Vlčí jezdec

“Už ti bere! Hej, dávej pozor!“ řekl káravě otec a následně sledoval svého syna, jak si vede při navíjení prutu. Byla to pro Lancelota stará písnička, věděl, jak to udělat správně, otec ho brával na ryby každou středu a sobotu.
“Vidíš, máš pstruha! Dobrá práce, Lancelote,“ řekl synovi otec a poplácal ho po zádech. “Řekl bych, že to bude pro dnešek stačit, co myslíš?“ pokračoval po chvíli a následně stanul. Lancelot jej napodobil, ovšem nezapomněl na košík s ulovenými rybami. Dnes se dařilo.

O pár minut později dorazili k jejich domu, jenž je postaven pod vrcholem hory a v němž přebývají jen sami dva spolu s jejich, nebo spíš především s Lancelotovým čtyřnohým přítelem Feanurem. Chladný vítr této severské krajiny jim pohazoval s vlasy a další mračna, jež se nenápadně kradla ke slunci, aby jej zakryla, upozorňovala, že se žene další déšť.
Pomalu začal padat soumrak a Lancelot opět seděl na lavičce před domem, večeřel krajíc chleba se sýrovou pomazánkou a čekal na Feanura, touhle dobou se měl vracet z lovu. Nepřicházel. Lancelot na oné lavičce seděl a seděl ještě dlouho do noci a vůbec mu nevadilo, že už tak hodinu prší.
Nerozhlížel se, jen seděl a hleděl do prázdna. Těžko říct, co se mu honilo hlavou, možná by to pověděl, kdyby mohl, ovšem on byl němý.
Tu se otevřely dveře domu a rozespalý otec vyšel na práh, “Lancelote, no ták, pojď už domů. Feanur přijde zítra,“ řekl a prosebně na něj hleděl.
Lancelot se na něj ani nepodíval a jen zavrtěl hlavou v odpověď ne. Otec to vzdal a šel spát.

O další hodinu později se najednou ozvalo dlouhé nepřerušované vytí. Lancelot neváhal ani vteřinu, popadl luk a toulec šípů, jež měl na lavičce vedle sebe a vběhne do lesa, do úplné tmy, sám.
Jelikož nebesa zakryly mraky, nebylo možno vidět ani jedinou hvězdu, natož měsíc, tudíž panovala dokonalá tma. Ovšem Lancelot se s přehledem vyhýbal všem překážkám a stromům, které mu přišly do cesty. Jak to dokázal? Viděl i v absolutní tmě. Těžko odpovědět na otázku „Jak to dokázal“, ovšem ví se zvláštnost jeho očí. Jeho pravé oko vlastnilo barvu hnědou jako kmen letního dubu po soumraku, druhé žlutou jako lucernu jitřního poutníka.

Netrvalo to dlouho, co Lancelot Feanura našel, ovšem příjemný nález to tedy rozhodně nebyl. Jeho vlk, se kterým vyrůstal, vyl uvězněn v síti lovců, kteří si jej odnášeli přehozeného přes rameno. Feanur měl v přední noze zaražený šíp, jehož druhý konec s peřím byl zamotán v síti a síť, pod náporem lovcových kroků, s šípem otáčela. Feanur zažil už mnoho ran, ovšem si nikdy nepředstavoval, že existuje bolest tak silná, jakou prožíval tehdy, když byl zamotán v síti, naprosto bezmocen se bránit.
Vyl, jak jen nejvíc mohl, ovšem se mu točila hlava a celým tělem projížděl pocit ospalosti a únavy, což vyústilo usnutím.
Šíp byl otráven.

Lovci byli čtyři, Lancelot byl jen sám, a jelikož přiběhnul k lovcům ze zadu, spatřil Feanura v síti.
Ovšem Lancelot byl až příliš chytrý na to, aby zkoušel tyto čtyři muže porazit střelbou z luku, nebyl rozhodně lepší než lovci, aby si na něco takového mohl troufnout, nepřecenil se ani v situaci jaká byla tato. Měl v tu chvíli neskutečný vztek a chuť zabíjet, ovšem dokázal se ovládnout a nedat na sobě nic znát. Uvědomil si situaci dostatečně rychle, rychlostí blesku vytáhl z pochev na obou stranách opasku dva tesáky a zastrčil je do rukávů dřív, než se lovci otočili. Když tak učinili, dělal Lancelot vystrašeného a posunky jim naznačil, že je němý. Krok po kroku se k nim blížil s mírumilovným výrazem na tváři. Jakmile jeden z lovců sahal pro luk, Lancelot vztyčil prst na znamení, že má počkat, jakože jim chce prostě jen něco ukázat. Touto strategií se dostal až k lovcům a když stál úplně u nich, pomalinku se začal shýbat a v konečné fázi to vypadalo, že to, co jim chce ukázat je někde u boty, nebo v těch místech. V tomto skloněném postoji k sobě přiblížil ruce tak, že je jeho vlastní tělo skrylo před očima lovců.
Uchopil rukojeti a v duchu řekl „Prosím bože!“ načež se prudce zase narovnal společně s mohutným sekem obou tesáků. Stál mezi dvěma lovci, takže každým tesákem dostal jednoho. Sek, v němž byla Lancelotova veškerá síla smíšená s nesmírnou dávkou vraždícího vzteku, dokázal oběma lovcům udělat krvavě hlubokou ránu vedenou od hrudníku přes krk po obličej. Krváceje, oba upadli na zem. Času nebylo nazbyt, zbývající dva z lovců už vytahovali meč z pochvy u pasu a řítili se na něj. Feanur nyní ležel zamotán v síti na zemi, Lancelot proto opět neváhal ani chviličku, nemělo cenu se do dalších dvou lovců pouštět, pustil oba tesáky, popadl síť s Feanurem a utíkal, seč jen mohl. Lovci museli nejprve vzít pochodeň, která momentálně také ležela na zemi a až poté mohli Lancelota v absolutní tmě pronásledovat.

Nejspíš to bylo Lancelotovo levé oko, díky němuž viděl mnohem dál do tmy, než lovci s pochodní.
Záměrně utíkal mírně jiným směrem, než byl jeho dům a jakmile byl dost daleko, sebral ze země klacek dřeva a hodil ho vpřed daleko před sebe, ovšem tak, aby jej lovci jasně uslyšeli a domnívali se, že je to zvuk jeho kroků. Lancelot však doopravdy prudce zabočil a schoval se za mohutný kmen buku a čekal v doufání, že si ho lovci nevšimli a že proběhnou. Stalo se tak. Lancelot ještě dlouho čekal a až potom se rozběhl opět jak nejrychleji mohl k domu. Zachránit Feanura.

Lancelotův otec byl mimo jiné i výborný ranhojič. Vyčistil Feanurovu ránu tak, že do týdne se zase mohl prohánět po lesích, seč jen mohl.

Byly to dva týdny od incidentu s lovci, kdy se Lancelot s Feanurem vraceli z lovu. Procházeli zrovna loukou, když se na obloze objevil kouř a co čert nechtěl zrovna ve směru, kde ležel jejich dům.
Běželi a běželi, ovšem marně. Když přiběhli k domu, stihli možná podívanou, jak se shořelé trámy bortí a definitivně zbývá z jejich domu jen popel. Když přišel trochu blíže, spatřil asi dvacet metrů od domu ležící postavu, přiběhl k ní, ovšem jeho tušení se naplnilo. Byl to jeho otec, mrtev.
Po tvářích mu stékaly slzy, sesul se na kolena a objal jej. Ležel tam přitisknutý na otcově těle plný zoufalství a smutku. Jediný člověk na světě, kterého miloval, mu umřel.

Po této nekonečné chvíli se opět zvedl na nohy, utřel si rukou slzy a již se chtěl odebrat do lesa, když tu si všimnul lístečku povalujícím se na trávě, pod náporem větru. Sehnul se, otočil jej a začal číst.

“Ber tohle jako vřelý pozdrav od Borna a Diega, lovců, kterým jsi málem zabil přátele, ty ubožáku.“

Lancelota popadl vztek, všechno mu došlo - lovci neztratili jeho stopu, sledovali ho. Schoval lístek do své torny a odešel do lesa. Svého otce později pochoval pod nejstarším stromem, jenž znal a vystavěl mu kříž s nápisem „Nikdy nezapomenu“.

Mohlo by se zdát, že zde příběh končí, ovšem nikoliv, doopravdy zde teprve začíná.
Lancelot odešel na cestu poutníka. Chodil po světě spolu s bytostí, s níž si jako jedinou dokonale rozuměl. Říká se, že uměl mluvit s vlky, ovšem je-li to pravda či ne, se dnes už nejspíš nedozvíme.

Uběhly přesně tři léta, kdy Feanur umřel. Žil až příliš dlouho a tehdy jednoduše přišel jeho čas. S touto smrtí se Lancelot dokázal vyrovnat a poděkoval osudu, že tehdy na začátku spojil jejich cesty.
Když Lancelot pochoval Feanura a vystavěl i jemu kříž, dlouho u něj stál a modlil se. Tu se však najednou z keře vynořil další vlk a netrvalo dlouho, co Lancelot zjistil, že je to vlastně vlčice. Matka, která v zubech přinesla vlče. Položila jej na hrob a o dva kroky ustoupila. Hleděla Lancelotovi přímo do očí a opět snad jen bůh ví, co se tam tehdy doopravdy odehrálo. Nakonec vlčice snesla hlavu až k zemi a poté se opět narovnala, což vysoce připomínalo úklonu, či přikývnutí.
V sekundě se otočila a zmizela tak rychle, jak se objevila.

Vlče na hrobu poskakovalo a dovádělo tak, že bylo za chvíli zase na zemi. Ano, byl to Feanurův nejstarší syn z vrhu a proto se Lancelot rozhodl dát mu jméno po otci. Dynastie Feanura pokračovala.

Za rok byl Feanur mladší schopen většině kousků, jež dovedl jeho otec plus to, že měl o mnoho více síly, energie a vytrvalosti.

Svého vlka teda nakonec neztratil, ovšem ztráta otce mu ležela v hlavě stále dál a ležet mu v hlavě nejspíš bude až do smrti. Nesnášel lidstvo a jen opravdu zřídkakdy se ukazoval ve městech. Jednou si dal tu práci, kdy zašel opět do města, koupil deset pergamenů, brk a lahvičku inkoustu a začal psát. Na každý list to samé.

Výstraha lovcům!

Tímto varuji všechny lovce, aby nijak nelovili, či neubližovali jakémukoliv vlkovi, ať už se jedná o jakýkoliv důvod. O počet a kázeň vlků v těchto lesích se budu starat jen a pouze já. Kdo tento list nehodlá respektovat, zemře.

Lancelot Edrian

Tyto listy následně vyvěsil v deseti okolních městech.

A tak se stalo. Lancelot doopravdy zabíjel skoro všechny lovce, které chytl při lovu vlků, některé „ušetřil“ způsobem, že jim střelil šíp do obou noh a obou rukou. Někteří se stihli dobelhat, či doplazit do města a zachránit se, ostatní však stejně zahynuli. Nepopírám, že byl krutý. Na druhou stranu Lancelot opravdu hlídal počet vlků, aby se nepřemnožili a nezabíjeli ovce, nebo nedělali podobnou paseku.
A opravdu. Nikdo už poté nelovil vlky. Stalo se tedy přesně, jak Lancelot chtěl. Nechtěl zabíjet, ovšem neměl na vybranou nyní, když někdo lovil vlky i přes jasné upozornění. Samozřejmě neříkám, že byla jeho úvaha správná, neboť nedokázal tento problém vyřešit bez násilí, ale na druhou stranu přiznejme si, byl němý. Nebo chcete-li, nedokázal mluvit lidskou řečí, nebo spíš neměl tak vyspělé hlasové ústrojí, jako máme ostatní. Nebo se přidáváte mezi ty, jenž si myslí, že je v tom něco úplně jiného?

Několikrát byla vyvěšena odměna za Lancelotovu hlavu. Ovšem, nikdy ho nikdo v lese nenašel, natož chytil a to nemluvím o tom, že většina lidí měla strach vydat se ho „lovit“.

Ubíhaly roky. Sem tam se Lancelot dozvěděl, že někteří druidové, hraničáři, či chodci ho v městech veřejně zprošťují viny a vysvětlují jeho konání. Nezajímalo ho to. Žil v jiném světě, než žili ostatní lidé. Jeho život byl tichý a nenápadný. Uvažoval jinak, nebylo to tak, že by chtěl udělat nějakou změnu, či reformu, nějak lidi zamyslet. Nikoliv, on se jen prostě chtěl o vlky starat sám, neboť jim jako jediný doopravdy rozuměl. Dělal to jen z vlastního účelu, ne pro budoucnost, či pro někoho.

Lancelot neustále pátral po jménech Born a Diego, avšak nikdy se nedočkal žádného výsledku. Nosil v sobě vzpomínky na ty krásné chvíle s otcem, který ho všemu naučil, s čímž měl v sobě, jak si on sám namlouval, „nikdy neutišenou touhu po pomstě.“ Zaměstnanost v podobě starání se o vlky ho málem přiměla zapomenout, ovšem on se nakonec bohužel vzdal i tohoto úkolu a vyrazil spolu s Feanurem v patách plně se věnovat hledání Borna a Diega. Doopravdy to Lancelota samého unavovalo a nebavilo, ovšem on si v hlavě říkal, že musí vytrvat a nesmí zklamat. To ho posilovalo dál vytrvat.

Ubíhaly však roky a po Bornu a Diegovi ani stopy. Doopravdy už v Lancelotovi nepřebýval žádný vztek. Žádná touha mstít se. Měl v hlavě přesvědčení, že se na něj otec dívá, a že je nespokojen s tím, že není schopen ho pomstít. Nechtěl si to přiznat, ovšem postupem času jeho oddanost úkolu, který si sám nesmyslně přidělil, začala neúprosně pomíjet.

Dal se na pití. V jedné chvíli si vyčítal, že nemá dost síly pomstít svého otce, v druhé však, že jediný, kdo může za jeho smrt je on sám, že kdyby nepořezal ty lovce, nikdy by jeho otce nezabili, což je jistě pravda.
Sáhl si na dno. V největším zoufalství začal pít a tím byl zoufalý ještě mnohokrát více. Dlouhou dobu pobýval v jakémsi městě, jehož název ani sám neznal. Jednoho dne si vzal všech svých pět švestek a vydal se z města, ovšem ještě před tím se formou papírku zeptal hostinského, kde zmizel jeho vlk, a když hostinský odpověděl, že utekl poté, co ho on sám (Lancelot) dvakrát praštil lahví, si Lancelot zašel ještě ke kramářovi pro oprátku.

Vyšel z města a šel dál a dál do samého středu zdejších lesů, kde na strom, který se mu obzvlášť líbil, přivázal druhý konec oprátky, vylezl na strom a protože byl dosti silný, tak se dokázal udržet jen jednou rukou a tou druhou si navléct škrtící oko. Prolétl mu tehdy celý život před očima a sekundy, které uběhly mezi tím, než ztratil vědomí, ubíhaly právě tak neskutečně dlouho.

On sám neměl ponětí, jak dlouhá doba uběhla mezí tím, co spustil i druhou ruku od větve a dobou, kdy se probudil na stole místního alchymisty. Místnost byla decentně osvětlena a obestavena skříněmi s lektvary a knihami. U jedné z nich stál starý muž v bílém hábitu a díval se na něj.

“Dobré ráno, pane sebevrahu.“ Řekl trochu až výsměšně.
Lancelot mu naznačí, že je němý a že by prosil kus pergamenu a něco na psaní. Starý alchymista mu to bez váhání donese a Lancelot začne psát. Stálo tam: „Kdo to udělal? Kdo mě zachránil?“
Alchymista si poté, co si to přečetl, otevřel nějakou knihu z regálu a znuděně a bezvýznamě, jako by očekával úplně jinou otázku, odpověděl. “No byli dva. Představili se jako Born a Diego. Měl jsi chlape kliku, sekundu, dvě navíc a byl by se ti ohryzek zarazil hluboko do krku. Ani jsem tvé záchraně nemusel moc pomáhat, stihli to tak akorát včas.“
Lancelot na Alchymistu po jeho slovech civěl ještě notnou chvíli.

Lancelot se pokusil najít Borna a Diega ještě jednou, ovšem nyní jim už nic nechtěl udělat, nýbrž jim poděkovat a spíš si je prohlédnout. Zjistil totiž, že je mnohem lepší dýchat, než si nedopřát ještě druhou šanci na život. Nový začátek. Ovšem nikdy se mu to nepodařilo. Nenašel je ani nepotkal, už nikdy v životě.

Dál se toulal světem, avšak nyní s úplně jiným pohledem. Svět ho naučil, že by se mělo odpouštět a zapomínat a že každý, kdo spáchá velký hřích, nemusí být i velkým hříšníkem. Poznal lidi více a zjistil, že příště nemá posuzovat celek jen kvůli jediným dvěma jedincům z něj. Feanur si ho znovu našel a přidal se k němu.
V dalším městě potkal ženu, se kterou pak zůstal až do smrti, a jíž splodil syna. Poznal správný pohled na svět a držel se ho po zbytek svého dlouhého života.



Ukončí stařec své vyprávění a prohlédne si všechny tvářičky obecenstva, jež představovaly děti od 9 až do 16 let. Všichni ještě chvíli přemýšlejí nad celým příběhem až se jeden neudržel a zeptá se. “A, pane, co vůbec máte pod tou černou páskou na levém oku? Vy jste snad přišel o oko? Tomu nevěřím!“
Načež stařec s úsměvem pronese: “Chlapče, mnoho otázek v tvém životě zůstane nezodpovězených, ale netrap se tím,“ a zamíří ke svému skromnému domu na okraji vsi.