Bylo jaro, byl Beltain. Lidé plni touhy a radosti tančili kolem ohňů. Kněz znechuceně prošel kolem.
Nad planinami se tyčil hrad. Pochodně vesele zářily do noci. Stráže s úsměvem na rtech, ale i přesto ostražitě sledovali okolí. Ale nebylo se koho bát, byl přece Beltain.
Krásná paní naříkala. Porodní baba klečela u lůžka. Křik, bolest, pláč, a pak, pak držela bába v náručí malého chlapce. Dítě štěstěny, je přece Beltain, je svátek jara.
Pan Pelegar přecházel nervózně po pokoji. Meč visel nad krbem, ve kterém vesele praskal oheň. Náhle zaslechl dětský křik. Rozběhl se k pokoji paní Adriany. Tesák pleskal o kožené nohavice. Zvenčí až sem doléhal smích vesničanů. Byl Beltain, svátek štěstí a jeho žena mu dnes povila synka.
Chlapec se s bolestivou grimasou zvedl ze země. Křečovitě sevřel dřevěný meč a opět vykročil ke starému muži. Zaútočil. Výpad a kryt. Au! Bolest. Už zase ležel v blátě. Muž se smál.
Chlapec se znovu zvedl. Znovu pozvedl meč, znovu zaútočil a znovu skončil v blátě. Nevadí. Vstal a sekal a sekal, útočil a bránil se až ze zbraní odlétaly třísky.
Byl Beltain. Lidé tancovali kolem ohňů. Mladík pozoroval radující se děti. Kdyby ho tady otec nachytal určitě by mu pěkně vyčinil. Vždy» je to pohanský svátek. Ale proč jsou tedy lidé tak š»astní???
Dívka ho zahlédla skrze keře. Byla překrásná. Usmívala se na něho a vydala se k němu.. Podala mu ruku a on jí přijal. Pak se spolu rozeběhli k ohni. Tančili a radovali se, tak jako všichni kolem.
Bylo po půlnoci, měsíc v úplňku ozařoval louku a oni ho pozorovali. Leželi vedle sebe v trávě sladce unavení tancem. Podívala se na něj a on jí pohled oplatil. Chvíli se pozorovali a pak se jejich rty spojily v první polibek. Byla tak krásná, tak křehká…Zkoumal jí a ona jeho. Měla tak horkou kůži. A voněla tak vzrušivě…Pomněnkami a potem. Tulili se k sobě, a pak se milovali.
Šestnáctiletý chlapec zvedl svou plavou hlavu od knihy a zadíval se na učitele. Byl jím starý kněz. Vyprávěl mu, že pohanství s jeho obřady musí být vymíceno. Říkal, že Beltain, svátek jara musí zmizet…
Alderic poslouchal, ale myšlenkami se toulal jinde. Hřích? Pohanství? Pravá víra? Ukřižovaný bůh? Hlavou se mu honily tisíce otázek, na které neznal odpovědi.
Hřích??? Co je hřích??? Léto přišlo. Byl parný červen. Kde je jaro? Plné lásky…pomněnky, pot…ta slast. Bylo to tak nádherné.
Otázky bez odpovědí…jak se vlastně jmenovala? Ty vlasy, ty oči…horké rty…kde je? A vůbec..kdo je???
Hřích???Proč???
Alderic odhodil štít a uchopil meč obouruč. Výpad, únik, kryt a znovu výpad. Meče se znovu střetly a znovu zazvonily, a pak starému muži vyletěla zbraň z ruky. Ostří Aldericovy zbraně se opřelo muži o hruď.
„Vzdávám se synu,“ usmál se starý rytíř „teď už jsi skutečný muž.“
Alderic se usmál a sklonil zbraň. Vítr povíval mezi věžemi a na svých křídlech přinášel vůni jara.
Beltain, už brzo…potká ji??? Upamatuje si na něj? Schoval meč do pochvy a nervózně si projel rukou své dlouhé plavé kadeře
Noc voněla ohněm, smůlou, potem a jarem. Lidé tančili kolem ohňů a byli š»astní. Mezi nimi tančil i Alderic. Díval se, hledal. Svou rusovlásku neviděl. Smutný a zklamaný. Byl Beltain, svátek jara, den štěstí a radosti. Kde je??? A proč se cítí smutný?
Bylo před půlnocí…nikde nikdo. Smutně se vracel domů. Dlouho hleděl do zdi, dlouho pozoroval meč nemohouce usnout. Ale nakonec přece jen přišel milosrdný spánek…a sny…zdálo se mu o ní…o jejích rtech, o jejím měkkém těle, o nabízeném klíně…
Probudil se celý zpocený. Zvedl se na lokty…a díval se jí přímo do očí. Ležela na něm. Nahá… a i on byl nahý. Už otvíral ústa, aby se zeptal, co tady dělá? Položila mu prst na rty a pak ho dlouze políbila. Strhl jí pod sebe. Sevřela ho stehny a drtila koleny. Milovali se až do vyčerpání.
Svítalo. Bylo chladné květnové jitro. Ticho narušoval jen vánek šumící ve větvích a zpívající ptáčci. Otevřel oči. Ležel v posteli sám.
Sen…ne…něco tak krásného nemohlo být snem. Cítil její vůni pomněnek, cítil její pot, cítil vůni jara…
Kde jsi??? Po tvářích mu kanuly slzy. Kam jsi odešla??? Kdo jsi??? Kdo jsi dívko s květy ve vlasech…dívko vonící pomněnkami, kdo jsi???
Kůň pravidelným cvalem uháněl po cestě. Vesnici za vesnicí. Hledal jí. Marně…jako by se po ní země slehla. Kroužková košile chřestila, meč narážel do stehna. Pláš» povíval ve vánku, stejně jako jeho dlouhé plavé vlasy.
První sníh padl na střechy hradu Galand. Alderic seděl na cimbuří. Sníh mu padal na vlasy a na pláš». Kde je??? Zima už přišla… otřásl se…jaro…kde jsi??? A kde je ona??? Z hor doléhalo k uším vlčí vytí.
Oheň v krbu hořel a příjemně hřál. Posel stál před starým pánem, který si právě četl list s velkou pečetí arcibiskupa z Gantharnu. Pak beze slova podal list svému synovi. Alderic si list přečetl a vrátil otci.
Posel k němu obrátil tázavý pohled.
„Pojedu,“ pronesl pevným hlasem mladý muž.
Sníh mizel ze strání. Chladný vítr se proháněl ve větvích stromů a mezi věžemi. Blížilo se jaro.
Brána se s třeskem otevřela. Padací most překlenul příkop. Na dlažbě, a pak na dřevě padacího mostu zaduněla kopyta.
Alderic na mohutném ryzákovi ujížděl se svou družinou. Plavé vlasy vlály ve větru. Oděn v kroužkovou košili, přepásán mečem. Ujížděl…na bílém plášti rudý kříž…
Alderic se netrpělivě zvedl. Konečně večerní modlitba skončila. Stříbrný kříž na krku tížil víc a víc.
Pche, bůh na kříži, kříž, křižáci…Bůh milosrdenství? Smrt, jen smrt nosí. Od doby, co se připojil k armádě krále Ronalda viděl jen smrt. V mnoha podobách..milosrdnou i nemilosrdnou, ale stále jen smrt.
Bylo jaro, byl Beltain. Lidé se hřáli u ohňů. I rytíři, ti slovutní bojovníci ve službách kříže pokládali vesničanky na znak do trávy…
Znechuceně se obrátil a vešel do stanu. Sundal si zbroj, meč položil vedle lůžka, a pak se natáhl.
Ruce si založil za hlavu a přemýšlel. Topil se v myšlenkách. Kdo jsi??? Kde jsi, má tajemná??? Klížily se mu oči, když tu náhle ucítil tu tolik známou, tolik vzrušující vůni. Otevřel oči. Stála u vchodu do stanu. Vstal a vyšel jí vstříc. Podal jí ruku, tak jako ona jemu prve. Usmála se a naklonila se k němu. Políbili se, a pak jí stáhl na lůžko.
Byl Beltain, byla krásná noc, noc plná lásky.
Ráno přineslo hemžení v táboře. Probudil se a zjistil, že je sám. Zaklel. Navlékl si přes hlavu kroužkovou košili, přes ní si přehodil suknici a přepásal se mečem. Přejel si rukou po tváři a ušklíbl se. Jizva, která mu hyzdila tvář již byla téměř zahojená. Možná by se měl oholit. Několikadenní strniště škrábalo. Pak si nasadil plátové rukavice a přes ramena si přehodil pláš». Sebevědomě vystoupil ze stanu a jeho muži mu vytvořili čestnou stráž.
Štolba mu přivedl koně. Vyhoupl se do sedla a pobídl ryzáka ostruhami.
Máchal mečem, kryl se štítem…sekal a bodal. Postupovali jako železná vlna. Lehkooděnci s turbany na hlavách neměli šanci. Nemohli se rovnat do ocele zakutým rytířům. Tolik krve ve jménu kříže…ne takhle to nejde…Roz»al lebku muži, který jej ohrožoval šavlí. Otočil koně a rozjel se zpět.
Seskočil z ryzáka a strhl ze sebe pláš» i suknici s rudým křížem. Přes kroužkovou košili si hodil modrý pláš». Vyběhl ze stanu a vyskočil na koně a ujížděl pryč.
Oheň praskal do noci. Alderic tiše seděl na padlém kmenu a hrál si s křížkem. Pak jej strhl z krku a hodil do plamenů.
Pohanství..ano..ukřižovaný bůh? Ne… Nosí jen smrt a smutek…Beltain, svátek jara a radosti..to je víra…
Kde je??? Kde je má tajemná???
Náhle jako na zavolanou vyšla z lesa. Rusé vlasy jí povívali ve větru, poloprůsvitný šat také. Usmála se na něj a vztáhla k němu ruce. Přijal je a přitiskl jí k sobě.
Milovali se dlouho do noci, a pak se jí ještě celý udýchaný zeptal:
„Kdo jsi?“
„Jsem vánek ve větvích stromů, jsem rosa na květech…“ políbila ho.
„Jsi snad víla?“ zeptal se se smutkem v hlase.
„Ne, jsem mnohem více…jsem Brightain,“ odpověděla s úsměvem.
„Paní,“ podíval se na bohyni vyděšeně.
„Neboj se..jsi můj oblíbenec. Narodil ses v mém jménu a v mém jménu zemřeš… a teď mlč a polib mě, neb této noci jsme spolu naposledy…“
A znovu se jejich rty spojili a opět se milovali.
Probudil se sám. Došel k potoku a opláchl si tvář. Sedl na koně a ujížděl k Brightamu…ujížděl domů.
Hranice minul bez povšimnutí…
Dívka v bílém šatě stála u kůlu, kolem ní se vršila hromada klestí a dřeva. Kněz třímal v ruce hořící pochodeň.
Lidé nespokojeně hučeli a stráže je odráželi halapartnami. Přijel blíže- rytíř v modrém plášti, opásán mečem…
„Čím se provinila?“ vpadl knězi do modlitby.
„Je to čarodějnice!“ zvolal kněz.
„Jak to víš?“
„Byla viděna na Beltainu!“ odvětil kněz.
„ A proto je čarodějnicí?“
„Dávala se cizímu muži…a to je smrtelný hřích!“
„Kecy!“
„Bezvěrče..rouháš se!“ řval kněz.
Alderic stáhl z hlavy přilbici a hodil jí knězi pod nohy.
„Pane!“ zvolal překvapeně kněz.
„Propus» jí!“ přikazoval Alderic tvrdě.
„Ne, to ne. To je proti bohu, uhranula vás pane!“ a spustil pochodeň…dřevo zapraskalo a hranice začala hořet.
„Ne!!!“ zařval Alderic a vyrazil.
Tři strážní spadli s rozpolcenými lebkami. Rytíř seskočil z koně a začal rozkopávat polena a klestí. Kněz na něj zaútočil pochodní- vyholená hlava odlétla daleko od těla. Další dva strážní zemřeli okamžitě a milosrdně.
Rozsekl dívce pouta a pomohl jí do sedla. Sám se pak vyšvihl za ní.
„Za Brightain!“ zvolal a rozjel se k lesu. Stráže se rozestoupili a nekladli odpor, lidé jásali.
Zastavili se v lese u malé chatrče.
„Tady bydlíš?“ zeptal se prostě.
„Ano,“ odpověděla nesměle a pozvala ho dál.
Všude vysely spousty bylin, nad ohništěm stál kotlík.
„Tak přeci jsi čarodějka?“ optal se.
„A vadí ti to?“ vrátila mu stejnou mincí.
„Ne,“ zasmál se srdečně.
Seděl u stolu a pozoroval jak se otáčí kolem plotny a vaří. Byla krásná..ne jako Brightain, ale také krásná..přitahovala ho.
Večeřeli spolu, a pak promluvil:
„Nemohu zde zůstat, musím dál.“
„Ne, neodjížděj,“ zaprosila.
„Jen přenocuji a pojedu dál,“ odvětil pevně.
„Ale já mám jen jedno úzké lůžko,“ usmála se na něj „a to bych ráda sdílela s tebou. V noci je mi samotné zima.“
Zadíval se jí do očí, a pak jí políbil. Rozepl jí košilku a vyhrnul sukni. Milovali se dlouho do noci.
Oblékl si zbroj a usmál se na ní. Byl čas jít. Když tu náhle někdo zabušil na dveře.
„Vylez Areino! Víme, že jsi tam, jdeme si pro tebe čarodějnice!“
Velitel hleděl na dveře, které se náhle rozlétly. Stál v nich vysoký muž ve zbroji.
„Odejděte!“ řekl tiše „A nic se vám nestane.“
„Ty jsi sám a nás je deset, co dokážeš???“
Neodpověděl. Vnořil strážnému meč do břicha. Sekal a bodal, bojoval jak nejlépe uměl. Po pár minutách úporného boje leželo devět strážných v krvi u nohou rytíře. Desátý se vrhl ke koni a ujížděl. Alderic za ním volal:
„Jen vyprávěj jak jste dopadli, už se nevracejte!“
Když jezdec zmizel za stromy Alderic zakolísal. Hbitě k němu přiskočila podepřela ho. Dovrávoral do světnice a upadl na lůžko.
Sundala mu zbroj a prohlédla rány. Bylo to vážné a ona to věděla…Jistě se vrátí..musí odjet, ale on to nedokáže…
Schylovalo se k večeru. Aldericovy rány už přestaly krvácet. Arein se o něj starala skvěle.
Náhle ale někdo zabušil na dveře. Ty se rozlétly a dovnitř vešli dva vojáci s rukou na jílcích mečů. Za nimi vešel kněz. Ukázal na Alderica a dívku a pevným hlasem křikl:
„Odveďte je!“
„Sire Aldericu, řečený z Brightamu, rytíři Rudého kříže.
Otevřeně jsi se postavil proti víře a vzýval pohanské božstvo Brightaime. Dále pak zprotivil ses vůli Boží a osvobodil jsi čarodějnici, kteráž odsouzena byla k smrti upálením. Při tom zabil jsi pět strážných a služebníka božího. Potom dalších devět mužů.
Ani při vymítání nebyl jsi ochoten vzdát se svého ďábla.
Tímto tě sire Aldericu zbavuji všech práv i titulů.
Aldericu, odsuzujeme tě tímto k smrti upálením, aby byla tvá duše očištěna.
Tak staniž se prvního května, letošního roku."
Smrákalo se a na nebe se škrábal měsíc stojící v úplňku. Alderic se usmíval na Arein, které ani rok mučení a strádání neubral nic na kráse.
Kněží přistoupili k jejich hranicím a nabídli jim rozhřešení. Alderic svatému muži plivl do obličeje.
Prý pravá víra, blbost. Brightain! Věřím v tebe. Nezakazuješ radost a lásku. Umřu, ale co…miluji…miluji tu čarodějku…
Hranice vzplála. Alderic se začal smát a smál se dokud jeho tělo nestrávily plameny.
Byl Beltain…a hranice hořely…