Andor.cz - Dračí doupě online

Nicota...
Tma?
Bílo?
Něco, co neznáme.
Ta představa mi nahání husí kůži...
Nebojím se smrti, je součást života...
Bojím se toho, co neznám...

...a bolesti.
Bolí a nepřestává,
bolí a je přítomná,
bolí a ty ji cítíš,
bolí a nechce přestat,
bolí a ty víš, že dokud ji cítíš, žiješ.

Ale co pak?
Co, až ta bolest ustane?
Budeš něco cítit?
Budeš něco vnímat?
Ocitneš se v nicotě?
Co se stane?

Tak otázka deprimuje, provokuje a vyzývavě se dožaduje zodpovězení, kterého se ovšem nedočká, ale to ona ví.

Filosofové si tu otázku kladou hodně dlouho...
Tak alespoň vím, že nejsem jediná, která věří v utopii toho,
že se jednoho den dozví,
co po smrti následuje,
co následuje po tom, co přestaneme cítit bolest?

A pak si položím otázku, k čemu mi to bude?

K čemu to potřebuju vědět?
Abych věděla, na co se připravit?
Abych se mohla bát?
Těšit?!
A nebo žít normálně a čekat?

Zbytečné...
ale přeci jenom, ta touha znát je silná...
A to neovlivním.

Lidská zvědavost je jedna z vlastností člověka a tu má každý...
Ne nevymlouvám se, ale hledám vysvětlení toho, proč se musíme pořád na něco ptát a potom následuje otázka:
Kdybychom se neptali a nehledali otázky, co bychom hledali, co bychom dělali celý život?
A pak další:
Nežijeme náhodou celý život tím, že hledáme odpovědi na naše otázky?
Někdy zbytečně,
někdy rychle,
někdy správně,
někdy špatně
a někdy je nezodpovíme vůbec.

A proč vůbec píšu takové věci?
Hledám odpověď na dvě otázky...