Andor.cz - Dračí doupě online

Šedá věž

Žiji v betonovém světě, ve světě, kde není jiného materiálu než betonu a oceli, a nebýt mé babičky, byl bych ani nevěděl, že by mohlo být jiného materiálu. Když jsem byl malý chlapec, babička mi vyprávěla o světě za jejího mládí. Kdy ve městech byla trocha zeleně a tam, kde nebyla města, byla příroda. Vyprávěla mi o zurčících potůčcích, o lesích a stráních, o ptactvu. Nazývala věci takovými slovy, která již dnes nejsou ve slovnících. Byl bych si nejspíš myslel, že mi babička vypráví pouhé pohádky, avšak jednoho dne doložila své příběhy i obrázkem, obrázkem na papíru a ne na počítačovém terminálu. Ten obrázek si pamatuji dodnes – byl na něm strom. Ano prostě strom a bohužel… to byl poslední den, kdy jsem viděl svou babičku. Dědeček říkal, že odjela na výlet. Neptal jsem se dědečka, proč je babička již rok na výletě a neposlala ani maila. Nevím, kdo z nás to nevydržel, ale den poté, co se dědeček zmínil o tom, že babička se asi z výletu již nikdy nevrátí, též odjel na výlet. Maminka říkala, že dědeček to už bez babičky nemohl vydržet a odjel za ní na „výlet“.
Nutno podotknout, že dodnes nevím, kam na téhle prašivé planetě mohli jet na výlet. Mohu cestovat, jak se mi zlíbí, protože to všude vypadá úplně stejně. Když přijedu do jiné části světa, tak se prostě identifikuji na nějakém terminálu a je mi přidělena obytná buňka. Vůbec nechápu, proč lidé v tomhle světě cestují, když je to všude stejné. Asi bych se měl zmínit o společnosti celkově, jsou pracovní místa, kde se vyrábí něco jako jídlo, pak jsou jakési ateliéry, ze kterých denně vyjde na „světlo“ světa na stovky šedých filmů, obrazů či čehokoli uměleckého a prošedlého. Prostě nic, co by mohlo být člověku zajímavého. Ano, existují i jakási rekreační centra, kde máte šanci se seznámit s opačným pohlavím. V centrech se seznámí tak každý šestý člověk, zbytek do sebe musí doslova vrazit na ulici či v chodbě. Záleží, čemu dáváte přednost, jestli venkovní chůzi pod krytem, a nebo podzemním chodbám. Takhle se seznámili moji rodiče – oba strašně spěchali s nějakými datovými nosiči a vrazili do sebe v chodbě, nosiče se jim pomíchaly a pak už zapracovaly hormony a chemie.
Nevím, zda tento můj příběh má být vzkaz budoucím generacím či cokoli jiného, možná to píšu jen proto, že nakonec jsem nepromarnil svůj život. A nebo spíše proto, abych svůj život nepromarnil a udělal taky něco barevného, něco, co není šedivé.
Celý tenhle příběh začíná tím, že jsem zasněně šel po ulici, hrozně rád se procházím a hledím při tom na ocelový kryt, přemýšleje, co je asi za ním, a vrazil jsem do chlapíka. Asi si říkáte, že se mi to může stávat každý den, ale tenhle chlapík, narozdíl od jiných chlapíků, do kterých sem tam vrazím, taktéž koukal do stropu. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou sedíme s chlapíkem v jedné buňce a sníme o tom, co by mohlo být za stropem, jestli tam vůbec něco je. Zkonstruovali jsme plán, jak se dostat až těsně pod strop a pak, že se provrtáme skrz. Nutno podotknout, že toto jsme vymysleli pod vlivem šedky (šedka je šedá kapalina obsahující asi tak 60% alkoholu a zbytek je voda s čímsi, čemu moje babička říkávala prach z cesty, ale my ostatní tomu říkáme cukr – nicméně netřeba Vás zatěžovat podrobnějším složením tohohle dryáku). Vpravdě jsme se opili a fantazírovali, v téhle společnosti možná neobvyklé, avšak ne zakázané. Vlastně jsme si z toho s chlapíkem udělali takovou tradici, jednou měsíčně se sejít v nějaké buňce a snít o tom, co je tam nahoře. Musím podotknout, že nezmiňujeme žádná jména, pro mě je to chlapík a já sem pro něj taky chlapík a tak to prostě zůstane. Léta plynula stejně rychle a pokojně jako šedka do našich krků, stávali se z nás pomalu, ale jistě vychlastané mozky. A pak jsme potkali JI, nevím, čím na nás zapůsobila, snad tím, že také hleděla do stropu. Víte, nevím proč, ale skutečně málo lidí zajímá, co je tam nahoře, a nebo si to prostě neuvědomují, ale zpět k tématu. ONA, tahleta mladá žena, kterou jsme nakonec dostali do naší „společnosti“ (chlapík & chlapík), nám trochu vyčistila mysl, ne že bychom se do ní oba nezamilovali, ale ať tak či onak, nakonec jsme nalezli místo s nejvyšší budovou světa. Z této budovy to bylo jen několik málo metrů ke stropu. Inu, nějakým záhadným způsobem jsme vyrobili jakýsi vrták a naše strastiplná cesta vzhůru začala. Vynecháme pár drobných příhod o vrtání si cesty vzhůru, bylo by to nudné a hlavně jsem líný to psát.
Provrtali jsme se skrz, ano dostali jsme se na druhou stranu krytu. Nevím, co se stalo špatně, ale byli jsme v tom samém betonovém světě. Prostě úplně to samé, až na ten drobný detail, že naše identifikační čísla nebyla v terminálech, žili jsme nějakou dobu na úkor jiných, možná jsme se stali prvními bandity po dlouhých letech. Prohrabávali jsme se domácími terminály a hledali jakékoli zmínky o tom, že jsme zde snad kdysi žili, či nějací naši příbuzní. Získání domácího terminálu samozřejmě obsahovalo násilné vniknutí do buňky, zneškodnění obyvatele, přinucení ho se nalogovat a pak už jen brouzdat. Myslím, že jsme nikoho nezabili, ale je dost možné, že jsme způsobili mnoho duševních problémů. Ať tak či tak, nakonec jsme v jedné části světa nalezli zmínku o mé babičce. Podle záznamů rok žila v sektoru G19. Hádáte správně – přesunuli jsme se tedy pátrat do sektoru G19, kde jsme po půlročním pátrání (zotročili jsme si jednoho místního obyvatele – zotročili… ehm no přinutili jsme ho, aby nás u něj nechal bydlet a aby nás krmil) nalezli buňku, kde údajně žila má babička a nyní tam žije její potomek, tedy moje matka. Zaklepal jsem na buňku, chvilku počkal a pak se otevřely dveře. Stála tam, ale ne má matka, ale ONA, výše zmíněná mladá žena. Šokovaně jsem na ni koukal a ona se mne tázala (stejným hlasem dokonce)
„Přejete si?“
„Ehm…“
„Ano?“ tázavě pozvedla obočí
„Ne, promiňte, spletl jsem si dveře...“
Vrátil jsem se na základnu a vypověděl o tom, koho jsem viděl, po dlouhém váhání se ONA rozhodla vidět JI. My (chlapík & chlapík) jsme to pozorovali z povzdálí. Překvapivě byly obě šokované, nevím, co jsem čekal, ale ta druhá (ne ta naše) prostě najednou skočila té naší po krku. Okamžitě jsme vystartovali, abychom jí pomohli, naneštěstí odněkud vystartovali dva chlapíci a ti pro změnu srazili k zemi nás.
Probral jsem se kdesi na zemi, tuším šedivé zemi, ale všude kolem byla tma. Z toho, jak jsem se nemohl hýbat a z mé polohy, jsem určil, že jsem připoutaný na židli. Chvíli jsem sebou házel a snažil se osvobodit, překvapivě marně. Po několika mých směšných pokusech dostat se z kovových pout se nakonec rozsvítilo světlo, ano, prudké světlo přímo mě do ksichtu.
„Poznáváš mě?“ Někdo na mne promluvil
„Ne.“ Vážně jsem ho nepoznával
„A když ti řeknu, že jsi hledaný terorista?“
„Tak Vás stejně nepoznám.“
„Víš, kde jsi?“
„Ne.“
„Proč jste tady?“
„Cože?“
„Nejsi v databázi, proč v ní nejsi?“
„Někdo mě smazal.“
„Špatná odpověď.“ Dostal jsem ránu - skrz ta pouta jde proud a není to nic příjemného.
„Takže znova… Proč v ní nejsi?“
„Nejsem v ní registrován, protože jsem v jiné databázi.“
„Jaké?“
„Jsem v databázi o úroveň níže.“
„Kolik je úrovní?“
„Cože?“
„Dobrý, odveďte ho!“ S touto větou jsem slyšel odcházející kroky, rachocení dveří, následně jsem tak nějak tušil dva chlapíky, každého z jedné strany. Nějakým způsobem mě oddělali ze židle a odvedli pryč. Vedli mne šedou chodbou kamsi… Z chodby odbočovalo mnoho dalších chodeb, všude spousta drátů, rozhodně to vypadalo dost nenormálně. V „mém“ světě neexistovalo takovéto místo, nebo jsem si to minimálně myslel. Nicméně nakonec mě moji dva průvodci dovedli k něčemu, co vypadalo jako výtah a taky to byl výtah. Ne jen tak ledajaký výtah, ale přímo obří výtah. Do toho mě beze slova strčili, zavřeli za mnou dveře, já tam stál stále se spoutanýma rukama za zády a celý si ho prohlédl. Nebyla v něm žádná tlačítka, absolutně žádná. Pouze malá tabulka:
„Vítejte ve výletním výtahu číslo 166, za několik málo minut budete vystřelen na povrch. Pokud budete mít štěstí, dožijete se i toho, jak povrch vypadá. Věříme, že tato naše výletní služba uspokojí všechny vaše touhy, neboť, jak se zdá, nejste se současnou svou životní rolí spokojen. Prosíme Vás, aby jste sebou za Vaši cestu skrz 114 úrovní světa, které Vás nyní čekají, příliš neházel. Děkujeme a přejeme šťastnou cestu.“
Pod tím bylo něčím vyryto: „Tohle je výtah do pekla…“
Ani jedno, ani druhé mi nedalo zrovna moc nadějí na lepší život. Nezbývalo tedy, než čekat na začátek výletu. Už jsem myslel, že spíš umřu hladem, než se dočkám startu, ale dočkal jsem se. Rychlostí startu jsem byl vtlačen do podlahy a nebylo mi moc jasné, jak bych se mohl cukat, když bylo nemožné se postavit. A pak to přišlo….
Světlo, spousty světla a to nejlepší, spousta zeleně, zeleně a světla a modrá obloha, to o čem mi vyprávěla moje babička a pak se také naskytl jeden menší problém. Jaksi jsem ztratil půdu pod nohama, když jsem se ohlédl zpět, tak jsem byl vystřelen z jakési trubky, a moje kabinka se mnou tento vyhlídkový let jaksi neabsolvovala a místo toho jela asi zase spokojeně dolu. No, co Vám budu vykládat, nepřežil jsem proto, že bych vletěl do vody (stejně bych se utopil, když neumím plavat) či snad proto, že bych se trefil na strom a to nějakým záhadným způsobem přežil. Přežil jsem proto, že jsem přistál na jakési trampolíně zbudované dalšími lidmi, jako jsem já. Nevím, jak přežili ti první, ale zbudovali zde trampolínu, vlastně mnoho trampolín. A já přežil.
Žiji, jsem zdráv, mlád a kolonizuji s dalšími lidmi svět. Zelený svět s vodou a sluncem.
Jistě máte pár dotazů ohledně nevysvětlených věcí, jako jsem měl já. Nuže dobrá – odpovím Vám na ně. Vyzvěděl jsem se, že náš svět – tedy to, kde jsem se narodil, je planeta země rozdělená do sto dvaceti úrovní, ve kterých žijí lidé. Ti samí lidé, všichni tito lidé se již narodili a nějací jiní šílení lidé zkoušejí, jak se bude člověk měnit, když pozmění různé detaily v jeho mládí. Viz. já a moje babička. Moje jiná „já“ v nějaké jiné úrovni tato nutkání dostat se skrz bariéru prostě nemají. A tak se mohu jen dohadovat, co se děje s dalšími mými sto devatenácti kopiemi – v každé úrovni jedna.