř neslyšný výstřel projede vzduchem. O chvíli na to mi zády projede prudká bolest. Tak přece jen ještě nebylo vše v pořádku.
„Ty hajzle. Nemáš tolik síly, odvahy nebo cti, aby ses mi postavil čelem? Kam se poděla všechna ta čest námezdních lovců během těch pár století? Všude jen ubohost, přetvářka. Schovávaná za maskami, z které se nakonec vyklube nějaký uzlíček klepoucích se nervů.“
Toto a ještě mnohem víc mi proběhlo hlavou během chvilky, avšak mám pocit, jako by to bylo několik století. „Tak co,“ říkám si, „kam půjde tvá další rána, která mě má dodělat?“ Avšak nepřichází žádný výstřel. Místo toho zaslechnu kroky. Tichý šum nohou, které pomalu došlapují na zem, která je pokrytá odpadky.
Tohle je opravdový námezdní lovec. Nesnaží se dělat hluk, neupozorňuje na sebe. Skrývá se v temnotách, ve kterých čeká na svou oběť. Zastavuje se. Stojí mi za zády, zatímco já klečím před ním na kolenou a snažím se nevnímat bolest z rány. Nic cizího uvnitř sebe necítím, takže odhaduji čistý průstřel.
„Vstaň a podívej se mi do očí,“ řekne za mnou ženský hlas s dokonalou odměřeností. „Podívej se mi do očí, ať tě můžu zabít. Nechci tě zabít takhle, bezectně. Už jen ta rána do zad mi přišla jako náznak mé slabosti, leč vlkodlak jako jsi ty se jinak chytit nedá.“ Nevím, co mám dělat. Nevím, jak je ozbrojená, co má u sebe za sečné zbraně. „Ani ses nepředstavila, cizinko,“ zavrčím na ni a zůstávám dál v kleče.
„Ty si tu podmínky nekladeš. Takže buď teď vstaneš a zemřeš se ctí, nebo tě zabiji takhle, ale ani jeden nedojdeme pokoje z této bezectné a ohavné smrti.“ Žena, či kdo to je, stojí za mnou v naprostém klidu. Jen se štěstím zaslechnu, jak vytahuje ostří z pochvy. Musím zakročit. Zůstávám nadále uvolněný a soustředím se.
Náhle se rychle otočím a vytáhnu svůj tesák na obranu proti její čepeli. Udělám krok zpět, napružím se, srazím ji k zemi. Nemá proti mé brutální síle šanci a naštěstí není tak rychlá, aby se mi stačila vyhnout. Krátký meč jí vypadne z ruky a navíc má vyražený dech. Ve tváři se jí zračí čisté překvapení.
„Jsi chladnokrevná vražedkyně, ale ne tak soustředěná, abych tě nemohl nepřekvapit.“ Šeptám jí do ucha výsměšná slova. Je nádherná, ztělesnění ženské krásy. Pod temně zeleným korzetem se rýsují dvě dobře rostlá ňadra. Neodolám její přitažlivosti a krátce ji políbím. Zarazí mne, že si to nechává líbit, leč nedávám to nijak najevo.
Nemá cenu plýtvat slovy, proto se ptám přímo. „Kdo tě najal?“ Mlčí jako hrob. Zarytě se mi dívá do očí. No tak už to vyklop, nerad používám donucovací prostředky. „No tak, nenuť mě, abych použil i něco víc než jen slova.“ Upřeně se jí zadívám do očí tím nejpronikavějším pohledem, jaký umím nasadit. Stále mlčí a jen se mi upřeně dívá do očí, je nezlomná. Skoro jako by se mi smála.
„Dobře tedy, jak chceš.“ Políbím ji ještě jednou a potom jí začnu pomalu rozepínat její tmavě zelený korzet. Avšak po chvíli sebou škubne. „Dobrá, dostal jsi mě. Řeknu ti, kdo mě najal. Je to nějakej gothic, co bydlí nad Northern city, v jakymsi hradu.“
„A kolik ti dá za to, že mě zabiješ, he?“
„Dostala jsem zálohu zhruba pět set tisíc kreditů. Dalších pět set dostanu, když přinesu tvou hlavu a… Tvoji krev.“
„Vau, tolik? Ale přeci jen, jsem vlkodlak, že?“ Ironickou poznámku doplním svým typickým šklebem. „Proč chce mou krev? Hlavu pochopím, takovýhle lidi mají zálibu v extrémnostech jako je hlava přibitá na zdi, ale k čemu krev?“
„To nevím a ani mě to nezajímá. Dostanu, totiž už nedostanu z toho prachy. Víc mě nezajímá.“ Pořád se na mě dívá těma svýma hlubokýma, černýma očima. Mluví dlouho, jak se tam dostat, kde jsou stráže, kde kamery. Ví o tom zpropadeném hradu snad všechno. Ví kde, co a jak obejít, ví kde je onen gothic a šéf celého toho cirkusu.
Nakonec ji nechávám jít, vím že mi už nic neudělá. Odchází z uličky plné svinstva a hniloby a ztrácí se v davu na ulici. Možná mám štěstí, že to byl čistý průstřel. Rána se při mé odolnosti zahojí vcelku rychle a ani nebude mokvat.

Jsem kousek od místa, které hledám. Sídlu se dá říkat hrad, ale do podoby toho, co dřív bylo považováno za hrad, to má opravdu daleko. Jen jakási věž obehnaná zdí, postavená v gotickém stylu na uměle navršeném kopci zhruba tři, čtyři míle za městem. Cesta k němu nevede, jako všechny budovy ve městě má garáž na ty nejnovější vynálezy lidstva – vznášedla. Moderní a neporovnatelně lepší náhražky tehdejších aut. Nepotřebují cesty, nepotřebují silnice, stačí jim pouze vzdušný prostor.
Dostávám se až k jeho sídlu. Zeď je alespoň šest metrů vysoká a pro normálního smrtelníka sotva překonatelná. Ne však pro mne. Stačí se jen trochu proměnit do oné vlkodlačí podoby. Drápy a čenich se protáhnou, svaly narostou a s nimi i hřbet a srst. Oči zežloutnou. Nádherný pocit.
Rychle vyskáču na zeď. Přistanu na cimbuří, zhruba dva, tři metry vedle hlídky. Všimnul si mě. Zmalovaný gothic s bíle a černě namalovaným obličejem, v černém plášti, sukni až po kotníky a mečem, který se mírně pohupuje u pasu. V očích se mu jasně lesknou čočky, které jim dodávají červené zbarvení. Pomalu vytahuje meč, zatímco si něco mumlá pod vousy.
Dává znamení ostatním, dojde mi v okamžiku a zaútočím. Stejně už o mě ví jeho pán stejně jako všichni ostatní. Alespoň bude veselo. Sice se soustředí, ale je příliš pomalý. Lámu mu vaz a nechávám ho jen tak ležet. Pod sebou letmo zahlédnu, jak pět temných stínu přebíhá ještě temnější nádvoří směrem ke mně. Už jsou na schodech. Slyším jejich klidný, vyrovnaný dech.
Začíná pršet. Nejdříve pár kapek, potom trochu víc. Nakonec se spustí bouře, která podtrhuje celé to šílené napětí a dusno, které v těchto místech panuje. Skoro jako by bouřková mračna byla tímto místem přitahována.
Jsou tu. Pět mužů zhruba stejně oblečených a namalovaných jako ten, který leží za mnou. Mají tasené meče. Mistrovsky ukované ocelové čepele, posílené energetickými články, které jsou ostřejší než břitva. Postupně se rozestupují a připravují se k útoku. Předcházím je, útočím na jednoho z nich, který je u kraje hradby. Podkluzuje mi noha, málem se zřítím ze zdi dolů. Sice by mi to téměř nic neudělalo, ale nerad bych měl nějaké problémy. Ještěže jsem se zachytávám hrany a dostávám se zpět nahoru. Dopadám se za ně a jednoho okamžitě shazuji dolů. Vydává poslední zvuk svého života – zděšený křik. Zbylí čtyři zaútočí. Je to dokonalý tanec smrti, jsou výborně secvičení. Navzájem se uhýbají, kryjí se. Vědí, kam půjde další rána a kdo ji zasadí.
Jednomu z nich jsem za cenu několika sečných ran utrhl ruku. Avšak ostatní se neustále drží dál a mám co dělat, abych se jejich mečům stačil uhýbat. Rychle hmátnu po ruce dalšího z nich. Sevřu ji a zkroutím tak, že mu z ní vypadne meč. Je až překvapivě lehký, dá se snadno ovládat i druhou rukou. Alespoň se mám čím bránit.
Nyní je to snad až příliš lehké. Jeden leží mrtev na nádvoří, další se válí kdesi na cimbuří se zlámanou rukou. Zbylí tři mi již nejsou schopni sami odporovat, jeden po druhém postupně umírají, až nakonec nezbude žádný z nich. Dobrá tedy, to by bylo. Přiberu si meč i do druhé ruky a rychle seběhnu z hradeb dolů. Už mi nedělá problémy kohokoliv ze strážných během chvíle zabít. Useknout jim ruku, hlavu či jinou část jejich těla. Všichni to jsou fanatičtí gothici, následníci svého pána a jeho věrní poddaní, schopní pro něj i zemřít.
Dostávám se věží čím dál výš. Ve vyšších patrech skoro nikdo není, jen všude svíčky, nakreslené pentagramy a kříže. Nejrůznější sochy, nejčastěji výjevy andělů a ďáblů. Odevšad je cítit dusivá atmosféra smrti. Nechci tu již dále být, proto spěchám stále výš. Tu a tam zahlédnu oběť, která se jen tak někde povaluje v kaluži krve. Nechtěl bych tu být na nějakém jejich „večírku.“
Otevírám dveře ke schodišti do nejvyššího patra. Staré, tři metry vysoké dveře, snad ještě z pravého dřeva. Celé to tu muselo stát astronomickou sumu kreditů. Nad schodištěm stojí dva strážní. Tihle jsou ověšeni stříbrnými řetězy a nejrůznějšími cetkami. Nejspíše znak nějaké kastovní nadřazenosti. Každý má u sebe dva meče. Zastavím se pod schodištěm. Oba pomalu, skoro jako jeden muž, scházejí dolů. Čepele se lesknou v záři svící.
Jsou naprosto přirození, žádné vynucené pohyby. Jen smrtelná ladnost jejich chůze a držení těla. Meče zazvoní o sebe. Strhne se bitva, která je mnohem těžší, než kterýkoliv předchozí souboj zde. Jsou mistři v ovládání meče. Utržím pár sečných ran na pažích, nic vážnějšího. Náhle mnou projede cosi ledově chladného. Stačila chvilka mé nepozornosti, jedna jediná chyba v mé obraně, a mou levou plíci probodává čepel meče. Padám na kolena. Bolest mne zcela ovládá a vytlačuje všechny ostatní pocity z mé mysli. Přichází druhá rána, tentokrát pod žebra, která probodává pravou ledvinu.
Náhle mne zaplaví vlna adrenalinu. Začíná fungovat pud sebezáchovy. Vzchop se. Jsou to jen lidé. Nemohou se ti v ničem rovnat. Slyším zběsilý tep svého srdce, jak se pomalu uklidňuje. Teď to propukne naplno. Seberu všechny své síly a zvednu se. Strážní znovu útočí, leč marně. Končí nešťastně, z proklátým hrdlem a roztrhanými vnitřnosti. Beru schody po dvou nahoru do komnaty. Rozrazím dveře. Ocitám se v prostorné, vyhřívané komnatě. Okna jsou zatažena vínovými závěsy a stěny obkládané dřevem zdobí lebky a podobné věci. Uprostřed místnosti je majestátní stůl, za kterým sedí jediný muž. Sedí v jakémsi trůnu v tureckém sedu. V rukou drží obouruční meč a hlavu má skloněnou k zemi. Dlouhé vlasy mu visí plandavě dolů a není mu vidět do tváře.
„Věděl jsem, že přijdeš. Už na tebe nějakou dobu čekám. Ta lovkyně, kterou jsem na tebe nedávno poslal, tě měla zabít, ale dalo se očekávat, že selže. Ale k věci, chceš mě zabít, že? Vím, rád bych tvou hlavu viděl na zdi, tam nad tím místem, co zrovna sedíš ty. To se ti zrovna asi moc nelíbí co? Nedivím se ti, mě by se to také nelíbilo, ani to, že chci tvou krev…“
Cosi mluví o tom, proč chce mou krev a proč mě vlastně chce zabít. Nevnímám ho, jen ho probodávám nenávistným pohledem. „Mám už dost toho tvého mrzkého žvanění.“
„Opravdu? Ty bys raději bojoval?“ Sice má stále skloněnou hlavu, ale mám dojem že, i přes jeho vlasy vidím jeho poťouchlý škleb.
„Ano, je mi to přirozenější, než jen tak tlachat o ničem.“ Pohodím hlavou. Adrenalin začíná ustupovat a má krvácející zranění se začínají znovu ozývat. K čertu, to mi ještě chybělo. Už bude po všem. To vydržíš, tak se už seber. „Tys to chtěl, ale neříkej, že jsem tě nevaroval. Zemři tedy!“ Útočí náhle. Cítím jeho touhu po krvi. Chce mě zabít a chce mě zabít rychle. To elektrizující napětí je tu cítit daleko více, než kde jinde. Mám co dělat, abych se jeho náporu rychlých ran ubránil. Své útoky míří na mou hlavu, nohy či jiná snadno zranitelná místa. Konečně se mi daří jeho nápor zmenšit natolik, že mohu ladně přejít do útoku. Používá různé šermířské finty, které já neumím a s obouručním mečem, který určitě musí být těžkopádný, zachází, jako by to bylo peříčko.
Znovu mě zaplavuje adrenalin a bolest z ran mi opět dává na chvíli sbohem. Ještě chvíli. Poval ho, nebude mít šanci. Vytrhni mu jeho meč z rukou.
Zasypávám ho přívalem ran, avšak on všechny do jedné hladce odráží, jako by to nic nebylo. Zaklesnu jeho meč o jeho a tlačím ho k jedné straně. Jeho břicho se mi odhalilo a já ho skopávám na zem. Té brutální a surové síle se nemůže bránit. Avšak, něco je špatně. Začíná se měnit. Ze zad mu rychle rostou křídla, drápy na jeho rukou se prodlužují a bledne tak, že jeho pokožka vypadá jako z alabastru.
Upír, dojde mi. Jedním skokem se sebere a pomocí křídel mě shodí na zem. Tady meče budou k ničemu, nechávám je tedy ležet na zemi a rychle se zvedám. Tohle bude tuhý boj. Jeden druhého nedokážeme zabít. Je to úmorné. Začínáme být vyčerpaní. Náhle udělám chybu. Už zase, podruhé za jeden večer. Využije mé nevšímavosti a praští se mnou o zeď. Všude kolem létají třísky z dubového obkladu.
Hbitě ke mně přiskočí a zakousne se mi do krku. Cítím, jak má duše začíná přecházet do jeho těla. Tohle je můj konec, umírám. Skutečně. Vysál z těla mou duši do poslední kapky krve. Náhle slyším už jen vzdálený vřískot upíra.

Probouzím se zcela oslaben. Já se probouzím! Najednou mi to všechno dojde. Ten upír musel být blázen, když se snažil pít krev vlkodlaka. To ho zabilo a má duše převzala jeho tělo. Začínám se rozhlížet po okolí. Jsem stále v oné komnatě, nyní již mrtvého upíra a přede mnou leží mé bývalé tělo. Zvláštní pocit, být stále naživu, jen v jiném těle. Zvítězil jsem nad ním ale… Cítím se divně. Na to si budu muset zvyknout, ušklíbnu se. Pomalu se zvednu a prohledávám místnost. Z upírova šatníku si vybírám dlouhý plášť, kalhoty a tílko – jak jinak, než vše v černé barvě.
Sbohem mé staré tělo. Sbohem tělesná schránko, jež splnila svůj účel. Odpočívej v pokoji. Mé někdejší „mrtvole“ zatlačím oči a odcházím…