Andor.cz - Dračí doupě online

Slzy kanou na dřevo,
svíčka poblikává.
Panně smutné stalo se,
co nezřídka se stává.

Šero vládne v komoře,
dívka tiše pláče.
Jaký má důvod pro hoře?
Proč nechá se smutkem vláčet?

Ach, kde jsi? Kde teď dlíš, milý můj,
promlouvá dívčina k sobě.
Ke komu tě přived osud tvůj?
Či v jakém teď sníš hrobě?

Pohled jí klouže po stěně,
prohlíží věci ve stínu.
Obrázek Panny Marie,
malinký svícen z cínu.
Pohled jí sklouzne ještě dál,
snad na další cetku... Leč,
to, co na stěně místo má,
není to cetka.
Jest to meč.

Podivná věc to, u dívky,
zřít na stěně zbraň tak strašnou.
Však ještě podivnější přec,
pohleďme jen, na stolec,
tížený koženou brašnou.

V brašně flakónky skleněné,
na sklech jsou obrázky strohé.
Přísady toť v lektvar změněné,
když slabosti dát chce sbohem.

Dívčina znovu povzdechne,
proč zrovna já tak sama?
Však než-li dozní její řeč,
na okno dopadne rána.

Vypískne rychle ubohé děvče,
dříve však, než se začne bát.
Přeskočí stolek, vrhne se k stěně,
tasí meč - rychlý půlobrat.

A hle, už další klepání,
ruší klid noční síně.
Ozve se hlas jí přemilý,
vždyť to můj chlapec rozmilý,
meč skončí v pochvě klidně.

Děvečka k oknu se přitočí,
a hlasem tichým se táže:
"Můj milý, jsi to vážně ty?"
Má panna dosti kuráže!

A už spatří ve tmě známou tvář,
nedbjíc bezpečí svého.
Vyběhne svižně ze dvířek,
uvítat svého milého.

V objetí tisknou se mladí lidé,
usmívá se muž na dívku.
Ta na něj upře oči šedé,
pohlédne do jeho tváře bledé,
očí propadlých...

"Však milý, jak vypadáš ve tváři?"
Vypískne, když lampa jej ozáří.
"Milá, cestu měl jsem dalekou,
přes kraje hrozné a smutné...
Nevšímej si tedy tváře mé,
a vesel se, že jsme spolu!"

Dívčina nechá se uchlácholit,
večeři že mu uchystá.
Však milý hnedle začal mluvit,
dívku prosit, k ní se tulit.
"Tak dlouho, má milá, bez tebe,
žil jsem, doba to nejistá.
Když vzpomenu, hned mě zazebe,
proto... buď dnes už má nevěsta!"

Pannu trochu mrazí v zádech,
když slyší slova milého,
však odpoví na jeden nádech,
život by dala pro něho.

Jak slyšel milý souhlas její,
truchlivě on se pousmál.
Už béře dívku kolem pasu,
vleče ji ven ze dveří,
ven, od domu dál...

Dívka oči hrůzou rozšířené,
jaký to div, a podivnost...
Nad lesem milý se s ní žene,
vzduch sviští, mrazí každou kost.

Po chvíli milý k dívce shlédne,
co to máš, milá, za pasem?
Dívčina bez bázně zpět pohlédne:
"Brašničku sobě vzala jsem."
"Ach ta proklatá brašna kožená,
tíží mne... tebe nejinak."
Tvář milého jak temný mrak:
"Zahoď ji! Budeš jako pták!"
Nedá se však panna odraditi:
"Jen ji nech, milý...
nechej tak."

A zase letí rychle spolu,
minuli les, kopec kostelní.
"Však milý můj? Kostel byl támhle!"
Mizí jí naděje poslední.
"Jen neboj, má milá, už jen chvíli,
pak spatříš kostel i můj dům."
Dívčina ani prstem nehne,
strachy ani nedýchá...

Však milý znovu už k ní shlédá,
a táže se jí zmateně:
"Co to kol krku máš, milá bledá,
leskne se... Září to studeně..."
"Jen malý řetízek stříbrný,
je krásný, a tak jiskrný,
jen ponech jej, milý,
ponech tak."
Milý jen kývne
a vzlétne jako pták.

Po chvíli zase zraky svoje
k nebohé dívce obrací:
"Co na zádech máš, milá moje?
Blýská to, a stín odvrací..."
Dívčina hrdě hlas pozvedne:
"Nic jen se neboj, můj milý...
To jen mé ostří zaklínačské
s chladnou a břitkou ocelí.
Což nevidíš? Je noc a tma.
Strach by mne brzy zkrušil...
Však meč, co držím v mojí ručce,
uklidní mne, jen nechej tak...
S ním můj milý, já jsem volná
jako dravý pták!"

Přeletí kopec, holý lysý,
milý se nahlas zachechtá.
"Pohleď má milá, pohleď tam,"
dívka pohlédne v onen směr,
malý hřbitov tam, krytý tisy,
plno hrobů na něm...

Na zem s ní milý dosedne,
do tváře dívce pohlédne.
"Má milá, je půlnoc, v tu dobu,
vstávají mrtví ze sna... z hrobů!
A než-li zvíš, jsou tobě blíž,
nic se, má panenko, nebojíš?"
Však dívka náhle zmizela,
milému slova zmrzla v hrdle...

Ze tmy teď zazní trylek jasný:
"Nebojím se, můj milý krásný,
jen hleď co mám v rukou,
pohleď naň!
Na břitkou ocel,
na mou zbraň...
Mrtví jsou pro mě jako živí,
Zaklínačku nic neudiví,
pohleď na ten meč!

Jak chladně žhne a pableskuje...
A dřív než zvíš, je tobě blíž,
stříbra se, milý, nebojíš?"

Nyní strach čiší z jeho tváře,
odstupuje krokem dál.
Děsí ho ta chladná záře,
odporu se nenadál.

Povztáhne ruku, bílou, bledou
a křikne hlasem skřípavým:
"Povstaňte bratři s tváří šedou,
slyšte, co vám vypovím!"

Okolo dívky skřípot desek
odklápěných od hrobů.
Kol ní teď stojí mrtvých deset,
chtějí jí sebrat svobodu.

Kostlivý milý ukáže prstem:
"Zabte ji, zničte, a to hned!"
Dívka se otočí, zavlají vlasy,
mrtvý se kácí v odpověď.

Nastala řež, ukrutná dlouhá,
mrtvoly proti dívčině.
Však když nad ránem
rudé slunce vyšlo,
na zemi leží jedině...
Zlámané kosti, naprasklé lebky,
trhané hávy, mrtvolný prach.
Zaklínačka ve zdraví vrátila se domů,
porazila mrtvé, i svůj strach.

Dobře jsi děvče činila,
v temnotě té a stínu,
žes důvěru ve zbraň vložila,
ne v Boha a svou nevinu.
Zaklínač bez meče,
nemá proč žíti,
tys svůj strach zlomila,
uniklas síti...
Kdyby jsi jinak činila,
a na Boha se spolehla,
tvé tělo bílé a spanilé,
na otevřených rovech,
zbavené sukně a košile,
roztrháno na hrobech...

Moc a moc děkuji všem, co dočetli až sem, protože mi to dalo moc práce a vážně jsem se snažil, aby to bylo dobré...