Andor.cz - Dračí doupě online

Žena v islámu a emancipace


Dnes a denně slýcháme o porušování práv ženy v zemích, kde je převažujícím náboženstvím islám. Často je toto porušování práv ženy dáváno do souvislostí s islámským náboženstvím a obraz médií, který často hledá senzaci, toto spojení někdy neúmyslně, někdy však zcela záměrně vytváří. Toto pak vytváří ve společnosti jisté negativní povědomí spojující islám s násilím vůči ženám a z toho následovně měření oním příslovečným dvojím metrem. Neboť si můžeme všimnout, že pokud se v západní společnosti objeví dejme tomu případ domácího násilí, je označen za viníka automaticky jednotlivec bez ohledu na svoji náboženskou či politickou příslušnost, který musí být samozřejmě duševně chorý nebo alespoň narušen, neboť „normální“ plod bílé, křesťanské, euroamerické kultury násilí na ženě není schopen. Vyjde-li toto násilí z jiného kulturního okruhu, náhle na vině není jednotlivec, ale kultura či náboženství a v případě islámského kulturního okruhu náboženství hlavně.

Často pak slýcháme různá klišé, která se tradují v nezasvěcené veřejnosti, čehož je krásným příkladem i toto pseududoarabské přísloví: „Kdykoli biješ ženu, vždy ví, za co to je,“ které jsem mnohokrát slyšel od Čechů či Moravanů, ale nikdo z mých arabských známých nejen, že je nezná, ale ani o něm neslyšel.

Proto cíl mé práce by měl být pokusit se alespoň částečně vyvrátit taková klišé, porovnat východiska tradičního islámského pohledu na ženu a moderní směry ženské emancipace vycházející z islámského prostředí. Bohužel se zde nebudu moci věnovat porovnávání islámských východisek s východisky křesťanskými, což by bylo jistě zajímavé, zvláště vztah apoštola Pavla by stál za zmínku, ale v rozsahu této práce na to není místo.

Vzhledem k tomu, že konkrétně k tomuhle tématu u nás není dostatek dostupné literatury, snad jediná práce, která se zabývá tímto tématem, je od profesorky islámských studií a studií Blízkého východu Leily Ahmed Women and Gender in Islam, budu pracovat převážně s internetovými zdroji a publikacemi věnujícími se všeobecně islámské tématice. Budu také pracovat s Koránem a hadithy, převážně ze sbírek Sahih al Buchárí a Muslim.

V první části práce bych se chtěl zaměřit na tradiční interpretaci islámu a postavení ženy v něm. Ve druhé části rozeberu jednotlivé problémy a mýty týkající se ženské otázky a ve třetí bych rád nastínil moderní směry islámského myšlení a ženské emancipace.


Žena v tradičním islámském pojetí.


Žena v tradičním pojetí islámského práva by měla mít naprosto rovnoprávné postavení.

Abychom pochopili, jaké místo ženě vymezil islám, měli bychom pohlédnout na problémy žen v předislámské éře a v moderních společnostech. Práva a povinnosti ženy jsou stejná jako práva a povinnosti muže, to však neznamená, že jsou totožná. Islámští učenci chápou rovnost a totožnost jako dvě odlišné záležitosti. Rozdíl je, podle islámu, pochopitelný, protože muž a žena nejsou stejní, ale byli stvořeni jako rovnocenné bytosti.

„Rozdíl mezi rovností a totožností má obrovský význam. Toužíme po rovnosti, je spravedlivá a správná; to však nelze říci o totožnosti. Lidé nebyli stvořeni jako stejné bytosti, byli však stvořeni jako bytosti rovnoprávné. Jestliže si tento rozdíl uvědomíme, pak nezbývá prostor pro myšlenku, že žena je horší než muž. Neexistuje důkaz, z něhož lze vyvozovat, že žena je méně důležitá než on jen proto, že její práva jsou jiná než práva muže. Kdyby žena byla s mužem totožná, pak by byla jednoduchým dvojníkem muže, jenže to není pravda. Islám tedy poskytuje ženě stejně široká práva, avšak ne totožná - islám tak prokazuje, že se ženou náležitě zabývá, přijímá ji a uznává ji za nezávislou osobnost.

Islám nenazývá ženu výplodem ďáblovým, ani ji neoznačuje za sémě pekelné. Stejně tak islám nestaví muže na místo pána ženy, která nemá jinou volbu, než se jeho vládě podřídit. A nebyl to islám, který přišel s otázkou, zda žena má, nebo nemá duši. Nikdy v historii islámu žádný muslim nepochyboval o lidské podstatě ženy, o existenci její duše nebo jiných význačných duchovních vlastnostech. Na rozdíl od jiných rozšířených představ islám neobviňuje z prvotního hříchu jen Evu. Korán zcela jasně říká, že pokoušeni byli oba, Eva i Adam, že oba zhřešili, že Boží odpuštění bylo zaručeno oběma po pokání a že je Bůh oslovoval vždy společně (2:35-; 7:19; 27:117-123). Ve skutečnosti Korán říká, že za prvotní hřích nese větší díl zodpovědnosti Adam; právě ze zodpovědnosti za prvotní hřích vyrostly předsudky a podezřívavost vůči ženám a jejich skutkům. Islám však takové předsudky nijak neospravedlňuje, protože Adam i Eva chybovali stejně, a jestliže obviňujeme Evu, pak musíme stejně, nebo i více obviňovat Adama.“

Podle tradičního pojetí vidí náboženství v žene hlavně matku, která má být vzdělaná, což následně může využít ve výchově dětí, podle islámu má svá nezadatelná práva, na kterých nesmí být krácena, ukládá jí ale také různé povinnosti.

„Islám ženu uznává za plného a rovnoprávného partnera muže v rozmnožování lidstva. Muž je otcem, žena je matkou, oba dva jsou naprosto nezbytní k vytvoření nového života. Její role není tedy o nic menší než role muže. V tomto partnerství má vždy a všude stejný podíl: má právo na stejná práva, přebírá stejnou zodpovědnost a je v ní skryt stejný díl lidskosti a vlastností jako v jejím partnerovi. Bůh o rovnoprávném postavení lidské rasy praví:

Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali... (Korán, 49:13).

Žena je rovnoprávná s mužem ve sdílení osobních a společných povinností a v získávání odměny za své skutky. Je považována za nezávislou osobu obdařenou lidskými vlastnostmi a hodnou duchovních potřeb. Její lidská přirozenost není menší ani větší než přirozenost mužova. Oba patří ke stejnému druhu. Bůh praví:

A Pán jejich je vyslyšel: "Nedopustím věru, aby se ztratil skutek jediný, který kdokoliv z vás učiní, ať je to muž či žena, vždyť jeden k druhému patříte..."
(3:195, srovnej 9:71; 33:35-36; 66:19-21)

Je rovnoprávná s mužem, pokud jde o přístup ke vzdělání a vědění. Když islám muslimům nařizuje, aby se vzdělávali, nedělá žádný rozdíl mezi ženou a mužem. Před téměř čtrnácti staletími Muhammad prohlásil, že povinností každého muslima je zajímat se o vzdělání bez ohledu na to, zda jde o muže, či ženu. Tento výrok byl velmi jasný, a muslimové ho proto v dějinách naplňovali.

Žena má právo na svobodu názoru stejně jako muž. Její rozumné názory se berou v úvahu a nelze je opomíjet jen proto, že jsou to názory ženy. V Koránu a v dějinách se často vyskytly případy, kdy žena nejenže svoje názory svobodně vyjadřovala, ale také se zapojovala do vážných debat se samotným Prorokem a s jinými muslimskými vůdci (Korán 58:1- 4; 60:10-12).

Islám zaručuje ženám stejná práva uzavírat smlouvy, podnikat, vydělávat a mít oddělené vlastnictví. Ženin život, její majetek, její čest jsou stejně posvátné jako u muže. Jestliže se žena dopustí nějakého přestupku, její trest není větší nebo menší než trest udělený v podobném případě muži. Bylo-li jí ukřivděno nebo ublíženo, má právo na náležitou náhradu, která má stejnou výši jako náhrada připisovaná v podobných případech muži (2:178; 4:45, 92-93).

Islám se nespokojuje s pouhým konstatováním těchto faktů. Ukládá řadu opatření, aby je uvedl do života jako nedílné články víry. Nikdy netrpí lidi, kteří mají sklon k předsudkům vůči ženám nebo k diskriminaci žen. Korán neustále vyčítá těm, kteří se domnívají, že žena je horší než muž (16:57-59, 62; 42:47-50; 43:15-19; 53:21-23).“


Problematika ženské otázky v islámu.


Jak jsme viděli výše, islám tedy bere ženu jako rovnoprávnou, ovšem nikoli totožnou s mužem a přístup islámského práva, vycházející z určité semitské tradice, je v jednotlivých případech proto poněkud odlišný, aby se dosáhlo spravedlnosti. Vždy by v islámském měla být výhoda jedné strany vyvažována výhodou strany druhé. Zajímavým příkladem této praxe je i problém dědictví.

. Bez ohledu na to, zda je žena manželkou, matkou, sestrou, nebo dcerou, vždy dostává jistý podíl z majetku zemřelého příbuzného, díl, který závisí na druhu příbuzenského vztahu a na počtu dědiců. Tento podíl je její a nikdo jí ho nemůže vzít nebo ji vydědit. Dokonce i kdyby zesnulý chtěl některou ženu vydědit a sepsal v tomto duchu poslední vůli, pak je podle zákona neplatná. Každý vlastník má právo ve své poslední vůli určit podíly pouze na třetině vlastního majetku, takže se nemůže dotknout práv svých dědiců, mužů i žen. Otázka rovnosti se tedy plně uplatňuje i v oblasti dědického práva. V zásadě jsou muž i žena oprávněni k dědění majetku po zesnulých příbuzných, avšak výše dědických podílů se může lišit. V některých případech muž získává dva podíly a žena jen jeden.

Důvody, proč muž dostává v těchto zvláštních případech více než žena, jsou podle některých islámských učenců tyto:

Muž v islámu je osoba naprosto zodpovědná za péči o ženu, svou rodinu a ostatní další potřebné příbuzné a nese břemeno veškerých finančních výdajů.

Žena žádnou finanční zodpovědnost nemá, s výjimkou svých vlastních finančních výdajů. Finančně je žena zabezpečena a vyživována. Je-li manželkou, pak ji živí její manžel, je-li matkou, pak je živitelem syn, je-li dcerou, pečuje o ni otec, je-li sestrou, pak se o ni stará bratr atd. Na jedné straně tedy máme mužského dědice obtíženého všemi možnými finančními povinnostmi a závazky. Na druhé straně máme dědičku, která žádné finanční povinnosti nemá...

Mezi nimi leží určitý majetek, pomoc, která se má rozdělit podle dědických práv. Kdyby ženě byl upřen podíl na dědictví, bylo by to podle islámu vůči ní nespravedlivé, protože byla v příbuzenském vztahu k zesnulému. Kdyby jí však byl dán stejný díl jako mužskému dědici, bylo by to nespravedlivé vůči němu. Aby tedy islámské právo nečinilo nespravedlnost na žádné straně, dostává muž větší část zděděného majetku na pomoc potřebám své rodiny a společenským povinnostem. Přitom islám neopomíjí dědičku a poskytuje jí jistou část na uspokojení jejích osobních potřeb. Tento styl jistého „vyvažování stran“ je typické dědictví starého semitského právního myšlení, kdy například u židů musel být soudce nakloněn ve prospěch chudšího ve sporu.

Jsou však problémy v praktickém životě muslimské ženy, kdy ani tato teorie neplatí a deklarovaná rovnoprávnost je do jisté míry zpochybňována. Tímto příkladem je např. svědectví.

V některých případech svědčení se při jistých občanských smlouvách vyžadují dva mužští svědkové nebo jeden muž a dvě ženy. Tudíž svědectví ženy má v některém případě jen poloviční hodnotu a to rozhodně není znakem rovnoprávnosti a tvrzení, že: „To však opět není žádný náznak diskriminace žen. Je to opatření, které zajišťuje práva smluvních stran, protože žena zpravidla nemá takové zkušenosti z praktického života jako muž. Nedostatek zkušeností může způsobit i újmu některé straně v jakékoli smlouvě. Proto zákon vyžaduje alespoň dvě ženy a jednoho muže. Jestliže jedna žena, svědkyně, něco opomene, druhá jí to připomene. Nebo když jedna udělá z nedostatku zkušeností chybu, pak jí druhá žena pomůže chybu napravit. Jde o opatření, které má za cíl zajistit smluvní poctivost a správné jednání mezi lidmi,“ mi připadne spíše jako výsměch ženské inteligenci.
Když ovšem pomineme tento podle mě scestný argument, můžeme se na tento problém podívat z hlediska celého právního řádu, neboť svědectví o smlouvách a obchodních jednáních není výsadou, ale povinností (Korán 2:282-283), kterou je nutno vykonat a tudíž je žena podle islámu zbavována další povinnosti. Ovšem i tak je to podle mého diskriminující pravidlo, které nelze změnit, neboť je obsaženo přímo v Koránu: „ ... A žádejte svědectví dvou svědků z mužů vašich, a nemáte-li dva muže, pak vezměte jednoho muže a dvě ženy z těch, které uznáte za vhodné svědkyně; aby, kdyby jedna z nich se zmýlila, druhá ji mohla připomenout. A nechť se svědkové nezdráhají, jsou-li přizváni.

... A berte svědky, jestliže mezi sebou obchodujete, avšak neubližujte ani písaři, ani svědkovi. Jestliže tak učiníte, jest to hanebnost. A bojte se Boha, vždyť Bůh vás věru učí a ví o všech věcech.“ ( Korán 2:282)

Toto pravidlo bylo zřejmě v době vzniku islámu dost revoluční, neboť podle tradičního výkladu islámských dějin ženy neměly právo nejenom svědčit, ale ani dědit a naopak byly samy předmětem dědického práva. Otázka je, jak je tento tradiční výklad dějin džáhilíje autentický a do jaké míry byl později démonizován. Zvláště když si uvědomíme, že prorokovou první manželkou byla Chadídža, která jakožto vdova samostatně obchodovala atd. a nemůžeme rozhodně říci, že by se jednalo o ojedinělý případ. Na druhou stranu byly i případy opačné a někdy zřejmě dosti tragické. Ať již to bylo jakkoli, rozhodně islám do postavení žen vnesl právní řád.

Často diskutovaná otázka v islámském výkladu Koránu vzhledem k ženské otázce je také bití ženy. Jak již jsem předestřel v úvodu, je to věc, o které se často mluví, ale v islámu nemá místo. Jedním z důvodů, proč se o tomto tématu tak často mluví, je i špatný překlad a interpretace tohoto verše:

„... A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.“ (Korán 4:34)

Arabské slovo použité v Koránu 4:34 je "idribuhunna", které je odvozeno od slova "daraba" (bít). Veškerá slova odvozená od slova "daraba" však nemusejí nutně znamenat udeření. Slovo "idribuhunna" například může znamenat “opustit”.

V súře 4 (Ženy), verš 94 je zmíněno slovo "darabtum" odvozené od slova "daraba", které zde znamená “odejít pryč/do ciziny”

Stojí za povšimnutí, že v súře 4 (Ženy) je použito slova "daraba" (4:34) a "darabtum" (4:94), což jsou slova odvozená ze stejného kořene. Obou slov je užito ve stejné súře, což napovídá, že "daraba" ve verši 4:34 znamená “opustit, odejít”, a to vzhledem k tomu, že toto je význam odvozeného slova ve verši 4:94. Dá se tedy předpokládat, že súra 4:34, kde Bůh zdánlivě povoluje mužům uhodit manželku po dvou varováních, znamená příkaz, aby muž “opustil” svůj dům a manželku ve víře, že když se vrátí, jeho žena přijde k rozumu.

To také potvrzují hadísy, které byly sebrány o tomto tématu:

Dle vyprávění Mu'awii al-Qushayri: ,,Přišel jsem za Poslem Božím (mír s ním) a zeptal jsem se ho: Co nám přikazuješ ohledně našich manželek? Odpověděl: Dejte jim z pokrmů, které sami jíte, oděv, kterým se odíváte, a nebijte je a nebuďte na ně hrubí. (Sunan Abu-Dawud, Kniha 11, Manželství (Kitab Al-Nikah), číslo 2139)"

Dle vyprávění Mu'awii ibn Haydah: Řekl jsem: Posle Boží, jak máme přistupovat k manželkám našim a jak je opouštět? Odpověděl: “…dej jí jídlo, když sám jíš, odívej ji, když se sám odíváš, nebuď na ni hrubý a nebij ji.” (Sunan Abu-Dawud, Kniha 11, Manželství (Kitab Al-Nikah), číslo 2138)"


Moderní směry ženské emancipace v islámu.


S postupnou modernizací islámských zemí a s tím spojenou větší dostupností vzdělání v těchto zemích a s přírůstkem v Evropě či Americe vzdělaných muslimů a muslimek se rozšiřují v islámu jisté emancipační a feministické směry.

Islámský feminismus neodkazuje na něčí konkrétní názory, ale na kritický přístup. Další autoři a autorky dodávají, že kritická reflexe islámu není vyhrazena jen muslimkám, ale mohou se jí zabývat i muslimové a osoby jiného nebo žádného náboženského vyznání. Podle jihoafrické aktivistky Shamimy Shaikh považují muslimské feministky Korán a Proroka Mohameda za osvobozující sílu a cítí se být inspirovány islámem a muslimskými ženskými hrdinkami. Autoritu Koránu a hadíthů nijak nezpochybňují, jen se zasazují o jejich interpretaci ve smyslu, který považují za správný. Sama Shaikh ráda vyzdvihovala verše Koránu, které jsou pozitivní a zdůrazňují rovnost muže a ženy.

Podle Shaikh je reinterpretace Koránu důležitá i proto, že např. týrané věřící muslimky nepřistoupí na možnost rozvodu, protože jim to někdo řekne, ale informováním o skutečnosti, že podle Koránu na to mají právo: „Myslím, že je velmi těžké argumentovat někomu něčím, v co nevěří.“ S učenci se na toto téma snažila diskutovat, ale narážela na zavřené dveře: „"Náboženské autority" s těmito otázkami a výzvami neumí zacházet. Nejsou na to kvalifikovaní; znovuotevření bran idžtihádu brání nedostatek vzdělání, zkušeností a odhodlání...“

Další výraznou osobností na poli islámského feminismu je Maročanka Fatima Mernissi, socioložka a autorka knih pojednávajících o tomto tématu. Její dílo Politický harém (Le Harem Politique) obsahuje natolik ostrou kritiku muslimské společnosti, že se dostalo až na seznam marockých cenzorů. Mernissi se považuje za „opravdovou muslimku“, ale její feministická práce se na rozdíl od přístupu Shaikh více orientuje na diskuse o autenticitě chadíthů a veršů Koránu a jejich zasazování do historického kontextu. Požaduje jejich reinterpretaci v duchu moderní doby a rozvrácení patriarchálních společenských struktur, aby se na jedné straně islám znovu oživil v duchu rovnosti obou pohlaví a na straně druhé nedošlo k rozpadu společnosti a ztrátě hodnot, jak k tomu podle ní dochází na západě. Práci Mernissi komentuje Raja Rhouni z Univerzity Mohameda V. v marockém Rabatu takto: „Její trvání na nesprávnosti tohoto nebo onoho hadíthu a nespolehlivosti jednoho nebo druhého interpreta je oslabujícím přístupem, který, ačkoli je úspěšný v odbourávání aury kanonických prací jako al-Buchárího, odvádí pozornost od hlavního cíle, a to je obnovení historičnosti Koránu a Sunny. Posunutí diskuze do oblasti autenticity nás vystavuje nebezpečí posílení hadíthů coby předpisů nebo jejich autority ve smyslu neměnitelných a pevně daných právních ustanovení, které islámský feminismus odmítá a vlastně se tomuto chce vyhnout.“

Další ze zajímavých postav islámského feminismu je egyptská levicová disidentka, psychiatrička a spisovatelka (kniha Zahalená tvář Evy – The Hidden Face of Eve) Nawal el Saadawi. Spolu se svým manželem Sherifem Hetatou, taktéž lékařem, publikuje a přednáší o útlaku žen v islámské společnosti, ale nezapomíná ani na peprnou kritiku západní kapitalistické společnosti a procesu globalizace.

V šítském islámu a tedy v Iránu je jednou z představitelek tohoto směru i mladá novinářka Farnaz Seifíová, která se neváhá označit za íránskou feministku. Podle Farnaz se v posledních několika letech situace mění k lepšímu a ženy si vymohly některé ústupky v dříve rigidním systému. Podle ní ale bude zápas za rovnost ještě dlouhý. I některé ženy jsou totiž velmi konzervativní, například část poslankyň parlamentu hájí polygamii. "Přitom mnohoženství je v Íránu minimální a drtivá většina Íránců muži, kteří mají více než jednu ženu, spíš pohrdá," tvrdí Farnaz Seifíová.

Zajímavou kapitolkou je také Dr. Amína Wadúd, universitní profesorka islámských studií ve Virginii, která se stala první ženou, jež vedla modlitbu (dělala imáma) mužům a ženám společně, za což se jí dostalo značné kritiky od konzervativních učenců.

Ovšem příkladem toho, že se přece jen věci i v islámské teologické rovině hýbou, je fakt, že nedávno byla v Maroku vyškolena skupina 50 muslimských kazatelek (muršida). Tedy povolání, jež bylo doteď výsadou mužů, v islámském světe kazatelky nemají obdoby. Cílem nových kazatelek má být propagovat tolerantní a mírové poselství islámu a bojovat s extremními proudy. "Kazatelky budou vést náboženské diskuze, dávat lekce o islámu, poskytovat morální podporu lidem v nesnázích a vést věřící k tolerantnímu islámu," řekla Smira Marzouková, jedna z nově vyškolených kazatelek agentuře France-Presse (AFP).


Závěr


Postavení ženy v islámu jistě není takové, jak jej démonizují média, ovšem ani zcela růžové, jak by jej chtěli představovat někteří islámští učenci. Zaslouží si kritiku a není se čemu divit, když se islámské právo v podstatných věcech neměnilo po dlouhou dobu. Jistě se změnit úplně nedá, neboť pokud vychází z tradičně posvátných zdrojů jako je Korán, jsou určité věci neměnné, jako v případě svědectví. Ovšem k reinterpretaci podle nových a změněných skutečností podle islámských pravidel zatím není v islámském světe odvaha, zvláště pokud se jedná o některé zkostnatělé garnitury šejchů podporovaných z konzervativních zdrojů, které se tlačí i do Evropy. Často pak můžeme vidět evropské muslimky, které jsou často „papežštější než papež“ (i když v tomto případě by se snad lépe hodila příměra „poturčenec horší Turka“), jako je to velmi výrazné v české ženské komunitě, zatímco muslimky z tradičních zemí hledají cestu k nové interpretaci Koránu a sunny.

Naštěstí se pod tlakem negativní reklamy médií a tlakem mladší, na západě vzdělané generace muslimů, kteří se snaží vymezit od radikálů, postoj mění a snad bude měnit i nadále. Rozhodně to ale nebude zřejmě nijak rychlý proces.


Použité prameny a literatura.

http://liberalnimuslimove.blog.cz

http://www.feminismus.cz

http://www.hadithsearch.com

http://Aczua.sblog.cz

ADBULATI Hammudah, Zaostřeno na Islám, Salmyah, Kuwait, 1993.

AL– QARADÁVÍ Jusúf , Al – Halál wal Harám fil Islám, Praha 2004.

El MEVDUDI Ebdul Eala, Načela Islama, Zagreb 1983.

HAERI Fadhlalla Šajch, Základy islámu, Olomouc 1997.

AL – ALUANI Taha Džabir, Etika Neslaganja u islamu