Andor.cz - Dračí doupě online

Slunce se již dávno poslušně sklonilo za obzor a měsíc převzal vládu nad krajinou Arindských hor. Temné hvozdy tiše šuměly a na zem se snášela večerní vláha. Ostré, rozeklané vrcholky hor stály jako němí strážci nad místem, kde se všechny cesty ztrácely a jež bylo opředeno mnoha mýty a legendami. Kdesi v dálce jen tiše houkala sova a šplouchala voda v nedaleké říčce. Toto ticho však náhle narušily čísi kroky. Netrvalo dlouho a na mýtinu se vyřítila postava. Byl to mladý muž, který byl těžce raněn, neboť mu na několika místech krev prosakovala světlou tunikou, do které byl oblečen. V ruce úzkostlivě svíral zakrvácený meč a měl pohled štvance. Neustále se ohlížel do tmy za sebou, a co chvíli se zastavoval, jestli v dáli nezaslechne něčí kroky. Jeho tvář, zalitá měsíčním svitem, se zdála mrtvolně bledá a zbrocená potem. Několikrát upadl, ale vždy se zoufale vyškrábal zpět na nohy a pokračoval ve svém útěku před neviditelným nepřítelem, který se však stále neobjevoval. Mladík dospěl k úpatí hor a bez váhání se pustil směrem k vrcholu. Snad panický strach z neviditelných pronásledovatelů ve tmě, snad zranění či hrůzy z uplynulých hodin mu zastřely zdravý rozum a on se tak hnal přímo do náruče smrti. Za vrcholky Arindských hor bylo místo nazývané Díry Temna. Nežila zde žádná zvířata ani lidé a říkalo se, že zde je vchod do podzemní říše Vládce mrtvých, mocného Celegura. Byla zde jen samá temná stvoření a duše bezcílně bloudící po těchto vyprahlých pustinách, pro které nebylo již mezi živými místo. Jistě, několik bylo odvážlivců, které snad již život omrzel, a pod vidinou bohatství se sem vydali, ale nikdo je již nespatřil. Snad bylo potom na planinách jen o pár duší víc.

Zdálo se však, že mladík necítí strach, nebo mu hrůza zaslepila oči natolik, že je nedokázal rozevřít a rozpoznat nebezpečí, které se krčilo jen pár set metrů od něj. Cesta nahoru mu šla ztěžka, neboť jeho rozdrcené a rozškrábané ruce již nebyly schopny nějaké námahy. Ale zoufalý muž již necítil bolest a za každou cenu chtěl uniknout tomu, co na něho číhalo tam dole v lese. Skoro již dosáhl vrcholu, když tu náhle zadrnčela tětiva luku a s temným svistotem se vzduchem prohnal šíp, který se uprchlíkovi zabořil do ramene. Ten zaúpěl jako lovený medvěd a šplhalo se mu stále obtížněji. Z ochablé ruky mu vyklouzl meč a padal, až narazil do skal na úpatí hory, kde se s kovovým zacinkáním zastavil. Mladík již dosáhl vrcholu a naposledy se bezděčně ohlédl na temný les, kde někde číhal záhadný střelec. Ale to neměl dělat. Vzduch prořízl další šíp, který se zabodl do mužova boku. Ten zakolísal a potom se jeho tělo zhroutilo nazad do propasti na druhé straně vrcholku. Po několika vteřinách hrůzného pádu nakonec zmizelo v oblacích mrtvolného dýmu, který naplňoval celou oblast Děr Temna.

Chvíli bylo hrobové ticho. Potom z lesa pomalu vyšla vysoká postava elfa, který třímal v ruce luk. Noční vánek si zlehka pohrával s jeho černým pramenem dlouhých vlasů a na jeho alabastrové tváři se objevil letmý úsměv. Pronikavý modrý pohled se zabodl kamsi do tmy, kde se něco matně blyštělo. Elf to zvedl a ve skromném měsíčním svitu se zjevil krátký meč se zakrvácenou čepelí. Ale vysoký bojovník opatrně očistil malý kousek čepele a jeho zrak padl na malý erb, vyražený do stříbra. Byl to symbol Království Drotlandie a držitelem tohoto meče mohl být pouze člen královské rodiny. Elfa se skutečnost, že právě zavraždil člena královské rodiny, přesněji mladšího syna současného krále, vůbec nedotkla a přešel to naprosto bez změny výrazu tváře. Meč si zastrčil za opasek a poté lehce mávnul rukou. V jeho dlani se zjevil temný pramínek světla a vpil se žíznivě do jeho tváře. Na levé půlce obličeje se mu objevilo zrůdné tetování, které značilo spoustu znaků dávno zapomenutého jazyka mystiků, a taktéž levé oko ztratilo svou světlou barvu a zakalilo se do temné barvy. Temné tetování se pomalu rozlezlo po celé levé polovině elfova těla a temná magie prýštila ze všech jeho smyslů. Když bylo po proměně, temný elf se zhluboka nadechnul a pak se otočil tím směrem, kudy odešel raněný muž.

„Prohrál jsi, Egidisi! Marně ses přede mnou léta schovával v Berien-Dorru u svého otce. Ty už ho neochráníš a já teď vykonám svou povinnost a ukážu jeho vraždou, že jsem stále loajální Nejvyššímu Vládci. Sbohem, synu člověka!“ řekl elf trpce a výsměšně a poté opět mávnul rukou a zmizel. Hvozdy byly opět klidné a v dálce opět houkala sova, úplně lhostejná k tomu, co se zde odehrálo. Čas běžel neúprosným tempem dál…