Andor.cz - Dračí doupě online

Jméno: Jonathan z Podůří
Věk: 25 let
Výška: 182 cm
Váha: 85 kg
Vybavení:
Jednoruční meč – 90 cm
Erbový okovaný štít – 40cmx70cm
Kroužková vesta
Heraldický varkoč
Helmice chránící i krk
Náholenice
Bitvy: 2

„Útók!“ zařval velitel našeho pluku, hned po něm jsme se ozvali všichni. Všech osmdesát vojáků přešlo z chůze na běh. Běžím v první řadě. Ani nevím, jak jsem se do ní dostal. Někdo tam nakonec přece stát musel. Řítíme se na houf žoldáků umístěných na levém křídle nepřátelského vojska. Křičím, jak jen mohu, a společně s ostatními z první řady táhnu náš oddíl ke srážce.
Mám strach. Samozřejmě, že mám. Ale už to není takový strach jako při mé první bitvě. Tam jsem byl vyděšený rekrut bez výcviku, kterého vzal projíždějící lord jako vojáka. Dostal jsem do ruky meč a malý dřevěný štít a už jsem šel davem do bitvy. Nechápu, jak jsem ji mohl přežít. Měl jsem štěstí. Moje druhá bitva už byla jinačí. Mluvil jsem s válečnými veterány, cvičil se s ostatními vojáky a dokonce jsem byl v oddíle, který byl poslán na bok nic netušících lehce ozbrojených sedláků.
Moc dobře jsem si pamatoval, co bych měl dělat, jestliže jsem v první řadě. Zrychlil jsem, abych si vytvořil rezervu mezi řadou za mnou, trochu se skrčil, zvedl štít a meč připravil k bodu. Znovu jsem zařval a narazil štítem do menšího dřevěného štítu nějakého malého muže. Klopýtnul, ale zadrželi ho muži za ním. Já však bodl mečem vzhůru, s rukou co nejníže položenou, aby se rána dostala pod jeho štít. A to se také povedlo. Ani jsem neslyšel jeho výkřik. Schoval jsem se na chvíli za štít a potom s ním trhl dopředu, když jsem ucítil, že na mě zezadu tlačí vojáci z mého oddílu. Místo po mrtvém nebo těžce zraněném muži, který padl mým mečem, zastoupil nový voják se štítem a sekerou. S řevem se po mě ohnal svou zbraní. Zvedl jsem pohotově štít, abych se uchránil před padající sekerou. Štít náraz vydržel a já podnikl protiútok. Sekl jsem na jeho levou nohu. Můj meč dopadl na dřevěnou plochu sokova štítu. Hned jsem se chtěl pokusit o další útok, ale voják, který stál vedle mě, se zhroutil k zemi a vedle mě se objevil nepřátelský žoldák s dřevěným okovaným kyjem. Chystal se po mne ohnat, ale jeho bok probodl meč vojáka z druhé řady, který se záhy postavil vedle mne. Ucítil jsem další náraz zbraně na štít a znovu jsem podnikl protiútok, na sekerníka přede mnou. Tentokrát jeho noha už byla zasažena on si klekl na zdravou nohu. Další můj útok mu rozsekl rameno.
„Druhá řada!“ to znovu zakřičel náš velitel. Konečně. Okamžitě jsem začal ustupovat dozadu a kolem mne proběhli muži z mého oddílu. Držel jsem se těsně za nimi a sledoval, jak se vyvíjí bitva. Vyvíjela se dobře. Žoldáci začali ustupovat. Couvali a naráželi do sebe. Každou chvílí někdo od nich spadl k zemi. Ztráty na naší straně byly zatím minimální. Náš velitel znovu vyvolal válečný křik a nechal trochu roztáhnout řadu. Dostal jsem se znovu do první řady. Oběma plukům, nám i žoldákům, se zmenšila hustota. „Teď! Vpřed!“ rozeběhli jsme se. Proběhl jsem kolem několika nepřátel, než jsem narazil na někoho, kdo byl v mé lajně přede mnou. Nevím, jak byl vyzbrojen. Asi jen meč. Uhodil jsem ho štítem do hlavy a následně mu rozsekl záda mečem.
„Stát! Stůjte!“ zakřičel velitel a my jsme se zastavili. Žoldáci od nás odběhli asi o dvacet metrů a tam dostali rozkaz zastavit se. Nechápal jsem, proč jsme nepokračovali v útoku. „Vyrovnat! K sobě!“ další příkaz. Během chvilky jsme ho splnili a stáli vedle sebe jako při prvotním útoku. Po pár vteřinách jsem pochopil, proč jsme zastavili. Nad našimi hlavami proletěl houf šípů, který se snesl na žoldáky. Jejich oddíl byl rozbit. Ti, co přežili nálet šípů, začali bezhlavě prchat. My jsme už za nimi neběželi. Ale bitva stále pokračovala. Velitel nás otočil proti k vřavě, která probíhala asi šedesát metrů do nás. Bili se tam naši těžkooděnci v těžkých brněních s nepřátelskými kopiníky. Znovu se ozval velitelův hlas a my se vydali vstříc novému boji.

___________________________________________________________

Jméno: Darak syn mlynáře
Věk: 19 let
Výška: 176 cm
Váha: 70 kg
Vybavení:
Dřevěný okovaný palcát – 65 cm
Kulatý prkenný štít – 50cm
Prošívanice
Kožená čapka
Kožené náholenice
Bitvy: 0

Ještě pořád mám vytřeštěné oči a ruce se mi třesou. Po tváři mi stéká slza a já si ji netroufám setřít. Udržuji krok s ostatními. Většina vypadají podobně jako já, alespoň jsou skoro stejně staří. Armáda přišla do naší vesnice naverbovat dobrovolníky. Chtěli ale určitý počet a jeden jim chyběl. Já hlupák jsem stál moc blízko a prohlížel nablýskanou zbroj lorda. Vybrali mě. Neptali se, prostě mě popadli, podali mi nějaké věci a už jsem šel s lordovou armádou. Ani nevím, jak se jmenuje.
Kráčíme do kopce a muž na koni a s praporem před námi nás pohání k větší rychlosti. Dav, ve kterém právě klusám, čítá asi přes stovku lehce vyzbrojených sedláků. Za kopcem se prý bojuje. My máme napadnout střelecký oddíl schovaný v lese. Je někde dole v údolí.
Praporečník se pořád dívá k lesu napravo od cesty. Podíval jsem se tam taky. Pohodím si štítem v levé ruce a taky se k tomu lesu podívám. V tu chvíli zpoza stromů začnou svištět šípy. Ozve se několik bolestných výkřiků. Já také vykřiknu, ale spíš vyděšením. Okamžitě se skrčím a zvednu štít. Muž vedle mě se skácel k zemi. Hlavu má probodnutou dlouhým šípem. Najednou mi levá ruka se štítem odletí nazad a já ucítím strašlivou bolest. Zajíknu se a podívám se na svou ruku. Štít je prostřelený a moje ruka taky. Rychle se podívám k lesu, slyším odtamtud totiž křik. Přes slzející oči vidím, jak se k nám řítí několik desítek dobře vyzbrojených mužů v urovnaných řadách. Pud sebezáchovy mě postaví na nohy a popožene nohy k útěku. Zjišťuji však, že za mnou jsou ostatní sedláci blízko u sebe a snaží se držet řadu. Praporečník teď stojí na zemi a mává s vlajkou. Jeho kůň leží na zemi s několika šípy v těle. Já jsem se ocitl s prostřelenou rukou v první řadě. Znovu se podívám před sebe. Poslední co vidím, je čepel, letící k mému obličeji.

_____________________________________________________________


Jméno: Sir Vorhilneus
Věk: 35 let
Výška: 185 cm
Váha: 95 kg
Vybavení:
Vyvážený ocelový palcát – 80 cm
Erbový okovaný štít – 40cmx60cm
Prošívanice
Kroužková košile
Lehký železný kyrys
Železné chrániče ramen
Kované náholenice
Kožené rukavice s náloketníky
Helmice šalíř
Dlouhý luk
20 šípů
Bitvy: 12

Natáhnu tětivu svého luku a zakřičím povel ke střelbě, po kterém vypustím svůj šíp. Houf dvou stovek šípů vyletí do vzduchu a následně se snese na nepřátelskou lehkou jízdu, která byla poslána na mé oddíly kopiníků, stojící v čele mé armády. Luky mých lučištníků jsem nechal vyrobit z předlohy mého luku, který už mám více jak sedm let. Nezlomil se, jen jsem několikrát musel měnit tětivu. Byl jsem na něj jak se patří hrdý. Účinný dostřel činil nejméně sto padesát metrů. A takový dostřel měli i teď mí lučištníci. Než k nám ta jízda dorazí, stihneme vystřelit ještě minimálně jednou a to, co z jízdy zbude, zničí kopiníci. Ty jsem začal vyzbrojovat halapartnami. Velmi účinnými zbraněmi proti jízdě. Pokud tuto bitvu vyhraji, budu mít dostatek prostředků přeměnit kopiníky na halapartníky.
Znovu jsme napnuli luky a vystřelili. Jak jsem předpovídal. Z jízdy řítící se proti nám zbylo jen pár desítek jezdců a to v roztahané řadě. Koně se před napřaženými halapartnami stavěli na zadní a shazovali své pány ze sedel. Kteří tak neudělali, byli buď zastaveni ostřím kopí nebo halapartny nebo projeli náhle otevřenou řadou mých mužů. Povětšinou už bez jezdce.
Žádná z armád nebyla na kopci. Bitva se odehrávala na obrovské rovné pláni. Za lehkou jízdou poslanou proti nám byla hned poslána nepřátelská těžká pěchota. Znovu jsem napnul luk a s povelem vystřelil. Moje vojsko je známé hlavně počtem zkušených lučištníků. Nepřátelská pěchota sebou vláčela veliké štíty podobné pavézám. Většina našich šípů byla těmi štíty zastavena. Palba ale byla vedena dál. Viděl jsem, že břemeno blížících se vojáků není lehké a nemohl jsem je nechat ho zahodit. Ať ztratí co nejvíce energie. Palbu jsem zastavil, až když byli takových 40 metrů před námi. Odhodil jsem na zemi luk i s toulcem, popadl palcát a štít, sklopil hledí a rozběhl se ke svému oddílu těžké pěchoty. Nepřátelé mezitím doběhli k mým kopiníkům. Obával jsem se moc pozdě, že kopí a halapartny budou ztrácet účinnost proti těm velkým štítům. Útočníci hodili těžké štíty na napřažené zbraně a s meči a menšími štíty, které měli zřejmě na zádech, naběhli do první linie mých vojáků. Jen málo z nich mělo nějakou záložní zbraň a tak začali rychle ustupovat. Konečně jsem doběhl k mé těžké pěchotě a vydal se s ní vstříc proti řítícím se nepřátelům. Nechal jsem zatroubit na náš válečný roh a zamávat prapory. Kdo z kopiníků unikl, proběhl kolem nás.
Zastavili jsme se, postavili levým bokem vpřed a zvedli štíty. Potěžkal jsem svůj palcát a z kraje třetí řady sledoval náraz. Ozval se třeskot zbraní a štítů. Nešlo poznat, která strana získala při střetu navrch. Zdálo se to být docela vyrovnané. Nepřátelská pěchota se skládala s profesionálních a zkušených vojáků. To má ale taky. Rychle jsem několikrát přelétl pohledem obě strany a potom se rozhodl, že pluk může o dvě řady prořídnout.
„Poslední dvě řady! Strana! Poslední dvě řady! Strana!“ zavolal jsem dvakrát svým zvučným hlasem, na který jsem byl náležitě pyšný. Vyrazil jsem v čele nové menší skupiny pěchoty na bok nepřátel. Uběhl jsem jen pár metrů a následně se rozmáchl palcátem na helmici nejbližšího protivníka. Rána se povedla a proražená helma propustila palcát dál do hlavy. Voják se skácel k zemi a já nastavil štít proti přicházející ráně mířící na mou hlavu. Ucítil jsem náraz meče do nohy. Náholenice to však vydržela a já se znovu ohnal svou zbraní. Rána byla zastavena mečem, který byl však sražen k zemi. Vkládal jsem většinu síly a pozornosti do útoku. Důvěřoval jsem své zbroji. Další rána mým palcátem dopadla do nekryté nohy a muž zakolísal. Dorazil jsem ho úderem do hlavy. Zvedl jsem štít proti přicházejícímu meči a znovu vedl svou zbraň k helmě nepřítele a znovu si palcát našel cíl. Vojáci nabuzení mým úspěchem v bitvě začali postupovat bokem nepřátelské těžké pěchoty. Nad našimi hlavami zasvištěly šípy našich lučištníků. Ten povel jim dal velitel, který je v mé nepřítomnosti vedl. Když se mi ve válečné vřavě naskytla vteřinka klidu, podíval jsem se za bojující řady a pochopil, proč byli naši lučištníci znovu zaměstnáni. Velmi početný pluk nepřátelské lehké pěchoty byl poslán proti nám. Šípy ovšem povětšinou nedopadaly na onu pěchotu, ale na kušiníky, kteří se rychle snažili zmenšit vzdálenost k mému vojsku, aby mohli účinně střílet. V tom se jim zatím úspěšně pokoušeli zabránit mí střelci. Problémem tedy zůstávala velmi rychle blížící se lehká pěchota. Poslední šancí bylo poslání kopiníků sebrat své zbraně a znovu vytvořit řadu. To jsem jim také zavelel. K jejich ochraně jsem nechal odpojit další řadu z těžké pěchoty a upevnit sevření na bocích. Nařídil jsem také, aby část lučištníků brzdila postup nepřátelské pěchoty. Současně bezbranní kopiníci vyrazili vpřed.