Andor.cz - Dračí doupě online

Kdysi byli, bývávali čtyři přátelé, co na cestách prožívali svá dobrodružství. Jednoho dne pomohli staré babičce s hrnci do vsi na kopci a ta jim řekla, že je to kouzlená babička a že jim splní tři přání.

Nejstarší řekl: „Já chci být boháč,“ a tak se stal boháčem.
Druhý chtěl mít sto žen a třetí králem být a oba tak i byli, ale nejmladší z přátel neměl žádné přání.

O rok později přišla bouře, mor a krach, kdy boháč, král i otrokář přišli o své majetky získané přáním a žalem nad tou ztrátou zemřeli. Kdo ale tento příběh napsal? Byl to ten nejmladší z přátel, co se vydal pro čtvrté přání.

A v tuto chvíli končí písnička, ale příběh o čtvrtém z přátel pokračuje, jen to již není pohádka…

V zemích na sto mil vzdálených se král rozhodl, že nad svým bohatstvím postaví kouzlem bariéru, aby nikdo nemohl to území opustit. Z prozřetelnosti postavil tři brány, kudy by v případě nouze propouštěl vězněné obyvatele. Tato nouze nikdy nenastala, ale brány sehrály svojí úlohu.

Čtvrtý z přátel se vydal hledat již před lety čtvrté přání, ale stále mu nebylo dopřáno. Ještě nevěděl o strašném osudu svých přátel, a kdyby to věděl, asi by nehledal. Jeho putování ho dovedlo až k uzavřené zemi, kde prošel bariérou. Ihned, co spatřil zvláštnost království, jež byla zřejmá na první pohled, chtěl utéct, ale ta síla ho ven nepustila. Odešel tedy do vnitrozemí a poznal mnoho a mnoho lidí. Všichni mluvili trochu jinak než venku, ale podobně, a tak se dokázal domluvit. Občasnou pomocí se dokázal uživit a občas i pozvedl meč, aby lidem pomohl. Putoval dál a dál, když jednou přišel do zvláštního kraje.

Lidí zde moc nebylo a štěstí také ne. Ale co když náhodou právě toto je potřeba pro čtvrté přání, které hledá tak dlouho. Vzal si tedy meč a čekal venku na noc. Všichni se zavírali ve svých domech a říkali mu, jaký je to blázen, když zůstává venku tak pozdě.

Jak padla tma, slyšet bylo jen šumění stromů za vískou a pomalu se začaly nejmladšímu z přátel zavírat oči. Najednou spatřil rudě zářící dva body a tak si rychle promnul oči, jestli nemá vidiny a dva body nikde. Už byl v pozoru, jestli je neuvidí znovu, když najednou je zase spatřil. Viděl dvě rudá kukadla, jak na něj zírají a přibližují se k němu. Jak se blížily, začala se odhalovat silueta šedého vlka. Jeho mohutné tělo v kombinaci se zářivýma očima vzbuzovalo něco víc než pouhý strach. Když byl na dohled pod světlem lucerny, rozběhl se a skočil na nejmladšího. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a uhnul, přičemž i po vlkovi sekl mečem. Ozvala se rána kovu o kov a vlk bez jediného zranění znovu zaútočil. Sekl po vlkovi se stejným výsledkem a ještě několikrát se to opakovalo. Poté se mu však podařilo zasáhnout vlka přímo do hlavy, do těch zářících očí. Rána jak z děla a vlk se válel na zemi a packami se hladil po hlavě.

Všude kolem se začaly objevovat další a další rudé oči, dokonce jedny oranžové. Nezbylo nic jiného než utéct. Utíkal celou noc a za ním se objevovaly další a další zářící oči až najednou v dálce spatřil budovu. Byla to malá pevnost a tak do ní ihned zamířil. Byl kousek od ní a dveře se otevřely.
„Děkuji vám, dobrotiví,“ zvolal, když se udýchaně svalil na zem.
Po chvilce za ním někdo přišel. Dívka v bílých šatech. Krásné světlé vlasy se jí spouštěly až k pasu, ňadra taková, že by před ní poklekl a děkoval bohu za to, že je muž. I tvář byla nádherná, ale najednou to spatřil, její oči. Byly velké a celé černé, bez duhovek, bez bělma, prostě černé, jak samotná tma.

A tím končí i příběh o hledání čtvrtého přání, protože stačil jen pohled do těch očí a náš hrdina se skácel k zemi víc než mrtev, byl odtržen od vlastního těla. Snad vám jen řeknu jednu věc, ten, kdo příběh o třech přáních a čtyřech přátelích sepsal, byl čtvrtý z nich. Přání našel a znělo: „Dovol mi to říct a zemřít.“
Již nedokázal snášet utrpení života bez žití a tak chtěl jen říct o svých přátelích a odejít na věčnost, což se mu snad splnilo.