Andor.cz - Dračí doupě online

Léta páně 1420 se v našem kraji objevila bestie, jež sužovala již dvacet let. Přítrž tomuto řádění neudělali ani vojáci povolaní králem, ani lovci. Jednoho dne k nám však zavítala skupinka šesti dobrodruhů a toto je jejich příběh….

Krušné hory poblíž Karlsbadu.
Den 1.
Nikdo ze zdejších lidí si nebyl skutečně jist, co je ona bestie zač, ale my dobře věděli, s kým máme tu čest. Nebyl to první a myslím, že ani poslední lov na vlkodlaka, který jsme vedli.
Já Murtag zkušený šermíř a ranhojič, Hron vesnický, ale výtečný kovář, mnich Mateo, jenž nám přináší boží pomoc, velitel celé skupiny a můj bratr Jalsen, jehož minulost je opředena tajemstvím, říká se o něm, že patřil do nějakého tajného zlodějského kultu a já to nepopírám, v zámcích se vyzná dokonale, a dvě slečny, Eloin, naše lukostřelkyně, která nám vždy kryje záda, v neposlední řadě překrásná Margaret, zkoumající původ těchto nelidských bytostí.
V tomto kraji nejsme, protože by nás sem někdo poslal, nebo že bychom jen chtěli pomoci těmto lidem. Důvod byl jiný, každý z nás kvůli lykantropii ztratil někoho ze svých blízkých a zapřísahal se, že vlkodlaky bude hubit všemi dostupnými prostředky, ale nikdy by jsme se nesešli, kdyby nebylo sira Johna, který má dost prostředků i peněz na to, aby nás sponzoroval, ale proč to dělá, to nikdo z nás neví.
Ubytovat jsme se měli na malém statku, kde nám vyklidili seník a my si zde vybudovali své nové stanoviště. Toto nám zabralo celý den.

Den 2.
Po skromné snídani jsem s Margaret vyjel na projížďku do nedalekého lesa. Jakmile jsme do něj vjeli, uvítal nás velký černý vlk sedící na skále poblíž cesty. Margaret se ho zalekla, avšak já tušil, že nám nechce ublížit, ale pomoci. Vlk se otočil a rozběhl se na sever a my se ho rozhodli následovat.
Asi po půl hodině nás dovedl na mýtinu a uprostřed ní byl kruh smrků. Vlk mezi ně zaběhl. Toto místo působilo tak nepřátelsky, že sem rozhodl sesednout a raději se připravit na nenadálý útok. Ten však nepřišel ani poté, co mě zahalily houštiny, ale naskytl se mi obraz, jenž si budu pamatovat až do smrti.
Uprostřed toho kruhu byla jáma. V ní ležela mrtvá dívka s rozedranou hrudí a s vytaženými střevy. Margaret okamžitě začala vybalovat své pomůcky, aby zjistila co nejvíc informací o dlakovi, kterému se máme postavit.
,,Je to samec vážící okolo 80 kil a s rozpětím tlamy, že by skolil dospělého býka. S tak silným samcem jsme se ještě nesetkali.‘‘ Zhodnotila situaci.
,,Počet obětí tomu také odpovídá. Ale proč se lidi nepoučili a chodí furt sami?‘‘
,,Chudák holka uvěřila asi úřadům, které tvrdí, že bestii už je dávno konec. Tohle si ale nezasloužila.“
,,Nejvyšší čas to s tou bestií skoncovat.“
Podrobnější průzkum už jen ukázal, že má černou srst, a že dívku napadl před čtyřmi až pěti dny. To bylo vše, co se dalo zjistit, a tak jsme vyrazili zpět. Vlka jsem nikde nenašel, ale něco uvnitř mi napovídalo, že nám bude dobrým spojencem. Již nyní nám prokázal cennou službu.
Po našem návratu nám Jalsen oznámil, že všechny útoky se točí okolo malé vesničky jménem Nová Role a čekali jen na mě, aby mohli vyrazit. Margaret jim řekla, co zjistila, zatímco jsem si já balil. Mateo zamítl, aby jela Margaret s námi, za což sklidil můj dík.
Půjčili jsme si od sedláka tři odpočaté koně a vyjeli po rozbahněné cestě do Nové Role.
Náš příjezd však nebyl včasný. Bestie opět zaútočila. Za oběť si opět vybrala tak osmnáctileté děvče. Rychle jsem seskočil z koně a začal vybalovat obvazy a flakon s vlčím morem.
,,Před jakou dobou se to stalo?‘‘ obořila se Eloin malého chlapce, který seděl poblíž.
Ten se zdráhal odpovědi. Vylekala ho. Ale když mu Eloin svou otázku zopakovala trochu mírněji, odpověděl.
,,Asi tak před půl hodinou, paní.‘‘
Eloin se na mě otočila s tázavým výrazem ve tváři.
,,To půjde.‘‘ Snažil sem se ji uklidnit, i když mnou zmítaly pochyby. Po půl hodině prokletí nepodlehne jen silný a zdravý člověk.
Rychle jsem k ní přikročil a řekl si o misku a nalil jí násilím obsah flakonu do chřtánu. Eloin s Jalsenem mě obklopili, aby znemožnili výhled a zabránili lidem mě vyrušovat v práci. Dívkou začaly projíždět křeče a její matka se dostala přes obranu mých dvou společníku a začala do mě mlátit a křičet:
,,On ji zabije!!! Pomozte jí!! Pomozte!!‘‘
Jalsen jí násilím ode mě odtáhl a pevně ji držel. Z dívčiných úst začala proudit krev. Matka se ještě víc rozječela a málem se Jalsenovi vyškubla. Dívka přestala dýchat.
Nastala dlouhá chvíle ticha a já se obával nejhoršího. Smrti.
Pak se jí však hruď opět začala pravidelně zdvihat a klesat. To bylo dobré znamení. Přežije to bez újmy a co je hlavní, nestane se z ní lykantrop.
Dívce jsem poté ošetřil hluboké rány v boku, s Jalsenovou pomocí odnesl do jejího pokoje a zůstal u ní hlídat.
Muži se z honu vrátili pozdě v noci. Opět s nepořízenou. Jen si jeden z nich vyvrkl kotník.

Den 3.
Noc pomalu ustupovala dnu a já uslyšel vytí. V tentýž okamžik do místnosti, kde jsem hlídal Marien (Jméno oné dívky mi řekla její matka), vstoupili dva muži a žena oděni celí v černém. Všichni měli dlouhé černé vlasy, kabáty a třírohé klobouky. Jeden z mužů ke mně přistoupil.
,,Děkujeme za vaši včasnou pomoc, ale teď zodpovědnost nad touto dívkou přebíráme my. Nechcete se přece vzepřít ruce zákona,‘‘ a při těchto slovech mi hodil pergamen s pečetí místodržícího. Rozloupl jsem pečeť. V dopise stálo: Lidé, držíci tuto listinu, mají právo každého napadeného bestií odvést a popřípadě zabít ty, kdo by kladli odpor, nebo kdyby se u nich projevily známky nákazy.
,,To Vám bohužel nemohu dovolit, pane?!‘‘
,,Mé jméno je Dragan, a rád bych věděl, proč nám tuto dívku nechcete vydat?‘‘
,,Jelikož sem ji vyléčil, pane.‘‘ Snažil jsem se být co nejshovívavější, i když mnou zmítal vztek a slovo ,,pane“ mi dělalo velké problémy.
,,Pane, pokud o tom nevíte, tak tato žena byla napadena vlkem, o němž víme jediné, a to že se u napadených lidí zjeví příznaky šílenství a agresivity. Na tuto nemoc neexistuje lék.‘‘
,,Ale přesto jsem ji vyléčil, tudíž Vám, pane Dragane, nedovolím, abyste jí jakkoli ublížil.‘‘
,,Nech to na mě, Dragane, já už ho srovnám.‘‘ Řekla žena co doposud stála v pozadí.
Předstoupila před oba muže. Moje zbraň byla mimo dosah, a tak sem byl ve značné nevýhodě a nezbývalo mi nic jiného, než se jí postavit s pouhou dýkou, která byla zastrčena v pouzdře v rukávu, odkud mohla okamžitě vyklouznout a připravit se k boji.
Ona si rozepnula kabát. Bleskurychle z pod něj vytáhla scimitar a začala mě zasypávat salvou útoků. Ovládala jakýsi cizí druh šermu, tudíž mi dělalo velký problém vykrýt jen první pětici jejích útoků. Věděl jsem, že jí se nemůžu rovnocenně postavit, pokud nebudu v lepším postavení, a tak mě napadl zoufalý a možná dokonce smrtelný krok.
Její další útok mi směřoval na hlavu. Rychle jsem jí do rány postavil svou ruku. Scimitar zastavila až moje kost, bolestí sem sevřel zuby až zaskřípaly, ale nezbývalo nic jiného, než ji ovládnout. Můj krok ji evidentně překvapil a této chvíle bylo třeba využít. Dýku jsem jí vrazil mezi žebra, nechal ji tam, přešel do kotoulu a přistál přímo u Katany, kterou už jen stačilo vytáhnou z pochvy, ale hned, jak sem se zvedal, narazil do mě jeden z mužů a tímto nárazem mě odmrštil až na druhý konec pokoje, kde jsem upadl do bezvědomí.

Den 4.
Probrali mě až druhého dne odpoledne rány kladiva. Otevřel jsem oči a zjistil, že se nacházím na statku a nade mnou bdí Margaret.
,,Dobré odpoledne přeji.‘‘ Řekla a usmála se na mě. ,,Už se probral, Mateo.‘‘
,,Co se stalo?‘‘
,,Tak to já vím jen z vyprávění Jalsena a Eloin, tak by ti to možná měli říct spíš oni.‘‘
Rány ustaly a já viděl, jak ke mně přichází všichni mí společníci.
,,Strašně mě bolí hlava.‘‘ Řekl jsem ještě trochu omámeně.
,,Já říkala Hronovi, ať s tim kováním počká, dokud se neprobereš, ale nedal si říct,‘‘ mrskla po kováři vyčítavý pohled.
,,No už jsem myslel, že se neprobereš. Jak ti je?‘‘ Zeptal se mě Mateo.
,,Jak? Asi tak, jako by mě před chvíli sežvejkla kráva a zas vyplivla. A navíc mě šíleně bolí hlava.‘‘
,,Tak moment počkej, snad něco najdu.“ Řekl a odešel ke stolu s bylinkami.
,,Dozvím se konečně, co se stalo?“ Už jsem byl značně nervózní.
Po chvílí vyprávění jsem se dozvěděl, že po tom, co mě srazili, tam vtrhli Jaslen s Eloin, kterým připadal hluk mnou způsobený dost podezřelý. Marien zachránit nestihli, oba muži vyskočili oknem, už je nenašli a žena, kterou jsem zranil, vykrvácela dřív, než ji stihli vyslechnout.
,,Hele a proč je tam vlastně matka pustila?‘‘ optal se Jalsen.
,,Měli dekret od místodržícího, tak se asi bála. Měli bychom zajít na návštěvu.‘‘ Pokusil jsem se vstát, ale něčí ruka mě opět stáhla zpátky na lůžko.
,,Ty nikam nepůjdeš, naše léky sice působí rychle, ale zas ne tak rychle.‘‘ Řekl mi velitelským hlasem Mateo a když viděl, že chci protestovat, tak mi do ruky strčil mísu s nějakou tekutinou.
,,Víc se o tom bavit nebudeme a vypij to,‘‘ když viděl můj pokřivený pohled, dodal, ,,tohle tě nemá zabít a pokud jde o místodržícího, tak o toho se postarají Jalsen s Eloin. Zatím to bude jen obhlídka neupozorněte na sebe.‘‘ Začal Mateo udílet rozkazy, ale to už jsem ho nevnímal. Do toho nápoje dal i něco na uspání.

Den 5.
Vzbudilo mě kokrhání starého kohouta na střeše. Bylo brzké ráno a já se cítil ještě pořád rozlámaný, ale už ne kvůli svým zraněním, nýbrž přeležením.
V seníku nikdo nebyl. Všechny naše věci byly sbaleny a vypadalo to tu, jako kdybychom měli už dnes seník opustit.
Rychle jsem se oblékl a vyšel ze seníku ven. Na dvoře stál Mateo a hovořil s kurýrem. Možná by si mě ani nevšimli, kdybych nezakašlal. Mateo se rychle otočil, propustil kurýra a ten tryskem odjel. Ze stájí vyšli Hron s Margaret a vedli s sebou čtyři koně.
,,Mohl by mi tu někdo říct, co se to tu děje?!‘‘
,,Zajisté,‘‘ ozvala se jako první Margaret, ,,odjíždíme k místodržícímu…‘‘
,,Co?‘‘ Skočil jsem jí do řeči.
,,Nepřerušuj mě, nebo se nic nedovíš,‘‘ pohrozila Margaret.
,,Promiň.‘‘
,,Tak tedy,‘‘ pokračovala, ,,stěhujeme se k novému místodržícímu.‘‘ Slovo ,,novému‘‘ schválně zdůraznila. ,,Ten starý byl odvolán a ještě se to sem nedoneslo.‘‘
,,Aha. A co tu chtěl ten kurýr?‘‘ otázka míření na Matea.
,,Ten nám to přijel říct.‘‘ Zněla odpověď.
,,A jak si můžeme být jistí, že to není jen past?‘‘
,,Tohle nám posílá Jalsen.‘‘ Řekl Mateo a hodil mi Jalsenův medailon. ,,Stačí ti to jako důkaz?‘‘
,,Dobře. Vyhráli jste. Kdy odjíždíme?‘‘ Ten medailon si schovával do boty, nikdo jiný by ho nenašel.
,,Hned!‘‘ zněla odpověď.
Během pěti minut už jsme byli na cestě do hlavního města v této oblasti. Karlsbad byl lázeňským městem a tudíž zde probíhala převážná část obchodu. Navíc ho nechal založit sám Karel IV.
Během cesty se nám všichni lidé, kteří na nás narazili, obloukem vyhýbali. Neměli cizince dvakrát v lásce.
Černého vlka, který nás celou cestu sledoval, si nikdo z mých společníků nevšiml a já je na něj upozorňovat nechtěl.
Do Karlsbadu jsme dorazili k večeru, a tak se schůzka s místodržícím odložila na zítřek. Sloužící nás zavedli do našich pokojů. Já si příležitost oddělených pokojů nenechal ujít a požádal jsem o společný pokoj s Margaret. Mezi našimi společníky nebylo tajemstvím, co k sobě s Margaret cítíme, ale po většinu akcí jsme si nedovolovali dát naše city najevo, avšak už to ani jeden z nás nemohl vydržet, byl to už měsíc, co jsme měli chvilku, kdy bychom mohli být o samotě.

Den 6.
Ráno si nás všechny nechal místodržící svolat ke společné snídani do velkého sálu. On to vlastně zas tak velký sál nebyl.
,,Dobré ráno. Jsem rád, že jste přijali mé pozvání a chtěl bych se Vám omluvit za nepříjemnosti předešlých dnů.‘‘ Zahájil svou řeč místodržící.
,,Nechte laskavě těch formalit, přejděte k věci!‘‘ obořil se na něj Jalsen dřív, než ho Mateo stačil uklidnit. ,,Co to bylo za lidi?‘‘
,,No tak, Jalsene, trochu zdvořilosti,‘‘ pokáral ho, ,, omluvte jej, prosím. Je trochu výbušnější povahy.‘‘
,,Chápu ho a neomlouvejte se. Ti lidé byli žoldáci najatí mým předchůdcem, aby odstraňovali vše, co bestie napáchala, ale já nad nimi nemám žádnou kontrolu. Mám jisté záznamy o jejich sídle, ale nemohu Vám zaručit jejich pravdivost. Zde je mapa se zakreslením onoho místa.‘‘ Místodržící vytáhl z truhly stočený pergamen a předal jej Mateovi. Ten ho rozvinul.
,,Co je zač to ,,údolí vlků,,?‘‘zněla má otázka po prozkoumání mapy.
,,Já sám Vám o něm moc říci nemohu, jen to, že je opředeno spoustou legend a lidé se mu vyhýbají obloukem. Je to nejpravděpodobnější místo, kde by se mohla bestie ukrývat. A měl bych Vás ještě upozornit na jednu nezvyklost. Místní vlci od dob, kdy se zde zjevila bestie, jeví zvýšenou agresivitu.‘‘
,,Dobrá, máte pro nás ještě něco, pane?‘‘
,,To je asi vše a jestli nepohrdnete malým občerstvením, tak bych mohl zavolat sloužící?‘‘
,,Zajisté nepohrdneme.‘‘ Odpověděl za nás všechny Mateo.
Malým občerstvením byla spíš myšlena malá hostina.
Každý z nás posnídal jen skromně, ale místodržící toho snědl možná i víc než my všichni dohromady.
Tato ,,snídaně“ skončila okolo půl deváté a já si odvedl Margaret stranou od všech.
,,Margaret, prosím tě, pokud tě s námi Mateo pošle, buď na sebe nemírně opatrná, něco se mi na tom všem nezdá. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.‘‘
,,Murtagu, lásko, nemohu dovolit to, aby jsi ty riskoval život a já jen přihlížela.‘‘
,,Ale tohle nebude boj, na který sem tě připravoval, já nevím, co mě tak zneklidňuje, ale je to tak. Tohle je příliš nebezpečný. Vypadá na nejsilnější kus. Ten nezastaví útok tak, aby tě nezranil, jako já.“
,,O tomhle riziku už dávno vím. Budu se ti snažit vyhovět, ale nečekej, že budu jen nečinně přihlížet.‘‘ Vtiskla mi vášnivý polibek, otočila se a odešla k ostatním.
Tak toho jsem se bál.
Neměl jsem náladu s nikým komunikovat, a tak jsem se rozhodl vyrazit do lesa.
Hned na okraji mě uvítal můj nový ,,přítel“. Vlk seděl uprostřed cesty a čekal. Čím víc se vzdálenost mezi námi zmenšovala, tím víc jsem si uvědomoval, jak je velký a mohutný, ale ještě než se má ruka mohla dotknout jeho srsti se otočil a rozeběhl se hlouběji do lesa.
Rychle jsem ho následoval. Po půl kilometru uhnul z hlavní cesty a běžel po vyšlapané stezce od zvěře. Po dvě stě metrech se přede pode mnou objevila menší propadlina a já běžel po římse nad ní.
V tom se ozvaly hlasy vycházející zespod. Zastavil jsem se, podíval se dolů a rychle se přitiskl k zemi. Pode mnou byl malý tábor a v němž čtyři muži. Seděli kolem ohně a o něčem hovořili.
,,Embero má pravdu, Artemisi. Takhle se nám přidělaly zbytečný starosti.‘‘
,,Ticho! To jste takový sračky, že se bojíte pár pitomejch stráží?!‘‘
,,Ne, jen ti chci říct, že jsi nám to zbytečně zkomplikovat. Měli jsme je zabít hned, když byli v tom seníku.‘‘
,,Jste pod mým velením, a tak budete dělat to, co já řeknu!‘‘
Nastala chvíle ticha. Když v tom se do něj jako nůž zabořilo bečení jehněte z druhé strany propadliny.
Všichni přítomní strnuli. Na druhé straně stála děvečka s jehnětem v náruči strnulá tak, že se nedokázala pohnout. Jeden z vrahů si rychle připravil luk a začal nasazovat šíp.
Došlo mi, že pokud nezasáhnu, tak děveččin osud je zpečetěn. Rychle jsem vytáhl jednu ze dvou dýk z nohavice a hodil.
Avšak příliš pozdě. Střelec, ještě než ho má dýka zasáhla, stačil vypustit šíp. Byl to dobrý střelec, a tak dívku zasáhl přímo do hrdla. Zato můj hod stál za zlámanou grešli. Zásah do ramene nebyl ani dobrý, ani hluboký.
Všichni propukli v zmatek. Muž zasažený dýkou upustil luk a zanadával. Jediný, kdo zůstal ledově klidný, byl Artemis. Rychle se otočil mým směrem a rozeběhl se.
Mé šance byly minimální, jelikož jedna dýka mi proti zkušenému šermíři, jakým jistě Artemis byl, už jen kvůli jeho vyrovnanému chování a obezřetnému běhu, zdaleka nestačila. Jedinou nadějí byl úprk.
Těch dvěstě metrů k hlavní silnici se táhlo jako celé kilometry. Artemis, jak jsem byl přesvědčen, za mnou běžel neslyšně stejně jako já a to mi nahánělo tu největší hrůzu. Ohlédnout pro mě bylo v tu chvíli nepřípustné.
Vzdálenost mezi mnou a cestou se neustále zmenšovala a já uslyšel dusot koní.
Moje záchrana. Pomyslel jsem si v tu chvíli, ale pořád to bylo padesát metrů.
Po cestě jel konvoj vojáků s erbem místodržícího. Vyběhl jsem z cesty a tím jim splašil koně. Mým štěstím bylo, že na nich seděli zkušení jezdci, a tak nespadli, jinak by se mnou asi byl ámen. Mužstvo se okamžitě připravilo na střet.
,,Člověče, co blázníte, splašil jste nám koně.‘‘ Obořil se na mě kapitán.
,,Mockrát se vám omlouvám, ale pronásleduje mě tlupa vrahů.‘‘
,,To není možné, v tomhle kraji žádní bandité nejsou.‘‘
,,Věřte mi, zapřísahám se bohu, jsem hostem místodržícího a nelhal bych Vám.‘‘
,, Dobrá, půjdete s námi a jestli lžete, tak vás stihne krutý trest. Hoši, rychle se zformujte a mějte oči na stopkách,“ udílel kapitán spěšně rozkazy, ,,a co se týče vás, vlezte si mezi nás, tam budete v bezpečí.‘‘
,,Děkuju, snad Vám to budu schopen někdy oplatit, pane.‘‘ Poděkoval jsem a uposlechl ho. Nic lepšího jsem si ani přát nemohl.
Na dvůr jsme dorazili po poledni, kapitán šel rychle pro mužstvo a já za svými přáteli, abych jim vylíčil, co se odehrálo.
Po mém stručném vyprávění, které jsem musel zopakovat ještě jednou před místodržícím, si mě Jalsen odvedl stranou.
,,Jak vypadal?‘‘ Vyhrkl na mě.
,,Kdo?‘‘
,,Artemis!‘‘
,,No černý, delší vlasy, hubená postava, ale zas nevypadal na to, že by byl úplně slabej, spíš obratnej,‘‘ zarazil jsem se, ,,proč tě to vlastně zajímá?‘‘
Na odpověď jsem čekal snad celou věčnost.
,,Obávejme se nejhoršího. Artemis byl živoucí legendou mezi zloději, ale z jedné akce se nevrátil a nejspíš ho do týhle doby nikdo neviděl.‘‘
,,Co od něj mám očekávat, zdá se, že nás chce zabít?‘‘
,,Nesmíme dát najevo, že o tom víme a doufat, že tě nepoznali. A jediný, čím jim to můžem zkomplikovat, bude to, že posílíme my dva stráže v domě.‘‘
,,Dobrá.‘‘
,,A pro jistotu o tom nikomu neříkej!‘‘ Zněly Jalsenovy poslední slova a po nich se otočil a odešel.

Před dveřmi do mého pokoje do mě vrazil jakýsi sloužící.
,,Pardon pane, mockrát se Vám omlouvám,‘‘ řekl a spěchal chodbou dál.
Nevěnoval jsem této události větší pozornost a vešel do pokoje.
,,Nějaký sluha ti tu nechal dopis,‘‘ pověděla mi Margaret a podala mi ho do ruky.
Na obalu nebyl žádný podpis, nic, jen čistá obálka. Rozevřel jsem jí a přelétl očima obsah.

Zdravím, Murtagu!
Tímto bych ti chtěl oznámit, pokud neopustíte do zítřejší 12 hodiny tento kraj, tak Vás všechny postupně pozabíjím a myslím, že začnu tou ženou, co je s tebou v pokoji, myslím, že se jmenuje Margaret, a pak budu pokračovat. Tak pokud ti záleží na tvých společnících, odjedete.
Sbohem, Artemis

Bylo to ještě horší, než jsme se s Jalsenem obávali. Znal nás. Největší výhoda, kterou můžete nepříteli poskytnout.
,,Co tam je?‘‘ Zeptala se Margaret.
,,Nic, čím by ses měla znepokojovat. Nepůjdeme se podívat po městě?‘‘ Navrhl jsem.
,,Skvělý nápad.‘‘ Vyskočila z křesla a hned se na mě zavěsila.

Vrátili jsme se se setměním. A já se musel, přes zklamání Margaret, od ní odloučit a šel za Jalsenem.
Ten už hlídal a než jsem ho našel, tak den už definitivně pohltila noc.
,,Ví o nás!‘‘
,,Co? Jak?‘‘ řekl Jalsen nevěřícně.
,,Nevím, ale tohle mi přinesl sluha do pokoje.‘‘ Podal jsem mu dopis.
Jalsen ho přelétl očima a vrátil mi jej.
,,Nevím, jak to zjistil, ale jsme ve značné nevýhodě. Buď ve střehu! Jo, a ještě něco. To nebyl sluha, ale Artemis.‘‘ Nic víc neřekl a zmizel za ohybem chodby.

Den 7.
Noc proběhla v klidu. Na cestu do Vlčího údolí jsme se měli vypravit až odpoledne, a tak jsem čas využil a vyspal se.
Probudila mě Margaret tím, že vešla do pokoje a začala se balit.
,,Ty někam jedeš?‘‘
,,Ano,‘‘ řekla rozjařeně.
,,Ne!‘‘
,,Ale ano, jedu s vámi.‘‘
Tohle Mateovi neodpustím. Věděl, jak jsem nerad, když s námi Margaret jde do nějaké akce, kde není jisté, že se vrátíme všichni v pořádku. O to, aby ji nevyslal na tuhle, jsem ho nejednou prosil.
Toto mě rozčílilo natolik, že jsem už neměl sebemenší chuť spát a šel se připravit na odjezd.
Oběd jsem vynechal úplně. Věděl jsem, že kdybych uviděl Matea, pohádal bych se s ním a to by moc nepomohlo.
Vyjeli jsme hodinu po poledni. Našim cílem byl zájezdní hostinec U dřevěného stolu. Byl posledním na naší cestě k Vlčímu údolí.
Celou cestu neustále pršelo a to nás zpomalilo natolik, že do hostince jsme dorazili až za tmy. Objednali si čtyřlůžkový pokoj. Rozdělení byl až moc velký risk. Společný pokoj byl jediné východisko. Po dlouhé cestě byl spánek skvělý.
Před půlnocí mě vzbudilo pronikavé vytí a já ucítil štiplavý pach kouře. Vyskočil jsem z postele, popadl zbraně, zbudil ostatní a vyběhl z místnosti. Celý lokál byl už v plamenech. A mezi dveřmi stál žhář. Všiml si mě o něco později než já jeho a rozběhl se do tmy. Přeskočil jsem zábradlí a pustil se do pronásledování.
Nebyl zdatný běžec. Ani se nevyznal v lese, dokonce nevěděl, jak se pohybovat ve tmě. Každou chvíli klopýtal a já ho rychle doháněl. Když usoudil, že úprk je zbytečný, otočil se a připravil k boji. Já udělal to samé. Pohyboval jsem se klidně, ale na něm byl znát běh, který právě podstoupil. Chvíli jsme okolo sebe kroužili. Čas hrál proti němu. Měl těžký meč, naproti tomu já lehkou a vyztuženou Katanu. Jeho šance byly mizivé, a proto zaútočil jako první. Jeho výpad byl příliš dlouhý a po vychýlení čepele jeho meče mu trvalo smrtelně dlouho, než se vrátil do střehu. Nechtěl jsem ho mrtvého, a tak mi prozatím stačilo pořezat ho na noze a předloktí. Opět jsme kroužili. Sérií pěti rychlých útoků jsem ho odzbrojil a složil na zem.
Pak se stala věc, kterou jsem v žádném případě nečekal. Než muž dopadl na zem, proletěla jím šipka. Ta mi protrhla oděv a trochu kůže. Muži však přinesla smrt. Ani ve světle měsíce dopadajícím na tuto část lesa jsem nenašel střelce. A protože kdyby mě chtěl zabít, udělal by to dávno, jsem co nejrychleji prohledal muže.
Měl u sebe padesát zlatých, ty jsem vzal, ale co mě zaujalo víc byl medailon, na němž byl vyražen vlk vyjící na měsíc v úplňku. Nespíš znak žoldáků, co se starali o ty napadené bestií, nebo vrahům patřícím k Artemisovi.
Když jsem se vrátil k hostinci, už ho oheň pohltil úplně a ani se ho nikdo nesnažil hasit. Žena hospodského klečela na zemi a ptala se pána Boha proč? Za co ji trestá?
Za tohle nemohl Bůh, ale my. A to jsme věděli všichni. Přistoupil jsem k ní a dal jí do rukou měšec s padesáti zlatými. Žena ho rozevřela a znovu se dala do breku. Tentokrát však štěstím.
,,Jak se Vám mohu odvděčit, pane?‘‘ zeptala se mě, když z ní opadl šok a manžel ji postavil na nohy.
,,Nic po vás nechci, madam, i když něco by se našlo,‘‘ řekl jsem a moji společníci na mě vyvalili oči.
,,Co? Řekněte si cokoli?‘‘ Odpověděl hospodský.
,,Chci po vás, aby jste vybudovali nový hostinec a žili jako dřív.‘‘
,,Toto není žádné přání!‘‘ Oponovala hospodská.
,,Ale je. Je to jediné, co po vás chci, a jedině tím mi uděláte radost.‘‘
Otočil jsem se a vrátil se ke svým společníkům. Zachránili dvě třetiny našeho vybavení, ale co bylo hlavní, osvobodili koně ze stájí. Chyběly pouze nějaké potraviny a část šatstva.
,,Co byl zač ten žhář?‘‘ Zeptal se mě Jalsen.
,,Nevím, ale měl u sebe tohle.‘‘ S těmito slovy jsem mu podal medailon.
,,Nikdy jsem nic takového neviděl.‘‘ Konstatoval Jalsen a nechal medailon kolovat.
Nikomu to však nic neřeklo.
,,Vyjedeme. Za chvíli se stejně se za pár hodin rozední.‘‘ A s těmito slovy mi Eloin vracela medailon.
Jak řekla, tak jsme udělali. Cesta k Vlčímu údolí by nám měla trvat už jen asi hodinu a díky tomu, že přestalo pršet, se jelo o mnoho snáze než včera.

Les zhoustl tak, že koně museli zůstat mimo něj a my je pustili domů. Zde nám byli k ničemu. Díky hustým a téměř neprostupným keřům, nízkým stromkům a jinému porostu. Postupovali jsme mlčky, pomalu a nezastavili ani na jídlo či jiné přestávky. Stromy zastínily dokonce i slunce, tudíž bylo nemožné zjistit kolik je hodin.
Až po odhadem čtyřech hodinách usilovného pochodu začal porost ustupovat. A po další půl hodině se i větve stromů stáhly vysoko do korun. V tomto místě jsme zastavili a odpočinuli si a občerstvili se na cestu.
Další postup už byl o hodně jednodušší, i když zdaleka ne bezpečnější. Ve stínech se cosi pohybovalo. Ale nám neznámého důvody nic nepodnikali. Ve vzduchu byl cítit pach vlků.
Asi po třech hodinách pochodu jsme narazili na malou pevnost. Byla už z části rozbořená, ale u brány hlídkovali dva strážní. Byli jsme tu. Nebylo o tom pochyb. A každý z mých společníků to věděl.
Začal jsem přemýšlet nad tím, jak dostat stráže bez toho, abychom na sebe upozornili. Pláň, přes kterou bychom se měli dostat, neskýtala příliš úkrytů, ale pár se jich najít dalo.
,,Eloin, až ti dá jeden z nás znamení, tak po jednom z těch dvou vystřelíš. Zab ho.‘‘
,,Tak o tom nepochybuj a radši se postarej o toho, co sis vzal na starost ty.‘‘
,,Dobře, budu ti věřit,‘‘ v podstatě tak, jako vždycky, napadlo mě v duchu. ,, Jalsene, ty běž druhou stranou než já, snad se tam jeden nepozorovaně dostane. Počkáme do večera.‘‘

Beze slova jsme vyrazili. Mým cílem byly tři prohlubně a jedno křoví dostatečně blízko k tomu, abych mohl strážného zabít vrhem dýky. O Jalsenovi jsem ztratil přehled hned po prvních pěti minutách, jelikož mě čekala cesta k první prohlubni. Poté k druhé to bylo relativně snadné. Avšak čekal na mě riskantní krok. Třetí prohlubeň ode mne byla vzdálena třicet metrů.
Zrovna když jsem se chystal vyběhnout, vysvitl do tmy signál, jenž mohla vyslat jediná osoba. Jalsen byl dost blízko na to, aby mohl strážce zabít. V naprostém tichu byl šíp letící k svému cíli slyšet, ale strážní toho moc nezmohli. První se skácel pod Eloininým šípem a druhého v rychlém sledu s prvním zabil Jalsen. Bez potíží.
Všichni čtyři jsme stáli před branou, na níž byl uprostřed zobrazen vlk s měsícem v úplňku za zády. Stejný znak jako ten, co u sebe měl žhář, co zapálil hospodu. Bránu musel někdo z druhé strany zajistit a i kdyby ne, tak bychom tuto cestu nezvolili. Bylo by to, jako kdybychom přišli s celým orchestrem. Všichni by si nás všimli.
,,Musíme se rozdělit,‘‘ prolomil ticho Jalsen, ,,ty, Murtagu, s Margaret jdete doprava. Eloin, pojď.‘‘ A oba za okamžik zmizeli za rohem.
Nepříjemný pocit, že tato akce nedopadne dobře, ve mně sílil.
,,Jdeme?‘‘ zeptala se Margaret.
,,Ano. Drž se za mnou.‘‘ Na nic víc jsem se nezmohl. Koncentrace na následující dění musela být úplná. Nyní nešlo jen o můj život.
K rohu pevnosti to bylo sotva tři sta metrů. Zlý pocit ve mně neustále sílil a tak mi protahoval cestu do nekonečna.
Za rohem byla průrva hlídaná dvěma tiše si debatujícími strážci.
,,Počkej tady!‘‘ rozkázal jsem Margaret a nepotlačil úsměv při vědomí, že můj tón hlasu byl stejný jako ten, jímž mi dost často rozkazoval můj bratr Mateo. Nepřipouštěl námitky.
Čím víc se průrva přibližovala, bylo i více slyšet hlasů strážců. Bavili se mě neznámým jazykem, což mě podivilo, jelikož na našich cestách jsme se dostali do různých států, když se tento jazyk silně podobal řečtině, přece to řečtina nebyla.
Déle jsem však poslouchat nemohl. Jeden ze strážců si odešel ulevit. Prošel okolo mě jen asi metr. Ale i na mě se někdy usmálo štěstí a on se otočil na druhou stranu, než jsem stál já. Skvělá příležitost pro rychlou a nečekanou smrt. Má čepel projela muži hrdlem a dříve, než se zhroutil, jsem ho chytil a opřel o zeď pevnosti.
Druhý strážný si mě nevšiml jen díky tomu, že právě rozfoukával malý ohýnek a byl oslepen jeho září. Musel jsem jednat rychle, dokud oslepení ohněm účinkovalo. Dýka proletěla průrvou a zavrtala se strážci do krku. Ten se s chrochtáním skácel do ohně, čímž ho uhasil. To mi nikterak nevadilo.
Margaret netrpělivě vykoukla zpoza rohu, a já na ni mávl, že už může jít. Ještě než ke mně došla, jsem prošacoval muže a vytáhl si dýku. Nález medailonu mě nikterak nepřekvapil. Jinak nic zajímavého.
,,Doufám, že takhle to nepůjde pořád! Nebudu se dívat na to, jak riskuješ život!‘‘ Obořila se na mě okamžitě Margaret.
Neměl jsem co říct. Nenapadlo mě nic jiného, než jí vtisknout polibek. Vždy se mi při setkání s ní vytratila všechna slova, kterými bych jí mohl oponovat.
,,Pojď.‘‘
Proplížili jsme se průrvou a dostali se do malého parku. Nikdo zde nebyl, ale světla z pevnosti nás varovala, že tu nejsme úplně sami.
Pro vstup do pevnosti jsem vybral malá dvířka, kterými se podle mých předpokladů mělo jít do kuchyně. Chvíle odposlechu stačila k tomu, abych zjistil, že v místnosti nikdo není a pohled do klíčové dírky mě o tom ujistil.
Pomalu jsem otevíral dveře tak, aby nezavrzaly. Starý a osvědčený bezpečností systém. Povedlo se.
Místnost měla čtvercový tvar. V rohu byla velká pec, na níž někdo tvrdě spal. Spousta věcí na vaření byla rozvěšena po okolních zdech. A dvoje dveře.
Nechat spáče žít bylo moc velké riziko. Musel zemřít. Katana mu rychle přeťala hrdlo. Ani nevěděl, že umřel. Pro prostého člověka ta nejlepší smrt.
Dveřmi vedoucími na západ jsme pokračovali dál. Opět chvíle odposlechu a průzkum klíčovou dírkou.
Na chodbě byly rozvěšené lampy a spousta dveří. Nedohlédl jsem až na konec, ale i tak mi to stačilo na to, abych objevil stráže hlídající před jedněmi dvoukřídlými dveřmi. Snad povedou na nádvoří.
,,Margaret?‘‘ zašeptal jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Kde sakra je?!
Nikde v místnosti nebyla. Musela použít druhé dveře k tomu, aby… Aby zaútočila na muže. Rychle jsem se opět podíval klíčovou dírkou. Byla vedle nich. Zatím si jí nevšimli, ale byla to jen otázkou času.
Nebylo moc možností a já si vybral. Rozrazil jsem dveře tak, abych upoutal jejich pozornost na sebe. Okamžitě se otočili mým směrem. Margaret neváhala. Vzala svůj krátký meč a zabořila ho jednomu muži hluboko do hrudníku, avšak druhý strážný byl ostřílenější, než jsem se domníval. Okamžitě se po Margaret ohnal sekerou a ta jen tak tak vykryla jeho útok. Stálo ji to však rovnováhu. Než jí muž mohl dostat do úzkých, byl jsem u něho a začal ho zasypávat útoky. Nevydržel dlouho. Po třetí sérii mých útoků mu Margaret pokosila nohy a dorazila ho.
Náš boj však způsobil příliš mnoho hluku... Blížící se kroky nás varovaly, že dost brzo nebudeme sami.
,,Běž! Zdržím je! Pokus se najít Jalsena s Eloin a varuj je! Nechci slyšet žádný námitky!‘‘
Margaret došlo, že já neustoupím a rozběhla se po schodech nahoru. Zatímco já vyšel dvoukřídlými dveřmi ven na nádvoří, kde bylo více prostoru pro boj a manévry. Lavice posloužila jako chvilkové zdržení jejich postupu tím, že zablokovala dveře. Ale dlouho nevydrží. Ještě než se všechno strhlo, tak jsem viděl, jak Margaret běží po balkóně nad nádvořím. Poté už nebyl čas. Lavice povolila a na mě se vrhl první protivník. Příliš zbrklý a tak se stal snadnou obětí Katany. Než jim došlo, že každý sám proti mně nemají šanci, dokázal jsem jich zabít ještě pět... Pak se začali formovat. Napočítal jsem jich ještě deset...
V jedné knize se pravilo, že zkušený bojovník dokáže sám obstát proti dvanácti bojovníkům. Jich bylo šestnáct. A navíc tito, jak jsem brzo poznal, byli dobře vycvičení.
Začali okolo mě kroužit. A jeden z nich udělal chybu. Klopýtl, když přecházel přes schod. Dýka, která byla v pouzdře na ruce, mi jakoby sama vyjela do ruky a já ji instinktivně vrhl. V tu chvíli však na mě zaútočil zezadu jiný bojovník. Odvrátil jsem jeho útok otočkou a vyslal jej pomocí podkopnutí nohou na dalšího nepřítele. Ten s tím nepočítal, a tak za to zaplatil šrámem na boku. Byl vyřazen. Využil jsem vzniklé díry mezi nepřáteli a proklouzl jí z kruhu. Jeden z nich nezareagoval včas na změnu situace a Katana ho potrestala. Než jsem ji však stihl vytáhnout, zaútočil na mě další. A poprvé mě zasáhli. Rána do levé ruky nebyla vážná, ale zpomalila mě a navrch připravila o možnost házet dýky.
Konečně Katana vyklouzla ze soupeřova těla a ten se skácel k zemi. Protivníci posíleni úspěchem svého kamaráda zvýšili své úsilí. A navíc jim přicházely posily. Nyní byly moje šance na úspěch rozmetány. Útoky, jež jsem byl nucen odvracet, stále pokračovaly, a i když Katana byla lehká zbraň, cítil jsem, jak mi docházejí síly. Z nenadání se jeden z mých protivníků objevil za mnou. Nestihl jsem se otočit a on mi svým kopím podlomil kolena. To byl konec. Nepřítel stojící přede mnou se ušklíbl a připravil se na poslední úder. Napřáhl se moc. Má ruka s Katanou vyjela vřed. Rozpárala mu břicho. Protivník se s nevěřícím pohledem skácel.
Rozvířený vzduch za mnou mi napověděl, že hrot kopí směřující mi na krk se přibližuje. Zavřel jsem oči a připravil se na smrt.
Smrtelný výkřik. Nebyl můj. Muž s kopím se na mě skácel probodnut šípem. Rychle jsem otevřel oči.
,,Do háje, nevzdávej to!‘‘ řval na mě Jalsen z druhé strany nádvoří, ,,přišli jsme možná pozdě, ale přece!‘‘ Poté se mi ztratil z očí mezi soupeři. Byla zde také Eloin s Margaret. Změna situace mi dodala nové síly. Blížil se ke mně muž s válečnou sekerou. Ostří jsem se ladně vyhnul a poté ho rozpáral od spodu vzhůru. A opět se pustil do boje. Tato změna překvapila i naše protivníky, kteří nyní bojovali jen sami za sebe a ztratili všechnu organizovanost. Zas tak dobří nebyli.
Po pěti minutách už jich z dvaceti zbylo jen deset. Vítězství bylo daleko, ale dalo se to považovat za úspěch...
Najednou se ozval nelidský řev. Jak jsme mohli zapomenout. Vlkodlak vyčkával, až se dostatečně oslabíme bojem. Nyní seskočil z balkónu a přistál přímo před Margaret. K mému překvapení mu dokázala vzdorovat. Alespoň chvíli. Musel jsem se k ní dostat. Rychle jsem to skoncoval se svým soupeřem a rozběhl se směrem k ní. V běhu se mi však do cesty postavil Dragan.
,,Tak se zase potkáváme, Murtagu.‘‘ řekl dosti pohrdavě.
,,Ale tohle setkání nepřežiješ!‘‘
A s těmito slovy jsem zaútočil. Byl lepší, než se na první pohled zdálo. Útoky přecházely v obranu a zas naopak. Začal jsem pociťovat únavu. Rány na ruce a noze způsobili ztrátu krve, která mě značně zpomalila. Dragan byl zřejmě odpočatý. Když se mi naskytla chvíle odpočinku, zjistil jsem, že z našich nepřátel žije jen Dragan, Artemis bojující s Jalsenem, vlkodlak a muž doprovázející Dragana. Ale můj pohled spočinul na postavě v černém hábitě blížící se k nic netušící Margaret. Dále jsem tuto scénu pozorovat nemohl. Přiletěla na mě další sprška útoků. Nepozornost mi přivodila další zranění na levém předloktí.
Margaretin výkřik mě varoval, že se něco stalo. Ohlédl jsem se. V tu chvíli, jako by se čas zastavil a všichni přestali s bojem. Muž v kápi, kterou mu niný vítr odvál z tváře, byl Mateo. Probodl ze zadu Margaret, která se skácela na dlažbu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem. To nebylo možné. Proč by to dělal? Zoufalost, nenávist a zrada to bylo to jediné, na co jsem v tu chvíli myslel. Nikdo, ani Dragan, mi nemohl zabránit dostat se k ní. Vysmýkl sem mu meč z ruky a jednou ranou mu uťal hlavu. Bezvládné tělo padlo. Rozběhl jsem se ke své milované. Mateo a Vlkodlak se dali na útěk. Poklekl jsem a podepřel jí hlavu. Její oči na mě upřeně zírali. Z rány se řinula krev. Tolik krve, že ani moje umění léčit nemohlo nic udělat.
,,Umírám.‘‘
,,Ne, dneska neumřeš, lásko!‘‘ Zalhal jsem pln zoufalství a beznaděje.
,,Ty víš, že to tak není. Jen mi prosím nelži. Viděla jsem dost raněných, abych věděla, jak na tom sem.‘‘ Rozkašlala se a v ústí začala téct krev: ,,Polib mě!‘‘
Splnil jsem jí její přání. Neschopen cokoliv říct. A na rtech mi ulpěla její krev.
,,Sbohem, Murtagu, lásko.‘‘ Víc už neřekla. Vyprchal z ní život a ruka, kterou jsem doposud svíral, zvláčněla.
Položil jsem ji na zem a naplněn nenávistí ke svému vlastnímu bratrovi jsem se rozběhl ho pronásledovat. Volání Jalsena s Eloin pro mě ztratilo smysl. Jediné, co mě v tuhle chvíli zajímalo, bylo to, abych dohnal vrahy své milované.
U pevnosti byl vlk, který se okamžitě, když mě spatřil, rozběhl k lesu. Po chvíli jsem zjistil, že mě vede. Ale mě docházely síly. Boj, zranění a ztráta krve si vybrali svou daň. Ne, takhle ne. Takhle to nesmí skončit. Nutil jsem se do běhu, ale tělo protestovalo. Nohy se mi začaly podlamovat a okolí potemnělo. Ne, teď ne. Poté jsem upadl do kómatu.

Den 8.
Doufal jsem, že se už nikdy neproberu, prosil o to Boha, aby to všechno byl jen sen, nebo aby mě radši zabil, než abych se probral. Ne, Bůh se nade mnou neslitoval a já se probral bolestí na lůžku.
,,Aspoň, že ty jsi to přežil,‘‘ řekla sklesle Eloin.
,,Co se stalo?‘‘
,,Našli jsme tě s Jalsenem v lese, já tě měla dopravit do hostince a Jalsen se vydal hledat toho vlkodlaka, aby to skoncoval.‘‘
,,Margaret?‘‘
,,Je mi líto.‘‘
,,Ne! Matea jste našli?‘‘
,,Taky ne. Promiň. Ale to není všechno.‘‘
,,Co ještě?‘‘ Nyní už jsem nevěděl, co se ještě horšího mohlo přihodit.
,,Hron. Mateo ho musel zabít. A Jalsen neuspěl.“
Zoufalství už překročilo snesitelnou hranici. Rozbrečel jsem se a Eloin se mě snažila uklidnit. Marně. Dopadlo to hůř, než v těch nejčernějších snech. Můj bratr mi zabil lásku a nejlepšího přítele. Bylo toho na mě moc.
Nakonec se bůh aspoň trochu smiloval a já usnul.

Den 12.
Už jsem se mohl pohybovat, avšak má duše stále trpěla. Rozervána na krvácející kusy se nedala nijak vrátit do původní podoby. S těmito fakty se nešlo jen tak srovnat. Mrtví ovlivňují i živé.
Dnešní den se konal pohřeb. Téměř nikdo se ho nezúčastnil. Nikomu na nás nezáleželo. Nikdo nás neznal. Nikdo neznal vděk. Byl dnem, kdy jsem pohřbil lásku, přítele i bratra. Všechny jsem ztratil v jednu jedinou děsivou noc.
Úřady nás prohlásily za lháře. Bestie byla prý mrtvá dřív, než jsme sem vůbec přijeli.
To byla poslední kapka. Rozhodli jsme se, že tento kraj musíme co nejdříve opustit. Už zítra. Ale já pojedu jinou cestou, než mí přátelé. Vrah mého přítele a mé milované se stále beztrestně pohyboval po okolí. A tak to nemohlo zůstat. Eloin s Jalsenem se vrátí k siru Johnovi, aby mu řekli, co se zde stalo. Možná se ještě někdy potkáme…