Andor.cz - Dračí doupě online

„Solanka,“ zaznělo mi v komunikátoru, když jsem konečně vyladila správnou frekvenci.
„Hydrogensíran,“ odpověděl druhý hlas hádavě.
„Haló?“ ozvala jsem se a hlasy zmlkly, slyšet byl jen šum a praskání. „Petrová, experimentální lingvistika. Přistání hodina dvacet minut, směr severozápad, cíl třináct minut.“
„Helenka,“ ozvalo se unisomo. Do země solanky a hydrogensíranu mnoho žen nelétalo.
„Mgr. Ing. Helena Petrová, Ph.D.,“ nechala jsem zaznít zdvižené obočí.
„Omlouvám se, slečno Ph.D.,“ ozvalo se ihned. „Starší seržant Bukowski, mladší seržant Jirout. Návrat v čase: teď!“
Kyslíková bomba na zádech mě nesnesitelně tížila. V popisu stipendijního programu nebylo ani zmínky po nutnosti dobré kondice.
„To jako proč?“ Let nebyl vrcholem luxusu a další pětadvacítku jsem v kabině trávit nehodlala.
„Blíží se déšť solanky. Silný severní vítr, signál přerušen do deseti minut.“
„Hydrogensíranu,“ vložil se mladší seržant.
„Solanky. Skafandr po tomhle výletu budete moct vyhodit, Helenko.“
„Mgr. Ing. Heleno Petrová, Ph.D.,“ opravila jsem ho. „Helenka teprve až budeme přes vysílačku provozovat sex. Za deset minut si skafandr bohužel sundat nestihnu, moc mě to mrzí, seržante.“
Od lodě jsem byla třicet minut chůze, trvalo mi dlouho, než jsem zprovoznila rádio. Jedna z věcí, kterou má člověk udělat ještě na palubě.
„Helenko, návrat, hned!“
„Mají ve městě útulny pro pocestné?“
„Podejte o tom zprávu, než vás vypípají pryč.“
„Slečno, beze srandy, nebude to solanka, bude to hydrogensíran! Skafandr na to není stavěný!“
Ztlumila jsem rádio a šla rudou krajinou dál, až na blízký obzor, kde stály stupňovité stavby zdejší civilizace. Mgr. Ing. Helena Petrová, Ph.D., průzkumník bojující vědomostmi i osobitým šarmem. Hlasy obou seržantů brzo zmlkly, nikdo tu za jiného neztratí než pár slov; devadesát procent průzkumníků jsou trestanci. Od třicátých let o ně není nouze - tehdy vláda poprvé připustila, že má Země problémy s přelidněností.
„Helenko?“ ozvalo se nedaleko osídlení. Vyšroubovala jsem zvuk, praskání a šum už srozumitelnost téměř odrovnaly. „Je to solanka, vítr dvanáct metrů za sekundu, máte to tam vzápětí!“
Rozeběhla jsem se a už poněkolikáté si zopakovala, že se aklimatizace přeceňuje. K čertu s kyslíkovou bombou! Pootevřeným průzorem v přilbě mi dovnitř zavanul čerstvý vzduch s vůní moře. Málem mě to položilo.
„Helenko,“ odfoukl mi další nesrozumitelná slova ze sluchátek závan větru. Do země zabubnovaly první kapky.
Skočila jsem do první budovy, hliněného kvádru na okraji. Načasování bylo perfektní, vevnitř byla zem ještě mokrá, přestože je roztok ze země odváděn zpátky ke stropu, aby mohl věčně kolovat v cyklu nekonečné sprchy. Cítila jsem sání pod nohami, chodit bylo uvnitř těžší než venku.
Zvenku se ozvalo pískání.
V okamžiku, kdy se rozbubnoval venkovní déšť a vnitřní sprchy ustaly, se ven vyrojili zdejší obyvatelé. Malí rybáci, vzrůstově mi byli do pasu. Na hřbetech se jim skvěly pozůstatky ploutví a podle očí to byly ryby. První kolonizátoři popisovali osidlování jako vánoční trhy - palička a kapři, na které si ukáže, kdokoliv jde kolem. Barvu měli neurčitě hnědavou, ti mladší víc do bíla.
Vzedmul se vítr, ozvalo se další rozčilené pískání.
Byla jsem tady, první, kdo se pokusí domluvit s původními obyvateli planety od dob osídlení.
Badatel.
Diplomat.
Pozemský velvyslanec.
Stipendijní program požadoval své výsledky v podobě interview s rasou, která není ničím zajímavá a která by se nechala dobrovolně vyhubit, nebýt rozšíření meziplanetární smlouvy o ochraně ohrožených živočišných druhů na myslící druhy.
Zapraskaly první výboje statické elektřiny a v tu chvíli se rozjelo divadlo.
Tři téměř černí a skoro určitě nejstarší rybáci zůstali ve středu staveniště a rozjiskřili se víc než Belgie o Vánocích. Ostatní se kolem nich rozprchli do kruhu, někteří blíž, někteří dál. Ti nejsvětlejší občas neudrželi svůj výboj a museli se vrátit, aby navázali spojení znovu, jejich kroky zněly směšně pleskavě do bubnování deště. Městečko se pokrylo pavučinou elektřiny.
Děti se rozprchly kolem, elektřina mezi nimi přeskakovala volně, ještě se ji nenaučili ustálit. Jejich rozhovory musely znít jako při jízdě v autě, s někým řeč začnou, ale dokončí ji s tím, ke komu je vozovka donese.
„Píp píp,“ zapitvořila jsem se na jedno z nich, které zastavilo před vchodem do mého dočasného příbytku.
Rozpískalo se zděšením, překvapením, smíchem, kdo má těm smradům rozumět. Můj dekodér právě lámal jazyk kód za kódem a pořád bez výsledku, komputační lingvistika, do které jsem vkládala velké naděje, zklamala na celé čáře, a kód z přífucké ichtyologie jsem nechala jako poslední. Momentálně program projížděl Osmistero astronauta-settlera, které dozajista nevyzkoušel nikdo dál než ke kódu čtyřicet dva; další z povinností, které se mají provádět na dálku ještě před opuštěním lodi.
Výboj mého mladého přejel několik dětí poblíž a ty se začaly zvědavě rojit kolem. Oči ryb, studené a tupé, zůstávaly upřené na jedno místo bez mrkání a po slizkém těle jim stékaly čůrky solanky.
Oh ne, šupiny vlastně nejsou slizké.
Tohle nemohly být šupiny.
„Píp píp píp,“ pískali si jen tak mimoděk a můj dekodér zoufale chroustal nová data.
V tu chvíli jsem zaslechla hlasy. Z vysílačky; pootevřenou přilbu jsem měla pořád na hlavě, už delší dobu jsem si říkala, že odhození kyslíkové bomby nebyl nejlepší nápad a skafandr jsem si nechala, jinak bych si totiž musela připustit, že jsem absolutní idiot.
Zesílila jsem zvuk, praskání a šum přehlušily bubnování deště, ale hlasy byly skoro srozumitelné.
Zástup dětí na mě nepohnutě koukal a pískal. Kolem nich jiskřilo plazmové inferno.
Jeden z dospělých stojící na přímce stařešinové-já-on-základna je zkontroloval svým výbojem a v tu chvíli se praskání ztratilo docela, z vysílačky jsem zaslechla úryvek hovoru možná o moderních konstrukcích planetárních vznášedel, možná o mých přednostech.
„Bukowski, Jiroute, tady mě máte,“ usmála jsem se pro sebe.
Experimentální lingvistika.
Ukaž, co v tobě je.
Začala jsem na děti gestikulovat všeobecně uznávanými primitivními gesty srozumitelným i homo habilis, jak archeologové již dávno poznali z kostrového dýchánku v lávovém hrobě na úpatí Etny.
Děti poulily oči a vzrušením pípaly mnohem intenzivněji.
Zařvala jsem na ně.
Ani se nepohnuly. Možná ryby nemají uši?
Projela jsem rádiovou stupnici tam a zpět. Několik si jich přešláplo, když zazněly znovu neobyčejně ostře hlasy obou seržantů.
Na nádherné červeni mého skafandru už dávno zaschly bílé skvrny solanky z běhu do úkrytu, když začalo pršet. K čertu s tím.
Vylezla jsem a nejbližšího z rybáků zatlačila o dva kroky stranou, aby byl na přímce se základnou. Jeho pískání se slilo v nepřetržitý tón.
Popadla jsem dalšího, šoupla ho za něj a dalšího za něj, řetězec dětí bez ambicí na kariéru elektrárny, zato slušně sloužící jako anténa.
Pípali všichni a paprsek dospělého rybáka opět zapátral v našem shluku po příčině rozruchu.
Znovu jsem vyladila frekvenci seržantů, stále měli otevřené vysílání i příjem.
„Liza Simpsonová, to byla podle mě hrdinka!“ říkal zrovna jeden z nich se zápalem fanatika. „Saxofon, Magore, saxonon! Kde jsou tomuhle časy...“
„Za co jste vy dva tady?“ otázala jsem se konverzačně a v duchu zajásala, že to funguje.
Rybácké děti se ošily a rozpípaly naplno.
„Slečna Ph.D.!“
„Pro vás Helena, Jiroute.“
„Helenka!“
„Pro vás slečna Ph.D., Bukowski.“
Nastalo ticho, oni čekali, co řeknu já, já, co řeknou oni.
Pískání ustávalo.
„Ve vzduchu je spousta iontového solného roztoku, Helenko, rádio nefunguje!“ ozvali se nakonec oni.
„Program experimentální lingvistiky si už delší dobou pohrává s telepatií, Bukowski. Bacha na mě, vím, co si myslíte!“ zakroutila jsem hlavou a pohlédla na rybácké děti. Stály trpělivě v dešti a trochu se ošívaly, naprosto nedutaly, jen jiskřily a vážně se snažily svoje výboje udržet ve správném směru.
Znovu zapanovalo ticho.
„Tak jo,“ povzdechla jsem si. „Co vy vlastně víte o rybácích?“
Skoro jsem mohla slyšet jejich pokrčení rameny. „Četli jsme brožuru, než jsme sem letěli.“
„Existuje něco kromě ní?“
„Magore?“ zeptal se Bukowski.
„Nemyslím,“ řekl Jirout váhavě. „Záleží na tom?“
„V brožuře je spousta věcí špatně! Byl tady vůbec někdy ten, co to sepisoval?“
„Těžko,“ odpověděl lakonicky Bukowski. „Proč vám na tom záleží, Helenko?“
„Copak bychom o nich neměli vědět co nejvíc? Jejich mentalita, zvyky, vnímání světa! Musí to být úžasné! Neznáme zase tolik civilizací, abychom je mohli jen tak přehlížet!“
„Jsou primitivní, slečno. Co vás na nich zajímá? Lidem k ničemu nejsou. Jsou dobří jako exponát do ZOO nebo opička do cirkusů. Jako perpetuum mobile se neosvědčili pro přílišnou úmrtnost a potřebu solných roztoků.“
Sedla jsem si na zem. Už byla suchá, solanka čekala ve stropě na okamžik, kdy venku přestane pršet a rybáci budou mít potřebu se znovu uchýlit do mokra svých příbytků.
„Tohle není správné,“ pokusila jsem se ještě.
Na druhé straně panovalo ticho.
„Za co tu jste, vy dva?“
Déšť neustával, trvá obvykle desítky hodin až dny, jestli měl alespoň v tomhle autor brožury pravdu.
„Konzumace a přechovávání literatury neschválené estetickou komisí v míře větší než malé,“ odpověděl mi Jirout a signál byl natolik čistý, že jsem mohla postřehnout i sarkasmus v jeho hlase.
„Co u vás našli? Básně pro milenku?“ zavrtěla jsem hlavou. Tohle bývá častý trest.
„Ne.“
„Tak ne,“ pokrčila jsem rameny.
„Co vy, Helenko?“ ozval se Bukowski. „Studentka, co? Tipuju, že nemáte víc jak bakaláře.“
„Trefa. Špatně mi na leteckém vyplnili formulář. Tahle cesta je kvůli diplomce.“
Z druhé strany zazněl smích.
„Kolik vám je, Helenko?“
Na monitoru před sebou měli v tu chvíli moje osobní záznamy z přistání, naprosto bez pochyb. „Dvacet tři. A vám? Znali jste se s Gagarinem?“
„A co máte na sobě?“ ignorovali moji otázku.
Lehla jsem si na zem a zavřela oči. Špatně se mi dýchalo, aklimatizace možná přece jen není tak přeceňovaná, jak jsem si myslela.
„Myslíte tím ten samý model syntetického unisexového spodního prádla, jako nosíte vy, Bukowski? Nebo se ptáte na fakt, že na sobě nemám kyslíkovou bombu a že se začínají objevovat příznaky výškové nemoci?“
„To první,“ zasmál se.
Zavrtěla jsem hlavou a užívala si pocit, že můžu ležet na ploše větší než standardní raketové lůžko nejnižší třídy.
„Helenko, jste v pořádku?“ ozvalo se po chvíli. Bylo to nepříjemně vyrušující, chtělo se mi spát. Na druhou stranu ta slova poněkud utišila pískající mumraj malých rybáků.
„Jasně.“
„Helenko, jste v pořádku?“ ozvalo se znova, najednou v tom ale bylo hodně šumu.
S námahou jsem se zvedla, abych zkontrolovala, jestli se mi nerozprchla anténa. Rybáci stáli vyrovnaní tak, jak jsem je postavila, a ani se nehnuli, tiší jako myšky. Byl na ně připojený jeden dospělý, ten, který je dříve kontroloval, možná on způsoboval ruch?
„Helenko, jste v pořádku?“
„Slečno Ph.D.,“ odpověděla jsem bez obvyklé útočnosti.
„Cože?“ ozvalo se nesmírně slabě za clonou šumu, který panoval ve sluchátkách.
„Slyšíte mě?“ zvýšila jsem hlas a znovu pohledem zkontrolovala rybáky. Ani se nehnuli.
„Helenko, jste v pořádku?“ zazněl znovu Bukowského hlas a za ním slabě, strašně slabě nějaká Jiroutova otázka.
„Co se to děje?“
Všechno bylo stejné jako předtím. Možná se děti unavily; proto se nevyrábí antény z organických látek. Ale jiskřily pořád stejně, kde byl tedy problém?
„Kolik vám je, Helenko?“ zaznělo znovu docela zřetelně.
„Bukowski, jste to vy?“ Nelíbilo se mi, že najednou nevím, na čem jsem. Nepočítala jsem s tím, že to bude jednoduché, když jsem sem jela, a byla jsem na to připravená. Jenže ono to doteď jednoduché bylo a náhlá změna mě mátla.
„Kolik vám je, Helenko? Helenko, jste v pořádku?“
„Bukowski, slyšíte mě?“
„Bukowski, slyšíte mě?“ ozval se mi ve sluchátkách vlastní hlas.
„Tohle není vtipné!“
„Helenko, jste v pořádku?“
Školení o prvním kontaktu s mimozemskou rasou bylo dlouhé a obzvlášť úmorné, ale naprosto k ničemu. Za předpokladu, že seržanti nepouštějí do mikrofonu nahranou smyčku jako žertík, tohle mohl být kontakt. Jenže i přes počet dosud zkontaktovaných civilizací dosud žádná meziplanetárně uznávaná forma postupu ustanovená nebyla. Obvykle setkání probíhalo tak, že lidi přiletěli, většinu původních obyvatel planety povraždili a ti zbylí se pak sakra snažili, aby jim bylo rozumět, když skládali bezpodmínečnou kapitulaci.
U rybáků tenhle postup nefungoval a právě proto teď byli na seznamu ohrožených druhů a jejich maso se stále dalo sehnat na černém trhu za pár šupů.
„Helenko,“ ozval se ve sluchátkách Bukowského hlas.
„Ano?“ Jsem poctěna vaším zájmem, laskavá mimozemská raso. Ráda přistoupím na výměnu informací o našich kulturách a sbratřím se, abychom se mohli lépe poznat. Vaše děti pitvat pro vědecké účely nehodlám, je mi líto, že k tomu už nejednou došlo. No... „Rybáci?“
„Helenko,“ ladil hlas formu, šumu ubývalo. Všimla jsem si, že se na děti připojilo více dospělých.
„Helena Petrová, člověk,“ zkusila jsem napjatě. Z nedostatku kyslíku jsem se pořád cítila trochu otupěle, to byl ale v tuhle chvíli ten poslední problém.
„Helena Petrová, člověk,“ zopakovala sluchátka mým hlasem.
„A, b, c, ĉ, d, e, f, g, ĝ,“ začala jsem jmenovat abecedu esperanta, které se pro styk s neznámými civilizacemi osvědčilo lépe než jakýkoliv přirozený jazyk. Rybáci ji vyslechli až do konce, poslechli si i dvojhlásky a na závěr obligátní „saluton,“ kterým jsem výklad ukončila.
Zreprodukovali ji přesně, i s pozdravem na konci.
Co dál?
Upírala jsem oči na nejbližší dítě, ono upíralo oči na mě. Vážně ošklivá životní forma.
„Saluton.“
„Saluton,“ zopakovala jsem já.
Znovu zapanovalo ticho. Děti začaly pískat, i když méně než předtím.
„Saluton.“
Zatím mi nepřipadalo, že by se tímhle dialogem dalo popsat šedesát stránek diplomové práce. Ovšem kdyby pokračoval ve stejném duchu dál, byla by naděje, že by u něj oponent usnul a obhajoba by byla o to jednodušší.
„Mi nomiĝas Helena Petrová. Kiel vi nomiĝas?“ přešla jsem na další úroveň.
„Mi nomiĝas Helena Petrová. Kiel vi nomiĝas?“ zopakovala mi sluchátka.
„MI nomiĝas Helena Petrová,“ zkusila jsem prosadit intonaci jako komunikační prostředek na meziplanetární úrovni. Pravděpodobně bych byla první, komu by se to povedlo, vůči větné melodii je naprostá většina ostatních ras bolestně nevšímavá. Nejspíš kvůli absolutní odlišnosti stavby komunikačního ústrojí.
„Helenko,“ ozvalo se ze sluchátek. Tohle už je aspoň na tři stránky.
„Kiel vi nomiĝas?“ zkusila jsem znovu.
„Helenko, Bukowski, Jiroute, Magore,“ odpověděla mi sluchátka.
V tu chvíli pípnul dekodér, který bez úspěchu projel celé Osmistero astronauta-settlera a pokročil ke kódu ichtyologů. Těžko může být něco beznadějnějšího než srovnávání pozemské veškeré havěti vodní s rybáky, kteří žijí už pár tisíciletí na souši. V dešti, ale na souši.
„Kiel VI nomiĝas?“ Člověk má intonaci příliš zažitou, než aby se jí snadno vzdával. I lingvista-profík se spoustou falešných titulů.
„Kiel VI nomiĝas?“ Byli by to skvělí žáci, moji řeč reprodukovali naprosto bezchybně.
„MI nomiĝas Helena Petrová. Kiel VI nomiĝas?“ Jeden nikdy neví.
V sluchátkách se opět ozval šum. Dospělý rybák přerušil svoje spojení s dětmi a začlenil se zpět do pavučiny kolem stařešinů.
Sakra.
„Helena Petrová!“ zařvala jsem do mikrofonu zoufale. Děti na mě poulily studené a tupé oči, do kterých jim dopadaly kapky solanky.
„Helenko?“ ozvalo se ze sluchátek náhle zase bez šumu.
„Bukowski,“ povzdechla jsem si.
„Vypadla jsi nám.“ Zněl trochu znepokojeně. „Někdo ti stínil telepatické vlny?“ Tohle už nebylo znepokojení.
„Povídali jsme si s rybáky o tom, jak se jmenuju.“
„Proč? Neoslovovali tě slečno Ph.D.?“
„Jo, právě proto.“
Natáhla jsem se na zem. Venku stále pršelo a můj skafandr byl potažený krustičkou soli. Můj nádherný červený skafandr.
Všechno se vrátilo, otupělost, bolest hlavy, problémy s dýcháním.
„Helenko?“
Chtělo se mi spát. „Co je, Bukowski?“
„Cukr. Jez.“
Cukrové kapsle jsou ve skafandru základní výbavou. „Holduji salmiakovým bombónům. Cukr potažený vrstvičkou soli.“
„Tobě propršela kapsa? A kapsle?“ V Jiroutově hlasu byl jasně slyšitelný údiv.
„Ne.“
Ticho. Jen bubnování solanky na střechu a červenou zem venku.
Myslím, že jsem usnula. Každopádně, když jsem se probudila, déšť ustával a rybácké děti byly pryč.
„Bukowski?“ zkusila jsem pro jistotu.
Ticho.
Síť dospělých rybáků se začala trhat, elektrické výboje slábly. Stařešinové pohasli jako poslední a potom se všichni odkolébali do svých domů.
Ze stropu začala pršet solanka.
Vylezla jsem ven do posledních krůpějí z trhajících se mraků. Ještě před chvílí hemžící se městečko teď zelo prázdnotou.
Ve sluchátkách mi začalo šumět a do toho se ozval nesmírně slabě Bukowského hlas. „Helenko?“
Otočila jsem se k obzoru, odkud jsem přišla. Ještě o kus dál byla základna, kde seděl Bukowski a Jirout. „Neruš mi teď tuhle frekvenci, jdu dělat interview. Ozvete se mi za hodinu?“
Ničemu se nedivil. Tohle je planeta, kde jsou všichni bez zájmu o všechno. „Jasně.“
Vypnul komunikátor nebo přeladil frekvenci, nevím, nastalo ticho vyplněné rádiovým šumem.
„Haló?“ nechala jsem si frekvenci, na které jsme se bavili dříve, i pootevřené hledí přilby. Jasně, ryby nemají uši. Třeba si ale rybáci modifikovali postranní čáru do podobného smyslu, čemuž nenapovídá nic z toho, co se dělo za deště, ale mohlo by to být?
Hliněné stavby, ze kterých bylo městečko postavené, neměly dveře ani okna, jen otvory, kterými bylo vidět dovnitř. Vanula jimi ven vůně bouřky a moře.
„Haló!“
Zamířila jsem ke stavbám uprostřed, do kterých odešli stařešinové. Byly stejně malinké jako všechny ostatní; i jako ta, ve které jsem trávila déšť. Naprosto nedostačující pro život.
Každý měl pro sebe jednu.
Jak se vlastně rybáci množí? V brožuře o tom nebylo nic.
„Haló,“ zastavila jsem se na prahu jedné z nich. Rybák stál uprostřed a na slizkém těle fialově pableskovaly výboje, které se uzemňovaly do stěn.
Ve sluchátkách mi prasklo.
„Saluton, mi nomiĝas Helena Petrová,“ přidržela jsem se starých dobrých frází. Předtím nám to docela šlo, no ne?
„Saluton, mi nomiĝas Ĉarles Bukowski,“ ozvalo se ze sluchátek.
Byl by to jistě úspěch... „Bukowski! Nelez mi na frekvenci!“
Překvapivě se místo něj ozval Jirout. „Petrová, jestli rozšifruješ systém jazyka, jakým komunikují, zabiješ je. Stanou se otroky lidí stejně jako všechny ostatní civilizace! Vážně to chceš udělat - kvůli diplomce?“
Zadívala jsem se na jiskřící bytost před sebou. Rybáka obaleného plazmatem, krásného ve své ošklivosti.
„Lidstvo by mělo navázat kontakt s cizími rasami, Jiroute. Měli bychom poznávat cizí kultury, tak se sami nejvíce naučíme! Vyvíjeli se úplně jinak, v jiných podmínkách! Nejsou zkažení boji a civilizací, je to jako... potkat mistra Zenu uprostřed newyorské stoky! Už nenajdeš tak čistou rasu, jako jsou oni. Můžeme se od nich naučit moudrosti a mírumilovnosti.“
„Zní ti to tak pitomě jako mně, nebo to myslíš vážně?“ zeptal se po chvíli ticha Bukowski.
Strašně jsem v tu chvíli chtěla vejít do domku se solankovou sprchou a podívat se do tváře rybákovi, který ke mně stál zády. Podívat se do studených očí stařešinovi, nejmoudřejšímu, nejstaršímu.
Chtěla jsem se přesvědčit, že má smysl, co říkám, ať to zní jakkoliv pitomě.
„Heleno, nech je být. Když napíšeš skvělou diplomku o komunikaci radiovými vlnami, sjedou se sem badatelé a znovu začnou jatka, až budou pitvat mladé i staré rybáky, aby zjistili, jak můžou živočichové přijímat a vysílat radiový signál. Nakonec je zotročí do vesmírného programu nebo tak něco... nech to být.“
Dívala jsem se na rybáka před sebou, jiskřil pořád stejně a neměnně. Bylo to stejně uklidňující jako dívat se do plamenů ohně, fascinující, hypnotizující.
„Nemůžu se vrátit bez výsledků,“ povzdechla jsem si. Na stipendijní programy se rvaly zástupy lidí, kteří možná neměli tolik peněz na úplatky jako já, ale kteří byli lepší.
„O rybácích se nic neví, Heleno. Autorovi se povedlo napsat do brožury natolik nezajímavé informace, že svět doteď rybáky ignoroval. Nekaž to.“
Chtěla, moc jsem chtěla mluvit s rybákem před sebou, vědět víc o jejich rase a o všem, co se jí týká.
„Nekaž mi to, Helenko.“
Tušila jsem to.
„Něco si do té práce vymyslím, Bukowski, a ty mi to potvrdíš. Svým pravým jménem.“
„Víš, jak se jmenuju?“
„Z brožury.“
V hlasu byl slyšet úsměv. „Tímhle jménem ti to klidně podepíšu.“
Naposledy jsem se podívala na rybáka, nepohnul se, jenom jiskřil tak, jako bude jiskřit celou dobu, co venku nebude pršet.
„Bukowski?“
„Helenko?“
„A co máš na sobě ty?“