Andor.cz - Dračí doupě online

Slunce vyčarovalo ráno a dralo se z propasti noci na povrch, tak jako steny z tvých úst.
Zlatavé parsky, ostré jako hroty kopí zraňovaly oči a zdůrazňovaly tak tvou siluetu, jež se rýsovala proti otevřeným dveřím na terasu...
Slunce tě laskalo jako nejněžnější milenec a v jeho záři snad ještě více vynikla tvá štíhlá postava, tvé vílí tílko, tvé zlatavé vlásky, které ti daroval snad sám
Helios...
Byl to jen okamžik, když vánek roztančil záclony a zulíbal ti celé tílko. Stála jsi tam jako nejdokonalejší dílo matky přírody. Slunila ses a vystavovala všem na odiv to, co jsem v noci směl objevit jen já...
Slavík ti přál dobré ráno a s ním i les, který něžně šuměl, splav, který klokotal...
Ležel jsem v loži z květů neschopen pohybu hledajíc slova, která jsem nenalézal. Tvůj stín hladil podlahu, na níž se válelo oblečení, které se nám včera zdálo tak zbytečné, tak svazující....
Ležel jsem tam jen tak bez hnutí, a sledoval, jak nejkrásnější ze všech žen přivítala nový den...

***

Smráká se a stíny se rozeběhly po troskách kláštera. Kříže ční k nebi a naslouchají němým modlitbám světců, tichému chóru kamenných andělů, naslouchají dialogu vánku a trávy, vánku, který vypráví příběhy dálek, vánku, který na svých křídlech donesl vůni moře. Příliv se kdesi dole rozbíjí o skály, na něž neustále útočí.
Svatý Jiří právě zabil draka a Kristus se usmál z kříže. A racci, racci chechtaví se vysmívají všem a všemu a lapají tvé pohledy, odráží se v tvých očí, v tom modrém moři inspirace.
Smráká se a slunce barví moře do krvava, halí ho do pláště utkaného z krve námořníků, kteří nedopluli domů, námořníků, jejichž loď nenašla svůj přístav. A racci krouží a posmívají se nad krajkovým závojem vln.
Sedíš tiše na pokraji srázu a hledíš do toho modrorudého pekla pod sebou. Necháváš se hýčkat vánkem a vyhlížíš, zda nevrátí se ten, kdož srdce ti vzal a na tu cestu tajemnou se znova dal...