Andor.cz - Dračí doupě online

„Prosím, otče, přál si mluvit s duchovním. Ostatně má na to právo,“ promluvil muž v prošívanici k postavě v kněžském rouchu s kápí přes hlavu.
„Ano, to chce každý, když hledí smrti do očí,“ odpověděl tiše kněz a vešel otevřenými dveřmi do malé cely. Nebylo tu žádné okno a kousek cely osvětlovala pouze záře pochodně z chodby, která sem přicházela skrze malý průzor ve dveřích, a tak byla ve vzdáleném koutě poněkud tma. Bylo to celkem depresivní místo. Jak už tak vězení bývají.
„Mám zůstat?“ otázal se dozorce.
„Nikolivěk. Zpověď je pouze mezi jím, mnou a Bohem. A navíc, Bůh mne ochrání.“
Odvětil kněz. Dozorce přikývnul, zavřel dveře a odešel.
Kněz zamžoural do tmy v rohu, kde se rýsovala silueta sedící postavy.
„Viděl jste tu šibenici venku?“ otázal se ze tmy mužský hlas.
„Ano. Viděl jsem ji, synu,“ řekl suše kněz a posadil se na židli k dřevěnému stolu. Lekl se, když židlička povážlivě zavrzala, ale nakonec se bez obav pohodlně usadil.
„Tu stavějí pro mě. Chtěl bych se vyzpovídat. Pokud bych měl zemřít, tak chci očistit svou duši. Do nebe už se nedostanu. Tam pro mne není místo, ale snad nade mnou v pekle přimhouří oči,“ pokračoval muž v koutě.
„Pokud bude tvá lítost nad skutky opravdu velká, možná ti bránu nebeskou neuzavřou, ale abych ti mohl dát rozhřešení, tak se musíš vyzpovídat. Co jsi učinil tedy tak strašného? Pověz mi o tom.“

*** O den dříve ***

Nebem i zemí zmítala strašlivá bouře. Po obloze se co chvíli prohnal blesk a za ním jeho věrný bratr hrom. Těžké kapky bombardovaly zbylé listoví podzimní stromové klenby a jen málokteré se poštěstilo dopadnout do zmoklých spadaných listů. Prudký vítr se proplétal mezi stromy, hrál si s listím a ošlehával kameny.
Zrovna ve chvíli, kdy blesk opět osvětlil potemnělý hvozd, dopadl do listí nějaký muž. Rychle vstal a ohlédl se kamsi za sebe, za štěkotem psů a voláním vojáků „Stůj!“.

Muž byl nevysoký, štíhlé postavy. Do očí mu padaly dlouhé černé vlasy slepené bahnem a potem. Obličej měl taktéž špinavý od bahna, stejně jako oblečení. Nebýt toho, byl by to vcelku pěkný muž a jeho šatstvo by mu záviděl i zámožný měšťan.
Co však více upoutalo pozornost, byly ruce špinavé od krve stejně jako čepel dýky, kterou svíral v pravé ruce.

Štěkot psů zesílil. Muž s sebou zděšeně trhl a klopýtavě se rozeběhl kamsi pryč, mezi stromy. Listí mu podkluzovalo a co chvíli musel chytat ztracený balanc. Běžel kolem nějakého křoví. Dlouho se nerozmýšlel a dýku do něj odhodil.
Hnal se dál jako o život, ale štěkot psů byl stále blíž. Sípavě se rozkašlal a opřel se o strom. Opět se ohlédl. Spatřil smečku psů vedenou psovodem, který právě sbíral z křoví dýku, kterou tam muž před chvílí odhodil. Muž se opět rozeběhl. Po chvíli však zakopl a udělal kotrmelec. Dopadl na záda a těžce oddychoval. Přetočil se na bok a pokusil se vstát. Jakmile opět stanul na obou nohách, tak spatřil, že psovod se psy i vojáky utíká jeho směrem.

Opět se nemusel dlouho rozmýšlet a utíkal dál. Už nemohl a křečovitě svíral břicho, ač ho začínalo píchat v plicích a boku. Před sebou viděl kameny. Konečně pevná půda pod nohama. Utíkal dál a na poslední chvíli dokázal zabrzdit a rukou se chytit za kořen blízkého stromu. Kameny byly okrajem převisu a zrovna ve chvíli, kdy mu podjela noha, blesk opět udeřil. Muž se snažil zoufale vyškrábat na převis což se mu podařilo, ale naskytl se mu pohled na smečku zhruba pěti psů, jak se k němu s nadšením žene. O kámen vedle něj se odrazila šipka ze samostřílu. Otočil se přes převis a spatřil řeku. Záchranu, kterou mu seslalo samo nebe. Mezi prošpikováním šipkami nebo roztrháním smečkou a koupelí volil koupel. Otočil se celým tělem a skočil. Štěstí stálo při něm. Místem, kde ještě před vteřinou klečel, proletěla šipka a současně s ní dobíhali i psi. Ti zlostně štěkali z převisu na nehybné tělo unášené proudem řeky.

Řeka mužovo tělo unášela dobrou čtvrthodinu, než jej v blízké zátočině vyvrhla na břeh. Měl štěstí, že řeka nebyla nijak zvlášť divoká a její dno kamenité a tak se po chvilce zvedl. Byl sice promrzlý až na kost, ale byl naživu a aspoň ze sebe smyl všechnu tu špínu. Bouře mezitím trochu polevila a tak se nemusel plácat v invazi kapek k nedalekému srubu.
Ještě tam ani nedošel a už mu dveře otevíral dřevorubec usmívající se od ucha k uchu.
„Čoveče, poď se rychle schovat, než promrzneš až do morku kostí!“ zavolal na něj a pokynul mu rukou, ať jde dovnitř. Muž kolem něj klopýtavě proběhl a ihned zamířil ke krbu, kde s sebou plácnul na kožešiny a přisunul se k ohni.
„Děkuji, dobrý muži. Doufal jsem, že tu někoho najdu,“ odpověděl muž, který ze sebe teď svlékal promoklý plášť a svrchní tuniku.
„Co ste v tom psím počasí venku pohledával?“ otázal se dřevorubec a při tom lil do hliněného hrníčku čerstvě uvařený čaj.
Muž u ohniště potlačil nutkání odpovědět mu, že se byl koupat a že jeho přirovnání k psímu počasí je opravdu trefné vzhledem k jeho nedávným zvířecím fanouškům, a zmohl se jen na zakašlání.
„Na, napij se. Musíš bejt ouplně zmrzlej. Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se dřevorubec, podávajíc mužovi hrnek s čajem.
„Aleron,“ zašeptal muž u krbu a v tu chvíli dřevorubec vytřeštil oči.
„Ty jsi ten vrah?“ zeptal se se strachem i trochou zlosti v hlase. Muž u krbu, nyní jmenovaný jako Aleron, rázem ožil. Vstal a nebýt toho, že byl dřevorubec o hlavu větší a dvakrát širší, tak by jej chytil pod krkem.
„Nejsem vrah! Kdo ti to řekl?“ zařval na vyděšeného dřevorubce, který ze sebe vymáčkl:
„Kapitán Marathin. Byl tu ani ne před deseti minutami, že se jim v lese ztratil vrah jménem Aleron.“
„Ksakru…“ zašeptal Aleron, „ …Nejsem vrah. Tohle je jedna velká bouda. Chtějí mi přišít něco, co jsem neudělal. Navlíkli na mě vraždu. Chtějí se mě zbavit, páč jsem pro ně nepohodlnej svědek, chápeš! Musim vypadnout!“ zařval Aleron, sebral svoje věci a bez meškání vyběhl ze srubu. Než si to všechno stihl dřevorubec přebrat, už byl Aleron opět na útěku.

*** O několik hodin později ***

Aleron stál na náměstí menšího města. Bylo vydlážděné a uprostřed fontána. Stál tam a rozhlížel se okolo. Přes hlavu měl přetaženou kápi svého pláště a snažil se chovat co nejméně nápadně. To, co mu Marathin udělal, nenechá bez odplaty. Nejdříve se s ním musí setkat. Přišel k nejbližšímu vojákovi a vší silou jej udeřil do obličeje.
„Jsem Aleron,“ řekl s úsměvem a utekl směrem severně z náměstí. Voják na nic nečekal a běžel upozornit velitele hlídky. Všechny brány města se během chvíle zavřely a pátrání s kapitánem Marathinem v čele začalo.
„Teď už mi ten parchant neuteče!“ zařval kapitán Marathin, když dostal zprávu o tom, že viděli Aleron v chrámové čtvrti. Kolem té se začaly stahovat hlídky a brzy Alerona nalezli na hřbitově vedle kláštera. Klečel u nějakého hrobu, na jehož kameni bylo vytesáno jméno Sarena de Moche.
„Tví lidé pracují rychle. Nečekal bych tě tu tak brzo,“ řekl Aleron a ani se neotočil či nepostavil.
„Ty máš tu drzost přijít k hrobu své oběti? Cos tu dělal, než jsme přišli? Vysmíval ses jí i po smrti?“ zařval na Alerona Marathin a tasil meč. Aleron vstal a podíval se Marathinovi do očí.
„Ne…“ řekl trpce „ …přišel jsem vyrovnat dluh. Znáš to. Oko za oko. Tady to bude krev za krev. Zabil jsi Sarenu. Štvalo tě, že tě odmítala a měla raději mne. Zabil jsi ji, než abys dopustil, abych ji měl já. Viděl jsem tě, jak jsi jí zarazil dýku do břicha a vyrušil jsem tě při tom. Tak jsi se to pokusil narafičit na mě.“
„Kecy. Všichni ví, že mi tu dýku den předtím někdo ukradl. A koho jsme nalezli u jejího těla? Tebe s mojí dýkou v ruce,“ řekl svou verzi kapitán a pokračoval:
„Našli jsme tu dýku ve hvozdě za městem. Odhodil jsi ji do křoví. Chceš stále popírat svou vinu?“ řekl a cynicky se zasmál.
„Ne. Zajistím, abych něčím byl vinen,“ řekl Aleron a vrhl se holýma rukama na Marathina.
Ten se pokusil Alerona probodnout, ale s tím Aleron počítal a včas uhnul. Při tom stihl kapitána udeřit do obličeje a vykopnout mu meč z ruky.
Kapitán si otřel zkrvavený ret a pokynul vojákům, kteří se chystali zaútočil, aby se drželi zpět.
„Tohle je jen mezi mnou a jím,“ řekl kapitán a rozmáchl se po Aleronovi. Ten se skrčil a následovala další smršť úderů do kapitánova břicha a hrudníku. To vše pak Aleron zakončil ranou loktem do pravého boku.
Kapitán zakašlal a padl na kolena. Aleron se k němu sklonil a v tu chvíli ho kapitán praštil do břicha. Aleron ucuknul a rychle se stáhl z kapitánova dosahu. Ten se mezitím postavil na nohy a začal se přibližovat k Aleronovi. Ten se proti němu rozeběhl a bez menších obtíží jej srazil k zemi. Udělal kotrmelec a vstal. Kapitán se musel zvednout za pomoci náhrobku.
Aleron se na něj znova vrhnul, ale kapitán mu nastavil do cesty ruku a odhodil Alerona na blízký náhrobek. Aleron zaskučel bolestí při nárazu a pak trochu malátně vstal. Na čele se mu objevila čerstvá rána. Aleron ji zběžně otřel rukou a znovu se postavil proti kapitánovi. Ten se klopýtavě rozeběhl k meči na zemi. Aleron to včas zaregistroval a podrazil kapitánovi nohy. Ten se skulil na zem a snažil se k meči dolézt alespoň po čtyřech. Chytil meč za jílec a už už se zvedal, ale Aleron mu zbraň opět vykopl. Tentokrát dost daleko. Kapitán vstal a při vztyku vytáhl z pouzdra na botě svoji dýku. Už neměl co ztratit.
„Tohle je dýka, co zabila Sarenu. Zabila ji mojí rukou, zabije tebe taktéž!“ zařval a učinil výpad. Aleron zareagoval na poslední chvíli, ale i tak ho čepel řízla na levém boku. Bleskově chytil ruku do páky a zabral. Kapitán zařval bolestí, ale dýku nepustil. Aleron přitáhl a několikrát jej pro jistotu praštil do ruky. Dýka s chřestotem dopadla na zem. Aleron kapitána ještě několikrát kopnul a pak ho odhodil stranou. Sebral dýku a rozhodným, i když kulhavým krokem se rozešel ke kapitánovi, který se právě pomalu zvedal ze země. Chytil jej pod krkem a zašeptal kapitánovi do ucha:
„Dluh je splacen, kapitáne,“ a bodl kapitána do břicha. A znovu a znovu. Vztek ho plně zachvátil a Aleron bodal jako šílený. Dýka, ruka i blízké hroby už byly celé od krve. Pak kapitánovo tělo znechuceně odhodil a ponechal ho v bolestivé agónii zemřít.
Mezitím už se na něj rozeběhlo několik vojáků. Prvnímu vrazil dýku do krku a ještě mu dal ránu loktem do obličeje. Druhého chytil za ruku s mečem a přikrčil se pod něj tak, že ho s otočkou přehodil přes záda a vytrhl mu meč z ruky.
Probíjel se dál a dál vojáky, kteří se k němu blížili. Padali kolem s řeznými či bodnými ranami, ale brzy začali Alerona obklopovat další a další živí. Aleron byl šílený vzteky a máchal kolem sebe nepříčetně mečem, čímž si vojáky držel od těla. Brzy se však unavil a klesl na kolena. V tom ho kdosi zezadu udeřil do hlavy.

*** Současnost ***

„A pak jsem se probral až tady, otče,“ řekl Aleron, klečíc za stolem naproti knězi.
„Spáchal jsi těžký hřích, synu, ale věřím, že učiníš pokání a tvá duše bude tak zachráněna,“ odpověděl kněz. Aleron vstal a přišel blíž ke knězi.
„Tohle je mé pokání i rozhřešení,“ řekl Aleron a vší silou udeřil kněze do zátylku. Ten se v židli sesunul jako hadrová panenka a Aleron jej okamžitě odtáhl pryč.

Na těžké dveře se ozvalo zabušení. Dozorce přišel a otevřel.
„Vězeň se již vyzpovídal, učinil pokání a udělil jsem mu rozhřešení. Jsem na odchodu,“ řekl kněz. Dozorce zamžoural do tmy v cele a spokojen se siluetou v koutě pustil kněze ven. Ten rychle vyšel a pokračoval přes několik dalších hlídek.
Když kněz vyšel z věznice a byl již daleko z dohledu, tak se hlasitě rozesmál. Sundal si kapuci, zpod které se vynořila Aleronova hlava, a rozeběhl se pryč. Rozeběhl se vstříc novému životu.