Andor.cz - Dračí doupě online

„Johnatane, už toho mám dost!“ zařval muž sedící za stolem a praštil do něj tak, až mu hrnek s kávou poskočil a trocha jí ukápla na nějaké papíry.
„Hergot!“ zamručel opět muž a jal se kapesníkem utírat kávu z lejster, zatímco po očku sledoval stojícího podřízeného s provinilým výrazem ve tváři.
Když konečně utřel i poslední kapku kávy, pokynul trochu klidněji zaměstnanci, ať se posadí.
Johnatan, celým jménem Johnatan Banks, se posadil do pohodlného koženého křesla a nebýt závažnosti situace, jistě by se v něm pohodlně uvelebil. Nyní se však jen křečovitě a skoro až s odporem posadil a zůstal sedět neopřen.
Plešatý, obtloustlý chlapík za stolem, patrně jeho šéf, se na něj otcovsky zadíval. Byl znám rychlou proměnou nálad, které vyprchaly stejně rychle, jako přišly.
„Johnatane…“ začal pomalu, až Johnatan skoro pojal podezření, že mu místo vyhazovu hrozí zvýšení platu.
„… věčně se touláte ve svých snech a představách, ale nejste schopen napsat ani jeden kloudný článek do novin. Mám vás rád, ale to mi nebrání v tom, abych vás do hodiny vyrazil. Dám vám ještě jednu šanci, aby jste ukázal, že se mi vyplatí vás nechat zaměstnaného. Do zítřka tu chci mít nějakou senzaci nebo… vy víte co,“ dokončil větu šéf a opět beze slova pokynul, aby odešel. Johnatan se zvedl a s tichým: „Děkuji,“ odešel spěšně ze dveří.

Johnatan byl muž nevysoké postavy. Pracoval jako novinář u jednoho nejmenovaného plátku z New Yorku a poslední dobou nemohl přijít k žádné inspiraci. Byl celkem pohledný, vždy učesané černé vlasy a upravená bradka s knírkem mu zdobily malou oválnou hlavu. Byl menší a zavalitější a působil komicky. Neustále se toulal v myšlenkách a snil o vzdálených krajích, dracích, rytířích v lesklé zbroji a krásných princeznách, zlých skřetech, veselých elfech a mocných čarodějích. Povahou byl naivní dobrák a díky tomu jej všichni akorát zneužívali. Jemu to však bylo jedno. Stále žil pro své rytířské ideály a věřil, že se jich dočká.

Odešel z redakce. Ulice byly plné mlhy a ani pouliční osvětlení jí nemohlo prostoupit. Cestou ke stanici metra potkal desítky lidí, každého někam spěchajícího. On nespěchal. Vždyť metro jezdí každých pět minut, tak proč hnát. Zběžně se podíval na hodinky a po zjištění, že je okolo deváté hodiny večerní, mu přejel mráz po zádech. Vždyť má sehnat nějaký námět a sepsat článek a má na to sotva deset hodin. Rozhodl se tedy pro dnešek vytvořit zásobu kávy a vydržet až do rána. Paradoxně se tedy proti svému předešlému údivu rozeběhl ke stanici metra.
Scházel schody do metra, když míjel staříka hrajícího na saxofon a s malým pejskem, jak mu leží u nohou. Přišel blíže a z kapsy vytáhl pětidolarovku, kterou vtiskl staříkovi do ruky, když dohrál, a psovi dal svůj chleba se salámem, který měl ke svačině, ale nějak se nedostal k tomu, aby jej snědl.
„Pán Bůh ti to žaplať, mládenče!“ zavolal za ním šišlavě stařík a Johnatan byl spokojený, že alespoň někomu dnes udělal radost. Seběhl schody a vešel do hlavní nástupní haly. Do turniketu vložil permanentku, která projela složitým mechanismem, odblokovala zábranu, kterou Johnatan prošel a kartu si na druhém konci vyzvedl.
Posadil se na lavičku a od kamelota si koupil noviny konkurence.
Začetl se však do tohoto listu tak vehementně, že nechal ujet dva vlaky metra, než se konečně zvednul a s novinami složenými v podpaží odešel na nástupiště. Z tunelu se přihnal vítr a brzy se z něj vylinulo také světlo. Během okamžiku před Johnatanem stál pografitovaný vlak metra, jehož dveře se otevřely a lidé se začali mačkat dovnitř i ven.
Podařilo se mu prodrat dovnitř a uzmout místo k sezení.
Posadil se a opět vytáhl noviny. Ze čtení ho však po chvilce vyrušil nějaký hlas.
„Je žde volno, mladý muži?“ hlas mu byl povědomý a zvedl hlavu od novin. Spatřil onoho staříka, kterému dal těch pár drobných, ale co dělá tady?
„Jistě. Posaďte se,“ řekl Johnatan a posunul se po lavičce tak, aby udělal starci místo.
Ten se posadil, mlsně se olizujícího psíka si položil na klín.
„Znáte ten pocit, jako by vás všichni přehlíželi?“ zeptal se nesměle Johnatan. Stařec jen přikývl. Johnatan už se nadechoval k řeči, ale stařík jej přerušil.
„Mladý muži, pamatuj ši tohle. Není důležité, co člověk dělá, jak še jmenuje, jaké je jeho poštavení. Důležité je, v co věří a to, co dokáže.“ Pak se stařík zvednul a na další stanici vystoupil. Johnatanovi ta slova zpočátku nedávala smysl, ale brzy pochopil.
Začetl se znovu do novin a cítil, jak se mu pomalu zavírají víčka.

„Hej, pane, vzbuďte se!“ volal čísi hlas a Johnatan cítil, jak jím někdo třepe. Pokusil se zvednout ruku, ale měl pocit, jako by vážila metrák. Tak se zmohl pouze na znavené zamručení na jevení známky bdělosti.
„Pane, musíte vstát, čeká se jen na vás!“ pokračoval neodbytně hlas. Johnatan se pokusil vstát, ale sotva pohnul hlavou. Pomalu otevřel oči a ve výhledu mu bránila jakási mřížka a viděl jen skrze úzké průzory. Kovový chlad mu brzy prozradil, že má na hlavě helmu. „Jak se mi na hlavu dostala helma?“ Tuto otázku si položil téměř okamžitě, i když trochu zbytečně, jelikož zjistil, že je celý zakutý v oceli. S pomocí muže, který na něj ještě před chvílí mluvil, vstal a otřeseně pronesl:
„Kde to jsem? A kdo jsi ty?“ zasupěl Johnatan, který byl absolutně dezorientovaný v čase i prostoru.
„Já jsem Gilbert, pane, váš panoš. A vy jste sir Johnatan de Turdile. Musel jste se při posledním pádu z koně asi hodně udeřit do hlavy. Pojďte. Musíme na kolbiště. Pokud se tam nevrátíte a nenasednete na koně, tak budete diskvalifikován. Na další otázky není čas. Prosím, pane, pospěšme si,“ vysypal ze sebe panoš smršť odpovědí, které nebyl ubohý Johnatan sto zachytit. Kde to je, co se děje, ale hlavně, kdo je? To byly otázky, které mu nahlodávaly mysl. Pokusil se udělat pár kroků, ale málem se s hlasitým chrastěním zhroutil na zem. Naštěstí jej něčí ruce pevně podepřely.
Gilbert zareagoval v pravou chvíli a přehodil si Johnatanovu ruku přes rameno, aby získal opěru a pomalým krokem vyšli vstříc jásajícímu davu na kolbišti. Johnatan viděl pouze písek na zemi. Zvednout hlavu pro něj byl nadlidský výkon. Gilbert mu s vypětím všech svých sil pomohl do sedla a posléze podal Johnatanovi dřevec. Jakmile jej uchopil ještě stále zesláblou rukou, málem jej jeho váha strhla ze sedla. Musel si pomoci ještě druhou rukou a i přesto musel Gilbert také přidat ruku k dílu. Konečně Johnatan dřevec pevně uchopil a jen tak tak jej držel ve vzduchu.
„Víš, co máš dělat, můj pane.“ Ozval se Gilbertův hlas odkudsi zespoda a pak se ozvaly vzdálené fanfáry. Dav propukl v nadšení. Johnatan toho o tjostu přečetl hodně. Věděl, co má dělat, ale jen teoreticky. Ale teď už couvnout nemohl. Pobídl tedy koně v místech, kde tušil slabiny. Kůň sebou leknutím trhnul a rozeběhl se kupředu tak rázně, až Johnatanovi málem vypadl dřevec z ruky a div by sám spadnul, kdyby se pevně nechytil sedla.
„Založ si dřevec!“ slyšel za sebou hlas Gilberta a pokusil se, samotnou pravou rukou, dostat zadní část rukojeti těžkého dřevce do háku na pravém boku zbroje.
Třikrát dřevec podklouzl, než se konečně dostal na vyhrazené místo. Podíval se tedy skrze průzory. Teprve nyní spatřil svého soka. Na tmavém koni s modrým přehozem se proti němu řítil muž zakutý v šedivé zbroji s ozdobným orlem na přílbici. Špička jeho dřevce se nebezpečně přibližovala k Johnatanovu štítu a i on se snažil nasměrovat tu svou proti jeho.
Během okamžiku ucítil nesmírný náraz v oblasti levého ramene, ale zaznamenal, že i jeho dřevec se setkal s odporem. Následující chvíle vnímal mlhavě. Slyšel jásot a křik. Cítil, jak ho opouští síla v pravé ruce a pouští dřevec na zem. Kůň jel dál, ale bylo znát, že zpomaluje. On sám se v sedle zhroutil a málem vypadl ven. Když kůň zastavil, tak se jen pomalu sesunul ze sedla dolů na zem. Další tvrdá rána o bahnitou půdu mu nevadila. Už mu bylo všechno jedno. Připadal si jako smyslů zbavený. Slyšel dusot několika kroků, jak se k němu přibližují. Kdosi mu zvedl hlavu a někdo další sundal helmu.
„Jste v pořádku, pane?“ zeptala se usměvavá tvář tak sotva dvacetiletého mladíka. Na tvářích a bradě měl dva dny staré strniště a husté lesklé havraní vlasy po ramena. Bezpochyby Gilbert.
Pomohl Johnatanovi vstát a ten se mohl konečně volně rozhlédnout.
Uviděl dost tváří, které jaksi nepoznával, lehce se oklepal a brnění na něm hlasitě zachrastilo.
Gilbert jej podepřel a pomohl mu dojít až ke královské lóži, kde seděl majestátně oblečený člověk s korunou na hlavě.
Až nápadně mu připomínal muže z metra. Toho staříka se saxofonem. A v tomto pocitu jej utvrdil i velký lovecký ohař, který se vyklonil přes dřevěné zábradlí. Ten sice již staříkovu psovi velikostně neodpovídal, ale to Johnatana nějak zvlášť nezajímalo.
Král řekl majestátním hlasem:
„Statečný rytíři. Vyhrál jsi turnaj a jsi tedy nejlepším válečníkem království, za což ti přísluší i náležitá odměna.“
Během řeči sešel král po schodech dolů až k Johnatanovi.
„Probuďte se!“ řekl a jemně jej poplácal po tváři.

Johnatan se podíval a viděl, jak se král před jeho očima měnil v muže v modré uniformě.
„No tak, probuďte se,“ řekl znovu a Johnatan se rozhlédl okolo sebe. Seděl v prázdném vagónu metra s novinami na hrudi a naproti němu stál údržbář.
„Asi jste spal dost dlouho. Musel jste trasu projet nejmíň třikrát. Tenhle vlak se na noc odstavuje,“ řekl údržbář a neubránil se hlasitému smíchu.
„Měl byste jít. Vyjdete ven na platformu a dveřmi pro personál vyjdete na třicátou pátou ulici. Dyby jste potkal někoho od nás, tak řekněte, že jste byl navštívit Mika. Hodně zdaru a doma se pořádně vyspěte.“ Řekl ještě údržbář a pomohl Johnatanovi vstát a vyvedl ho na platformu. Šel přesně podle pokynů Mika, ale když sahal po klice, tak se dveře samy otevřely.
Prošel jimi opět ten stařík, ale tentokrát v technické uniformě s křečíkem v levé náprsní kapse.
„Co se mnou ten chlap pořád má?“ Musel si v tu chvíli Johnatan myslet.
Stařík se na něj podíval a řekl:
„Byl jste za Mikem, co?“ a zpod bílých vousů se na Johnatana usmál.
Johnatan jeho úsměv opětoval a ani nevěděl proč. Namísto odpovědi jen pokýval hlavou.
Stařík ho poplácal po rameni a řekl:
„Synku, pamatuj si, že nezáleží na tom, čím je člověk ve společnosti, ale záleží na tom, čím je uvnitř. Nevzdávej se svých ideálů a neboj se za ně bojovat.“
Pak stařík zmizel ve vlakové soupravě. Johnatan nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. Z ohromení jej probralo až klapnutí zavírajících se dveří. Johnatan si uvědomil, že má na zítra ještě plno práce a tak se rozběhl vstříc domovu.