Andor.cz - Dračí doupě online

„Lyriale!“ zvolala matka a já jsem se otočila po jejím hlase. Usmívala se, ale já jsem si přesto všimla, že její půvabný obličej je plný vrásek starosti a smutku. Rychle jsem se zvedla ze země a utíkala k ní. Rozpřáhla náruč, abych se v ní mohla schoulit, a sotva jsem doběhla do jejích jemných rukou, sevřela je kolem mě a kolébala mě, jako to dělávala vždycky, když ji přepadl smutek. Zpívala mi mou oblíbenou elfskou píseň o zelených loukách, zurčících potůčcích a mracích průsvitných jako pavučina. O Slunci, které na nás shlíží a opatruje naše nesmrtelné duše, a také o měsíci, který dodává tajemnou krásu naší bledé pleti. S lehkým povzdechnutím uspokojení jsem přivřela víčka a na nich si malovala obrazy krajiny, kterou jsem nikdy nespatřila. Krajiny, ze které pocházela moje matka, o které často snívala, kam se nemohla vrátit.
První vzpomínka, kterou jsem nosím ve své duši, je na slzy mojí matky. Netuším, kolik let mi mohlo být, možná jsem byla ještě příliš malá, ale něžný dotek jejích překvapivě teplých slz jako kdyby na mé kůži přetrval i za ty roky. Dřív jsem nechápala, proč moje maminka tolik pláče, protože já jsem s ní byla šťastná. Ani jsem se nikdy nedivila, proč s námi není můj otec, proč nás nenavštěvuje nikdo z matčiny nebo otcovy rodiny, ale proč k nám chodí jenom jedna osoba, překrásná a moudrá Ariné. Můj domov se mi líbil, přestože naše malinká chaloupka byla žalostně vetchá. V létě jsem spávala na mechu a v zimě jsem se tulila k matčině tělu. Nikdy mi nechyběli kamarádi, měla jsem jich v lese spousty. Ptáky, laňky, srnečky, lišky, veverky... A nikdy mi nepřišlo divné, že bych se měla přátelit s lidmi. Nebo lépe, s elfy. Naše chaloupka byla daleko od země elfů a, jak už jsem podotkla, nikdo kromě Ariné k nám nechodil.
Jednoho letního dne, bylo mi přesně deset let, mě sluneční paprsky probudily rozverných šimráním. Zvedla jsem se smíchem hlavu a rozhlížela se kolem. Les byl najednou překvapivě tichý a já jsem poprvé v životě pocítila strach. Zvedla jsem se a hledala matku. Marně. Uběhl celý den a já ho proplakala. Slzy se vsakovaly do země, moje vzlyky se nesly vzduchem až za obzor, ale maminka nepřicházela. Vyčerpáním jsem usnula u chaloupky, opřená o stěnu, nohy zabořené do trávy, oblečení smáčené pláčem. Probudila mě stříbrná záře, která se rozlévala všude kolem. Chvilku mi trvalo, než jsem zaostřila, ale sotva se mi to podařilo, moje dětské srdce klopýtlo a na pár okamžiků se zastavilo. Ohromeně jsem vydechla. Byla tam. Moje maminka. Krásná, krásnější, než jsem ji dosud kdy viděla, tvář jemnou a mladistvou, bez jakékoli známky strastí nebo smutku. Usmívala se a přišla ke mně. Jemně mě pohladila po vlasech a po tváři jí přeběhl stín lítosti.
„Moje milovaná, moje holčičko, nerada tě opouštím, ale nastal můj čas. Musím opustit tento svět, ve kterém jsem poznala tolik bolesti, tolik zklamání. Nechť máš v životě víc štěstí a lásky, než jsem měla já.“ Řekla tiše líbezným, lehkým hlasem, hlasem plným lásky i smutku, naděje a vroucího citu.
Ještě jednou mě pohladila, a pak zmizela.
Probudil mě až neznámý, ale přesto velice jemný dotyk. Otevřela jsem oči, potěšená, že je maminka tady, s přesvědčením, že se mi jenom zdálo, že mě opouští. Ale bylo to Ariné. Dívala se na mě láskyplně a soucitně zároveň, až se moje malé srdíčko uvnitř hrudi sevřelo a z očí mi spadly hořké slzy.
“Vstávej, Lyriale, je čas říct ti, odkud pocházíš.“ Vykulila jsem oči a zmateně se na ni dívala. Usmála se.
„Tvoje matka, Daidré, bývala oblíbenou a moudrou dcerou vůdce Elfů ze Slunečního lesa. Jednou při procházce v lese potkala muže. Byl nádherný, moudrý a velice milý, a tvoje matka se do něj zamilovala. Scházela se s ním každý den, jejich přátelství postupně přerostlo v nekonečně silnou a hlubokou lásku...“ Její oči potemněly, jak se vracela vzpomínkami do té doby. Její hlas byl nabitý úctou a věrností. Pak se jí do očí vkradl stín zármutku.
„Jednoho dne zjistila, že v jejím lůně zraje život. A, co bylo horší, její otec to zjistil také. Vyhnal ji z domu, zavrhl ji, protože její dítě bylo plodem lásky elfky a člověka. To bylo proti všem pravidlům. Nic nepomohlo, že jeho žena prosila na kolenou, Daidré musela pryč. Ponížená a zavrhnutá chtěla se jít k muži, kterého z celého srdce milovala. Ale toho její otec vykázal z lesa, a tak nevěděla, kam jít. Pak se usadila tady a tys přišla na svět. Od první chvíle tě matka milovala víc, než cokoli jiného na světě. Ale život, který zvolila, jí nedopřál tolik času, kolik chtěla. Měla tebe, ale neměla už nikdy vidět tvého otce. Je mi to líto. Její čas se naplnil. A, bohužel, ty zde již zůstat nemůžeš.“ Pohlédla na mě a v koutku očí se jí zatřpytily slzy.
„Dokud Daidré žila, její otec se neodvážil jí nebo tobě ublížit. Pořád to byla jeho dcera. Ale teď, když je pryč, musíš odejít i ty. Není tu pro tebe už bezpečno.“
Dívala jsem se na ni, neschopná slova. Ticho se rozprostřelo všude kolem nás, žádná zvěr nevydala hlásky, ani vítr se neodvážil vanout. Tíživá bolest dopadala na má dětská bedra a tlačila mě víc a víc ke stěně chaloupky. V mysli mi vibrovala jenom slova: je pryč, je pryč.
Ariné mi pomohla sbalit těch pár věcí, které jsem měla, a doprovodila mě až na konec lesa. Tam si mě otočila k sobě.
„Jdi, dítě, najdi svého otce. Ať tě opatruje síla přírody. Nevracej se.“ Pak se sklonila a teplými rty mě políbila na obě tváře. Když se odtáhla, cítila jsem, že mám líce mokré. Slzy kanuly z jejích očí a pálení mých prozradilo, že i já jsem se rozplakala. Pak se Ariné otočila a byla pryč dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Putovala jsem sama, smutná a bezbranná, celých šest let. První dny byly plné strachu a pláče. Otáčela jsem se po každých deseti metrech, v krku knedlík, bála jsem se, že matčin otec vyšle někoho, aby mě našel. Ale po pár dnech jsem zjistila, že mě nikdo nesleduje, přestože jsem často cítila pohled neviditelných bytostí, který se mi zabodával přímo mezi lopatky. Ale můj strach časem otupěl a nakonec zmizel úplně, kdesi v hlubinách mého mladého, zraněného srdce. Spávala jsem, kde se dalo. Na mechu, v krmelcích, v kapradí, v poli. Čas od času jsem narazila na osamělé stavení, ve kterém žili lidé. Většinou mi poskytli jídlo a nocleh za to, že jsem jim druhý den ráno pomohla se zvířaty nebo s úrodou. A tak jsem putovala a putovala a byla jsem už daleko od rodné chaloupky, až sem jednoho dne konečně dorazila do malé vesničky u velikého, rozlehlého jezera. Došla jsem hned k první chaloupce a váhavě zaťukala na dveře. Muž, který mi otevřel, byl postarší, s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami, s temně zelenýma očima a jemně vykrojenými rty. Nedokázala jsem odhadnout, kolik je mu let, jeho tvář působila dojmem člověka, který zažil hodně utrpení. Vlasy měl v barvě medu a já jsem věděla, že na slunci se mu třpytí jako karamel. Překvapeně jsem rozšířila oči a on také. Tvář, na kterou jsem se dívala byla až bolestně podobná tváři, kterou jsem vídávala na hladině řek, potůčků a lesních jezírek. Byla to moje tvář. Beze slova ustoupil do chalupy a pokynul mi, abych ho následovala.
Místnost, do které jsem vešla, byla veliká, stěny byly dřevěné, stejně jako podlaha. Vlevo vzadu se skoro přes půl zdi tyčila obrovská pec, jejíž vrcholek byl pokrytý kožešinami. Uvnitř tiše plápolal oheň a sem tam se občas ozval silnější praskot, jak plameny narazily na pryskyřici. Vpravo od pece stála veliká prosklená skříň a ještě vedle skříně byla menší komoda. Uprostřed místnosti stál masivní dřevěný stůl v barvě noci a kolem něj bylo rozestavěno šest bytelných židlí. Pod okny vpravo od dveří stála lavice a na druhé straně dva bytelné sudy. Ucítila jsem zvláštní, neznámou vůni, a pohled se mi stočil k peci. Na kamnech stál veliký, trošku otlučený hrnec, poklička na něm tančila jako baletka, a stoupala z něm bílo-modrá pára, která celou místnost zahalila do té zvláštní, lákavé vůně. Muž, otec, mi, stále mlčky, odsunul jednu židli a pokynul mi, ať si sednu. Uposlechla jsem a zvědavě těkala očima po stěnách, ověšených rozličnými předměty. Některé, jako cedník nebo vařečku, jsem rozeznávala, jiné ne. Také tam viselo hodně různých obrázků. Můj pohled nakonec upoutal jeden konkrétní, visící přímo nad lavicí. Omámeně jsem se zvedla ze židle a přiblížila se tak blízko, jak jen mi to lavice dovolovala. Mlčky jsem zvedla ruku a zastavila prsty kousek od obrázku. Ve vzduchu jsem pečlivě objížděla kontury obličeje, výrazné lícní kosti, nízké bledé čelo, hluboké, tmavě šedé oči, klenuté obočí, nesouměrné, ale přesto nádherné rty barvy čajové růže, malý, trošku zdvižený nos. A vlasy, které byly delší, než mohl obrázek ukázat, vlasy temné jako závoj noci a přesto jemné jako mech, voňavé jako lesní jahody, hebké jako pavučina.
„Maloval jsem to po paměti,“ ozvalo se za mými zády tak nečekaně, že jsem nadskočila úlekem. Neslyšela jsem, že ke mně přišel, byla jsem až příliš ponořená do své vzpomínky.
„Je to dokonalé,“ špitla jsem smutně a otočila se. Dlouze jsme se jeden na druhého dívali, nevěděli jsme, co říct, až nakonec otec prolomil mlčení a pokývl hlavou ke stolu.
„Vsadil bych se, že máš hlad.“ Otočil se a zamířil k jedné z židlí. Následovala jsem ho.
Na stole byly dva dřevěné talíře a dva pohárky. Také na něm stál ten veliký hrnec a vůně, která se z něj linula, byla ještě intenzivnější. Otec zvedl pokličku a nalil mi plný talíř tmavé tekutiny. Sotva přede mě talíř postavil, všimla jsem si, že je ta tekutina zvláštně hustá a že jsou v ní i kousky masa a brambor.
„Bramborový guláš.“ Usmál se, když viděl, jak si jídlo se zájmem prohlížím. Podstrčil mi ošatku s chlebem a já si váhavě vzala jeden krajíc. Zvedla jsem oči, ale on se na mě povzbudivě usmíval. Zabořila jsem lžíci do jídla a ochutnala první sousto. Bylo to výborné.

Dojedli jsme v tichosti. Otec sklidil ze stolu a dolil mi do pohárku vodu.
„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekl nakonec. Přikývla jsem. Pořád se na mě zkoumavě díval, ale nebylo mi to nepříjemné. Také jsem si prohlížela jeho tvář, pečlivěji, než prve, když jsem ho viděla ve dveřích. Najednou mi vrásky nepřišly tak hluboké. Obličej měl trochu protáhlý a čelo vyšší. Oči velké, hluboké, a jak se na mě díval, byly plné života. Rty měl menší, souměrné, trochu nevýrazné a bledšího odstínu, než bývá obvyklé. Nos měl větší, ale ne moc. Hodil se k té tváři. Jak jsem ho pozorovala, viděla jsem hned, v čem je naše tvář stejná a v čem se liší. I přesto, že už byl o dobrých 17 let straší, než když se potkal s matkou, chápala jsem, co ji na něm muselo přitahovat. Byl krásný. Byl si dobře vědom mého zkoumavého pohledu, a tak jenom nehybně seděl a nechal mě, abych si ho pořádně prohlédla.
Když už jsem byla dostatečně uspokojená se svým zkoumáním, složila jsem ruce pod bradu.
„Tak jsem tě našla,“ řekla jsem vesele. Usmál se.
„Vždycky jsem si tě představoval nějak takhle. Jsi krásná. Jako ona.“ Kývl hlavou zpět k obrázku maminky.
„Hledala jsem tě tak dlouho,“ prozradila jsem po další odmlce. „Nevěděla jsem, kam mám jít, ani jsem nevěděla, jestli tě vůbec najdu. Maminka odešla.“ Vzpomínka na ten den udeřila silněji, než jsem očekávala. Z oka mi spadla jedna jediná slza, ve které byla ale všechna moje bezmoc, bolest a vyčerpání. Nic neříkal. Potom položil ruku na stůl a opatrně mi setřel slzu z tváře.
„Myslel jsem si, že jednou odejde. Věděl jsem, že jednou přijdeš. Ale přesto, přál jsem si ještě jednou v životě ji vidět,“ připustil smutně. Na chvíli jeho oči zastřela jakási záclona mlhy a já věděla, že vzpomíná. Nechala jsem ho. Pak se znovu usmál a jeho oči zase nabyly života.
„Ale teď mám tebe.“ Přikývla jsem.
Otec vstal a vedl mě pryč z kuchyně. Kromě vchodu zde byly ještě jedny dveře. Když je otevřel, ocitli jsme se v malé chodbičce. Byla tmavá a na stěně se mihotal jediný plamínek světla, který vydávala veliká svíce. Světlo bylo temné a působilo v chodbičce zvláštně zlověstně. Chodba byla překvapivě krátká a kromě svíce v ní nebylo nic. Tedy, nic kromě velikého, masivního schodiště. Stoupali jsme nahoru, dřevo pod našimi těly naléhavě naříkalo. Byla jsem ráda, když jsme vystoupali až nahoru, kde byla další chodba. Tahle byla ale světlejší, bylo v ní okno. Paprsky sem dopadaly pouze lehce, protože nedokázaly pořádně proniknout skrz prašnou clonu, kterou byly obalené okenní tabulky. Byly tam dvoje dveře. Otec otevřel jedny a já se ocitla na prahu malého, ale útulného pokojíku.
Skoro celý pokoj zabírala veliká postel z masivního dřeva barvy žita. Stejnou barvu mělo jak obložení, tak prkna, ležící na zemi. Pod oknem byla také malinká komoda a u postele kožešina. Z pokoje vedla jedna menší dvířka, za kterými se skrývala malá koupelnička se zrcadlem. Překvapeně jsem si pokoj prohlížela, něžně jsem se dotýkala stěn, postele, komody i dveří, v koupelně jsem se dotkla porcelánového umývadla a přejela prsty dřevěný rám zašedlého zrcadla. V odrazu jsem viděla otcův obličej, napjatý očekáváním. Usmála jsem se. Uvolnil se.
„Tohle je pro tebe. Tvůj pokoj.“
„To je krása, děkuji. Nikdy jsem neměla...“ odmlčela jsem se. Přikývl na znamení, že ví, co jsem chtěla říct.
„Ode dneška je to tedy tvoje království. Můj pokoj je naproti přes chodbu,“ podotkl. Vděčně jsem se usmála.
„Ještě jednou děkuji. Moc to pro mě znamená,“ přiznala jsem. Znovu se usmál, ale neřekl nic.
Potom mi ještě ukázal svou dílnu, pracoval jako kovář, a já jsem obdivovala meče a sekyry, které měl pověšené na stěně kovárny. V pilinách jsem si všimla zatoulané podkovy a zvedla ji ze země.
„Mohla bych si ji nechat?“ zeptala jsem se a okouzleně sledovala ten jemný tvar, dokonale souměrný, vnímala jsem chlad a tíhu železa, které mě zvláštním způsobem uklidňovaly.
„Samozřejmě,“ řekl. Pak mi ukázal i svého koně. Hned jsme si padli do oka. Hladila jsem jemnou hřívu, přejížděla jsem rukama po světlé srsti, pak jsem si položila hlavu na koňův krk a zpívala mu elfskou píseň, kterou mě naučila maminka. Otec tiše stál kousek ode mě, a když jsem dozpívala a otočila se na něj, měl na tvářích stopy pláče. Pustila jsem koně a přistoupila k němu. Pomalým pohybem jsem mu usušila tváře a objala ho. Zabořil mi obličej do vlasů.
„Už se nemusíš ničeho bát. Už jsem tady. Neopustím tě,“ řekla jsem. Jeho objetí zesílilo. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale když jsme se konečně pustili, byla už venku tma, po zemi se občas táhly vysoké stíny a třepotalo se na ní světlo loučí. Doprovodil mě k mému pokoji, dal mi váhavý polibek na tvář a zmizel ve svém pokoji. Otevřela jsem dveře a zmožená jsem se natáhla na postel. Přitáhla jsem si hřejivou pokrývku až ke bradě a během pár sekund jsem byla unášena proudem spánku.

Dnes jsou tomu přesně tři roky, co jsem přišla k otci. Hned druhý den ráno mě představil všem lidem ve vesničce, nebylo jich tolik, a byl pyšný, jak má krásnou dceru. Já jsem se ujala domu. Vyleštila jsem zrcadlo, umyla okno v chodbičce a do té menší, temnější a zlověstné jsem dávala každé dva dny vázu s čerstvými květinami. Život plynul a já se cítila šťastná. Tatínek mě naučil střílet z luku, jezdit na koni, používat meč, štípat dříví, ženy z vesnice mě učily vařit, šít, vyšívat, chodila jsem pomáhat sousedům sklízet pole, trhat jablka, hrušky, švestky a třešně, v létě sbírat borůvky, lesní jahody a houby. Byly to krásné tři roky, prostoupené láskou, sluncem a pohodou. Každý večer jsme si s otcem povídali, vyprávěl mi, co dělal od chvíle, kdy ho můj děd zahnal, já jsem vyprávěla o matce, o přírodě, o svém putování. Před spaním jsme se vždycky chvíli dívali na matčin obrázek a doufali, že ať je kdekoli, vidí, že jsme spolu a že jsme šťastní. Jen jedinou věc nikdo nevěděl – totiž to, že nejsem tak úplně člověk. Svoje dlouhé, medově zlaté vlasy jsem nosila stále tak, aby nebyly vidět moje elfské uši.
Hodně chlapců z vesnice se o mě začalo zajímat víc, než jsem byla zvyklá a uváděli mě tím do rozpaků. Já jsem ani jednoho z nich nevnímala jinak, než jako bratra nebo přítele. Odmítala jsem jejich dárky, většinou květiny nebo ovoce, protože jsem v nich nechtěla vzbudit pocit, že bych snad chtěla, aby mezi námi vzniklo hlubší pouto. Občas, když už jsem nemohla ten tlak unést, jsem se vypravila do nedalekého lesa a lehala si na mech, nechala si čechrat vlasy vánkem a šimrat se na kůži slunečními paprsky. Čas plynul pomalu a zároveň až bolestně rychle a já jsem si sama uvědomila, že se ode mě očekává, že se jednou vdám a budu mít svou vlastní rodinu, muže, o kterého se budu starat, děti, které budu vychovávat. Nedokázala jsem si představit jiný život, než ten, který jsem měla s tatínkem. Jednou jsem o tom přemýšlela za hluboké úplňkové letní noci. Ležela jsem na vyhřátém placatém kameni a pozorovala měsíční svit a hvězdy. K mému nosu dolétaly vůně obilí, spadaného jehličí, vody i samotné noci. V mém srdci se rozlehl příjemný pocit – mír, klid. Ale věci se měly změnit...

„Už jdu!“ křiknu, když od dveří ozve druhé, netrpělivé zaklepání. Odložím rozešitou vestu na lavici vedle sebe, hbitě vyskočím, a jdu otevřít. Za dveřmi stojí mladý, urostlý muž.
„Co si přejete?“ zeptám se mile, ale přesto trochu ostražitě.
„Můj kůň ztratil podkovu, potřebuji, aby se mi na to otec podíval,“ řekne upřímně a zvědavě si mě prohlíží. Překvapením rozšířím oči.
„Ale tatínek tu teď není,“ řeknu nakonec. Posmutní.
„To je škoda. Ale to nevadí, stejně se teď nikam nechystám.“ Váhavě se usměje.
„Tak já mu řeknu, že jste ho tady hledal...?“ nabídnu.
„Jistě, to by bylo hezké. Tak mu to řekněte, že jsem tu byl. Jmenuji se Nathaniel,“ řekne vesele a dřív, než se stihnu rozloučit, zmizí. Zavřu zaraženě dveře a vrátím se k šití. Jak jehla protkává lehkou látku, něco v mé mysli zapadne tam, kam má. Nathaniel! pomyslím si překvapeně. Vzpomínám si, jak se syn zdejšího hospodského rozhodl, že pojede do světa, aby nasbíral zkušenosti. Bylo to jenom chvilku poté, co jsem sem přišla. Hodně se změnil, za ty skoro tři roky. Znovu na mě dopadne neúprosnost času. Tolik se toho mění... Povzdychnu si.
„Jsem doma!“ ozve se silný hlas. Usměju se a znovu odložím šití. Na kamnech už čeká jídlo, které jsem tatínkovi uvařila. Zatímco nesu na stůl, jde se nahoru opláchnout. Voní ohněm a kovem, jako vždycky. Miluju tu vůni. Dnes byl pomoct ve vedlejší vesnici. Přijde domu, sotva nandám jídlo na talíře. Usadí se a hladově se pustí do jídla, aniž by na mě čekal.
„Hledal tě tu Nathaniel, syn naše hospodského,“ řeknu, když dojí. Překvapeně zvedne obočí.
„Už se vrátil z cest?“
„Ano, už to tak vypadá,“ usměju se a seberu ze stolu.
„A co chtěl? Okovat koně?“ Místo odpovědi jenom přikývnu.
„Snad to počká do zítra,“ říká tiše a já vím, že to není myšleno pro mě, ale jen jenom pro něj.
„Chtěl jsem dneska zajít do hospody,“ oznámí mi.
„Jistě, jen jdi. Já se možná půjdu projít, celý den jsem tu seděla a šila.“ Kývnu hlavou k rozešité vestě.
„Víš, že to dělat nemusíš...“ namítne chabě. Ví, že ho vždycky odbudu. Dělám to ráda. Dnes ale nic neřeknu, jen myji nádobí a suché pak dávám zpátky na své místo. Když skončím a otočím se, je už pryč. Ani jsem nepostřehla, že už odešel. Tiše dojdu ke dveřím a vyrazím ke svému oblíbenému kameni.
Dnes byl mimořádně teplý den, a tak se se slastným pocitem natáhnu. Vlasy se mi rozpadnou po kameni jako sluneční paprsky. Prsty pomalu, opatrně přejíždím po hladké struktuře kamene, cítím každý, byť sebemenší záhyb, pak ruce rozpažím a dotknu se vysoké trávy, která kamen obklopuje a můj pohyb pokračuje, stébla hladí moje ruce od prstů až po zápěstí, šimrá a uklidňuje zároveň. Ještě víc zvednu ruce, skoro až do upažení a očekávám, že pocítím jemné kvítky kopretin, které tu rostou. Místo toho ale narazím na něco tvrdého, ale teplého a překvapivě poddajného. Stále se zavřenýma očima bříšky prstů zvědavě koumám, co nového tu je. A po chvíli mi to dojde. Rychle otevřu oči a ustrašeně se posadím. Kousek ode mě se usmívá pár bledě modrých očí.
„Myslel jsem, že o tomhle místě vím jenom já.“ Úsměv odkryje dvě řady jiskřivých zubů. Do mých očí se dere panika. Musel vidět moje uši, musí mu být jasné, že jsem půlelf. Rukama si obejmu hruď, jako kdybych se chtěla chránit. Zarazí se.
„Mě se nemusíš bát, vždyť už jsi mě viděla,“ řekne zmateně. Vidím v těch očích upřímnost, tak se uvolním s nechám ruce spadnout na stehna.
„Vyděsil jsi mě,“ vydechnu tiše. Zasměje se.
„Chodil jsem se už jako malý kluk,“ vysvětlí na svou obranu. Rozhlédne se kolem.
„Tady bylo místo, kde jsem se nemusel schovávat. Tady jsem bojoval s draky, zachraňoval princezny, porážel zlé čaroděje... Však víš, dětské hry.“ Znovu se usměje. Stydím se přiznat, že nevím. Moje maminka mi nikdy nevyprávěla ty fantastické příběhy, které slyším vyprávět tady. Moje dětské hry byly se zvířaty, s přírodou, a pak, když jsem putovala, jsem na hry ani nepomyslela. Tak se jenom váhavě usměju.
„Nenapadlo mě, že by sem někdo chodil,“ podotkne. Pokrčím rameny.
„Je to místo, kde se nemusím schovávat,“ řeknu jednoduše a cítím, jak mi pár pramenů spadlo z uší dolů. Chvilku se na ně dívá, a pak se trochu přiblíží, zvedne ruce, jemně jimi zajede pod moje vlasy a přehodí mi je dopředu.
„Takhle je ti to asi příjemnější, viď?“ znovu se usměje. Nechápavě se na něj podívám.
„Copak tobě nevadí, že nejsem... jako vy?“ zeptám se zvědavě. Zavrtí hlavou.
„Ne, mně to nevadí, na cestách jsem potkal spoustu zajímavých bytostí, i elfy, hobity, mágy a čaroděje. Já nejsem tak úzkoprsý jako někteří ostatní.“ A hlavou kývne k vesnici.
„Tatínek jim to neřekl. Ani já ne. Bojím se, že by mě tu pak nechtěli,“ povím tiše a zahledím se kamsi do dáli. Následuje můj pohled a tiše si sedne vedle mě.
„Moje maminka byla elfka. A za to, že milovala mého otce, ji její rodina zavrhla,“ řeknu po několika minutách ticha. Jenom přikývne.
„Když se tvůj otec tehdy vrátil domů, nikomu neřekl, co se přesně stalo. Jenom vyprávěl o krásné ženě, kterou potkal, kterou miloval a kterou ztratil. Má doma její obrázek.“
„Ano, ale také jí tam schoval elfské uši pod vlasy. Lidé nechápou...“ Znovu pokrčím rameny.
Sedíme dlouho bez jediného slova, ticho nás obklopuje jako stříbřitá nitka, odnáší pryč moje obavy a dává mi pocit bezpečí. Nevím, po jak dlouhé době se to stalo, ale najednou jeho ruka vyhledala moji a já jsem, sama překvapená, ani nic nenamítala, když si vložil moji bledou, malou dlaň do své. Jeho ruka je teplá, kůže je zvláštně drsná a zároveň jemná. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Cítím vůni lesních jahod, borůvek, listí a vzdálených zemí, vůně, které ani neznám, exotické a trochu tajemné. Cítím na tváři jeho pohled, tak oči znovu otevřu a otočím se.
„Co?“ zeptám se s úsměvem.
„Já nevím... Jako kdyby sis povídala s tou přírodou kolem nás. Vypadáš... Jako kdybys patřila do jednoho z těch příběhů, co mi matka jako malému vyprávěla a ne sem, na kámen, doprostřed louky.“ Také se usměje.
„Ne, tak to není,“ zavrtím hlavou. „Já patřím sem. K tatínkovi. Právě sem, na tenhle kámen, uprostřed louky, kde mě může dostihnout vůně lesa a dalekých zemí. Tohle je moje místo na světě. Cítím to.“ Nebo si přeji to cítit? Ohromeně na mně lpí pohledem. Rozesměje mě to. Začne se také smát. Znovu zavřu oči a otočím hlavu od něj, směrem k těm vzdálených, cizím místům a vdechuji jejich vůni. Nepostřehnu pohyb vedle sebe, ale najednou cítím, jak se něco měkkého, rozechvělého dotkne mých rtů. Nejdřív jemně, potom trochu silněji. Srdce mi trochu poskočí a pak se zase zklidní. Jemně, abych ho neurazila, se odtáhnu.
„Nezlob se, Nathanieli, ale já...“ začnu. Přeruší mě.
„Ty promiň mně. Neměl jsem... Ale jsi taková zvláštní, nemohl jsem si pomoct.“ Skloní hlavu.
„To je v pořádku. Nechci ti ublížit, ale bojím se, že takhle to mezi námi asi nebude... Můžu ti nabídnout přátelství, ale nic víc,“ řeknu upřímně. Trochu se zamračí, ale pak lehce přikývne.
„Ještě jednou se omlouvám.“
„To nemusíš.“ Položím se na kámen a cítím, že on vedle mě udělá to samé. Pak si povídáme, dlouho, o jeho cestách a mých cestách, o jeho životě a o mém, až se hvězdy začnou pomalu vytrácet a moje víčka ztěžknout únavou.
Probudí mě křik. Jsem zmatená, nevím, kdo křičí a proč.
„Vstávej, Lyriale, vstávej!“ šeptá mi do ucha povědomý hlas. Zamračím se. Chci ještě spát, ještě je brzy.
„Prosím tě, otevři oči, vstaň, musíš vstát!“ Hlas je stále naléhavější. Z povzdychem otevřu oči a dívám se do jiných, bledě modrých. Zorničky v těch druhých očích jsou rozšířené strachem. Okamžitě vyskočím a rozhlédnu se kolem.
„Co se stalo?“ zeptám se s obavou v hlase. Nathaniel kývne hlavou k vesnici.
„Viděli nás,“ řekne prostě, ale mně dojde hloubka toho sdělení. Viděli mě, viděli moje nekryté uši a už ví, že nejsem jako oni. Z vesnice se začínají ozývat stále hlasitější a zlostnější výkřiky.
„Musíš pryč, Lyriale, musíš!“ řekne tiše a rozhodně Nathaniel.
„Ne, já nemůžu, tatínek...“ namítnu chabě, ale vím, že má pravdu. Budu muset odejít. Už nějakou dobu jsem pozorovala, jak se po mně ženy otáčejí, jenom proto, že něco na mě přitahovalo pohledy všech mužů ve vesnici. Kdosi se k nám prodíral vysokou trávou a Nathaniel se snažil krýt mě svým tělem.
„Holčičko!“ ozval se šeptavý ale zřetelný hlas mého otce. Pak se v trávě vynořil i jeho obličej. Přišel až ke mně, klekl si a dlouze mě objal. V ruce držel ranec s mými věcmi.
„Musíš jít pryč, musíš utéct. Jdi do lesa. Když půjdeš asi čtyři hodiny, narazíš na malou jeskyni. Počkej tam na mě. Přijdu za tebou. Ale teď už běž, nemůžeš tu zůstat ani o chvilku déle. Oni nechápou...“ řekne smutně. Ještě mě pohladí po tváři a zase rychle zmizí v zeleném moři, které se rozprostírá kolem mě.
„Půjdu s tebou,“ rozhodne se hned Nathaniel. Zavrtím hlavou.
„Ne. Nemůžeš. Jdu sama.“ Vidím, že se mnou nesouhlasí, ale nic neřekne. Otočím se směrem k lesu, protože výkřiky se pomalu blíží, pak ještě jednou k němu. Položím mu krátce ruku na tvář.
„Díky,“ řeknu prostě a než stačí cokoli říct, zmizím v zelené záplavě trávy.
Jdu už skoro čtyři hodiny a vím, že už za chvíli musím být u jeskyně, o které mluvil tatínek. Zastavím se a otočím se směrem, odkud přicházím. Zavřu oči a nasávám vůně. Cítím les, samozřejmě, a cosi v pozadí, co způsobí, že se moje srdce stáhne strachem. Cítím oheň. Cítím smrt. Zatřepu hlavou, abych ten nepříjemný pocit poslala pryč, otočím se a pokračuji dál. A opravdu, po pár stech metrech narazím na zvláštní místo. Rozhlížím se a po několika zdlouhavých minutách si všimnu malé jeskyňky, schované tak dokonale, že kdybych nevěděla, že ji mám hledat, přehlédla bych jí. Opatrně se rozhlédnu kolem sebe, ale není tu nikdo kromě mě. Zalezu pomalu do otvoru a ocitnu se v rozlehlé jeskynní místnosti. Všimnu si, že ve stropě je pár otvorů, dostatečně velkých, aby jimi dolů proudila trochu světla. Dojdu k jednomu koutu, stočím se do klubíčka a konečně se poddám svému strachu. Z očí se mi derou teplé, slané slzy a vsakují se do země...

Když otevřu oči, je v jeskyni šero. Usoudím, že už je večer, možná i noc. Opatrně vylezu ven. Je noc. A tatínek nikde. Úzkost a ta děsivá předtucha, které mě provázely celou dobu mého útěku a během spánku zůstaly pozapomenuty kdesi v koutku mojí mysli, se znovu přihlásí o slovo. Podlomí se mi kolena a padnu na mech. Zabořím ruce do země. Slyším dusot koňských kopyt. Rychle se zvednu a uteču za strom. Jezdec, je jeden, se blíží. Srdce mi na chvilku poskočí radostí, ale jenom na chviličku. Kolem něj se totiž svírá ruka poznání.
„Lyriale!“ ozve se tiše Nathanielův hlas. Stále stojím za stromem. Slyším, že seskočil z koně a zašel do jeskyně. Dojde mi, že tatínka už neuvidím. Zatímco slyším, jak mě Nathaniel volá v jeskyni, slepý a bezmocný, vyjdu zpoza stromu a postavím se na lesní pěšinu. Cosi uvnitř tlumoku mě při chůzi buší mezi lopaty. Položím tlumok na zem, otevřu jej a vydán podkovu. Jemně ji pohladím, a pak si ji přitisknu k srdci. Zavřu oči. Zvedne se lehký vánek a proudí kolem mých uší, šeptá slova útěchy, na chvíli zmizí, a pak se vrací a s sebou nese vůně dalekých, neznámých a tajemných zemí. Otevřu oči. Cítím, že se moje nohy dají do pohybu. Na rtech se mi rozlije smutný, ale odhodlaný úsměv. Zvednu tlumok, přehodím si ho přes rameno a pevně sevřu jeho popruh. Podkova vyklouzne z mé druhé ruky a jenom se slabým žuchnutím dopadne mezi mech a listí. Znovu se zhluboka nadechnu. Spěšně vykročím a zkracuji tak vzdálenost, která mě dělí od těch exotických míst, kam teď mířím. Jdu, odhodlaná a rozhodnutá, nechat svůj dosavadní život za sebou a poznat jiná místa. Jdu a po tvářích se mi kutálejí bolestné slzy ztráty. Ale přesto jdu, jdu vstříc další kapitole svého života a cítím, že dělám správně. Cítím ji. Naději.