Andor.cz - Dračí doupě online

Dílo Nikolaje Alexandroviče Berďajeva vydalo nakladatelství Oikoymenh jako svoji 211. publikaci v roce 2003 v Praze. Kniha tohoto zajímavého ruského filosofa, náboženského neoromantika a představitele nábožensko-filozofického směru, tzv. bohohledačství, je rozdělena na 10 kapitol, v nichž autor popisuje základní problémy ruského myšlení a náboženských teorií a filosofií ruských myslitelů 19.století.
První kapitola je pojatá spíše jako historický úvod, aby čtenář získal alespoň nějaký vhled do ruské problematiky. Hned na začátku Berďajev říká: „Nebude mě zajímat ani tak otázka, čím bylo Rusko empiricky, jako spíše to, co zamýšlel s Ruskem stvořitel, tedy rozumem postižitelný obraz ruského národa, jeho idea.“ A pak cituje F. I. Ťutčteva, který jakoby uvozoval celou knihu a jakoby byl jejím prologem.
„Rus nepostihneš rozumem,
Běžná míra je necitlivá
K zvláštnosti platné pro tu zem,
A věřit v Rus, jen to ti zbývá.“(1)

V této první kapitole vymezuje svůj pohled na ruský národ a ruskou duši. Píše: „Svou rozporností a protikladností je ruský národ srovnatelný pouze s národem židovským. A ne náhodou se právě u těchto národů tak rozvinulo mesiánské vědomí. Protikladnost a komplikovanost ruské duše možná souvisí s tím, že se v Rusku střetávají a vzájemně na sebe působí dva proudy světových dějin, Východ a Západ. Ruský národ není národem ani čistě evropským ani čistě asijským. Rusko, to je veliká část světa, obrovský Východo-Západ, spojuje v sobě dva světy. A v ruské duši vždy zápasily dva principy, východní a západní... ....V základech ruské duše působily dva protikladné principy: přírodní, pohanský dionýský živel a asketicko mnišské pravoslaví. V ruském národě můžeme objevit protikladné vlastnosti: despotismus a hypertrofii státu i anarchismus a svobodu, krutost a sklon k násilí i dobrotivost, lidskost a mírnost... ....hledáni Boha i bojovný atheismus; pokoru i nestoudnost; otroctví i vzpouru. Ruská říše ale nikdy nebyla buržoazní.“

Berďajev také říká, že se ruské dějiny vyznačují diskontinuitou a je proto důležité zvolit takové období, které je pro ruskou ideu nejcharakterističtější a na kterém je to nejlepší ukázat a to je podle něj právě 19. století.
Berďajev poukazuje na to, že je důležité si uvědomit, jak velký význam má pro ruské mesiánské myšlení idea pskovského mnicha Filofeje O Moskvě jako o třetím Římě. Po pádu Byzance zůstal moskevský stát jedinou pravoslavnou říší. Ruský car, říká mnich Filofej: „Je jediný křesťanský car na celém světě. Stolcem obecné a apoštolské církve stala se Církev Přesvaté Bohorodice v Bohem vyvoleném městě Moskvě, jenž zazářila namísto církve římské a konstantinopolské a jedině ona zalévá svět září jasnější slunce.“ Všechny tyto aspekty se odrážely ve filosofickém myšlení ruské inteligence právě v 19. století a z těchto pozic mnozí, o nichž Berďajev píše, vycházeli.

V dalších třech kapitolách se Berďajev přímo věnuje vývoji ruského myšlení na počátku 19. století, neobejde se bez nastínění myšlenek Děkabristů a filosofa Raďiščeva, opět a znovu předkládá zvláštní vztah Ruska a Evropy a jistá nedorozumění, ke kterým docházelo v ovlivňování mezi Ruskem a Evropou na rovině intelektuální. Jako příklad ukazuje špatné pochopení Heglovy filosofie u ruských intelektuálů. Berďajev píše, že zvláště Slavjanofilům se zalíbila heglovská idea o povolanosti národů, samozřejmě ve vztahu k ruskému národu, čímž opět naráží na ono mesiánské ruské cítění. V těchto třech kapitolách také představuje dva odlišné myšlenkové proudy v Rusku 19. století a to právě slavjanofily a zapadniky. Ukazuje, že jejich názory na počátku obou hnutí se vůbec nemusely tak radikálně rozcházet, jak by si někdo mohl myslet.

Zde se také zabývá výraznou osobností Bělinského a jeho tzv. individuálním socialismem a jeho složitou cestou k němu. Dále také problémy humanismu a humanitarismu a křesťanským humanismem Sovoljova a Buchareva.
Pátá, šestá a sedmá kapitola jsou obzvláště zajímavé, neboť se zde autor pouští do sociálního tématu a sociálního zabarvení ruského myšlení. Autor rozebírá vývoj ruského socialismu, opět se zde zabývá Bělinským, ale i Grecenem a rozdíly v jejich myšlenkách. Stále zde operuje se „strachem“ ruských intelektuálu ze západního, myšleno z evropského, měšťáctví a šosáctví, z kterého právě ruští intelektuálové 19. století často obviňovali i Hegela a německý idealismus, pro který se ze začátku tak nadchli. Samozřejmě se v těchto kapitolách nemůže vyhnout ani Černyševskému a jeho spisu Co dělat?, stejně jako ruským nihilistům a anarchistům.

Další dvě kapitoly se věnují ruskému náboženskému myšlení, onomu náboženskému charakteru ruské filosofie, jak sám píše. Ukazuje zde rozdíly mezi teologií a náboženskou filosofií, zaznívá zde také kritika západního racionalismu. V těchto kapitolách se také zabývá ideou Boholidství, kterou již před tím lehce načrtl ve čtvrté kapitole věnované humanismu a humanitarismu.

V poslední desáté kapitole se již věnuje počátkům 20. století, kulturní renesanci, marxismu, komunismu, dokonce i zajímavému náboženskému hledání mezi ruskými marxisty Merežkovským a Rozanovem. Představuje své současníky i sám sebe a na závěr odsuzuje komunismus jako zvrácenou formu ruské náboženské ideje.

Recenzovat knihu od autora takového formátu nebylo pro mou osobu příliš snadné, neboť kniha je doslova přesycena zajímavými informacemi, které je třeba vstřebat. Je psána často až příliš poetickým, ale zato krásným jazykem a člověk se snadno ztratí v myšlenkách jejího autora, zvláště když obstojně neovládá ruské filosofické myšlení 19. století. Byť se kniha čte krásně, rozhodně to není čtení na jedno odpoledne. Z mého pohledu se jedná o nanejvýš kvalitní knihu, která rozkrývá nejen pohled samotného Berďajeva na ruské filosofické myšlení, ale i pohledy ostatních v knize zmiňovaných ruských intelektuálů. Tato kniha určitě patří mezi ty vzácné skvosty, které musíte číst vícekrát a stejně vždy v ní najdete nějakou novou souvislost a myšlenku.


Pozn. č.1: F. I. Ťutčev, Větrná harfa, Praha 1977, s. 140.