Andor.cz - Dračí doupě online

Střípky ze Sudet


Procházka se psem se protáhla a mračna jsou už zase jako z olova, těžko říci jestli z toho, že se šeří a nebo díky tomu, že bude zase pršet. Prší tu pořád!

Procházím kolem starých oprýskaných domů se žlutou omítkou. Kdysi honosné vilky jen smutně zírají na šedivý den v pohraničí a čert ví, na co by mohly vzpomínat. Snad se jim stýská po zvučné němčině, která tu kdysi zněla a snad i ještě zní uprostřed srdcí těchto domů; pamětníků jiných dob.

Já tuto němčinu však neslyším, projdu předzahrádkou z asfaltového chodníku a otočím klíčem ve dveřích, jež patří panelovému domu z 60tých let. Nedýchá němčinou, jen kysaným zelím, které si paní z druhého schovává na chodbě u okna.

Otevřu schránku na dopisy s očekáváním nějakého Liebesbriftu a ona kupodivu reklama. Znechuceně vezmu katalog OBI a mezi zuby procedím slovo „Dement!“ a katalog odhodím do již připravené lepenkové krabice pana domácího.

Ani nevím, proč mě to tak rozčiluje, ale dotyčný pošťák jistě taky neumí česky, neboť přes to, že mám na schránce „NEVHAZUJ REKLAMU!!!“, ostatně stejně jako polovina dalších schránek, neustále tam nacházím další a další známky toho, že i nadnárodní korporace zavítaly i do pohraničí... ...Sláva jim.

Stoupám do nejvyššího patra po šedivých schodech z umělého mramoru a už si ani nevšímám podomácku zarámovaných obrázků na zdi s reklamou na kokakolu s rozesmátou americkou rodinkou, která kolem stolu do sebe lije tuto černou sračku co rozpustí i desetník a uvolní zarezlý šroub.

Někdy, když mám choutky, tak si říkám, že bych tu mladou blonďatou holku v červeném santovském čepečku, co se tak zubí, vojel, kdyby byla skutečná. Dnes ale ne. Nevšímavě projdu kolem rodinky i dalších obrázků stejně tak „vkusných“, jež mají pravděpodobně zútulňovat barvami jinak šedý sorel našeho domu. Stoupám a stoupám, jako bych šel po schodech do nebe, a v předposledním zvonek vyžene mladou sousedku ven na chodbu. Je pěkná, i když ne tak jak ta blondýnka z obrázku v prvním.

Usměji se na ni a kývnu na pozdrav, jen po mě přelétne očima a už něco volá dolů na otce, který se lopotí po schodech s nákupem.

Musím se v duchu ušklíbnout, podle hlasu je to ona, jež minulý víkend v noci dělala ostudu před barákem a na chodbě. Tehdy na ni její klučina přes celou ulici řval, že ho nemiluje a ona stejně tak přes celou ulici, že je to trapnéééé, tak trapnééé! Jak to skončilo, nevím, ale dotáhla si ho nakonec do bytu, tak se asi žádný rozchod nekonal... ...škoda.

Za rytmického klapání jejích botek po schodech se i já došourám do podkroví. Odemknu a dýchne na mě známý puch domova. Zaklapnu dveře a nechám za nimi holku, co málo miluje svého trapnééého týpka i jejího otce, jenž se vrací z Lídlu, neboť se i přes nechtěnou reklamu dozvěděl, co je dnes v akci.

Vlastně ani nevím, jak se jmenují, a jsou mi stejně tak záhadní jako moje nová sousedka, co jsem ji viděl jen jednou kukátkem u dveří a to ještě jen z profilu.

Praštím batohem na zem a pes se hned uvelebí na koženkovém křesle z 90tých let, jež jsem dostal od naší uklízečky. Do malého nevybaveného podkrovního bytu vniká vniká střešními okny jen matné, mdlé světlo, i přes to nerožínám a jdu přímo k nim. Otevřu je a za nimi na mě čeká známá scenérie do mlhy zahalených Sudet, které za smutných tónu trumpety Milese Davise a jeho Blue in Green vypráví svůj příběh každodenní všednosti.