Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

DobrodruhOblíbit

reaper8809.gif

Autor: Poslední Ocelot

Sekce: Dobrodružství

Publikováno: 30. června 2009 21:57

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Dílo sepsané ve spolupráci s umělkyní Whathilden. Doufáme, že se budete bavit alespoň z půlky jako jsme se bavili my při tvorbě. (Pravopis asi bude dost příšernej... minimálně moje část)
 


Dobrodruh


V místnosti, jíž nikdo dlouhá léta neotevřel, a světlo do ní jen nepřímo dopadalo, zavanul vánek, pouze malý záchvěv však stačil na probuzení dávno ztuhlého pavouka. Jeden by se mohl zajímat, kde se ten vánek vzal a došel by k odpovědi: Za dveřmi stojí nějaká postava zachumlaná do těžkého pláště a omrzlá ze všech stran. Po několika dnech putování příšernou vánicí konečně dorazila na to místo z té knihy. Vlámat se do starých podzemních chodeb nebyl vůbec problém. A naše postava byla zkušeným vykradačem hrobek, starých podzemních komplexů. Pracovala vždy sama a vždy na těch nejextrémnějších místech. V tomto komplexu, kde se nacházela, nyní nikdo nebyl mnoho desetiletí a není dost dobře jasné, zda zde nezůstalo něco ještě "žít," ale to postavě nevadilo. Právě se vlámala do první místnosti. První místnost však byla prázdná. Vzduch tu byl zatuchlý a z dávného obyvatelstva tu zbylo jen málo památek v podobě třísek, starých neidentifikovatelných předmětů různých materiálů a tak dále. Tato maličká místnost sloužící možná dříve jako předsíňka se rozdělovala na dvě strany. Jedna vedla rovně a ztrácela se v zatáčkách a tmě. Ta druhá kdysi působila jako obyčejná stěna. To kdysi trvalo do doby, než se někdo na tajné dveře opravdu naštval. Nyní z nich zbylo jen pár trčících ztrouchnivělých prken, něco železné konstrukce a kamenná hromádka. Tato chodba lákala svou cizostí a tajemstvím. A právě odtud zadul podivný vánek přinášející možná vzrušení a… možná vůni něčeho sladkého? Dobrodruh potlačil zklamání z prázdnoty první místnosti. Smutně si prohlédl haraburdí a pak se jeho pohled stočil k "tajné" chodbě. Zpod svého pláště vylovil něco, co kdysi mohla být docela hezká lucerna. Nyní to však byl starý krám, u kterého bylo s podivem, že vůbec může nějak fungovat. Dobrodruh, věda, co by ta vůně mohla znamenat, opatrně rozžehl lucernu, zastínil ji, aby nepůsobil ve tmě úplně jako pěst na oko, a pomalu vstoupil do chodby. Jeho srdce bušilo vzrušením, jak pokračoval dál, cítil mravenčení a snad i pomalu začínal tušit, že dnes nebude jeho meč pouze pro parádu, ale že jeho Matydla dnes bude zpívat. Matylda byla jeho věrnou přítelkyní v nejednom dobrodružství. Matylda ji pojmenoval po své jediné - po té, kterou mu odnesli a již nevrátili. Proto nyní postupoval vpřed neznámou tajuplnou chodbou, v jedné ruce drže lucernu a v druhé pevně svíraje jílec Matyldy, až mu z toho chvílemi i zbělely klouby. Po pár krocích, kdy už se musel spoléhat pouze na lucernu a nikoli bledý měsíc venku, si možná uvědomil, že i ta lucerna je k ničemu. Jako by tu hustá tma žila vlastním životem. Pohlcovala světlo lucerny, ujídala ho, ničila, zabíjela. Po stěně se roztančily bledé stíny, občas působící jako děsivé rohaté potvory démonického vzhledu. Dál a dál rovnou chodbou a pocit napětí a možná i strachu - bez ohledu na dobrodruhovo předchozí dobrodružství - sílilo. Pak nahrubo otesané stěny začaly zdobit různé reliéfy vyobrazující bitvy dávných králů, některé byly dobře znatelné, některé se skládaly, už jen z mělkých, časem odrolených rýh. Byly tu však i nástěnné malby. Jeden by se nedivil, kdyby támhleta hnědá šmouha měla být mamut. A samozřejmě mnoho znaků neznámého jazyka snad všech pradávných ras a bytostí. V popředí se roztančila bledá záře vyvolávající útěchu a přitahující zvědavost. Jako by vevnitř bylo nějaké fosforující světlo. Chůze na konec chodby a pak oslnění náhlým světlem. Prostor náhle končí pár metrů nad zemí a otvírá se výhled na opravdu překrásnou jeskyni. Od stropu dolů visely obrovské krystaly házející na okolní stěny duhové odlesky. Dole byl krystalový ostrůvek kolem dokola obehnaný studeným pramenem a na tom ostrůvku cosi leží…
... Dobrodruh několikrát překročil na kraji jeskyně a trochu uvolnil sevření Matyldy. Lucernu již nepotřeboval, jeho oči se nyní staly očima dravce, očima té bestie, která se v něm skrývala, té bestie, díky které mu vzali Matyldu, té bestie, která hledá a stále nemůže najít. Jeho rysy se trochu zhranatily, za hlavou mu pomalu vyrašil menší roh, oči změnily barvu z hnědé na žlutou. A tím celá přeměna prozatím skončila. Oči se zaměřily na tu věc na ostrůvku. Ano, to by mohlo být ono, pomyslil si dobrodruh -bestie, avšak nebyla sama ta věc, jak se zdálo. Ano, bylo tomu tak... to, čeho se nejvíce bál, bylo vedle té věci, vedle té knihy stojící na pedestalu. Matylda bude nejspíš zpívat, Matylda bude muset zpívat, aby mohla zpívat i nadále. Matylda bude zpívat duet. To běhalo dobrodruhovi v těch chvílích hlavou. Kdyby se náš dobrodruh otočil, zjistil by, že vchodm kterým sem přišelm byl pryč. Vzduch rozvibrovala podivná síla. Bylo tu cítit mnoho magie, mnoho energie, mnoho všeho a ničeho zároveň. A stále byla přítomna vůně. Nyní se stávala intenzivnější a možná i mučivou. Vzduch rozvibroval sykavý hlas: „Kdo jsssi cizinče?“ Rozhodně nepocházel z úst lidského tvora. Temný a mocný jako bouřící se moře. Jako by se celý ostrůvek zachvěl. To, co leželo na ostrůvku, byl obrovský prsten, který by náš dobrodruh mohl nosit jako pořádně těžký opasek. Ve stříbře byl zasazen jantar planoucí ohněm. Skoro se zdálo, jako by se ostrůvek zachvěl. Po vodě se rozběhly drobné vlnky…
... Něco je špatně, Matylda možná dnes zazpívá naposledy. Poslední zpěv Poslední Matyldy. Mihly se dobrodruhovi myšlenky skrz hlavu. To se také jednou dočetl, ale nevěnoval tomu pozornost, bylo to napsáno v jiném jazyce než původní text.
"Tam, kde jeden setká se se sebou samým, tam setká se se sebou nesamým."
Tenkrát mu to připadalo jako nesmyslný text a právě ho pochopil. Nejspíše nebude dlouho litovat toho, že mu Matyldu vzali, že on si Matyldu vzal a v její krvi z jejích kostí stvořil zpívající Matyldu. Oni mu ji vzali za to, že spáchal to nejhorší možné... za to, že smísil život s neživotem... Jantar upoutal jeho pozornost natolik, že si myslel, že ten jantar promluvil. Chvíli nereagoval a pak si pospojoval věci dohromady. To na něj promluvilo samo nesvoje.
"Já jsem ty, a ty jsi já... jdeme si vyměnit pár názorů."
Bylo na čase tu bestii zabít, oživit Matyldu a mít spolu kupu dětí. Dřív si nemyslel, že je to to, co hledá. Když našel to, co hledal, zjistil, že to úplně posral. Matylda se konečně nadechla chladivého vzduchu v jeskyni a dobrodruh ze sebe shodil plášť, který by mu jinak jistojistě překážel...
„Ty blázne. Chcešššš sssse ssse mnou utkat v boji? Jaký důvod mám k tomu ssse ti vůbec ukázat? Ach ano, pro normální oči by tu byla jen prázdná jessskyně, ale ty jsi přímo vyhledával… mě. Důvod? Obživit mrtvé. Blázne. Obživíš možná tak prázdnou ssschránku. Vrať se zpět do sssvé země a zapomeň na to.“ Prsten se zachvěl a spadl na hranu. Kovově se rozezvučel a krystaly se zachvěly. Pak další oslňující záblesk a dobrodruh náhle stál v prázdném opuštěném prostoru. Prázdném? Ne, v rohu se třpytilo několik smítek zlatého prachu. Nic víc, nic míň. Spíš to vypadalo jako úplatek. Vůně tu ovšem stále zůstávala jako nepříjemný pocti z toho, že tu nebyl sám… A to druhé cosi v této jeskyni bylo opravdu hodně mocné....Prázdnota pomalu začala ustupovat a dobrodruh-bestie rozeznával jednotlivé součásti obydlí včetně dveří vedoucích ven. Ano, to zlato si asi měl vzít, ale pak by temnota jeho srdce zvítězila a on by se stal bestií-bestií a již nikdy by nebyl takovým, jakým býval. On to prostě musel udělat.
"Pro spásu své duše, pro lásku boží, pro poctu všech panen, pro Matyldu, pro ty to musím udělat!"
Rázně pronesl do ustupujícího prázdna. Jak se zdálo, zatím byl příliš rozrušen možností osvobození své duše, než aby postřehl blížící se nebezpečí, nebezpečí, jehož forma se těžko popisuje slovy. Nebezpečí střetu s ním samým v té nejhorší možné verzi. Dobrodruh sevřel Matyldu oběma rukama a ostražitě se začal rozhlížet po jeskyni. Koho se bojí každý nejvíce? Přeci sám sebe... a on se nyní skutečně bál. Slova zazněla na prázdno. Ozvěna si je překrucovala a roznášela po okolí, jako by neměla žádný význam. Dobrodruh však pocítil, že se svou vůlí něčeho dotknul. Snad to byla ta bytost vládnoucí zde, a nebo něco uvnitř něho. Každopádně útok započal. Prudký náraz neviditelné síly ho odmrštil kamsi ke stěně, kde zanechal pěkný ďulíček. I když nepoužil Matyldu, těmi slovy zasáhl. Místnost se rozechvěla a záblesk. A znovu stál na břehu s bílým pískem. Před ním potůček poklidně tekl kolem ostrůvku. Mezi prstenem probliklo světlo. Jako by se samotná zrnka písku, prachu a spirituálních částic sebrala a začala se v prstenu zhmotňovat v… ženu. Protáhla se, lehce a nejistě se zakymácela a pak na dobrodruha upřela téměř vražedný pohled: „Asssi to myssslíšš vážně, co?“
Dobrodruhovi se na okamžik sevřelo srdce, když ji spatřil, do hlavy se mu navrátilo mnoho vzpomínek, v levém oku vyrašila slza. Pevněji sevřel Matyldu, a otočil se k té druhé čelem. Meč pomalu pozvedl vzhůru až za své pravé rameno. Rozkročil nohy.
"Myslím to smrtelně vážně..."
A skutečně to tak myslel, nemusel to ani říkat. V jeho pohledu to šlo všechno přečíst, prohlédnout skrz všechny ty cévky v mozku a spatřit TO. To, co bolí na duši a nutí krvácet již zarostlé rány. Dobrodruh-bestie pozoroval svou Matyldu, tu, co stála před ním. Oči na chvíli měly opět hnědou barvu, ale nyní byly zase žluté, žluté oči bestie. Po vzpomínkách ani stopa, pouze krvelačný pohled bažící po něčem, co je nad úrovní pomsty. Po něčem, kdy bude krvavá lázeň po něčem, co nepřežije, i kdyby náhodou vyhrál. Po něčem, co se může stát jen daleko od domova pod zemí, za mnoha ledovými pláněmi. Jestli tento střet přežije, tak stejně dožije zbytek svého mrzkého života zde, na stovky mil od civilizace. Nebo spíše od poslední výspy "civilizace." Jo, teďka se stane něco děsivého.... Toto se honilo dobrodruhovi hlavou.
„Říkám to naposledy,“ rozhodně už to neznělo tak děsivě a jistě. I sykavost jejího jazyka zmizela. Najednou, když tam tak stála zářící a bez ničeho, vypadala tak křehce. Velmi zranitelně. „Odejdi. Nic dobrého tu nenajdeš.“ Od čeho je však dobrodruh? Dobrodruh hledá, dobrodruh tápá, dobrodruh vyhledává. Ano, přesně to. Smrt a nebo další dobrodružství. Každý bláhovec a blázen se za něčím honí, dokud to nedožene, nebo dokud to něco nedožene jeho. Dívka, žena, dáma, slečna se usmála a vyskočila na okraj hrany prstenu. Chvilku přešlapovala sem tam, pak se dala do tance, kdy se dlouhé bílé vlasy vlnily kolem ní jako opravdu velmi krásný oděv. Vlastně, když se na ni člověk podíval pořádně, bylo to ta část oděvu, co zakrývala ta hlavní krásná místa. Pak se usmála a seskočila. Jednu nožku namočila opatrně do vody a pak na dobrodruha pokynula
„Pojď si pro smrt, cizinče.“
Cizince sladce omámila vůně, jeho bestiácká část na chvíli povolila, kolena taktéž povolila. Cizinec padl na kolena, z očí mu tekly slzy. Ano dobrodruh-bestie plakal. Bestie pozvolna ustupovala, odcházela. Možná to nebyla úplná bestie, nechala dobrodruhovi jeho poslední chvíle pouze s ním a nikým dalším. Až na Matyldu. Matylda rezonovala napětím, tedy spíše, jak se dobrodruhovi klepaly hnáty.
"Ano... to musím... smrt nepočká..."
Byla poslední dobrodruhova slova, než si vrazil Matyldu do břicha a posléze s ní škubl nahoru. Matyldina krev se smísila s jeho krví a pomalu dotekla až do jezírka. Bestie v klidu opouštěla jezerní místnost, hodlajíc vyrazit hledat novou oběť. Vyrazit za další Matyldou. Dívka, žena, dáma, slečna byla překvapena. Takové jednání nečekala. Utlumila výkřik. Rozhodně ji to nepotěšilo a hodně ji to překvapilo. Krev zalévala čistý potůček a i špičky krystalů na stropě se zabarvily do krve. Byla prolita další krev a tentokráte ne její rukou. Povstala proti démonovi, který trýznil jeho tělo a v konečné fázi jej zahubil vlastní rukou. Hodně odporné. Ani jí nestál za pohled. Rozervala temnou bytost po kousíčkách, po nitkách a vyžívala se v jejím úpění, dokavaď z ní nezbylo nic víc než prach. A i ten prach svým dotekem ještě rozžehla, aby z něj nezbylo nic. Žádná vzpomínka. Pak se ponořila do vody, která i tak byla po kolena. Došla k tělu umírajícího muže a smutně se usmála.
„Hlupáku. A právě díky tomu budeš jediný.“
Vzala tělo muže do své náruče i s mečem a přešla zpět k ostrovu. Prsten zaznamenal, co se chystá a rozvibroval se. Se společnou pomocí dívky, dámy, ženy, slečny, lehce obemknul dobrodruhovo tělo. Čekala jen pár minut, dokud neodešel. Místností a dobrodruhovýma očima zablesklo světlo. Bylo bolestivé oči zase otevřít. Po svém boku však cítil něčí přítomnost. Žena se zvedla a usmála se na svého milence.
„Měl jsi zase špatný sen můj milý?“
Rty i duše se setkaly.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Poslední Ocelot - 30. srpna 2011 23:42
reaper8809.gif
Ehm, omlouvám se, že zodpovím vase dotazy takhle trochu později.


Arion2 - 21. července 2009 03:48
No kolikrát jsme si to přečetli.... no já to párkrát čet a kdybych ti poslal úplně první verzi, tak by se ti asi protočily všechny panenky, který máš.
ad. fádnost - já to prostě napíšu dokud mi ty myšlenky víří v hlavě a pak už na to radši nešahám, proto je tam taky vždycky takovej ranec chyb. Vim, že když bych se v tom začal vrtat, ztratilo by to tu jiskru, kterou to získa, když ze sebe ty myšlenky dostávám.

Eygam - 25. července 2009 23:44
Ohledně tvojí otázky na změny stylu psaní, je to jednoduchý, kousky s přechodníkama jsem psal já a ty kousky s "pěstmi na oko" psala Whathilden; tvořeno to bylo po icq.
 
Eygam - 25. července 2009 23:44
upr84.gif
Přijde mi to super. Je pravda, že občas mi tam drhnula nějaká moc opakovaná slova (dobrodruh hlavně) a občas se mi zdálo, že se dost divně mísí jakoby starý a moderní styly (jako v jedné větě přehodník a potom obrat "pěst na oko"). Řekl bych, že světlo fosforeskuje, fosforovat je skoro najisto něco úplně jinýho. Nemluvě o tom, že fosforeskuje něco a tím světlo vydává, světlo samo o sobě to nemůže dělat. Ale to už rejpu...

Jinak mi to přišlo super. Nepřijde mi to moc zmatený, ale možná je to tím, že poslední dobou čtu dost zmatený knížky, tak jsem se nějak vycvičil :D Jen na konci mě trochu mátlo, že se dost často jen odkazovalo zájmenem nebo prostě slovesnym časem na něco ženskýho rodu a nebylo moc jasný, jestli se myslí bestie nebo ta holka. Možná by bylo dobrý to tam trochu zpřehlednit.
 
Arion2 - 21. července 2009 03:48
a5615.png
Víc odstavců, mnohem víc.

Mhm, co k tomu říct více... Tak nějak nevím na čem jsem. Tento styl jsem asi nějak nepobral, ovšem neříkám, že je špatný - spíš dost matoucí. Hodně matoucí.

Škoda, že reaguji a předemnou nikdo nic nenapsal, tady bych se možná potřeboval chytit něčího názoru.

Um, no ze začátku to působí dost usměvavě, ale konec už tak zábavný není.

Titul dobrodruh. Já nevím, ale nějak mi nesedělo, jak se pořád opakuje označení dobrodruh... Dobrodruh tady a dobrodruh támhle.
Je to takové strašně neosobní - což byl možná záměr, kdo ví.



Je zajímavé, že jste se u toho bavili. Kolikrát jste si to po sobě přečetli?
Ano, zajímá mě to ze zcela sobeckých důvodů, přiznávám. A tuším, že to sem vůbec nepatří, ale stejně se ptám.
Protože já tak trochu na něčem dělám. A když jsem to něco psal a při prvním čtení, tak mi můj text naháněl slzy do očí (já jsem tak trochu slabší povahy). Ovšem jak to čtu už asi po páté, tak mi můj text přijde strašně fádní. Popravdě mám chuť celý ho smazat.
Proto mě zajímá, jak to máte vy?
Mimochodem, může odpovídat každý. Vážně mě to zajímá, ale zakládat na to samostatné téma mi přijde zbytečné.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.064771175384521 sekund

na začátek stránky