Andor.cz - Dračí doupě online

Potemnělý večer nepozorovaně přecházel v noc, když oblohu proťal blesk a první kapky dopadly na poutníky. Přesněji řečeno první kapky po zhruba půlhodinové pauze.
„Zasraný pobřeží,“ ulevil si jeden z trpaslíků, ale jeho slova zanikla v hukotu příboje zaznívajícím z temnoty pod skaliskem.
Dokud postupovali přímo po pobřeží, sice je smáčela jak tříšť od moře, tak téměř neustálý déšť, ale šlo se jim docela pohodlně. Pak ale narazili na skalisko zabíhající až daleko do zuřivých vod a byli nuceni vyšplhat vzhůru. Někdo z nich sice navrhl prokopat tunel, ale tenhle vtip se nesetkal s úspěchem, a snad by se dokonce dalo říci, že už tak zamračené trpasličí tváře se zachmuřily ještě o poznání více. Z plnovousů všem do jednoho crčela voda a hustá obočí chránila oči před ostrými poryvy větru, když se vyhoupli na hranu útesu.
„Jak říkal, že to má bejt daleko?“ nahnul se vousáč vpředu k dalšímu, který jej došel a teď se kryl před vichrem kousek vedle něho.
„Tři míle,“ křikl k němu Largos a pokud ještě něco dodal, ztratilo se to ve větrném víru někde nad mořem. „Prej tři míle a budem Na konci světa,“ přidal, když si upravil výstroj a když se na plošině u nich shromáždili i všichni ostatní. Téměř dvacítka trpaslíků, to nebyl jev v těchto krajích zrovna obvyklý a kterýkoliv z nich to všem těm rozumnějším, kteří se tu v životě neukázali, v tomhle nečase naprosto schvaloval.
„Jo, myslím, že deme správně,“ odtušil Gurung a zadíval se skrze provazce deště. „Konec světa nemůže bejt daleko.“
„Ať tě to tu nevodfoukne,“ ušklíbl se na něho o poznání podsaditější kamarád a tohle rýpnutí nebylo zdaleka od věci. Jakmile totiž Gurung, nejhubenější trpaslík, kterého kdy vyplivly hory, jak o něm Largos s oblibou říkal, opustil úkryt za obrovským balvanem, vichr s ním řádně zacloumal. Nedalo se ale nic dělat, hospoda Na konci světa už musela být nedaleko a když trpaslík cítí pivo, …
A skutečně to netrvalo dlouho, než narazili na plošině útesu na několik k sobě přilepených stavení a na samém konci ostrohu uviděli do tmy zářící okna vytouženého zařízení.
„U všech skřetů nemytejch …“ ulevil si Largos, když se dostal do závětří mezi staveními. „… proč stavěli hospodu tady, kde vůbec nic nejni?“
„Asi aby tu aspoň něco bylo,“ odpověděl bystře Gurung, zazubil se a vykročil dál k hospůdce.
Ve tmě a dešti si ji žádný z trpaslíků příliš neprohlížel a za pár okamžiků už jich byla plná místnost. Lépe řečeno, hospoda byla plná už před jejich příchodem, ale vklouzli dovnitř a teplá náruč výčepu je přijala za své. V mžiku se rozdělili na dvě zhruba stejné poloviny, přičemž jedna obsadila poslední volný stůl a druhá se nahrnula k planoucímu a sálajícímu krbu. Bylo dílem poměrně krátké chvíle, než skupinka nevysokých zarostlých postav u ohně začala vyvolávat dojem spíše mlžných přízraků, než tvorů z masa a kostí. Z kožených kazajek i vlasů a vousů jim stoupala pára a na podlaze se vytvořila kaluž, která ale za chvíli prosákla prkny a ztratila se.
„Hospodskej …“ zaburácel od stolu Largos, který se nezabýval sušením svého zevnějšku a zaměstnávalo ho něco mnohem důležitějšího, „… noste na stůl, mám hlad jak hobit.“ Narážka na hobití „nenažranost“ se v jeho mluveném projevu objevovala docela často, tentokrát ale nebyla zrovna tím nejvhodnějším způsobem objednávky jídla.
Ze dveří za nálevním pultem se vynořil rozcuchaný hospodský a změřil si trpaslíka nepřívětivým pohledem. Byl dobře živený, krom onoho neposlušného účesu i upravený a relativně vysoký … na hobita. Sjížděl trpaslíka od hlavy k patě a protože to nebylo nijak namáhavé, tak i zpátky, a pokyvoval hlavou. Velkohubej, mokrej a samozřejmě, co jiného taky od nich čekat, špinavej trpaslík. Další z těch, co … Bylo znát, že jeho úvahy jdou mnohem dál, ale když si spočítal osazenstvo u Largova stolu a všiml si i skupinky u krbu, tedy družiny, z níž by mohl plynout velmi slušný zisk, jeho tvář se proměnila. Nebyla sice vyloženě přívětivá, už ale ani nepřátelská.
„Tak hlad jako hobit říkáš, trpaslíku?“ zopakoval, jako by se ujišťoval, že slyšel správně hostova slova. Z jeho hlasu zaznívalo cosi, co mělo Larga varovat. „Rád ti posloužím, obávám se ale, že jako trpaslík nemáš tušení, o čem mluvíš. Nikdy nemůžeš sníst tolik, co sní hobit.“
„A proč bych jako nemoh?“ zhoupl se Largos na židli.
„Protože nejsi hobit. Nevíš, jak na to.“
„To jako, že neumím jíst?“ zabručel trpaslík a začal poklepávat prsty na desce stolu. „A vůbec, co je ti do toho, kolik já toho dokážu sníst?“ V tuhle chvíli jej vůbec nezajímalo, že hospodský vlastně potvrzuje jeho úvahy o hobití nenažranosti.
„To netvrdím. Nakonec, vůbec bych neměl mít zájem na tom, abych tě takhle upozorňoval, když si za to, co dostaneš, zaplatíš. Ale už jsem takovej, nemám rád, když mí hosté nedojídají. Působí to špatně na kuchaře, je pak na pochybách, zda se ve svém oboru skutečně vyzná. A to on se vyzná ...“ začal rozvláčně hostinský.
„Chlupyzdračíchnozder, já zbytky nenechávám!“ uťal jeho úvahu o výhodách sebevědomého personálu Largos.
„Dobrá, dobrá,“ ucouvl se smíchem hospodský. „Nemyslel jsem to zle, příteli, porce z Konce světa jsou pověstné, a to nejen ty hobití, i ty obyčejné,“ neopomněl se trošku chvástat a vzápětí už přisedl na poslední volnou židli u Largova stolu. „Ale protože si pořád myslím, že nezvládneš sníst tolik, co hobit, mám pro tebe návrh.“ Rukávem setřel ze stolu krůpěj, která tam odkápla z trpaslíkových vousů, a bezelstně mu pohlédl do očí.
„Návrh?“ zopakoval trpaslík. „Povídej.“
„Když dokážeš sníst tolik co já, budeš mít svoji porci včetně toho, co dnešní večer vypiješ, zadarmo. Když ne, zaplatíš mi i tu moji. Myslím, že už mám taky trochu hlad.“
Ostatní spolustolovníci nedali Largovi prostor k rozhodnutí. Bušením do stolu a pokřikováním jej vybízeli, ať tomu hobitovi ukáže, jak se živí trpaslík. To už mezi stoly ale tančila roztomilá hobitka a roznášela pivo. Postupně se začínali trousit i trpaslíci od krbu a porůznu si posedávali k okolním stolům.
„Dobrá. Jsi sice zatraceně sebejistej, když navrch nabízíš i to, co dokážu vypít, ale líbí se mi tvá přímost, hobite. Na tohle si s tebou plácnu,“ natáhl mozolnatou ruku a schválně pevněji, než bylo nutné, stiskl tu hostinského.
Ten na sobě nedal nic znát a v doprovodu své dcery, která právě položila před Larga korbel, zmizel ve vedlejší místnosti.
„Poslyš, mně se to nelíbí …“ přišoupl si k Largovi židli hubený Gurung. „… mně se to nezdá. Ten má něco za lubem. Přece si nemůže myslet, že zdlábne víc než někdo s takovýmhle panděrem,“ šťouchl ukazováčkem do Largova břicha, které sice nebylo z nejmenších, ale nedalo se ani říci, že by byl Largos vyloženě tlustý. „I když je to hobit,“ dodal potměšile. „Tak né, že nám uděláš ostudu.“
Largos se ohnal po jeho ruce a chtěl něco říct, ale Gurung už mu vrazil do ruky korbel, sám povstal a zplna hrdla pronesl. „Přátelé, druzi. Připijme na bezednost jednoho z nás. Připijme na nezdolnost Largovu.“ Ještě chtěl něco dodat, ale místo toho se jen zasmál a ťukl si s ostatními rozesmátými trpaslíky u stolu. „Sláva Largovi!“ vykřikl kdosi a v rachotu, jaký trpaslíci vytvořili, zcela zanikl okolní hovor.
V osazenstvu hostince se sice našli tací, kterým příchod trpaslíků a rámus, jaký vytvářeli, nevyhovoval, ale ti prostě zaplatili a vytratili se pravděpodobně někam uložit ke spánku. Ostatní buď vousáče ignorovali, nebo si je s úsměvem prohlíželi.
Zatímco celá družina kolem Larga připíjela a v pár přípitcích už naprosto odepsala hobitovy šance na úspěch, objevil se ve dveřích za výčepem muž v kuchařské zástěře. Chvíli si jen tak trpaslíka prohlížel, jako by jej hodnotil, pak se usmál, pokýval hlavou a zase odešel zpátky za svou prací.
„Nuže, ctěný soku, jsem vám plně k dispozici,“ ozvalo se po dost dlouhé době vedle Larga a hostinský bez zaváhání přisedl. Trpaslík by byl mohl přísahat, že na tom chlapovi bylo teď něco jinak, jen si pořád nedokázal vybavit, co to jenom může být. Kdyby byl býval lepším pozorovatelem, všiml by si, že se hospodský převlékl do svátečního a dokonce si pro tuhle příležitost částečně upravil i účes.
Chvíli po něm se ke stolu přitočila hobitka se dvěma miskami, poháry a lahví rubínového vína. Už už se nadechovala k nějakému proslovu, ale hostinský, když viděl, jak zaujatě si ji trpaslíci do jednoho prohlížejí a že se chystají co nevidět cosi peprného pronést, všechny je předešel: „Pánové, má dcera,“ představil ji tónem, který byl spíše upozorněním, než věcí společenskou. Ona se jen roztomile usmála, mírně se uklonila místo přání dobré chuti a odběhla obsloužit další zákazníky.
Když hobit postavil pohár před Larga, že mu nalije víno, ten jen zdvihl svůj zpola rozpitý korbel a usmál se. „Já bych radši zůstal u tohohle.“
Hospodský na něho chvíli zcela nechápavě hleděl, pak si zabrblal něco o trpaslících a nalil sobě, načež si rozkošnicky připil a pustil se do jídla. V miskách toho nebylo mnoho a i Largos okamžitě pochopil, že se jedná pouze o předkrm. Nejprve sice nedůvěřivě zkoumal obsah zabalený do čerstvých salátových listů, ale když viděl, s jakou chutí si hobit ukusuje, taky vzal do ruky jeden ze závitků a ochutnal. Zprvu se netvářil zrovna blaženě, postupně se ale zdálo, že mu jídlo skutečně zachutnalo. „Hmm … hmm …“ zhodnotil to s plnou pusou zcela jednoznačně.
To hobit způsobně dojedl sousto a než si ukousl další, jen oznámil. „Dary moře. Zrovna tohle na moc místech k sehnání není. Musí se to umět upravit.“
Trpaslík nevypadal, že by mu tahle informace nějak přidala nebo naopak ubrala na apetitu. Bylo na něm zřejmé, že když mu chutná, tak mu prostě chutná a je jedno, jestli je to nějaká bestie vytažená z mořských vln nebo zvíře ulovené na čerstvém vzduchu. A vzhledem k tomu, že mu chutnalo opravdu dost, měl dojedeno o poznání dříve než hospodský a využil toho k dopití piva a objednání dalšího.
Když dojedl i hobit, okamžitě tu zase byla jeho půvabná dcera, sklidila prázdné misky, odběhla do kuchyně a z ní vyšla se zvláštním podnosem. Vlastně se jednalo spíše o prkno než o podnos. Náklad na něm nebyl očividně z těch lehkých, neboť i její, jinak téměř taneční krok byl nyní o poznání těžší. Došla ke stolu a trpaslíci zvědavě nahlíželi, co to přináší. Ona jen mrkla na otce, usmála se na Larga a pronesla: „Půlka svině na slanině,“ načež před hobita položila svůj náklad. V prkně byl zabodnutý nůž a vedle něj lákavě naaranžované dva kusy masa. Samozřejmě se nejednalo o půlku prasete, ale ty dva veliké skrojky voňavé kýty by dokázaly nasytit více strávníků, než byli hobit s trpaslíkem. Přesto se trpaslík spokojeně usmál a přihnul si z korbelu naprosto si jist svým vítězstvím.
„Když vidím …“ ozvalo se náhle za ním, „… kterak zrak vám plane, zde vaše porce, ctěný pane.“ Vedle něho se objevil kuchař s naprosto stejnou porcí a s úsměvem všechno složil před trpaslíka.
„Specialita podniku,“ pronesl spokojeně hobit, když viděl, jak vousáčovi ztvrdly rysy. „Hobití porce.“
Kolem stolu to překvapeně zahučelo. „Tohle nemůže sníst,“ pronesl kdosi, ale náladu mezi trpaslíky to nijak nenarušilo. „To ani ten hobit,“ nadhodil někdo, ale hospodský už si opět slastně smočil rty ve víně.
„Tak to nebudeme zdržovat …“ zahučel Largos a jeho hlas zněl tak nějak nevesele. Odsunul korbel, chopil se nože a začal porcovat své maso. Mezitím donesla hobitka chlebové placky a v misce kyselé okurky.
Zatímco trpaslík se snažil do sebe dostat co nejvíc ze začátku, že se zbytkem si nějak poradí, hostinský zvolil jinou taktiku. Largova veliká sousta byla proti těm jeho střídmým minimálně dvakrát taková, ale to jej nechávalo ledově klidným. Stále zajídal maso kousky placek a občas si usrkl vína. „Víš, …“ zastavil se v půli pohybu a odložil napíchnutý kousek masa zpátky na prkno, „… nemyslím si, že to děláš dobře.“
Trpaslíkovi se dralo na jazyk odseknutí o tom, ať mu do toho nekecá, ale hobit s volnými ústy pokračoval dřív, než ze sebe Largos vypravil byť jen slabiku. „Nepřijde mi fér zvítězit takhle snadno. Pro nás hobity je jídlo obřadem,“ pokračoval slavnostně. „Nejde o to, kolik toho do sebe nacpeš, ale jakým způsobem to uděláš. Ale vlastně to spolu tak trochu souvisí. Takhle hltavě budeš mít dost po první půlce toho masa. Chce to víc krájet a dýl žvýkat.“ Napil se opět vína, dolil si a pozvolna pokračoval v jídle, aniž by se zajímal o to, zda mu trpaslík nehodlá odpovědět.
Ten ale místo odpovědi jen mávl rukou.
„Ale víš ty, co by mě zajímalo?“ ozval se opět po chvíli hospodský a vložil si do úst další kousek masa s plackou. Když dokousal, polkl a nedočkal se odpovědi, vzal trpaslíkovo mlčení jako svolení k položení otázky. „Trpaslík sem občas zavítá. Není to často, ale sem tam se tu nějaký ukáže … ale takováhle horda, kde jste se tu vzali?“
„To …“ pohlédl na něho Largos a rozhlédl se po ostatních. „… to je na dlouhý povídání.“
„Myslím, že těžko nalezneme lepší příležitost k dlouhému povídání, než bude tahle večeře,“ usmál se hospodský a se souhlasným výrazem kvitoval, že se trpaslíkova porce zmenšuje o poznání pomaleji.
Largos sice pokýval hlavou, ale dal si řádně na čas, než začal vyprávět: „Mno,“ zahájil obligátně proslov a polkl. „Začalo to pár tejdnů zpátky. Najal si nás ňákej vyšňořenej hezoun jako doprovod přes hory. Což vod něj bylo docela chytrý, řek bych. Vlastně to bylo to nejchytřejší, co za celou dobu udělal. V horách se choval jak ve městě a zbytečně nás všechny vystavoval nebezpečí. Ale co, zaplatil nám za to, tak jsme ho i s jeho parťáky a nákladem bezpečně dopravili dolů do rovin. Netuším, co převážel, a vlastně mi to ani nijak extra nezajímalo, ale muselo to bejt něco docela drahýho, protože si nás jednak vzal tolik a hlavně, trval na tom, abychom ho doprovodili až do blízkosti hradu jeho přítele, ňákýho lorda Dobrakha. A při našem přesvědčování zrovna na nákej ten měďák nekoukal.“ Trpaslík mlaskl a chvíli se opět zabýval jídlem.
I ostatním u stolu už donesli večeři. O poznání skromnější, i tak ale velmi vydatnou. A nikdo se nenechal k jídlu dvakrát pobízet.
„O tom šlechtici už jsem cosi slyšel,“ pronesl hostinský, ale bylo zřejmé, že jídlo před ním jej zajímá podstatně více než trpaslíkovo vyprávění. „To jméno mu prý příliš nesedí, ale to, co jste chránili, skutečně mohlo mít pořádnou cenu. Jeho pokladnice je údajně klenoty a zlatem přímo nabitá.“
„Jó, to je jeho starost,“ pokračoval Largos. „Nás zajímalo hlavně to, abysme dostali zbytek slíbenejch peněz a vrátili se zpátky do hor. V krajině, kde i trpaslík vidí přes nejvyšší kopec, není pro našince ale lautr nic přitažlivýho.
No a pak se to zvrtlo. V pevnosti, ze který už to ten hejsek neměl k Dobrakhovi daleko, jsme se od tý ozdoby dámskejch ložnic oddělili, trochu zatočili s odměnou a pár dnů jsme tam zůstali. Užívali jsme si, poslouchali příběhy tady z nížin a přidávali k dobrýmu ty vod nás z hor. Jak už to tak u piva bejvá, že jo? No a padla tam i zmínka o Dračím zubu. Slyšel jsi už o tom místě?“ vybídl trpaslík hobita k hovoru, když zpozoroval, že zatímco on mluvil, hospodského porce se podstatně zmenšila.
„Samozřejmě, že jsem slyšel o Dračím zubu. O tom místě a o sani tam žijící se vyprávějí hrůzostrašné zkazky. Hrůzostrašné, ale v jistých ohledech lákavé,“ usmál se hobit a zdálo se, že se skutečně začíná zajímat o Largův příběh. „Slyšel jsem o pokladech a panenských obětech. Jak bych taky mohl neslyšet, že? Je to pár dnů na severovýchod odsud. A proto jste tedy tady? Vy se chystáte k Dračímu zubu?“ Při troše představivosti by se hospodského výraz dal nazvat téměř nevěřícným.
Osazenstvo stolu obrátilo zarostlé tváře k těm dvěma a se zájmem sledovali, jak se hospodského výraz promění, až mu Largos řekne to, co mu řekne.
„My už jsme tam byli,“ pronesl hrdě trpaslík a doprovodil to škytnutím, jež zřetelně naznačovalo, že už je téměř sytý. A to teprve dojedl první kus masa.
„Vy jste byli u Dračího zubu?“ Hobitova tvář se protáhla úžasem a na trpasličích srdcích to příjemně zahřálo. Jen byli zvědaví, jak z toho Largos vymanévruje, aby hned vzápětí celý dojem jejich hrdinství neshodil. Ale znali ho a věděli, že kdokoli jiný by byl schopen to nakopat, on ne.
„Ne,“ pronesl vypravěč a nechal dramatickou pauzu před dalšími slovy. „My jsme byli uvnitř! Uvnitř Dračího zubu,“ zdvihl významně obočí a na tónu hlasu bylo zřejmé, že se snaží, aby jeho proslov zazněl i ke stolům ostatním. A skutečně, otočilo se k nim pár dalších zvědavých obličejů.
„Co jste tam …?“
„Dostali jsme lákavou nabídku,“ nenechal jej dokončit otázku vousáč. „Ve jménu zdejšího krále nám byla navržena výprava. A ve jménu naší cti jsme ji samozřejmě nemohli odmítnout.“ Všichni souhlasně pokyvovali hlavami. Tohle se mu povedlo. Ani jeden z nich nepovažoval za nutné ozřejmovat hostinskému, že k výpravě na draka je dovedla jejich velkohubost a vychloubačnost.
Oba dva čas od času odkrojili kousek z druhé části svého masa a vložili jej do úst. Jídlo bylo kupodivu stále vcelku teplé, ale trpaslíkovi tahle skutečnost došla až ve chvíli, kdy narazil na příčinu. Nůž, kterým odkrajoval maso, totiž s drhnutím přejel po čemsi hrubém. Largos nadzvedl okraj pečínky a musel se usmát. Nahřátý kámen, hobiti maj občas docela ucházející nápady. Místo slov uznání se ale ušklíbl: „Ale tohle jíst nemusím, že ne? O nás trpaslících se sice říká ledacos, ale šutry nejíme.“
„Teda, když si můžem vybírat,“ doplnil jeho vtip kterýsi z parťáků a všichni se rozesmáli. Smích ostatních zněl přirozeně, ale ten Largův byl poněkud nucený a těžkopádný. Také jeho řeč teď byla delší než pauzy na jídlo, které do sebe soukal s viditelnými obtížemi.
Zatímco hospodský odkrojil další kousek, zajedl ho okurkou a zapil vínem, trpaslík si odřízl, napíchl maso na nůž, přiložil je k ústům, zase odložil, otřel si vousy a pokračoval: „Dostali jsme teda dobrou nabídku s tím, že buď vyženeme draka a dostaneme dohodnutou odměnu, přičemž poklady z dračí sluje připadnou králi, nebo že obdržíme nevelkou zálohu a poklady budou naše. A vzhledem k tomu, že je záležitostí trpasličí hrdosti nebrat peníze za něco, co eště není vykonáno, souhlasili jsme s tím druhým návrhem,“ opět brilantně zaměnil hamižnost s hrdostí a zcela zamlčel dlouhé a nejednotné dohadování. A zatímco hobit si dopřával další a další sousta, Largos si jen povolil šněrování u kalhot. Potil se a, což bylo na pováženou, s díky odmítl hobitku s dalším pivem.
„A tak jsme se jednoho krásnýho rána vydali směrem k pobřeží. Trvalo to několik dní, než jsme došli do oblasti rozeklanejch skalisek a bludnejch kamenů. Fakt pěkná krajinka, jen co je pravda. Ale co je taky pravda, velitel v tý pevnosti byl zatraceně chytrej chlap. Vojáci by mu tam byli prd platný, zatímco my, trpaslíci, jsme se tam pohybovali s jistotou někoho, kdo v podobným kraji žije. Postupovali jsme dost rychle a za jedné z večerních bouřek jsme uviděli samotnej Dračí zub. Řeknu ti, kamaráde, na tak pěknou horu jen tak nenarazíš. Je tak nádherně stavěná, že se až tají dech. Stěny jsou zbrázděné ve fascinující kresbě a zubatá skaliska jsou těm stěnám úžasnou vobrubou.“
Hostinský jen s úsměvem přikývl a … a vložil do úst poslední sousto. Trpaslík vyvalil oči a zoufalým pohledem se ujistil, že před ním samým ještě značný kus pečeně leží. „Pokračuj, příteli. Nenech se rušit,“ otřel si hobit mastné rty rukávem a nebylo jasné, zda Larga vybízí k vyprávění nebo k jídlu. Nato si dolil víno, opřel se na své židli a spokojeně sepnul ruce na břiše.
„Ehm …“ nasoukal do sebe trpaslík další skrojek masa a už se ani nesnažil předstírat, že do sebe dostane i kousek chlebové placky. „Sešplhali jsme k bouřlivým příbojem bičovanýmu pobřeží a za svítání jsme našli vstup do labyrintu chodeb. Tam se do puntíku potvrdilo to, co jsem předtím říkal veliteli pevnosti, totiž, že jít do díry v zemi bez trpaslíka je stejná kravina, jako chtít rozbít hlavu šutrem. Teda …“ zarazil se na chvíli, „… teda šutr hlavou. Děravými kameny v pásmu příboje stříkaly ohromný gejzíry a udělat jedinej chybnej krok, smetly by nás z plata před vstupem do jeskyně.“
„A ty jsi jejich velitelem?“ zeptal se jakoby mimochodem hobit a začal cosi hledat pod kazajkou.
„No to né. Na todle my si nehrajem. Když jde do tuhýho, jedeme jako kamenná lavina. To se taky nedá nikým řídit. My totiž nepotřebujeme nikoho, kdo by nám říkal, co máme dělat,“ odpověděl Largos a s nelibostí sledoval hobitovu činnost. Ten mezitím vylovil zdobenou dýmku, nacpal si ji směsí z váčku u pasu a když mu dcera přinesla od krbu žhnoucí uhlíky, zapálil si. Rozkošnicky potáhl, zamlaskal a vyfoukl obláček dýmu ke svému partnerovi pro dnešní večeři, kterého si již sám pro sebe zval svým hostitelem.
Largos taky zamlaskal, ale jen proto, aby přemluvil svá vlastní ústa k pokračování v jídle, přestože mu ten lotr takhle ztěžuje podmínky. V tu chvíli se rozhodl už zbytečně nekrájet, vzal zbytek masa a ukousl si. Hospodský jen opět nesouhlasně zakroutil hlavou.
„No nebudu to zbytečně dramatizovat. Do tý sluje jsme se bezpečně dostali všichni. Ale už v jejím ústí jsme slyšeli supění a skřípění zubů tý obludy. Bylo to strašlivý. Přiznám se, že i já v první chvíli trochu zapochyboval, jestli jsme si tentokrát nevzali velké sous…“ zarazil se a trochu zahanbeně si opět prohlédl svojí večeři. „Tak nelidský zvuky to byly, to ti povídám. Nikdy jsem nic podobnýho neslyšel. Skučení a zlověstný šum a snad i hluboký údery srdce. Nebudu daleko vod pravdy, když řeknu, že i ostatním chlapům zatrnulo.“ Nikdo nic nenamítal, proto pokračoval: „V tý hoře je neskutečný bludiště chodeb a šachet a bejt tam někdo nezkušenější, nikdy už by se nedostal ven. Je ale pravda, že už po chvíli jsme našli prvních pár stříbrňáků, což bylo dobrý znamení.“
Kdyby mu bylo jenom trochu lépe, vychutnával by si Largos, jak mu někteří posluchači od okolních stolů doslova visí na rtech. Takhle se zhluboka nadechl a opět ukousl kus pečínky. „Trvalo dva celý dny, než jsme se tam rozkoukali a našli jistou cestu. Dva dny v tom kvílení a lomozu, ale rozzzulz… fuj to je slovo … rozuzlení se blížilo.“ Dvě mohutná kousnutí a v ústech zmizel trpaslíkovi i zbytek masa. Trvalo mu hodně dlouho, než všechno přežvýkal a než polkl, pak si vítězoslavně oddechl a usmál se na hobita, jenž mu vytrvale odfukoval do obličeje.
„A jakpak to dopadlo?“ zeptal se hobit a zamyšleně převalil v ústech obláček dýmu, než ho vypustil k vypravěči.
„Chceš říct, jak to dopadlo?“ pocukávalo mu v koutcích. V tuhle chvíli triumfu dokázal udělat i jindy nemyslitelné. Dokázal udělat nemožné a přitom jediné, co se udělat dalo. Otočit celé své vyprávění ve vtip ze sebe samého. Ostatní trpaslíci se už neusmívali. Kdyby se jich zeptal, rozhodně by něco takového, jako je přiznání, neschvalovali. „Dobře to dopadlo. Celý jsme to tam vyčistili. Udělali jsme neocenitelnou službu králi.“
„Vy jste dokázali přemoci draka?“ opět se udiveně optal hospodský.
„Mno …“ protáhl dramaticky trpaslík, „… draka přímo ne. Poklad jsme sice našli, ale jenom hromádku nově vyražených stříbrňáků. Vyhnali jsme odtamtud penězokazce. Měli tam dobře zašitou dílnu. A ten hukot, co nás strašil celý ty dva dny, to byla voda a kdovíco eště v puklinách ve skále. Fakt jenom prachobyčejná zatracená voda. Takže nakonec jsme to zvládli docela bez boje a to bylo jediný štěstí těch padouchů, co se tam ukrejvali. Když totiž slyšeli, jak se blížíme, vzali moudře nohy na ramena. Dostat je totiž pod tlapy, …“ zatvářil se hrozivě. „Ale řeknu ti, kamaráde, přestože jsme na tomhle nezbohatli, za průzkum tak nádhernýho místa to stálo. Co říkáte, kamarádi? Napijeme se na to?“ rozesmál se, spolu s ním i hobit a pár dalších hostů u ostatních stolů. Nakonec se však přidali i ostatní trpaslíci. Jako by čekala na povel, začala před ně pokládat hobitka plné korbely. A nejen korbely, ale i nevelké kalíšky a do nich každému nalila průzračnou tekutinu.
„Na vaše hrdinství, pánové!“ zdvihl hospodský svůj pohárek a bez mrknutí oka polkl jeho obsah.
„Eh … brrr,“ oklepal se Gurung v zadní části stolu. „To má říz jak dračí slina. A to říká trpaslík, kterej byl v Dračím zubu.“ Tahle poznámka opět vyvolala salvu smíchu i u okolních stolů.
„S tím drakem ten příběh zněl líp. Já osobně bych to, jak mě královi lidé doběhli, asi nepřiznal,“ smál se bez ustání hobit a šťouchl do Larga.
„Však já se s tím už taky moc chlubit nebudu,“ otřel trpaslík hřbetem ruky pěnu z okraje korbelu. „Sice jsem se docela najedl, ale jedno pivko do sebe ještě zmáčknu. Zvlášť, když to tady kamarád platí.“
„Moment,“ culil se stále hospodský.
„Po svini a slanině holoubátka na víně,“ ozvalo se melodickým hlasem z úst krásné hobitky, která tím uvedla kuchaře, jenž se blížil s lesklým tácem. Na něm byla vyskládána drobná tělíčka mladých holubů upravená tak lákavě, až srdce zaplesalo. Ne však Largovo.
„To …“ zarazil se.
„… to je zákusek,“ ozřejmil mu hobit.
„Ale … to je, to nemůžete,“ snažil se ještě protestovat vousáč.
„Naopak, já ještě mohu, příteli,“ ujistil jej hostinský, odlomil si kousek křehké pečínky, labužnicky si přivoněl a ukousl.
„Zaplatím!“ nasypal trpaslík nazlobeně na stůl z váčku několik čerstvých stříbrňáků, které nasbíral v Dračím zubu a rozhlédl se po hospodě.
V tu chvíli jej něco zaujalo. Totiž ne jen tak něco. Vzal jednu z mincí do ruky a zkoumavě si ji prohlížel. Pak pohlédl na hobitku, již teď viděl z profilu skloněnou nad vedlejším stolem. Ještě jednou přejel očima hlavu princezny vyraženou na stříbrňáku a opět se zahleděl na hostinského dceru. Musel to udělat ještě několikrát. Trvalo poměrně dlouho, než se zkoumavě podíval na hobita. Nadechl se, že něco pronese, ale on jej předešel.
„Ta s tím drakem opravdu zněla líp,“ usmál se na něho, ale krom bezelstného úsměvu se z jeho tváře nedalo vyčíst už naprosto nic.