Andor.cz - Dračí doupě online

Z nebe se sype popel

Je to zvláštní. Obloha je jasná, slunce už je nad obzorem a přesto se k zemi snáší drobné částečky čehosi. Víří okolo mě a vítr si s nimi líně pohrává. Vítr, který je stále vzácnější a jeho chladivé pohlazení dokáže ocenit už jen vyprahlá země. Scenérie připomíná lednové sněžení. Až na to, že sníh už je taky vzácnost. Tedy spíše by bylo lepší napsat, že sníh už je jen záležitostí vzpomínek. To, co se shůry snáší na zem, je popel. Nebeské království je spáleno, peklo vyhasíná a to vše se promítá zde na Zemi. Mrtvé už kdoví jak dlouho. I já jsem jen pozorovatel. Duch, který na chodu věcí změní již pramálo. Jestli vůbec něco. Skoro až lhostejně se vznáším nad horkou půdou, která se během několika let změnila v pustinu. Poušť je všude. Nahradila louky i lesy, potoky i řeky, lidská srdce a lidstvo samotné. Ještě donedávna existovala naděje. Naděje na vykoupení. Však se nám ho také dostalo… v podobě smrti. A z nebe se stále sype popel jako stvrzující symbol této nemilosrdné skutečnosti. Planina, na které stojím, a která je nyní stejně krutě pohřbívána šedavou hmotou, byla kdysi amazonským pralesem. Dnes už se to dá jen stěží poznat. Pahýly stromů už nevypadají jako pahýly, ale jako rozpadající se trosky. Popraskaná zem jen marně žádá vláhu a slunce stále hřeje, zaběhnuté ve svém jarním cyklu. Vznáším se nad touto krajinou a musím s politováním konstatovat, že mi její struktura připomíná tváře staré sešlé děvy, jejíž krása vyprchala s věkem a jejíž tvář jevila známky rosacei.

Je čas přenést se někam jinam. Do jiné části světa. Potřeba přesvědčit se, že je skutečně konec vítězí nad pocitem nechuti, smutku a touhou utéct pryč. Všechny ztracené duše už zmizely, jen já se tu stále sentimentálně zdržuji v chabém pokusu zachovat již ztracenou čistotu planety, která byla naším domovem. Kolik jsme toho mohli zachránit… ale pozdě bycha honiti. Pozdě snažit se napravit již zmařenou restaurátorskou práci.

Půda přijme nesmělý dotek již dávno mrtvých nohou. Tak takhle se ocitám v jakémsi městě. Snad Varšava? Berlín? Moskva? Praha? Těžko říci. Popel už zakryl většinu detailů. Smazal veškeré rozdíly a tak je to i správně. Stejně už tu není nikdo, kdo se obdivoval rozdílným stavbám. Ano, popel stále padá. Žily tu rodiny, tisíce rodin. Vsadím se, že kdybych se teď odvážila vejít do jedné z těch rozpadlin a rozhrnula bych náhodou hromádku popela, našla bych pod ní kupu kostí, které by se pod mým dotekem též začaly drolit. Ale já tu odvahu nenajdu. Teď už ne. Dávno mě opustila a pohled na zbytky města, poslední upomínky civilizace, ve mně pocit bezmoci a marnosti jen umocňuje. Počkat! Tamhle se něco pohnulo… ne, to už se teplota stupňuje a vzduch začíná tančit svůj tanec při derniéře.

Už tu není nic na pozorování. Země se rozpadá. Možná se tak nestane za pár minut, ale za několik let. To už se můžu dohadovat jen sama se sebou. Odebírám se tedy pryč. Představení končí, opona padá… a z nebe se nepřetržitě sype popel.