Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Malý kousek života - 3. částOblíbit

a6111.jpg

Autor: Ronkar

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 24. srpna 2009 17:58

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Poslední, závěrečná část postapokalyptické sci-fi...
 


„Kdo by si pomyslel, že tu něco poroste,“ řekla tichým hlasem Zoe. Vsedě odpočívala nad převisem a shlížela dolů, tam, kde ze skály vyrůstala mladá, pokroucená borovice. Z kmene se do všech stran rozpínaly úzké větve, jež pokrývala trocha zeleně.
„Vzpomínám si, že podobná rostla i v zeleni uprostřed Archy,“ řekla zasněně, „měla jsem ji ráda. Často jsme s Rayem pod ní lehávali a dívali se na nebe. Byli jsme obklopeni její vůní…“ Zoe se v rozpomínaní odmlčela.
„Vím, že ta vůně byla nádherná, ale… nemůžu si ji vybavit…“ vydechla.
Otočila se na Gabriela, který seděl opodál svázaný provazem.
„Mohl jsi utéct. Mohl ses vrátit ke svým lidem,“ řekla Zoe hořce a prohlédla si své rozdrásané ruce.
„Neměl jsi mi pomoci,“ zašeptala.
„Život si žádá oběti, Zoe. Pokud to dítě může zachránit tisíce, musíme to udělat.“ Vzpomněla si na slova doktora Grehema. Člověk, s nímž pracovala od dob svých studií. Nejbližší přítel. Člověk, který jí byl vzorem. V jeho slovech byla část pravdy, ale on nepoznal, kdo Gabriel ve skutečnosti je. Je možné stavět svět na krvi nevinného? Má smysl zachránit Archu za cenu toho, že ztratíme poslední zbytky toho, co nás dělá lidmi? Pokládal si Grehem i tyto otázky?
Možná, že rada Larse není hloupá. Gabrielova smrt je hrozná věc, ale smrt všech nemocných v Arše je mnohonásobně větší. V té chvíli před sebou najednou uviděla obraz Raye. Hleděl na ni, pozoroval její myšlenky. Chtěl vědět, co bude dál. Bylo jí to nepříjemné. Rychle tu představu zahnala. Musí jít dál. Chlapec musí zachránit Archu. Není jiná možnost. Nikdo už nesmí zemřít. Nikdo!
„Zdá se, že naše malé pronásledování kluka bude nakonec k něčemu dobré,“ řekl Lars, když se svižnou chůzí došel zpátky k nim, v ruce ještě stále držel dalekohled.
„Něco jsem zahlédl,“ řekl, když si dřepl. Zoe nepřítomně zvedla bradu.
„Pohybovalo se to několik mil daleko na sever od nás,“ pokračoval, „jakýsi odlesk v dálce, jako kov, nebo sklo. Zmizelo to za kopci.“
„Mohli by to být naši?“ zeptala se.
„Ano,“ potvrdil, „Na takovou dálku mě nemohli vidět, ale ještě pořád máme tu dýmovnici. Možná se budou vracet nebo se tam objeví další. Musí…“ řekl Lars, jako kdyby se snažil přesvědčit sám sebe.
„Vylezeme někam vysoko,“ konstatoval.
„Vysoko?“ řekla vyčerpaně Zoe a pohlédla na něj. Kůže ve tváři mu zrudla. Byla vysušená, stejně jako ta její. Rty bolavé a popraskané.
„Tam,“ ukázal na vysoký kopec v okolí, který vyčníval nad ostatními. Na jeho úpatí se vlnil horký vzduch. Cesta k němu nebyla chráněna žádnou skálou, ani čímkoliv jiným. Slunce na ně bude dorážet po celou cestu. Nebude před ním úniku.
„Dobře,“ přikývala odhodlaně, ale zničeně a pokusila se vstát. Ostře ji zabolelo v boku, jako by jí vnitřnosti prořízlo nějaké ostří. Bolestivě vydechla a chvilku zůstala stát v předklonu, ztěžka oddechujíc.
„Jak jsi na tom?“ optal se Lars, když ji sledoval.
„Budu v pořádku,“ řekla.
„Čím dřív tam budeme, tím lépe,“ odvětil voják. Přikývla.
„Vstávej kluku!“ zvýšil major hlas na Gabriela.

***

Kráčeli kupředu a před sebou měli jen ten jeden veliký kopec, který se tyčil nad zvlněnou krajinou. Chůze po nerovné pláni, na které nebylo stínu, je unavovala. Slunce je bez ustání pronásledovalo. Žhavý kotouč nezměrné energie, který dává život, ale který ho také bez milosti bere. Před jeho jasnou tváří se nemohli nikde schovat. Cesta se proměnila v peklo.
Malá oáza, jezírko kalné vody, ležela mezi několika velkými kameny na úpatí jejich cíle. Bylo až neuvěřitelné, že se zde živel dokázal udržet. Jejich nadšení však velmi rychle opadlo, když Lars vytáhl z vody malou skleněnou zkumavku, jejíž zbarvení jim prozradilo, že dávka radiace ve vodě je příliš vysoká, na to, aby se mohli napít.
„Někde tu přece musí být voda,“ řekl Lars zdrceně.
„Hej, ty tam!“ zvýšil voják hlas na Gabriela, „kde máme najít vodu?“
Chlapec na něj hleděl bez jediného slova.
„Slyšíš, ty neřáde!?“ křikl na něj a mrštil po něm malý kamen, co nahmatal vedle sebe na skalnaté zemi. Chlapec bolestivě vyjekl a chytil se za rameno, kam ho rána zasáhla, ale neodpověděl.
„Nech ho,“ ozvala se slabým hlasem Zoe, která vyčerpaně ležela vedle vody.
„Vstávejte oba, nemůžeme tu ztrácet čas!“ zavelel Lars.
Zoe se s přemáháním zvedla na nohy a slyšitelně zaúpěla bolestí. Chytila se za bok a v jednom okamžiku to vypadalo, že se v zápětí svalí na kolena. Opřela se v předklonu rukou o levé stehno a opatrně oddechovala, protože každý nádech jí způsoboval nepříjemnou bolest. Z útrob pravého boku pulzovala do zbytku těla a zcela ji otupovala.
„Jsi v pohodě?“ pokusil se jí Lars pomoci.
„Nech mě!“ zastavila ho rázným gestem ruky.
„Jsem v pořádku,“ zalhala.
Nedůvěřivě ji pozoroval.
„Dobrá,“ řekl a zatáhl za provaz, aby donutil chlapce vstát.
Bylo to horší, než si původně myslela. Počkala proto, až se voják s chlapcem trochu vzdálí, pak si rozepnula kombinézu a se zaťatými zuby vyhrnula tílko. Spatřila velký modročerný flek, který se jí rozlézal na kůži pod pravým prsem. Okamžitě poznala, že má vnitřní krvácení. Zhoršující se dýchání a intenzivní bolest napověděly, že má něco nejen se žebry, ale pravděpodobně má i poškozenou plíci. Bylo jí zle, ale musela se přemoci. Poté, co si pomalu navlékla rukáv kombinézy zpátky, vykročila pomalu za vojákem.

Vrchol byl mnohem dál, než si původně mysleli. Zoe zaostávala. Rty už byly tak okoralé, že je vůbec necítila. Měla pocit, že už to snad ani nejsou její ústa. Byla to jen jakási suchá část jejího těla. Hlava nesnesitelně bolela. Několikrát během cesty do svahu se musela zastavit kvůli křečím v těle, které začínaly být čím dál tím častější. Měla závratě, bylo jí špatně a nemohla už polknout, i kdyby se snažila sebevíc. O boku nemluvě. Každý krok se stával utrpením. Každá větší nerovnost opět rozpulsovala bolest v těle. Ztrácela poslední zbytky vláhy, které z ní sluneční žár ještě nestačil vysát. V horkém oparu sledovala mezi kameny dvě malé siluety před sebou. Šinuly se pomalým krokem k vrcholku kopce, který už byl velmi blízko. Všimnula si, že Gabriel upadnul a Lars do něj několikrát nemilosrdně kopnul, dokud se dítě znovu nezvedlo.

„Není ti ho líto?“ ozval se znenadání v její hlavě mužský hlas, jakoby zastřený, přicházející odněkud z dáli. Přesto ho poznala, patřil Rayovi.
„Ten hoch si tohle nezaslouží, cožpak nevidíš, jaké utrpení mu způsobujete?“ pokračoval Rayeův hlas.
„Já vím, ale co mohu dělat?“ odvětila provinile.
„Ani můj odchod tě nepřesvědčil, Zoe?“ řekl hlas, „stále jsi nepochopila, proč jsem to udělal?“
„Nemuč mě,“ prosila Zoe, „nejsem jako ty. Nemám tvou odvahu.“
„Ale máš,“ řekl Ray, „vždycky jsi ji měla.“ Zoe přejela dlaní po kombinéze až k zipu, kde měla uložený snubní prsten.
„K čemu by to bylo dobré? Nemohu na sebe vzít odpovědnost tolika životů. Na to nemám právo,“ řekla zesláblým hlasem.
„A jeho život na sebe vzít můžeš? Jaký je v tom rozdíl?“ řekl Ray.
Mlčela.
„Skutečně chceš bojovat za takový svět? Za svět, který bude vybudovaný na Gabrielově krvi?“ řekl Ray, „vždycky jsi pochybovala, Zoe. Ne, kvůli mně, ale kvůli tomu, jaká jsi. Archa se musí změnit. Ty to víš… cítíš to.“
„Mnoho lidí zemře,“ oponovala.
„Taková je cena za svobodu. Za nový začátek,“ odvětil jí hlas Raye.
Zoe se zastavila.
„Pohlédni nazpět, Zoe,“ vyzval ji Ray. Poslechla ho a v dálce za sebou spatřila skalnaté úbočí, odkud přišli. Drobná a sotva postřehnutelná, rostla ze skály mladá borovice, která jí zachránila život. Malý kousek života v mrtvém světě.
„Většina lidí vidí jen ten strom, ale ty jsi jiná,“ pravil Ray, „vidíš i odkud a kam roste. Vidíš jeho celistvost a krásu. Vidíš to, čím skutečně je. To není strom. Je to naděje.“
Zoe bolestně klesla víčka.
„A s tím chlapcem je to stejné,“ řekl Ray.
„Mrzí mě to Rayi, tolik mě to mrzí…“ hlas se jí roztřásl, „zklamala jsem tě. Odpusť mi...“
A najednou tu byl. Stál vedle ní, tak hmotný, jako kdyby byl skutečný. A v jeho tváři byla jen láska. Něžně ji pohladil po vlasech.
„Bolest jediného člověka je bolestí celého světa, Zoe,“ řekl, pak vzal její tvář do dlaní a něžně ji políbil na čelo.
„Doktorko! Podívej!“ Larsův křik ji vrátil do reality. Ray zmizel. Byl pryč. Voják ukazoval kamsi z kopce do údolí, které se táhlo do dálky před nimi a právě tam spatřila automobil. Černý obrněný džíp. Jel vysokou rychlostí a zvedal za sebou velký prach písku. Byla to hlídka z Archy.
„Dýmovnici! Rychle, odpal ji,“ naléhal Lars.
Zoe nahmatala válcový předmět, který měla připevněný u pasu a vzala ho do ruky.
„Na co čekáš! Odpal ji dřív, než zmizí z dohledu!“ zařval na ni.
Stačil jeden prudký úder a signální dým by se okamžitě proměnil v jejich záchranu. Ale také v Gabrielovu smrt. Zoe hleděla na dýmovnici a srdce se jí divoce rozbušilo. Zvedla oči na Gabriela, který klečel vedle Larse se smyčkou kolem krku a svázanýma rukama. Dlaně i kolena měl zkrvavené, tvář vyčerpanou a špinavou, jen jeho oči zůstaly stejné, jako když mu do nich pohlédla poprvé, velké a jasně modré. Oči do čisté duše.
„Nemůžu,“ řekla.
„Cože?“ Lars se k ní rozběhl, „dej sem tu dýmovnici!“ zařval a vrhl se na ženu. Pevně jí sevřel ruku. Chtěla tomu zabránit, ale proti silnému muži nic nezmohla. Lars jí v okamžiku obratně vyvrátil zápěstí a dýmovnici, kterou v bolesti byla nucena upustit, chytil do své dlaně. Hodil pušku i batoh na zem a rozběhl se do kopce.
„Nemůžeme ho zabít, Alvine!“ vykřikla.
Ignoroval ji. Pohled Zoe klesnul k nohám, tam kam voják upustil svou zbraň.
„Gabrieli, pojď ke mně!“ vyzvala chlapce. Lars se v té chvíli otočil. Žena na něj mířila puškou. Chlapec se stěží zvedl ze země.
„Zbláznila ses!?“ nevěřil vlastním očím, „polož to!“
„Nehýbej se, majore, nebo střelím!“ vyzvala ho a odjistila zbraň. Gabriel se mezi tím dotrmácel až k Zoe.
„Co chceš dělat?“ řekl pobouřeně voják.
Zoe bez odpovědi vytáhla svůj kapesní nůž a přeřezala chlapci lano na zápěstí. Ten si s uvolněnýma rukama překvapeně roztáhl smyčku, která ho dlouhé hodiny dusila a škrtila.
„Okamžitě toho nech!“ zařval na ni Lars a vytáhl svou pistoli a během mžiku už mířil na Zoe. Žena znejistěla. Nikdy dřív na ni nikdo nemířil. Sama nikdy dřív ze zbraně nevystřelila. Puška se jí zdála hrozně těžká. Držela ji neobratně a vlastně si ani nebyla jistá, zda-li je nabitá.
„Polož to, doktorko! Nebudu to opakovat!“ rozkázal jí hněvivě Lars a celý zrudl v obličeji. Zvuk odjištění pistole, podtrhl jeho rázná slova.
„Necháš naše lidi pochcípat jako psy kvůli tomu parchantovi?!“ okřikl ji s opovržením. Vojákova křivá tvář se hněvivě ušklíbla.
„Támhle je naše záchrana!“ ukázal dýmovnicí v ruce směrem k automobilu, „copak to nechápeš!?“
„Na nemoc, která postihla Archu, není léku, protože tou nemocí je samotná Archa,“ odvětila.
„Archa je náš domov! Můj domov! To se chceš na všechny vykašlat?!“ nechápal.
„Nemohu jinak,“ řekla se smutkem v hlase, protože věděla, že ji nemůže pochopit.
Lars pohlédl do dáli. Vozidlo se vzdalovalo. Zrak mu klesnul na dýmovnici, kterou svíral v ruce a pak zvedl oči na ženu.
„Krávo!“ zařval a zaduněl výstřel. Lars se zaúpěním padnul k zemi.
Zoe překvapeně hleděla před sebe. Zmáčkla spoušť. Skutečně to udělala. Nedokázala tomu uvěřit. Z jejích myšlenek ji vyrušil další výstřel. Kulka se odrazila těsně vedle její boty od kamene. Teprve teď pochopila. To ne ona. Střílí někdo jiný.
Ohlédla se za sebe a spatřila asi desítku malých postav, které svižně běžely mezi kameny do kopce. Muži i ženy. Lovci! Tak tedy neztratili jejich stopu, jak se Lars domníval. Sledovali je celou dobu. Neúnavně a bez oddechu. A teď je dostihli.
Zoe se vrhla k zemi a těžká zbraň jí vypadnula z ruky. Ozvaly se další výstřely, ale kulky neškodně zasvištěly vzduchem. Lars se pohnul a nemotorně se posadil.
„Utíkej, Gabrieli!“ vyzvala chlapce Zoe, „uteč!“
Chlapec na ni okamžik překvapeně hleděl, ale pak se svižně, z posledních svých sil rozběhl dolů z kamenitého kopce. Lars odpálil dýmovnici. Z jejího konce okamžitě začal sršet plamen a hned za ním hutný rudý dým, který vítr rychle rozehnal k nebi.
Uprostřed hrudi mu zela díra, z níž se řinula krev, přesto se vrávoraje postavil na vlastní nohy. Dýmovnici odhodil stranou a pak se k překvapení Zoe rozběhl za chlapcem. Žena se bolestivě zvedla a skočila po něm. Voják pod náporem jejího těla zavrávoral a svalil se k zemi. Svah byl příliš prudký. Jejich těla propletena v sobě se kutálela po tvrdém povrchu. Zoe se zamotala hlava, najednou nevěděla, kde je zem a kde nebe. Pevně se držela Larsovy uniformy, a to až do chvíle, než narazila zády do ostré skalky. V boku ucítila tak intenzivní bolest, že zařvala. Pustila muže a ten se jako hadrový panák odkutálel o další metr dál, dokud se i jeho tělo s tupým zaúpěním nezastavilo. Zoe ucítila v ústech krev. Bolest byla tak hrozná, že okamžik nemohla pohnout jedinou částí svého těla. Cítila, že celý bok má pod kombinézou mokrý.
Spatřila, že Gabriel se doběhl přímo k ní. Ve tváři měl vyděšený výraz. Byl zmatený.
„Běž!“ zaúpěla Zoe.
Sotva se ovšem chlapec chtěl znovu rozběhnout, upadnul. Lars ho chytil za nohu.
„Neutečeš mi! Neutečeš, ty zmetku,“ ječel.
Zoe nahmatala vedle sebe kámen. Lars strhl chlapce zpátky na zem. Žena se s tím nevyšším úsilím převalila a s výkřikem udeřila kusem skály vojáka přímo do hlavy. Vystříkla krev, Lars vyjekl a pustil chlapcovu nohu.
Gabriel vyskočil na nohy a prchal vstříc svým lidem. Zoe zůstala ležet na boku tak, jak se převrátila. Už neměla žádnou sílu.
Lars se držel za hlavu. Nemotorně se zvedl na všechny čtyři a ztěžka se posadil. Zády se opřel o kámen. Krev mu tekla z čela proudem přes zohyzděnou tvář a odkapávala na rameno. Chvíli pozoroval svou zakrvácenou uniformu a pak se tupě usmál, jakoby nemohl uvěřit tomu, co se mu stalo. Pomalu, ale zmateně zvedl křivý pohled na ležící Zoe. Rozhněvaně zapátral očima kolem sebe a pak se natáhl po nějakém předmětu. Zoe si všimla, že se mu v ruce zaleskl kov. Byla to pistole.
Se zaťatými zuby se pokusil zvednout ruku a zamířit na bezbrannou ženu. Hlaveň se třásla, vyčerpáním se mu ruka kymácela ze strany na stranu. Zoe na něj hleděla bez možnosti cokoliv udělat. S námahou konečně zamířil. Dívali se navzájem do očí. Byli tak blízko, že na sebe mohli takřka dosáhnout. Zoe už na nic nemyslela. Hleděla do tmavých očí vojáka. Do těch chladných očí, které poznaly v životě tolik bolesti a strádání, že zapomněly, co je to slitování.
Lars vydechl a paže se zbraní klesla k zemi.
„K čertu s tím,“ zachraptěl Lars unaveně.
Bez dalšího slova pravačkou několikrát hmátl k náprsní kapse, dokud se mu z ní nepodařilo vyndat pomačkanou krabičku s cigaretami. Zdálo se, že dění kolem něj ho už vůbec nezajímá. Smířen, unaveně si vložil do koutku úst cigáro, co mu zbylo. Nemotorně si prošmátral kapsu.
„Sakra… došly mi sirky,“ hlesl a hlava mu bezvládně klesla na hruď. Cigareta vypadla z úst. Dýmovnice vyhasla a rudý dým se rozplynul ve větru, zatímco automobil v dáli zmizel za obzorem.

Zoe vydechla. S námahou se jí podařilo rozepnout zip na kombinéze a mezi prsty ucítila hladký kov. Ztěžka zvedla hlavu a pohlédla na svůj prsten. S úlevou ho sevřela v dlani. Plakala by, ale nezbyla v ní už jediná slza. Položila hlavu zpátky do kamení.
Slunce zakryl stín.
„Gabrieli,“ řekla vyčerpaně, když spatřila tvář hocha. Chlapec si dřepnul k ní. Ve tváři měl rozpaky. Rozevřela prázdnou dlaň. Poprvé v ní ucítila jeho teplou ručku. Pevně ji stiskla.
Do světa se vrací život. Možná to potrvá ještě rok, možná deset let a možná déle, ale nakonec se vrátí. Vím to. Život Archy půjde jiným směrem.
„Ta vůně,“ zašeptala, „cítím ji.“
S úlevou zavřela víčka.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Ronkar - 01. listopadu 2009 10:38
a6111.jpg
Ahoj,
v pohodě, já respektuji každý názor. Sice s tebou ve většině nesouhlasím, ale tak jsme lidé a každému se libí něco jiného...
Mohu říct, že kupříkladu "imaginární" rozhovor Zoe s Rayem mi vytýkalo více lidí a dnes už to beru jako špatně zvolený způsob toho, co se odehrává v Zoině nitru. Na druhou stranu to s tou vodou a stromkem - Mohl jsi to tak citít, ale povídku četlo okolo deseti lidí z poroty soutěže Vidoucí 2009 a o podobných věcech se tedy ani jeden nezmiňoval :)

Co se týe dýmovnice, samo sebou, že by si ji Lars mohl strčit do kapsy, ale - připomenu, že v situaci, kdy voják ženské hodí tento předmět, hadají se a Lars to pak zakončí: „Hele, jestli máte lepší nápad, doktorko, sem s ním. Jestli ne, hněte tím svým zadkem a pomozte mi!“ následně ji hodí dýmovnici. Takže tvůj argument moc nechápu :)

Každopádně díky za kritiku, člověka posunuje každý názor a náhled druhého někam dál...

S pozdravem

Ronkar
 
Arion2 - 31. října 2009 06:45
a5615.png
Zdravím,
tak konečně dorazila poslední část tvého výtvoru a já hned na začátku svého komentáře řeknu moc ošklivou věc.
Podle mého jsi celé dílko tímhle koncem docela zmařil.

Nelíbí se mi část, kdy Zoe v mysli mluví s Rayem - ta mi přijde jako vůbec nejslabší místo celku.
S tou vodou (malá oáza) si to moc nedomyslel - vypadá to jako kdybys jí tam zakomponoval až kdoví kdy a už si to nepřečetl. Na radiaci nebudem brát zřetel, ale asi by to i cítili a nepolehávali u zářící (*mírně přehnaně) vody.
Někdo ti psal, jak je Zoe přehnaně starostlivá a pak klukovi vmete do očí, že ho beztak zabijí, protože je lék. - Tak s tím souhlasím. On celkově vývoj Zoe je takový nějaký podivný a divoký.
Tuším, že dýmovnici jí Lárs strčil hned na začátku, proto aby to pak pasovalo na takovýto konec - ale řekni mi proč by voják dával nést dýmovnici nějaké (civilce) krávě. To je nějaká extra těžká dýmovnice, že si ji nezasunul do maskáčů, na takové předměty opatřenými mnoha poutky a kapsami?

Nevím jestli bude tato výtka oprávněná, ale přesto ji uvedu. Jak jsem to pochopil, tak stromek je malý, pokroucený a roste zhruba dva metry pod úrovní cesty. Pozorovatel odejde výše do kopce a přesto stromek stále vidí. Tak to mi přijde z popisu terénu divné a asi by to chtělo nějak ošetřit - třeba výraznějším popisem.
Terén v této části je celkově dost špatně popsán.
Zoe vytáhnou z nějaké rokle, kam by padla, a pak najednou cit.: "Kráčeli kupředu a před sebou měli jen ten jeden veliký kopec, který se tyčil nad zvlněnou krajinou."
To je vážně divoká proměna.



Rozhodně to není úplně špatné, ale ani úplně dobré.
Ovšem víc ti k tomu neřeknu, protože mě příběh nezaujal natolik, abych si ho přečetl znova a vyhledal části, kde to vyloženě drhne - když už si ho nijak zvlášť nepamatuji.

No nic, já myslím, že bude lepší když už to znovu číst nebudu a nechám to tak, jak jsem to napsal nyní.


Snad jsem tě nenaštval svým hnidopišstvím zejména u toho stromku a zase něco napíše a pošleš.
Zdar v další práci. A.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056701183319092 sekund

na začátek stránky