Andor.cz - Dračí doupě online

Slyšel dech miliónů duší, skrývajících se ve světle před jeho zrakem. Miliónů, pak tisíců, stovek, desítek. Lidstvo vymíralo tisíce let a teď sebou divoce zmítalo v posledních záchvěvech smrtelných křečí, které smetly jejich osvětlené království hrající sty duhovými odlesky v jediné kapce vody pomíjivé nádhery lákavého přeludu a narušily pilíře samotného času. Několik posledních společenství se zoufale snažilo uniknout jeho bezbřehé, celé věky staré pozornosti v nejstarším království temnoty. V jeho odvěkém lovišti. Stín se rozprostíral, kam až sahala jeho paměť, ale tma ho široce obklopovala. Byl tvorem chudé noci, která neměla na přepychový šat démantů. Prastaré, smrtící.
Neexistující světlo ztracených sluncí se zatřpytilo na průzračném provazci slin. Hrobové zavrčení staré jako sám vesmír vyděsilo opuštěné duše hledající křehkou spásu. Na okamžik se vše zastavilo. Ze tmy se blýskl ostrý špičák jako zákeřná dýka ze skládané oceli. Byl nepopsatelnou silou hvězd, bez které by nebyly ničím. On byl lovec, oni kořist. Mezi nimi už jen přirozený řád věcí.
Jeden po druhém mu ti křehcí tvorové padali za oběť. Nekonečnou pustinou se dunivě rozléhal třepotavý tlukot několika posledních srdcí, děsících se rozlehlosti vesmíru. Jen mlhavé stíny podezření se míhaly jejich vyděšenou myslí. Hluboko pohřbená druhová paměť je nabádala ke strachu.
Měl pocit, že i celý vesmír se kroutí v křeči. Ve stínu svých snů slýchával, jak celý napjatý křičí v agónii smrtelného zápasu. Hlas poškrábaný jako sklo po blízkém setkání s diamantem mu noc co noc drásal uši. Chyběl mu tlukot tolika srdcí jako kapek, co se při dešti vejde do jediného okamžiku.
Všechno kolem umíralo a mizelo tam, kam ani vzpomínky nestačily, protože nikdy ani nebylo. Zatímco dvě nekonečně rozlehlé mysli se stále ještě dohadovaly, který z andělů na špičce špendlíku spadl, tisíciletá šelma zklamaně zavyla. Už nebylo co pronásledovat, nebylo co lovit. Vše bylo pryč a mysli, které se konečně dopátraly odpovědi, se pokojně rozplynuly v nevědomí. Zbyla jen ona, do konce času bloudící rozlehlými pláněmi nicoty, pátrající po něčem, co by mohlo utišit její neutěšitelný hlad.
Tentokrát skončil i samotný čas, nevšímajíc si, že smetl i poslední část bytí, která nestačila ani překvapeně zavrčet. Zbyl jediný výkřik. Beze slov, neartikulovaný, jen ostrý tón mrazivého zoufalství roztříštil temnotu do ostrých úlomků popraskaného zrcadla.