Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

PromluvaOblíbit

200307072254abm220l4965.jpg

Autor: Calwen von Morgenstern

Sekce: Zamyšlení

Publikováno: 20. ledna 2010 01:06

Průměrné hodnocení: 7, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Trvalo mi několik let, než jsem se odhodlala ‚uveřejnit‘ (dá-li se to tak nadsazeně nazvat) výtvor, ze kterého sama mám opravdu velmi rozporuplné pocity. Nevím, jak to nazvat, ale ten kdo to psal - buď nebyl tak docela mnou, nebo já jsem nebyla tak docela jím a ve chvíli těžší deprese mísící se s absolutní euforií vzniklo něco, co mne nepřestává překvapovat. Nelze pevně uchopit, myšlenky protékají skrz prsty, přitom podvědomí ty obrazy zná, cítí je. Inspirace dekadencí, symbolisty a podobným zdá se být zjevná. Snaha navodit atmosféru také, ale text jsem nepsala účelně, ba vůbec jsem jej nechtěla nikomu ukazovat.
Názory se mění a tříbí, objevují se nové a nové roviny a já sama nejsem s to prohlédnout do textu hlouběji, proto se obracím na širší veřejnost, i s rizikem (snad víc než rizikem), že mi bude vyprášen kožich pro ty četné nelogické formulace, pro ten neumělý styl, pro to těžkopádné klišovité schéma, ale podstupuji to možné riziko, jako Stín se obracím k drásavým paprskům slunce, abych zjistila vlastní podstatu i podstatu textu.
Předpokládám, že se mnohým nebude líbit, nežádám shovívavost, jen prosím o objektivní příspěvky, kterými mi nastíníte své vidění textu, své specifické vnímání těchto skrovných pár stran. Nechte se unášet a pokud možno nezabředávejte do detailů- i když jsem text několikrát upravovala, měnila a brousila, je jasné, že mi uniklo velké množství drobností. Nonsense je použitý záměrně, na někoho může působit rušivě - ale znáte to – tisíc lidí, tisíc chutí.
Omlouvám se komukoliv, kdo bude mít pocit, že zabil několik minut svého drahocenného života čtením právě tohohle, a komu se bude zdát tato časová investice špatně využitá.
Kritiku (pokud bude konstruktivní) uvítám s otevřenou náručí, jen nerozpatlávejme výše zmíněné nonsensové formulace.

Díky

Calwen von Morgenstern
 

Malá místnost bez oken. Stěny se k sobě sbíhají jako temné paže, jedna se dotýká druhé. Uprostřed poblikává v agónii oharek svíčky, jemně nažloutlý, vydává matně zlaté, blikající světlo. Tma a ticho se vznáší v místnosti jako tajemná, hustá, třpytící se hvězdná mlhovina. Nikde ani náznak ničeho, po čemž by srdce náhle zaplesalo, ať už srdce divoké, chladné, klidné nebo bezcitné. Vzduch je hustý jako med a páchne černou přerývaností dávného minulého. Svíčka uhasíná. Tiše, teskně. Knot uvadá jako uvadají zvadlé květiny ve vázách z ostnatých drátů. Tma přebírá absolutní velení. Lísá se kolem nohou stolu, kolem vlhkých zdí, na nichž se zrcadlí v podobách černých kapek rosy. Živá voda se kapku po kapce spojuje dohromady a crčí žádostivým crkotem dolů pryč od chladných zdí a utváří na podlaze velkou tůň zářivého štěstí. Hustota tmy se zvětšuje. Hravě pohlcuje jiskry života a cloumá s neobhájenými dogmaty minulosti. V rohu, v hrotu samé existence se popelí našedlý stín dávného bytí. Hledí kamsi za hranice lidského vnímání, za hranice vesmíru, času, prostoru i této místnosti. Těsně vedle něj, těsně, že téměř tělo o tělo se dotýká, leží hnijící něco, jež se ještě před pár dny dokázalo nazvat nejdokonalejším.
Stín se bezděky pohne směrem k tělu. Tělní šťávy se rozlévají okolo a rosolovitá hmota ztěžka hledá východ skrz rozmočenou kůži. Přivře hledí své přilby duše a letmo se dotkne spánků, zalepených krví. Mazlavá tekutina připomíná ze všeho nejvíc černé zlato, posázené nepravými diamanty. Stěny se chvějí. Hlasitě vzdychne. Žalostně, tíživě, znaveně. Otočí se, jako by v tom zlatavě temném odrazu skutečnosti chtěl najít něco víc, než jen blyštící se karáty existence. Za sebou však bohužel vidí jen odrazy minulostí, odrazy ztracených světů, střípky nekonečna a bláznovské sugesce. Znechucen, rozladěn, rozčarován a vytočen udeří zesinanou pěstí do nejbližší zdi. Hlasitá rána. Promluví sám k sobě a skloní zrak. „Čert vem ostruhy současnosti, čert vem mne i skutečnost.“
Svíčka znovu vzplane. Bílá záře krotí tmu bílým bičem a zahání ji do koutů vznešeností a ztrát. Postava - stín se odmlčí na dlouhou dobu. Nepřestává pozorovat mrtvé torzo a přerývavě dýchá. Obraz skutečného světa se právě zrcadlí v kaluži krve a scvrklých vnitřností. Snaží se věštit. Není co.
„Sedm skutečností, jedno desatero, tisíce otázek a odpovědi se nedočkáš ani ve věčnosti,“ promluví pak rozechvělým hlasem plným pochyb a opovržení. „Prostor přece nemá jen dvě roviny, to tenkrát říkali. Ale nezmínili se o tom, kolik jich doopravdy je. Zmínili? Myslím, že ne. A i kdyby, tisíc by jich stejně nehádali. Rovinu bytí si určuješ sám, dáno není nic.“ Hlas se odmlčí. Svíčka znova zhasíná, tentokrát prudce, náhle a nečekaně. Děsivé temno si znovu začne hrát se smysly. Stín se pokusí odehnat přicházející černotu mávnutím rukou. „Všecičko jsou jen iluze a je jen a jen na tobě, které budeš věřit.“ Pokračuje v rozpravě sám. „Dýchá na tebe odraz všech krásných snů a ty si vybereš ten, kterému říkáte Svět. Jak prosté a hloupé. Jenže která iluze je ta správná? Kdo to ví? Já nikoliv. Nemá tušení nikdo, kdo kdy nezažil něco lepšího. Lež klidně, za chvíli možná přijde lepší budoucnost. Já vím, nevěřit na ni, ale když ono to tak láká. Přinese vzdálené ráje. Nedá se na ně dosáhnout. Ne odtud. Vykroč na první schod. Urči směr, schodiště radosti je nekonečné. A nepotácej se zbytečně úzkými uličkami. Žádný svět není tak spletitý, neboj, budu tě bránit. Obludy zřícených vesmírů odhalují čelisti, jen klid, jedí jen Neposlušné. Začínáš se třást. Co je to s tebou?“ položí bezbarvou dlaň na čelo a poupraví přepadlé oční víčko aby zkalená oční bulva viděla i nadále na svou strastiplnou cestu přislíbeného pokoje.
Svíčka ožívá, jako když vstává fénix z popela. Stín se pousměje. Jeho bezchybná tvář značí útrpnou radost. „Žahavost pravdy může být někdy nevyzpytatelná, zvlášť když tě před ní chrání jen dobré svědomí. Svědomí a naivita. Och, jak hluboké jsou rány způsobené vlnami řeky poznání. Možná ti zatajili jisté skutečnosti. To se stává. Neplač.“ Otře slzu, stékající přes řídnoucí vlasy směrem k temeni hlavy.
Ze všech nehmotných prostorů se začnou ozývat zvuky miliónů klíčů rachotících v zámcích. Stín si tiskne tělo blíž k sobě. „Už jdou. Přichází to brzy. Tak brzy…“ Bezvýchodnost situace, groteskno okamžiku zahalují scénu do řezavého oparu. „Počkej, ještě než půjdeš, nezapomeň mi zamávat na cestu.“ Pozvolna pouští zchátralou ruku a sám se pomalu rozplývá.
Svíčka plápolá. Plápolá hřejivým teplem, žalostně horkým, nepříjemným a odrazujícím. V rohu místnosti sedí postava. Sytě černý háv jej balí do nepřístupného svědectví nebývalé zkušenosti a zakrývá zesinaný obličej. „Tak se znovu setkáváme. Padlý hrdino nočních můr. Vybojoval jsi čestný, finální souboj. Žít je tak jednoduché, umírat těžší, říkali. Já jim moc nevěřím. Mají pořád stejné řeči. Už tolik tisíc let. Ti lidé. Banda shrbených, kteří se potácí před Pánem jako zbídačení psi. Jaký pán? Další iluze, můj milý. Ráj se jim rozplyne jako ranní červánky když zafouká vítr. Železné okovy je drží tam dole. Tady dole. Tam… Kde se dá najít smysl? Tam, tady, všude, nikde? Já jsem asi pro tu nevděčnou variantu. Tam nikde. V nekonečnosti vlastních myšlenek se zamotat je tak snadné a najít jen jedinou myšlenku z těch správných tak těžké. Och, kéž bys věděl, co já nevím. Kéž bys nevěděl, co já vím. Máš trochu zkrabatělé čelo, netvař se, že se zdá být to, čím není a co čím je a ani co se zdá či nezdá být. Otázky najdeš jen sám v sobě. Podstata. Jedinečnost. Nicota. To vše se dá najít. Hledej, pak ti podám nějaké indicie.“
Houstnoucí ticho. Svíčka se kolébá. Svět se otáčí v pomalém sledu vlastní neohrabanosti. Stín čechrá a laská prořídlé vlasy. „Mám otázku, ale nemohu ji vyslovit, protože jediné odpovědi, které se mi zatím dostalo, bylo to, že se smíchem zalykaly hordy nahých válečníků, bělostně ohlodaných od mrchožroutů. Proč? Nesměj se. Slíbils to. To byla ta otázka. Tak mluv, ty chytráku. Zapadl ti jazyk? Vyndám ti ho.“ Uchopí zkřehlými prsty holou lebku. „Divná jsou ta vaše děsivá svědectví.“
Dlouhá, dlouhá, dlouhá odmlka. Syčení zmrtvýchvstanuvšího knotu svíčky. Stín se ztrácí, pomalu opouští svou podstatu a splývá s nekonečnem nekonečna. Ještě, než zmizí úplně, zašeptá: „Já myslel, že povrch udává nitro. Do nádoby se vody vejde vždy stejně. Ale to jsem neznal tebe. Sebe. Nikoho, jen…
Svíčka. Pableskující hrot knotu. Vosk se rozlévá po desce stolu jako chladnoucí naděje. Tělo leží samo. Samo, tiše, nehybně, jako by nechtělo poskvrnit svou čest zbytečnou existencí. Železné ticho hraje na neslyšnou zvonkohru a přidupává si do taktu. Krev zasychá, vytváří na podlaze rudý film. Začínají se bělet kosti. Stín se ještě na okamžik, na okamžik okamžiku objeví u ucha mrtvého těla a jemně, láskyplně zašeptá: „Vím, jen dobrota z lidí utvoří ty největší zrůdy. Jdi zlem a zlo se ti odvděčí. Jak patetické.“ Salva skřehotavého, nervy drásajícího a úzkostlivého smíchu pomalu utichá, utichá a utichá, až zmizí úplně. Stůl vzplane oslnivě bílým plamenem.

***


Svist větru, prohánějícího se mezi blankytně zesinanými mraky, je ostrý a řezavý, jako náhlé procitnutí. Chlad svírá všechny útroby, oblaka se pomalu rozplývají a udávají možnost nahlédnout skrz ně, přes jejich mlhavou oponu dolů na zčernalý, ohněm zpustošený svět. Proti neutuchající síle větru závratnou rychlostí letí černý přízrak. Stín stínu, obraz ničeho, kaňka na smlouvě s osudem, chladný dech smrti. Nedívá se dolů, oči má přivřené, temné a chladné, hluboké jako propasti pekel. Číhá. Vyčkává. V dálce se formují neklidná bouřková mračna. Pás deště kropí zpustošenou zem, jako by chtěl vrátit minulost. Stín hlasitě zavřeští. Zvuk splyne s nekonečným hukotem deště. Letí nízko nad zemí, mračna se vytrácejí, zůstávají tam nahoře. Blesk pročísne oblohu na dvě poloviny. Na dva směry. Stín se zastaví, jako by se rozmýšlel, která cesta k dokonalé budoucnosti je ta správná. Jeho dlouhý, černý, špinavý plášť trhá vítr. Náhle padá dolů, střemhlav. Odevzdaně rozpřáhne paže. Zablesknutí, burácející hrom. Ohořelé listí osik se třepetá v tónech teskného hymnu. Stín je pryč. Matné slunce pableskuje skrz ocelová mračna. Poušť popela zalije žalostným světlem neradostné skutečnosti.

***


Tichá místnost. Ve vzduchu je cítit spálená krev, popel a náhle odkryté tajemno. Světlo prochází malými prostřílenými otvory ve zdech a vytváří uvnitř světelný opar. Uprostřed zeje torzo stolu a na něm leží zlomený, ale jinak nijak neponičený oharek svíčky s ohořelým knotem. V rohu místnosti cení své zuby holá lebka. Morek vysáli mrchožrouti, ale v kleci žeber hrudníku stále bije tepající srdce. Bum bum, bum bum… Kosti jsou holé, čisté a zpráchnivělé, jako by tu ležely už miliony let, prázdná oční bulva hledí němě do stropu, k obloze ráje a čeká. Náhle se rozvíří prach. U levé zdi se objeví Stín. Mne si mozolovité, křečovité, špinavé ruce. „Ach, jak se zdálo být to odloučení dlouhé. Věčnost? Dvě? Možná i tři. Stýskalo se mi, princi Pošetilosti. Zmar vyráží do bitvy. Vzduch je mastný, nedá se dýchat. Koho povoláš do boje, můj vládce Minulého?“ Holá lebka stále upírá pohled do nekonečna. Stín vzdychne. „Milujete klišovité příběhy zchudlých bardů? Já též, leč aby byly příběhy, musejí být nejprve činy. Konat, znamená být. A Vy musíte existovat, jinak zanikne naděje vesmíru, naděje nepřátel Beznaděje. Kdo je zbytečný? Vy? Ach tak…

***


Na spáleniště padá stříbřitá mlha. Cestou vyrytou bosými chodidly tisíců poutníků vede Stín černého koně, na jehož hřbetě sedí hrdě bělostná kostra. Do čela jí padá koruna z ostnatých drátů. Srdce tepe prudce, jako by chtělo prorazit svou démantovou klec a vyletět ven. Stín tiše šeptá, tiše, téměř neslyšně, jako by se bál, že jeho vzrušený hlas koně vystraší. „Jsem tak pyšný, tak, tak, jak si ani Vy, ani nikdo z Nich nedokážete představit ve svých horoucích myslích. Kníže už tady bude, za chvíli.“ Zastaví koně. V dálce se převalují rudá bouřková mračna, blesky jsou rudé, déšť má barvu krve. „Tolik jsem se naučil, však miliony let jsou jako okamžiky, jen je nesmíte vnímat. Nesmíte se zaměřit. Vše jde lépe, když o tom mysl neví, ona pak hledá zádrhel, problém a v tom tkví všechno. Svět vždy plynul hladce, klouzal existencí jako nic a pak… Mysl má moc vytvářet i hroutit. Rozmotávat a zauzlovat. Ale, tak jednoduché to zase není, já vím.“ Pobídne koně, jehož černá srst se leskne ve svitu měsíce a ohni bouře. Popel víří pod kopyty a zanechává stopy. Odrazy, původy minulosti.
Těžká mračna plná ohně se blíží. Stín sípavě dýchá. Pláň jako by neměla konce, nikde nic, jen holá zem, rozpraskaná žárem. Postupují blíž a blíž, jen co noha nohu mine. Kostra sedí shrbeně, jako by i ji tížila stále se zkracující vzdálenost mezi nimi a vojskem Zmaru. Blesky dotírají, naráží do země kolem nich. Zem se otřásá. Chvěje se v tom náporu. Blesky je olizují. Dotýkají se jich a snaží se je odehnat. „Pošetilci!“ zní ve větru. „Minulost se nikdy nemůže rovnat s přítomností!“ šeptá. Stín se vzepře a hlasitě, jako by chtěl všechen ten neutichající hluk překřičet, zařve proti bouři. „Minulost je jen moudřejší přítomnost, pyšní blázni. Vychutnejte si její prchavost!“ nakonec něco nesrozumitelně zašeptá. Ztrácí hlas. Kostlivci, který se bradou opírá o hustou hřívu černého hřebce, sjede po čele ostnatá koruna a spadne do temného prachu. Stín se zastaví, ohlédne se po ní, ale neshýbne se. „Ohýbat hřbet pro vyprchávající vzpomínky je pošetilé. Ve světě přece není čas na zbytečné ronění slz za dávno ztracené památky. Ale kdyby byl. Ó, kdyby byl…“ Klapot kopyt se ztrácí, až utichne docela. Stín a jeho družina zmizí jako prchavá pára. Pustinou se rozlije po úzkých pásečcích měsíční svit. Někde v dáli, hodně daleko, zavyje vlk. Dlouze, ostře a tíživě. Pak vše zase utichne. Úplně. Už naposledy.

***


Kostlivec leží v hlubokém černém prachu. V hrudi mu rychle, jako při smrtelné křeči, bije karmínové srdce. Stín nad ním stojí mlčky, s rukama svěšenýma, s pohledem zkaleným. Srdce se zastavuje náhle. Stín bezmocně pokleká a rukama se jemně dotýká holých kostí. Kůň, dosud způsobně stojící opodál, se vzepne na zadní a pohodí ušlechtilou hlavou. Kopyty vyrývá do prokleté země obrazce vtělení ďábla. Stín klečí sklesle. Pustina okolo nich je tichá jako by i ona chtěla vzdát poctu kostlivému bláznu. Bouře za horizontem se pomalu rozplývá, slunce napřáhne své ruce, aby utišilo zbídačenou mysl. Stín se otočí do bělostných paprsků, které jej pálí jako rozžhavené železo a odevzdaně nastaví tvář, stiskne zuby a přivře hluboké oči. Hřebec, vylekán náhlým výbuchem jasně rudého světla se dá na útěk skrz nekonečno. Stín i jeho pán jsou pryč. Všude okolo jen visí ve vzduchu rudý, nepřirozený opar.

***


Hustá voda, hustá jako melasa, lepkavá a přibarvená krví. Stín se pokouší plavat, ale jen bezmocně šermuje rukama. Potápí se. Jednou, pak se vynoří. Podruhé, znovu se vynoří. Potřetí již zůstane uvězněn pod hladinou. Něco jej tahá za nohy dolů, do mrazivých hlubin. Drápy. Ostré jako lež čistého svědomí. Bezmocná zrůda se nechá vláčet až na dno, kde se na ni vrhnou tisíce potopených duší. Hledají. Zklamáni.

***


Strhaný, zostuzený a vyhnaný Stín se zachytí zčernalého břehu. V mysli vyvstávají vzpomínky. Led, ticho, bělostný sníh a zima. Taková, že zmrazí nejen tělo, ale i duši. Vyplivuje hustou vodu a prosušuje promočené hadry. Voda stéká po vlasech jako med. Zasychá.
Vlci vyjí. Jsou jich tisíce. Miliony. Všichni nesou svého krále. Srdce kostlivého šílence bije do rytmu bubnů. Miliardy očí. Modrých očí. Stín přijímá svou roli odevzdaně, beze slova, již ne šťasten. Čekají. Na chybu, na klopýtnutí. Vezme do náruče předávané žezlo konce života, až se prohýbá pod tou nesmyslnou tíhou zpráchnivělých kostí. Lebka opře své čelo o jeho rameno, jako by plakala. Srdce uvnitř kleci hrudi stále tiše bije. Stále tišeji. Stín padá na kolena. Nemůže přijmout tak těžké břímě. Odkládá jemně kostru do prachu. Vlci si jej přeměří přísnýma očima. Stojí proti nepředstavitelné přesile. Najednou cení zuby, vrhnou se na něj.
Slunce ozáří moře otázek a vžene vlkům slzy do očí. Po stínu, který se pod nimi před chvílí svíjel v bolestivé křeči, jako by se slehla zem a i kostlivý král je pryč. Vlci pohlédnou k magickému kotouči a neslyšně vyhrožují. Cení tesáky.

***


„Ach, jak jen pomoci poznat. Jak? Jak jim vysvětlit. Jak je přesvědčit. Proč nemohu mít pravdu pravd? Já vím, nemohu. Ale vy. Teď. Posluchači též souhlasí? Nic přec nenamítají,“ otočí se na sedící trosku kdysi překrásné bytosti, která se stěží opírá o plochý zčernalý kámen. „Všichni přijímají skutečnost bez námitek. Nechápu. I když mají otevřené oči. Ale duše jsou zamčené, to už jste říkal. Bojím se skutečnosti, bojím se námitek, bojím se pravdy. Strhali mne. Chtěli mne převézt k obrazu svému. Jako svět. Jako to všechno okolo. Ani já již nejsem spokojen, leč…“ otřese se. V dálce zahlédne třpytící se oči. „Já jen chci být sám. Rozhodovat, chybovat, existovat. Nelze to. Je jich moc. Jak mám vzdorovat milionům zubů falešné morálky a vševědoucím očím teoreticky dokonalých zákonů? Mám z nich strach. Zabíjí, ubíjí, přibíjí.“ Vzdychne a skloní hlavu, až mu tmavé dlouhé vlasy spadnou do čela. „Jsem součástí světa. Přízrak a ochranitel Neposkvrněného. Sám proti Řešitelům, sám proti sám sobě. A proti tobě. Vám i jim.“ Jemně se dotkne žeber, až ucítí dotepávající srdce. „Pokud odejdete i vy i my pryč odtud, co zbude? Oni?“ znovu se otřese, tentokrát mnohem prudčeji, jako by chtěl smést střípečky roztříštěných myšlenek. Vzduch je nedýchatelný. Vytí se nese jako chorus a připomíná. Stín stiskne kostlivou paži svého společníka. „Ztrácím zrak. Zrak, objektivitu. Nechci. Slepota mne uklidní? A odtáhne od Světa. Nechci zůstat sám se světem cizích úsudků. Formují mne, předurčují, zaučují. Ztěžka klesne, roztržitě hladí bělostnou dlaň.
Pláň před nimi se třpytí. Lacině. Zem je poseta střepy. Střepy dogmat.

***


Slunce. Tiché, teskné, se slzami na zhrzených tvářích. Stín cválá na černém hřebci vstříc palčivým paprskům. Křičí. Bolestně, znaveně. Od kopyt se odráží ostré střepy, a jakmile se ocitnou ve vzduchu, promění se v pírka. Všude okolo poletují tisíce chmýří. Stín drží pevně zesláblého kostlivce, jehož karmínové srdce se pomalu přibližuje k bezedné propasti. Kůň pádí tryskem a snaží se neohlížet za sebe. Ve vzduchu poletují osvobozené pravdy, lži a výmysly. Stín si shrne kápi víc do čela, přitiskne se k šíji vraníka a nechá se unášet svým podvědomím. Vzadu, okolo třech tmavých kamenů se seběhnou čtyři vlci. Hladově cení tesáky a palčivě modré oči jim plápolají nenávistí.
Stín zaslechne tíživé vytí. Pokusí se pobídnout vyčerpané zvíře. V závodu s časem se nikdy nedá zvítězit. Kůň zpomaluje. Žalostný zpěv se nese těžkým vzduchem a vyčítá. Zpěněný kůň klesá k zemi. Stín i se svým pánem padá. Tma. Černo černá tma a modře pableskující, ledově chladné oči.

***


„Vy! Můj pán, já… Kde je?“ tápe Stín, oslepen. Vlci spokojeně přivírají ďábelské oči. Odráží se v nich radostné zadostiučinění a ukojení vraždící touhy. Stín tiše vzlyká a zarývá nehty do udusané, zčernalé, vyprahlé půdy. Tmavá krev se vpíjí do země a zavlažuje ji. Je obklopen tisícem hladových vlků. Chtějí vidět konec naděje. Chtějí cítit vyprchající doufání. Štěkají, koušou. Nechce přistoupit na jejich názory, nechce přijmout skutečnost. Stín se zdvihne z prachu, nečekaně, pln oprávněného rozhořčení, pln odhodlání, otevře slepé oči a vznese se do vzduchu. Vlci po něm chňapají, ale unikne jim. Slunce se znovu, jako by všem chtělo dát novou šanci, úplně naposledy objevuje na obzoru. Stín do něj pohlédne slepými zraky. Vlna ostrého světla zaplaví celou pláň. Vlci zavyjí. Pak se pozvolna, bez žádného spěchu začnou proměňovat, začnou odhalovat svou podstatu, nebo naopak.
Na zemi po Stínovi zůstane jen kaluž husté, karmínově červené krve. V jejím středu hlína pomalu ustupuje a uvolňuje prostor pro růst malé bílé růži, rostlině, které život dal naděje, ale i zklamání. Na pustou pláň dopadají první kapky blahodárného deště. Deště, jenž přináší život. Dar Stínů. Na zemi vedle růže se zaleskne koruna z ostnatých drátů.

***


Nízká místnost bez oken. Zdi se k sobě sbíhají, uzavírají kruh. Uprostřed stojí stůl a na něm svíce. Knot hoří, plápolá. V rohu leží naznak mrtvé tělo. Skrz cáry šatů prosakuje krev a pozvolna zasychá. Bledé, slepé oči hledí před sebe, jakoby skrz tuto místnost, jakoby skrz nekonečno. Z dáli se ozve hlas. „Já… Čekal jsem. Doufal jsem. Ach, proč jen sis vybral Svět?“
Svíčka uhasíná. Někdo ji sfoukl. A položil na stůl bílou růži.

 

Komentáře, názory, hodnocení

Calwen von Morgenstern - 03. března 2010 21:27
200307072254abm220l4965.jpg
tomasaben - 25.Února 2010 19:55
Díky :)
 
tomasaben - 25. února 2010 19:55
default.jpg
Velmi dobré. Moc se mi to líbilo,
 
Calwen von Morgenstern - 15. února 2010 19:54
200307072254abm220l4965.jpg
Golotna - 12.Února 2010 08:43

Taktéž děkuji :)
 
Golotna - 12. února 2010 08:43
golotna929.jpeg
Velmi pěkné zamyšlení nad podstatou bytí, nebytí a něčeho mezi tím. Líbilo se mi. Spíše bych řekl, že text není chaotický, ale jistým způsobem, který nelze pochopit, uspořádaný. Jak zde již bylo řečeno, toto zamyšlení i mě utkvělo v mysli. Děkuji.
 
Tqartis - 10. února 2010 16:56
erbcisare1713.jpg
Calwen von Morgenstern - 09.Února 2010 22:31
Máš pravdu, čtenář má jiný úhled pohledu, ale je podobně zaslepený, takže mnohé neodkryje, ale může vidět něco, čeho si autor nevšiml. Více čtenářů a mohl by vzniknout zajímavý rozbor.
 
Calwen von Morgenstern - 09. února 2010 22:31
200307072254abm220l4965.jpg
Tqartis - 04.Února 2010 11:23
Děkuji za příspěvek. Čtenář je podle mě ten, který právě disponuje mocí prohlédnout skrz, protože sám autor je (resp. může být) zaslepen určitým úhlem pohledu, schématem, vizí pod jejíž záštitou tvořil a přehlédne detaily, které mu poskytlo jeho podvědomí (nevědomí či bezvědomí :)).

Přemýšlela jsem, že bych osvětlila určité symboly a odkryla některé roviny; zdálo se mi, že by tím utrpěla hlavně pocitová stránka a text by byl rozsáhlejší, zdlouhavější, těžkopádný a neohrabaný a navíc by naváděl čtenáře na můj omezený úhel pohledu- ale máš pravdu, je to moc hutné, těžké dílo, tolik informací na tak malém prostoru... Nejspíš to byl špatný úsudek a měla bych jej přehodnotit.

Jinak děkuji za nastínění tvého pohledu a za čas, který jsi tomu věnoval :)
 
Tqartis - 04. února 2010 11:23
erbcisare1713.jpg
Nevím, jak text hodnotit. Osobně mi připadá, že se jedná o chaos myšlenek, projev niterného zoufalství, které se odráží v zdánlivě nesmyslném příběhu. Ale napsáno to je pěkně.

Když ty sama nejsi schopná prohlédnout do textu hlouběji, myslíš, že my, obyčejní čtenáři jsme schopni se v tom chaosu alespoň trochu vyznat či to dokonce pochopit?
Myslím, že každý to bude chápat úplně jinak. Většina to však ani nepřečte, protože je to nesmírně těžké dílo, nedávající na první pohled smysl.

Teď, jak jsem to pochopil já:

Připadne mi, že stín a rozpadající tělo jsou celek. Stín je jakýmsi průvodcem snad šílenstvím, který s němým posluchačem vede monolog plný moudrých rad, kárání, sebelitování a pochybností. Pořád se snaží něco dělat, aby cosi zachránil, snad to tělo. Kostlivé tělo je apatycké a nechává se stínem vést. Že žije, to dosvědčuje jen bijící srdce. Stín nemůže porazit svět, který je okolo něj, svět, který je plný nepochopení a omezujících předsudků, tento svět chce stína i jeho originálnost zničit, protože ji nechápe. Vlci jsou ztělesněním tohoto světa. Snaží se stín rozsápat, ale ten jim uniká a nakonec mizí, ztrácí se a nechává kostlivé tělo napospas. Zůstane po něm jen bílá růže, která vyrostla z jeho krve je připomínkou jeho existence. Tělo nakonec umírá a tím se vytrácí z tohoto snového světa a vrací se do světa skutečného.

Tohle dílo ve mě zanechalo takový divný, nepopsatelný pocit.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.082448959350586 sekund

na začátek stránky