Andor.cz - Dračí doupě online

Alethia vyhlédla z okna. Za chvíli vyjde slunce. Starožitné hodiny pověšené na bíle vymalované zdi oznámily pět hodin ráno.
„Zase nový den,“ povzdechla si a položila hlavu na kolena. Alethia měla rovné, hnědé vlasy s jemně rudým nádechem, které jí končily na ramenou. Věděla, po kom je skoro rudovláska. Ranien, její prateta, toho o své sestře navykládala málo, a většinou to špatné, dokázala si ji však představit a Ranien vídala každý den. O jejích rodičích se prateta nezmínila.
I kdyby ano, Alethia by pochybovala o tom, jestli je to pravda. Ranien nelhala, alespoň ne vědomě. O lidech měla hodně zkreslené představy. Alethiu učila také nelhat, jenže ta se držela názoru, že i lež je někdy správná. A kromě toho byla Ranien vyhlášená drbna.
Alethie se blížily čtrnácté narozeniny. Moc se na ně netěšila. Zajímalo ji, co bude potom. Čtrnáctku považovala za jakýsi bod zlomu. Věděla, jakými blbostmi se zabývají její vrstevnice v nedalekém městě Serndel. Doufala, že bude jiná.
Protřela si tmavě modré oči lemované tenkým hnědým obočím a vstala ze starožitné cedrové postele.
Alethia byla velmi hubená. Její prateta jí dávala dávky stravy přiměřené jejímu věku. Alespoň Ranien si myslela, že jsou přiměřené. Většinou to byl špenát, kapusta, rozvařená mrkev a jiné blafy, které Alethia od srdce nesnášela a vzbuzovaly v ní odpor. A navíc Ranien dodržovala přihlouplý denní režim, kde se jedlo pětkrát denně. On by nebyl tak hloupý, kdyby si pratetička neusmyslela, že jindy než ve vymezeném čase se jíst nebude, i kdyby se měl zbořit svět. Horší o to bylo, když ho měla dodržovat jen Alethia. Kolikrát už Ranien před Alethiou něco v jiném čase snědla a tvrdila, že dospělí mají právo porušovat daná pravidla.
Ranien dopoledne pracovala ve městě jako obchodnice. Vracela se na oběd, po kterém šla ihned zpět na odpolední směnu. Vracela se střídavě kolem čtvrté a třetí odpoledne. Když se vrátila, pojedli skromnou svačinu, po které si vždy Ranien Alethiu k sobě přizvala a učila ji až do večeře, která byla obvykle v pět hodin. Po večeři se ještě hodinu nebo dvě věnovaly učení. Většinou honila Ranien Alethiu do postele před osmou.
Když byla Ranien ve městě nebo měla něco důležitého na práci, oznámila Alethie úkoly. Co musí udělat do oběda a co do odpolední svačiny. A toho nebylo zrovna málo.
Alethia měla málo volného času. Ranien byla přísná a dbala na všechno. Ať Alethia udělala drobnou chybku v učení, nebo špatně vymetla, čekalo ji dlouhé únavné kázání o tom, jak nemá úctu k věcem a Ranien a o spoustě jiných věcí, které dívce bořily sebedůvěru. Alethia se mu snažila vyhýbat a tak dělala věci, jak nejlíp dokázala a udělala toho někdy raději i více. Když to však nestihla, docházelo k dalšímu dlouhému kázání o tom, jak je neschopná a velmi pomalá.
Alethia kázání, Ranieniny milované starožitnosti, Ranien samotnou a vše co se ji týkalo, od srdce nenáviděla. Vše, co dělala, jí Ranien věcně vytýkala a den po dni ničila úspěšně Alethiino sebevědomí. Každý den svěřenkyni zasypávala hordou spisovných nadávek.
Alethia už dávno uvažovala o tom, že uteče, ale díky Ranien k tomu nikdy nenašla potřebnou odvahu.
Prateta ji honila z postele už přesně za pět minut čtvrt na šest. Byla velmi dochvilná. Vždy chodila přesně na čas. Nejhorší však bylo, že Ranien strávila každý den dlouhé hodiny před zrcadlem a celý dům měla plný starožitností. Celý život je sbírala. Dokonce měla v patře i dvě místnosti, kam se kvůli jejím starožitnostem nedalo ani dostat. A každý Alethiin svátek nebo narozeniny své svěřenkyni dala jeden velmi starý exemplář ze své sbírky jako dárek.
Díky Ranien byla Alethia k lidem nedůvěřivá. Jediný člověk, komu mohla věřit, byla stařenka, která kdysi bydlela o patro výše. Teď už však byla bohužel mrtvá.
Přesto měla Alethia ve své ložnici jen postel, komodu, skříň a vyřezávaný noční stolek. Ranien neteř nastěhovala do podivně stavěné místnosti. Ze tří stran byla stavěna obdélníkově. Čtvrtá strana byla však zešikmená.
Z oken měla výhled na výběžek lesa, u kterého s pratetou bydlela. Někdy k oknu na šikmé straně přihopsal králík. Dvakrát zahlédla dokonce i mladého srnce. Sledování děje venku byla jedna z věcí, u kterých Alethia utekla každodennímu stejnému životu.
Další dvě okna byla na dvou rovných stěnách. Na poslední, nejdelší, stěně byly dveře, které vedly do zbytku domu.
Přízemí měl dům stavěné z kamene, ale patro bylo celé ze dřeva.
Hodiny na stěně oznámily deset minut po páté hodině a přesně v tu chvíli vtrhla Ranien Alethie do pokoje.
„Jak to, že ještě nejsi ustrojená!?“ vyštěkla na neteř místo pozdravu.
„Promiňte mi, teto,“ omluvila se tiše Alethia. Vzápětí jí došlo, jakou chybu hned po ránu udělala. Ranien nesnášela oslovení teto či prateto. Ihned jí to zkazilo náladu a někdy Alethiu i seřvala. Tvrdila, že je moc mladá na to, aby byla takto oslovována. Alethia se vždy v duchu ušklíbla. Ranien bylo něco přes padesát.
Dalo by se říct, že Ranien byla naštvaná kvůli všemu, co Alethia udělala. Někdy si Alethia myslela, že Ranien nesnáší ji celou. Ale nemohla pochopit, proč se o ní v tom případě stará.
„Kolikrát jsem ti říkala, ať mi neříkáš teto!? Jsem na to ještě moc mladá!“ vyjela Ranien rozzuřeně na neteř.
„Promiňte mi…“ zopakovala Alethia svou omluvu.
„Ne!“ odsekla Ranien popuzeně.
„A-ale proč?“ koktala Alethia naoko ustrašeně. Když byla Ranien ve špatné náladě obvykle to zabralo.
„Jsi velmi neschopná, Alethio. Nic neděláš pořádně. Nejsi schopná ani vstát včas a být připravená. Co si myslíš, že z tebe jednou bude? Já se tady mořím s tvým studiem a ty se mi takto odvděčuješ? To teda ne! Tohle si, holčičko, draze zaplatíš. Okamžitě se obleč. Čekám tě v jídelně… A rychle!“ vyprskla Ranien a zmizela na chodbě.
Ranien se zadívala na Alethiu, která právě přišla do jídelny, a pokračovala: „Mám pro tebe dnešní velmi lehké povinnosti. Potřebuji, abys důkladně uklidila jídelnu a pokoj té staré babky, co bydlela v patře. Už to je potřeba! A to do doby, než se vrátím z práce na oběd.“
No super, to mám hodně co dělat, vzdychla Alethia v duchu.
„Vstaň!“ nařídila Ranien a sama tak udělala. Alethia poslechla a s vrzáním židle vstala také.
„Nevrzej tou židlí! Je stará padesát let! Ještě bys ji mohla poškodit!“ ohnala se Ranien.
Jsi starší, odsekla Alethia v duchu a doposud jemné rysy ve tváři ji ztvrdly.
„Promiňte mi…“ procedila skrz zuby.
Ranien přikývla: „Protentokrát prominu.“
Ještě, aby ne, zakroutila Alethia očima. Zároveň si všimla, že Ranien je už převlečená. Bílou noční košili vystřídaly lehké nachové šaty.
Kdyby mě slyšela, tak bych byla asi už mrtvá, uvědomila si. Častokrát si mluvila jen tak sama pro sebe. Zkracovala si tak dlouhé dny bez společnosti. Jako malá si ještě představovala, že nějaké věci jsou živé. To ji však v sedmi letech přešlo.
„A ať máš vše do oběda hotové!“ rozkázala Ranien.
„Budu se snažit,“ přikývla Alethia lhostejně.
„Ne, budeš se snažit! Uděláš to!“ vyletěla Ranien
„Ano,“ povzdechla Alethia.
„A radostně!“ rozkázala ji tetička.
Co je na tomhle radostného?! Odtušila Alethia Ranien v duchu.
„Jistě,“ řekla a nuceně se usmála. Její hlas však zněl až přespříliš naštvaně. A toho si Ranien nemohla nevšimnout.
Žena se popuzeně zamračila.
„Nashledanou,“ pronesla a vyčkala, až se s ní neteř rozloučí.
„Nashledanou,“ rozloučila se Alethia nepřítomně.
Ranien přikývla. Otočila se na podpatku a odešla z místnosti. Alethia uslyšela bouchnutí hlavních dveří.


„To mám ale super tetičku!“ povzdechla cynicky.
Donesla špinavé nádobí do staromódně zařízené kuchyně a položila ho do dřezu. Vrátila se do jídelny a setřela suchým hadříkem prach. Kromě stolu tu ještě stála ebenová lavice a další starožitná komoda s bohatým vyřezáváním. Oddychla si, když zjistila, že na tapiseriích není tolik prachu, aby ho musela stírat. Vždy jí to totiž vydalo na celé odpoledne a tolik času neměla.
Umyla okna z obou stran a vytřela podlahu tam, kam nezasahoval Ranienin milovaný koberec. Oprášila dveře a umyla mosaznou kliku z obou stran.
Utřela si špinavou ruku čelo a na dlani se jí okamžitě zachytil pot.
„Takže tohle mám,“ usmála se. Chvíli se dívala na svou práci. Otočila se a vyšla z jídelny. Vystoupila do prvního patra a vešla do pokoje, kde ještě před pěti lety bydlela ona stařena. Alethia k ní, dokud žila, chodila a příjemná stařena jí vypravovala legendy, pohádky a různé příběhy plné dobrodružství a kouzel. Vískala ji přitom ve vlasech a hladila ji na levém nadloktí. Alethia totiž měla přesně v tom místě malé černé znamení v podobě okřídlené ještěrky.
Alethia se poškrábala po levém nadloktí a vstoupila do pokoje. Ihned jí obklopily vzpomínky. Neubránila se a začaly jí slzet oči.
Pokoj byl malý, rudo-oranžově vymalovaný. Byl přeplněn různým nábytkem a po zemi se povalovaly různé krabice plné různých šatů a starých knih. Alethia přešla k houpacímu křeslu, na kterém sedávaly, a toužebně přejela rukou po opěradle. Kromě houpacího křesla stála v pokoji i prosklená skříň, na kterou byla stařena obzvláště hrdá, stará dětská postýlka po Alethie a jedna velká postel, ve které stařenka spávala.
„Co tady chce uklízet?“ zeptala se Alethia sama sebe. Kromě krabic tu bylo vše řádně uklizené a srovnané. I haldy knih ve skříni.
„Leda… Ledaže by to chtěla vyházet,“ napadlo ji.
Ale to snad ne, pomyslela si trpce. To by byla škoda. Má tu nádherné knihy. Doufám, že teta nechce, abych je vyházela! Od začátku ji stařenka nenáviděla. Zajímalo by mě, proč tu s ní teda žila. Ale stejně, nejhorší bylo, když stařenka zemřela. Ani jsem nevěděla, jak se jmenuje. Byla jsem smutná a tetička tomu nasadila vrchol. Nemohla jsem jít na pohřeb a ona mě nutila, abych byla šťastná a radovala se, že nám už nepůjde na obtíž!
Je strašně krutá! Jak by se někdo mohl radovat ze smrti?! Leda vrah nebo ona. Já ji tak nenávidím! Ale kašlu na ni! Vezmu nějaké věci k sobě a schovám je tam. Zbytek poklidím, i když vlastně ani není co poklidit! Ať se štve jakkoliv. Nic vyhazovat nebudu! Nemůžu…
Kdyby měla náhodou něco proti, tak jí řeknu, že jsem to prostě nepochopila! Za to mi přeci vynadat nemůže!
Došla ke skříni a pomalu ji otevřela. Vypadlo na ni několik knih ve staré vazbě. Alethia si přečetla jejich názvy na hřbetu knihy.
„…Pohádky… Legendy… Pověsti… Další legendy… Seinira… Temná Seinira… Legenda o Seiniře…“
Alethia nechápavě pobrala knihy do ruky.
„I ona mluvila o nějaké Seiniře. A mám pocit, že jsem slyšela i Ranien. Ale, co to je?!“
Uspořádala si knihy v náručí a odnesla si je do pokoje. Položila je na zem a strčila pod postel.
„Jsou pěkně těžké,“ poznamenala si pro sebe. Vrátila se a vzala další várku.
Když už odnášela čtvrtou náruč, vypadl z jedné knihy jakýsi dopis. Alethia ho sebrala, ale dál si ho nevšímala. Skončil s ostatními knihami pod Alethiinou postelí.
Vrátila se zpět do stařenčina pokoje. Když utírala ze skříně vysoké vrstvy prachu, našla polovinu černého rozpůleného šípu s kovovým hrotem. Když se dotkla hrotu, odloupl se z něj kus zaschlé krve.
„Fuj,“ vyjekla Alethia.
„Ale… Nebyla náhodou zabita šípem? Myslím, že nějaké podobné zvěsti přece jen kolovaly!“ vzpomněla si.
Šíp položila na houpací křeslo. Ale když kolem něho procházela, zmocnil se jí podivný pocit. Vymetla celý pokoj a umyla okno. Vyrovnala krabice k sobě.
Kromě šípu našla ještě kapesní nožík a album s jakýmsi vystouplým kovovým drakem na vrchu. Album neprohlížela, ale chtěla si ho nechat. Přemohla se a zabalila polovinu šípu do kusu hadru. Vzala ho i s albem a nožíkem k sobě do pokoje a strčila pod postel.
S úlevou zjistila, že má ještě necelou hodinu času, než Ranien přijde a má vše hotové.
„Odpoledne udělám něco navíc,“ přislíbila si.
„Takže mám teď volno. Číst se mi zrovna nechce. Mohla bych zajít k řece a vykoupat se!“ napadlo ji. Vzala kbelík se špinavou vodou, který při práci používala a hadr. Vyšla ven. Slunce bylo už vysoko na obloze. Došla k blízkému prameni řeky Adily.
Vymáchala v něm hadr a vylila do něj špinavou vodu. Kbelík opláchla
Otočila se k domu. V dálce uviděla nejasné obrysy blízkého města.
Poté pohlédla na slunce a odhadla, že má ještě přibližně půl hodiny času.
Obrátila se zpět k řece a vysvlékla se z šatů. Skočila do řeky. Studená voda ihned pohltila celé její tělo. Alethia vyplavala nad hladinu a nechala si vlnky klouzat mezi prsty. Potopila se a hledala ve vodě pěkné kamínky. Po dvaceti minutách jich už měla celkem slušnou kupičku.
„Asi bych měla už jít,“ povzdechla si. Naposledy se potopila. Když vyplavala nad hladinu, vyškrábala se na břeh. Rychle na sebe hodila šaty a popadla kbelík s hadrem.
Zrovna, když vyšla směrem k domu, uslyšela dusot koňských kopyt. Několik metrů před sebou uviděla po prašné cestě přijíždět jezdce na černém koni. Díval se na opačnou stranu a tak si jí nevšiml. Měl černé brnění a stejně černou přilbu. Alethia se zadívala na znak, který se skvěl na hrudi jeho brnění. Chvíli trvalo, než ho rozeznala. Vypadal jako rozpůlený šíp v podivném kruhu, připomínajícím lebku.
Alethia se zachvěla.