Andor.cz - Dračí doupě online

To léto bylo až neobvykle parné a suché. Potůčky a stroužky v lese vysychaly a louky byly každou chvíli zachvácené náhlými požáry. Zvířata i rostliny zmíraly z nedostatku vody a i stromy, které pamatovaly ty nejdávnější doby, vzaly rychlý konec.
Ani my, trpaslíci z dolů, jsme to neměli nejlehčí. Král nám odmítal snížit pracovní dobu a zvednout mzdu, i přesto, že jsme na něj už několikrát naléhali s tím, jak hrozné je pracovat v těchto drsných podmínkách. Král byl všem kapitalistům pánem, a my ubozí proléti jsme nad ním neměli téměř žádnou moc. Poslední dobou se sice některé kouzelné bytosti pokoušely krále svrhnout a vyvolat magickou revoluci, ale tenhle chabý puč byl nakonec tvrdě potlačen a vše se vrátilo k zaběhlým podmínkám. Vždyť i Karkulka se z Rudé nechala přejmenovat zpět na Červenou.
Žili jsme v neustálém strachu, bídě a také hladu. Jediným útočištěm nám byla naše chaloupka, která ještě stále stála na pokraji lesa, byť daně, jež jsme museli z této barabizny odvádět, byly vysoké. Nedávno navíc dolní ranhojič Kýchalovi řekl, že nejspíše trpí souchotinami a my jsme se trápili nedostatkem peněz pro potřebný uzdravující elixír.
Té noci na sklonku září a srpna, když jsme se jako vždy vraceli z celodenní dřiny, hladoví a unavení, jsme vůbec netušili, jaké strašné překvapení nás bude doma čekat. Kdybychom to bývali tušili, nejspíše by jsme se domů ani nevraceli. Kýchal kašlal a třásl se horečkou po celém těle. Štístkovi se podařilo zapálit petrolejku na první pokus a vstoupili jsme do domu známým úzkým vchodem. Už v prvním okamžiku bylo nám všem jasné, že tu něco nehraje. Hopsa utíkal do spižírny v mylné předtuše, že jsme byly vykradeni, kdežto Dřímal se zhrouceně posadil na bobek, složil hlavu do dlaní a začal hlasitě štkát. O pár vteřin později ho začal Šmudla tiše utěšovat tím, že i voda ze škopku nám byla kýmsi znečištěna a tak se dnes nemusíme mýt. Brumla sarkasticky a jakoby nad věcí obhlížel celou situaci, on jako jediný si zatím zachoval klidnou hlavu: „Musíme zjistit, co se tu stalo,“ řekl a zvedl svůj krumpáč, který předtím položil o stěnu.
Tiše jsme a ve strachu jsem se blížili k místům našich postýlek, kde jsme tušili další důkazy o vpádu nezvaných zlotřilců. Stydlín se držel vzadu, slyšeli jsme ho tiše posmrkávat a klepat zuby.
„ Jejda!“ Vykřikli jsme všichni součastně jako sbor a hleděli na místo činu, které kdosi osvítil petrolejkou. Na pár vteřin jsme všichni setrvali v rozechvělém tichu a neodvažovali jsme se pohnout. Princeznu Sněhurku jsme všichni znali jako podobiznu z říšských bankovek, ale teď tu před námi ležela živá a opravdová. Ať už za to mohla jakákoli náhoda a nebo šlo o výsledek vnitřních intrik a bojů mezi aristokraty, jsme nevěděli. Jisté bylo však, že se princezna zjevně ocitla bez prostředků, sama a ztracená. Nemohli jsme a ani jsme k ní nechtěli pocítit lítost. Po tom všem utrpení a strádání, jenž nám král způsobil, šlo o věc zhola nemožnou. A náhle jsme všichni věděli, co je nutné udělat. Přišlo k nám téměř součastně osvícení a změřili jsme si jeden druhého pohledem.
Brumla zvedl své vždy silné ruce třímající krumpáč nad hlavu a ťal.
Zhotovili jsme jí rakev ze zbytků rozbitého skla z okenních tabulek, dali zamrazit a uložili ji pod jabloň na konci zahrádky. Tam se na ni chodíme dívat. Její drsná krása nám připomíná hřích, který jsme na ní spáchali, ale ledová krutost v jejím obličeji v nás vyvolává pocit opačný. Nutnost tohoto činu a zadostiučinění.