Andor.cz - Dračí doupě online

Měsíc vychází a slunce bojuje.

Bojuje o poslední zbytky dne.

Pestrou škálou barev se obklopuje,

do temnoty svět se však krok po kroku hrne.


Dívka sedíc u potůčku.

Hledíc vstříc posledním paprskům zlatým.

V rukou svírajíc hořící svíčku.

S ideálem, ne příliš svatým.


Sedí a slzy kanou,

plní tůňku, mění, sladkou na slanou?.

Občas jen na chvíli pohlédne stranou,

hledí však dál, hledá průchod, průchod branou.


Temnota svět už zalévá.

Dívka ovšem nevstává.

Myšlenka smutná a usedavá,

S její myslí si pohrává.


Nevstane děvče nádherné,

tady to všechno skončilo.

Už navždy bez svatby je věrné.

Nikdy neskončí, co kdysi začalo.


Z potůčku tůně z tůně jezero.

Tak dlouho ona smutní.

Už dostala odvahu, ovšem jen skoro,

odhodlání uteklo od ní.


Košile bílá ve větru se ošívá.

Hrudník hraje symfonii jemných křivek.

Na tváři úsměv ona málo mívá,

nehledě na její věk, ona ráda jej stále má.


Vzpomínky, znalosti či jen čistá láska?

Hloupostí končí z minulosti tato zkazka.

Páni hradní i podhradní, staví před sebe muže mladé.

Podobají se sviním, žeroucí svůj druh a ctící vše rudé!


Chlapec naverbován byl,

bubeník jej odvedl.

Vlk ve smutku vyl,

když svou samici mrtvou nalezl.


Stejný pocit ona cítila.

S bolestí srovnatelnou šelmě!

Muže urozené by ráda sesadila,

na bojišti by se jim postavila ve zbroji a helmě.


Meč ku jejich krkům!

Hlavy setnout!

Nehledět těm strašným zvykům!

Válku by nechtěla nikdy rozvinout!


A tak tam stála na tom molu.

Svíce ještě hořela!

Jemná hra obličejových svalů,

naposledy se usmála.


Zase stál tam s ní a volal ji k sobě

Hluboko ve vodě temné.

Srdce radostí pukají obě!

Ona tělo své ze země zvedne.


Jeden krok do hlubin udělá.

Navždy bude se svým milým.

Své přátele a rodinu na veselku svolá

Bude navždy, navždy a ještě déle žít s chlapcem svým.