Andor.cz - Dračí doupě online

Byl čtvrtek, asi 11 hodin dopoledne. Od rána jsem nevylezla z pokoje. Cítila jsem to. Cítila jsem, že Phoenix je tady, je zase mezi námi.
Podívala jsem se do zrcadla. Chvíli jsem se do něj dívala a viděla jsem sebe takovou, jakou jsem se znala. Nenápadné oči, kratší rezavé vlasy. Když najednou mé oči zčernaly, v odrazu byl někdo jiný, vlasy byly rudé barvy, dlouhé až k ramenům, temné oči mne sledovaly. Odtrhla jsem pohled od zrcadla. Po tváři mi stékala slza. Já věděla, kdo to byl. Byl to Phoenix.
V očích mi zablesklo, po tváři stekly další tři slzy, nábytek v pokoji se začal třást, světlo začalo blikat.
Někdo přiběhl a snažil se otevřít dveře, byly zamčené.
„Jean?! Jean, děje se něco? Jean? Sakra, Jean, jsi tam?!“
Ozve se natolik známý hlas, byl to Scott.
„Nic... Nic mi není.“
Přecedila jsem skrz zuby a pohled zapřela na dveře, oči začínaly rudnout, poličky a skříně padaly, okenice začaly praskat.
Ozval se divný zvuk. Byl to Scott. Za chvíli stál v mísnosti.
„Jean? Co ti je?!“
Mluvil hlasitě, ale já ho ignorovala.
„Sakra, Jean!“
Zkoro zařval a přiběhl ke mě, začal mnou třást.
„Nesahej na mne!“
Přecedila jsem skrz zuby a odhodila Scotta přes celou chodbu. “Vzlétla“ jsem do vzduchu a prolítla dveřmi kolem Scotta. Natáhl ruku směrem ke mně.
„Jean!“
Zařval a pokusil se vstát, hned zase spadl.
Kudy jsem prošla, tam popraskala zeď, nebo se otevřely dveře či začaly praskat okenice.
Došla jsem až do garáže, kde jsem si vzala klíče od nablýskaného červeného auta, nasedla jsem a odjela.
Jela jsem asi hodinu, krajina byla stále stejná. Les, les a stále les.
Phoenix mi blokoval myšlenky, Phoenix ovládal mou moc a stále na mě mluvil.
‚Jean, no tak, Jean!‘ Ozval se Phoenix po době.
‚Přestaň!‘ Okřikla jsem ji.
Začala se smát, po tvářích mi stékaly slzy.
‚Přestaň!!‘ Okřikla jsem ji naštaně, oči mi začínaly rudnout, cítila jsem se nesvá.
Ona se znova zasmála: ‚Nemůžeš mi rozkazovat, víš, že jsem silnější než ty. Nikdo na mě nemá, ani ten ubohý Xavier!‘
‚Takhle o něm mluvit nebudeš!‘
Řeknu naštvaně a stromy kolem začínají padat všude, kromě na silnici.
‚Jean... Jean… Jean, Jean!.. Jean?‘
Opakuje Phoenix v mé hlavě stále a stále dokola, až mě to dovádí k šílenství.
‚PŘESTAŇ!‘ Zařvu na ni a pustím volant, hned na to se chytím za hlavu.
Auto začne jezdit doleva a doprava, naráží do stromů, které jsou mimo silnici.
‚Jean, tady jsem, tady... Jean... Jean? Jean!‘
‚TAK UŽ PŘESTAŇ!‘
Zařvu a dupnu na plyn, auto se rozjede a vrazí do jednoho stromu. Okamžitě se auto zastaví. Přední sklo se roztřištilo na malé kousky a některé padají přímo na můj obličej, skrz vysklené přední sklo se do auta dostávají větvě stromů.
Má tvář je od krve, ret mám rozseklý a oči rudé. V tváři mám zabodané malé kousky střípků.
Hlavu mám zkloněnou a nehýbu se.
‚No tak vztávej, Jean... Jean? Jean, vstávej!‘
Začne opět Phoenix, oči mi zrudnou, vlasy se začnou vlnit, jako by foukal vítr a já se pomalu zvedám (levituji) ze sedačky, ruce mám podél těla, hlavu stále sklopenou.
Pleť je světlejší a je vidět spustu žil, jak velkých, tak drobnějších.
Najednou se vše kolem mě rozpadne na prach. Stromy, auto, silnice, vše, kolem je jen kamenná země.
Špičkami nohou se dotknu země. (přesněji levou nohou) a pravou nohou udělám, jako by ve vzduchu, krok, noha dopadne na zem.
Vlasy jsou dlouhé po ramena, rudé, hodně rudé.
Oči skoro černé. Pleť je světlá. Oblečena jsem ve vínových šatech s dlouhým rukávem a velkým výstřihem.
Uslyším auto. Otočím se a natáhnu ruku.
Zjistím, že je to stříbrný brouček, který patří Ororo.
„Co tu chceš?!“
Procedím skrz zuby naštvaně.
„Jean, přijela jsem ti pomoct.“
Řekla a já ruku zvedala, ve stejném směru se začalo zvedat i auto.
„Jean, nedělej to!“
Okřikla mě Ororo.
„Ty mi nebudeš přikazovat! Ty ne!“
Řekla jsem jí naštvaně. Ororo si chtěla vypnout pás ale nešlo to, nešly ani sesunout okénka. Najednou se zadívala do nebe. Oči jí zbělaly a na nebi se začaly točit až skoro černé mraky.
Začalo silně pršet a foukat silný vítr.
Cloumal se mnou, ale já se nevzdala. Snažila jsem ji stále udržet ve vzduchu.
Byla jsem celá promočená, držela jsem se v podřepu, vlasy mi vlály, šaty se na mě lepily.
„No tak Jean, pust mě!“
Okřikla mě.
‚Přece si tohle nenecháš líbit.‘
Ozvala se Phoenix a já zaklonil hlavu na levou stranu.
‚To jsi uhádla, nenechám.‘
Řeknu jí a auto se pomalu začne rozkládat ve vzduchu.
„Jean!“
Okřikne mě a já rozevřu oči, jsou ještě více rudé.
Z lesů se směrem k nám blíží tornádo, velké tornádo, polyká všechny stromy v okolí.
„Jean, já tě prosím, přestaň!“
Řekne Storm a já se usměji. Něco v autě se rozpadne na prach a auto obrovskou rychlostí dopadne na zem. Počasí se začíná měnit, bouře ustává a tornádo zmizelo.
Až teď si uvědomím, co jsem udělala.
‚Já, zabila jsem svou kamarádku, co jsem to provedla?! Pro Boha, co jsem to udělala?!‘
Ptám se sama sebe a padnu na kolena, v očích jako by uhasla jiskra, jsou malé a nenápadné.
‚Vedla sis skvěle, tohle jsem od tebe očekávala!‘
Řekne Phoenix a pak si to uvědomím, pokud budu žít já, bude žít ona. Pokud bude žít ona, budou umírat lidé.
‚Pojď, jdeme, jdeme zabíjet další, pojď!‘
Pobídne mě, ale já jen sklopím hlavu k zemi.
‚Nenávidím tě!‘
Řeknu jí a uchopím ze země prach, který tu zůstal po Ororo.
„Omlouvám se ti, snad se ještě někdy setkáme!“
Řeknu dost hlasitě a po tváři mi steče poslední slza. Zvednu se na nohy a podívám se před sebe.
Udělám pár kroků a dojdu k leséki. Přivřu oči a soustředím se. Když je otevři vidím jen tmu.
Čím to je? Jsem snad mrtvá? Kdybych byla mrtvá, proč bych dýchala? Proč bych cítila, že ležím?
Co se to se mnou sakra děje?
Ucítím doteky. Trhnu rukou a zachytím nečí ruku.
To něco, co mi vadilo, abych viděla, se odkryje, držím Scottovu ruku.
„Už je to v pořádku, Jean, jsi zpátky.“
Řekne Scott a usměje se.
„Ne, není to v pořádku. Já, zabila jsem Ororo.“
Řeknu tiše a podívám se mu do očí.
„Zabij mne.“
Řeknu mu a Scott jen polkne.
„Zabij mne, než zabiji někoho já.“
„Ale, ale, Jean, to přece...“
„ZABIJ MNE!“
Skočím mu do řeči.
„Udělej to pro mne.“
Řeknu mu a Scott si sundá brýle.
„Já, já. Já to neudělám.“
„TAK POHNI!“
Skoro zařvu a oči mi rudnou, díky mé moci se mi podaří mu otevřít oči, slyším jen slabý křík, cítím neskutečnou bolest, cítím, jak padám, padám a dopadnu...