Andor.cz - Dračí doupě online

Než si Petr stačil uvědomit, co se stalo, povolila mu skleněná tabule, o níž se opíral, pod dlaněmi a on vypadl za svým přítelem. Jevilo se to spíše, jako by byl vytažen jakousi obrovskou silou, a to bylo jeho štěstí, neboť těsně za ním se zřítila dolů v několika velkých dílech celá horní část skleněné výplně a roztříštila se o spodní hranu rámu.
Pád ze zhruba čtyřmetrové výšky do písku na nádvoří byl sice náhlý a nečekaný, přesto se Petrovi podařilo dopadnout tak, že se mu nic vážného nestalo. Na písku kus před ním ležel vyhozený stůl a ze země mu pomohly vstát mohutné Swenovy tlapy. Jemná zrníčka vířila vzduchem a téměř nebylo vidět.
„Rychle! Půjde to?“ zeptal se přerývavě dlouhán a vyrazil směrem, kterým tušil ulici.
„Tam ne!“ zařval na něho do lomozu bouře Petr a rukou hodil někam dozadu, kde ve vířícím písku mizely siluety budov. „Musíme tam.“ Ve stejnou chvíli jej sice pronikavě bodlo v kyčli, přesto současně s posledními slovy vyrazil.
„Proč?“ zarazil se Swen, ale bez delšího váhání následoval kulhajícího muže.
„Pospěš!“ křikl za sebe Petr v okamžiku, kdy šero písečné bouře protrhl záblesk. Tentokrát nesjel z oblohy. Cosi explodovalo někde za prchajícími. Swen bolestně zaúpěl, když jej tlaková vlna nesoucí s sebou ohlušující ránu hodila vpřed, jako by do něho udeřila prudce se ženoucí stěna písku. Rozhodil paže a padl tak, že jednou z nich zasáhl pod koleno Petra, který tak upadl také. Vzápětí se mladík propadl do bezvědomí.
Starší z mužů měl štěstí, že byl při výbuchu částečně kryt dlouhánovým tělem, takže jej písek nezasáhl takovou silou jako Swena, přesto byl také na chvíli ochromen nárazem. Ležel a naslouchal skučení větru a burácení hromů, jiný zvuk ale nezachytil.
Neví o nás. Oni netuší, kam jsme jim zmizeli. Spokojený úsměv z nečekaného a nepravděpodobného dílčího vítězství se mihl jeho tváří. Pak se ale převalil ke Swenovi a přiložil mu prsty na krk. Když ucítil pravidelné pulsování v jeho tepnách, usmál se ještě uvolněněji.
Po krátké chvíli, v níž se ujišťoval, že jeho domněnka o prozatímním bezpečí je v tuhle chvíli správná, poklekl nad kamarádem a uchopil jej pod pažemi. Swen byl těžký a Petrův kyčelní kloub se nezdál být ve stavu, že by muž byl schopen mladíka za sebou takto vláčet. Zkusil tedy něco jiného. Vstal a za paži si jej natáhl na záda. Poté uchopil ještě jeho druhou paži, a s tělem takto mu visícím na ramenou vykročil prudkými poryvy větru vpřed. Nebylo to až tak namáhavé, jak zpočátku očekával, ale sotva když dorazil ke konci první z dlouhých budov, ozval se další třesk na nádvoří, mnohem silnější než ten, který omráčil Swena.
Jenže oni už byli podstatně dál a navíc byl Petr bezpečně kryt mladíkovým bezvládným tělem, které ztlumilo náraz. Sice je to oba opět srazilo na zem, pro Petra ovšem nebylo problémem opět vstát a pokračovat. Napadal na nohu, odněkud z hlavy mu začal přes tvář stékat pramínek lepkavé krve, s každým dalším krokem se náklad na jeho ramenou zdál být těžší a těžší, ale věděl, že pokud se dostane tam, kam doufal, přijde čas na odpočinek. Spousta času.
…
S náhlým zmizením obou mužů nastal v prodejní místnosti zmatek. Na kratičký okamžik nejprve všechno ztichlo v úžasu a úleku, hned vzápětí ale strážní vyrazili k vysklenému oknu. Drnčení rozkazů naplnilo prostor, do něhož poryv větru vmetl vedro a písek.
Před strážnými se rudě rozzářily hlavně zbraní, z nichž tiše vyšlehly krátké záblesky někam dolů. Xoth odstrčil oba klienty a vrhl se ke strážným s hlasitým vlnivým: „Ne!“
Jeden z nich sice ještě vystřelil někam pod sebe, druhý ale zvedl hlaveň zbraně vzhůru a tázavě se obrátil na Xotha. Po výstřelu odklonil svoji zbraň stranou i aktivnější z ozbrojenců.
„Jestli tohle přežili a dole je najdeme rozstřílený, dám vám to vyžrat beze zbytku,“ zadrnčel výhružně Xoth a strážným bylo zřejmé, že v něm kypí vztek.
Vyšší z nich odněkud vytáhl modře pulsující kouli a kývl směrem k tomu, jenž jim právě hrozil. Ten se souhlasně zhoupl a obrátil se čelem do místnosti. Ozbrojenec vhodil kouli do vířícího písku za rozbitým oknem a vzápětí se také otočil zády a mírně se přikrčil. Zvenku se ozval výbuch a z nádvoří vlétla do místnosti ostrá písečná zrnka, odrazila se od stropu a zasypala všechny přítomné.
Zákazníky mezitím kdosi odvedl do zasedací místnosti, která byla oddělena od prodejního prostoru tónovanou skleněnou zástěnou. Oba sledovali vše velmi zaskočeně, ale menší z nich nevypadal, že by měl něco proti. Chvíli dokonce projevoval tendence rozběhnout se zpátky do místnosti, ale byl bezpečně zadržen. Záblesk zvenku a zrnka písku, odrazivší se od skla mezi místnostmi, jej donutila podvědomě sebou cuknout a otočit se zády.
Budovou se rozezněly nepříjemně vysoké táhlé tóny sirén. Všude se daly do pohybu uniformované postavy.
Po chvíli zazněl z nádvoří další, mnohem silnější výbuch.
…
Petr dosmýkal bezvládné Swenovo tělo na roh jedné z budov a padl na koleno. Dýchal zhluboka, ale písek v ústech jej nutil činit tak s přivřenými ústy. Pot z něho jen lil a kyčel jej nepříjemně bolela.
Vichr neustával a všudypřítomné záblesky doprovázelo hromobití.
Mladík sebou škubl a zaúpěl, což Petra přinutilo vstát a pokračovat. Neví o nás. Ať je to jakkoli, tohle běsnění živlů nám nahrává. Stopy rval vítr okamžitě za zdvíhajícíma se nohama a ať měli Xyřané jakoukoli sledovací či pátrací techniku, zřejmě ji nyní nedokázali účinně využít. Ne, že by se ve strhané tváři prchajícího objevil přímo úsměv, ale jisté uspokojení z tohoto zjištění tam znát bylo. A objevilo se tam ještě zřetelněji, když dorazil k tubusu dopravníku. Štíhlá stavba vybíhala z krabicovité haly a mizela někde v dáli. Respektive v dáli tak krátké, jak mizerná byla viditelnost. „Tady, tady je to. Jdeme dobře. Jdeme dobře. Jdeme… eh… dobře.“ Natáhl si tělo ještě více na ramena a namáhavě pokračoval.
„Dobře?“ ozvalo se mu u pravého ucha, „jdeme skvěle! Nádherně!“ Ve Swenově hlase byla znát euforie - něco, co tam Petr nikdy předtím neslyšel. A bylo hodně příjemným zjištěním, že řeč, kterou i v tomhle okamžiku mluvil, byla ta, kterou jej učil. „Zkusím jít sám,“ dodal ještě mladík.
„To by nebylo od věci,“ přikývl Petr a spustil svůj náklad na zem.
Swen se snažil prohlédnout vířící písek, ale nakonec se raději obrátil na svého společníka: „Ty víš, kam jdeme?“
„Doufám, že vím. Musíme sledovat tohle,“ ukázal na štíhlé tělo dopravníku.
„Kam?“
„Neptej se.“
Tahle odpověď prozatím Swenovi stačila. Dotkl se Petrovy paže a vyrazil. Nemohl poděkovat výrazněji.
U dopravníkového tubusu byly písečné návěje, které mužům komplikovaly postup, ale náhlý pocit volnosti jim nalil nové síly. S každým krokem, s nímž se vzdalovali komplexu budov, kráčeli rychleji. Ke konci už téměř běželi, dá-li se Petrovo kvapné napadání na nohu nazývat během.
„Stůj!“ zarazil se najednou v půli kroku Swen a zadržel Petra. „Je tady nějaká jáma.“
„Já vím,“ otřel si čelo starší z mužů, když doběhl na kraj hluboké obdélníkové nádrže, nyní již zpola zasypané pískem.
„Co to...?“
Z písku pod stojícím dopravníkem trčel děsivý zbytek lidského těla. Téměř neporušená hlava na krku bez kůže a cáry masa roztahané kolem toho, co kdysi mělo být hrudí a rameny, zbývaly z torza, jenž ještě nedávno bylo člověkem. Petr se odvrátil právě ve chvíli, kdy zpod, z větší části ohlodaných, žeber vylezl asi metrový ještěr pískové barvy a v poklidu dožvýkal sousto.
„Budeme mít co jíst,“ promluvil mladík.
Kamarád se na něho s odporem obrátil. Pak ale spatřil zvíře, které předtím přehlédl, stiskl rty a přikývl. Ještěr je oba zmerčil a vzápětí bleskurychle zmizel. Od těla odběhl i druhý obdobný tvor, kterého si předtím nevšiml ani jeden z nich.
Starší z mužů padl na kolena a začal zvracet. Oči měl plné slz a dávil se. „Musíme tam,“ vysoukal ze sebe, když jej zvracení přešlo.
„Kam?“
„Dolů.“
„Tam?“ ukázal Swen nejistě k tělu.
„Tam někam,“ přikývl Petr.
„Jak to všechno...?“
„Pak ti to povím,“ odpověděl dotázaný s něčím, co by znělo jako povzdech, nebýt bouře, která jakékoli tišší zvuky odnášela pryč. Sebral se ze země a došel k ústí dopravníku. Zevnitř se ozývaly zvuky. Nedokázal přesně určit jejich zdroj, ale mohl by přísahat na to, že se přibližují. „Rychle,“ sykl za sebe a protáhl se pod pásem na druhou stranu, kde vedly dolů do nádrže schody. Začal po nich sestupovat, ale nášlapné plochy byly napůl zasypané pískem a nebylo tedy divu, že při jednom z kroků uklouzl a zřítil se dolů k mrtvému tělu. „Uh,“ vyrazil ze sebe a odvrátil se.
Swen místo scházení schodů seskočil dolů za ním a opatrně ho nadzvedl. Pak teprve vysvobodil nohu, kterou se zabořil do písku. „Dobrý?“
„Jo,“ obrátil se Petr a pohlédl někam za kamaráda. „Tady někde. Hledej v téhle zdi.“ Zvedl se a v blízkosti schodů začal pěstmi tlouci do velkých kamenů ve stěně.
Swen se k němu po chvilce přidal. „Hledáme chodbu?“ ujistil se po chvilce.
„Jo,“ přikývl Petr. „A máme ji!“ Jeden z kamenů v úrovni písku povolil a mírně se odchlípl. „Teď mi pomoz.“
Dva páry rukou začaly chvatně odhrnovat písek u spodní hrany kamenného kvádru. Bříšky prstů pak oba muži zabrali za horní hranu a kámen povolil. Nejprve se vysunul jen o pár centimetrů, pak se ale vyvalil do písku. Teprve nyní poznali, že nejde o kvádr, ale o desku o síle nějakých deseti, možná patnácti centimetrů. Na její vnitřní straně byla přimontována (zřejmě přilepena) dvě madla ze stejného materiálu.
Temný otvor vyzýval ke vstupu. Petr ani na okamžik nezaváhal, přikrčil se a po kolenou zacouval do ústí chodby. Kyčel jej sice bolela, on to teď ale nevnímal.
Swen jej následoval. „Co to je?“ zdvihl v ruce zteřelý kus gumy.
„Teď už nic,“ odvětil Petr, „ale bylo to těsnění. V té nádrži bývala voda.“ Když se Swen protáhl do chodby, kde se mohl pohodlně narovnat, zalezl starší z mužů zpátky do mezery, venku uchopil za madla desku a přitáhl ji zpátky. Cítil, jak se posouvá po písku na spodním kameni a drobounká zrníčka zaskřípěla i po stranách. Po chvilce zápasu mužských paží s kamenem deska nakonec dosedla na své místo a nezbývalo než doufat, že zvenku bude stěna působit na první pohled neporušeně. Viditelnost snížená písečnou bouří by tomuto přání mohla nahrávat.
Za Petrem cosi cvaklo a chodbu ozářily narudlé plameny. „Pojďme,“ promluvil suše Swen, s úsměvem zdvihl nalezenou pochodeň a vykročil do chodby. Bylo zde sucho a podlahu pokrýval letitý nažloutlý prach. Teprve nyní si Petr všiml, že jeho kamarád nese nejen pochodeň a stařičký zapalovač, ale přes rameno že má hozenou starou zpuchřelou tornu. „Někdo nám tu nechal pozdrav,“ zazubil se dlouhán.
Starší z mužů přikývl a beze slova kamaráda následoval. Šli tiše. Chodba se nejprve několik desítek metrů vracela souběžně s tubusem dopravníku, poté se ale stočila ostře vlevo a odváděla uprchlíky mimo město. Mohli to pouze odhadovat, ale cítili, že se nemýlí. V patách jim šlo ticho. Uklidňující a hřejivé bezhlesí. Ani jeden z nich se neodvážil rušit jej. Ač zde vzduchem čpěla zatuchlina, sucho ji nečinilo obtížnou či jedovatou, proto oba plnými doušky vdechovali spíše volnost než cokoli jiného. Vůně svobody byla opojná, přesto stále prchavá a nejistá. Nekazilo ji to, to ne, ale oba utečenci cítili, že pokud si ji budou moci vychutnat vsedě a s přivřenýma očima, dodá jí to zcela jiný rozměr.
„Jak jsi to věděl?“ promluvil snad po půl hodině chůze dlouhán.
„Je to dlouho,“ usmál se hořce oslovený.
„Na to se neptám,“ připomněl Swen. V hovorech s Petrem projevoval doposud úctu, vždy to znělo spíše jako rozhovor syna s otcem než jako dialog přátel, nyní ale toužil znát pravdu. Celou pravdu. A cítil, že není čas na kličkování.
„Viděl jsem plány. S otcem jsme byli blízko.“
„Blízko čemu?“ Swen si nebyl ani zdaleka jist, zda použil správný pád, v obdobných případech se totiž vždy rozhodoval mezi čemu a čeho, ale na tuhle drobnost se Petra nikdy nezeptal. Uklidňoval se tím, že by snad za určitých okolností bylo možno použít oba výrazy, ale jist si tím rozhodně nebyl.
„Blízko vítězství.“ Nedá se říci, že by tahle odpověď dlouhánovi objasnila lingvistický problém, v otázce příčin a důsledků mu ovšem částečně napověděla.
„Ty jsi s nimi bojoval?“
„S tátou,“ přitakal Petr. „S otcem jsme je mohli zlikvidovat, zničit je. Alespoň co se téhle oblasti týče.“
„A co tomu zabránilo?“ zeptal se opatrně mladík.
„Náhoda. Prostě jsme měli smůlu.“
„Jak by se vám to mohlo povést?“
„Měli jsme zbraně. Zbraně, které na ně platily. Fungovaly.“ Chvíle ticha, která následovala, se zdála být věčností. „Mapy i plány budov,“ dodal Petr po podivně tíživé odmlce.
„Hmm.“
I další stovky metrů doprovázelo mlčení.
„Mám tu něco zvláštního,“ přerušil je opět Swen, a když se Petr obrátil, uviděl, jak vyndává cosi z torny.
„V tom je jídlo,“ usmál se, když rozpoznal zastaralé tuby a konzervy. „Obávám se, že už se to ale nebude dát jíst.“ Mladík dosud poznal jedině ten druh výživy, který mu byl podáván v roztocích, infuzích, nebo pomocí inhalací. Věděl sice, že například zvířata se nějakým způsobem pojídat dají, s potravinami uzavřenými do takovýchto obalů se ovšem zatím neměl příležitost setkat.
„Můžeme to zkusit,“ navrhl dlouhán.
„To můžeme,“ usmál se Petr, „ale taky nás to může zabít. Ztratili… museli jsme ztratit veškerou obranyschopnost.“
„Z toho, co nás může zabít, je tohle to nejpříjemnější,“ namítl mladík.
Petr se zasmál, což se mu nepřihodilo už hodně dlouho. Lehce a uvolněně. „Jsou i příjemnější okolnosti, při nichž lze zemřít, ale uznávám, že tohle je jedna z těch lepších,“ připustil pak.
„Co bude dál?“ zazněla po dalších desítkách kroků prostá otázka.
Petr se zastavil. „Netuším.“
„Půjdeme po nich? Budeme hledat lidi? Zkusíme …?“
„Netuším,“ zopakoval Petr popravdě.
„Ale…“
„Ale co?“
„Měl jsem dojem, že to máš promyšlené?“
„Jo. Tenhle dojem jsem měl také.“ Petr se zastavil a na krátkou chvíli zaváhal. „Strávil jsem desítky let mezi čtyřmi zdmi. Když jsem naposledy viděl sluneční paprsky, byly tu všude stromy. Ta nádrž byla plná vody, zpívali tu ptáci, … Všechno je jinak.“
„Pro mě je všechno jinak,“ připomněl Swen. „Já jsem ten, kdo se tam narodil.“
„Jo. Ale já jsem ten, kdo tam zemřel,“ odvětil Petr spíš sám pro sebe než pro kamaráda.
…
…
Chodba končila písečným závalem.
Swen se zastavil a podrbal se na hlavě. „Tak jsme došli,“ promluvil suše a u očí se mu objevily vrásky.
„Čas na svačinu, řekl bych,“ odvětil Petr a svalil se do písku. Dlouhán zapíchl nedávno zapálenou novou pochodeň kus od něho. Poté vytáhl tuby a konzervy a nabídl je s kývnutím těžce oddechujícímu kamarádovi. Ten jednu vzal a obrátil ji nerozhodně v ruce. „Nemáš tam otvírák?“
Swen se opět ponořil do torny. „Tohle?“ zvedl pak nebezpečně vyhlížející věc s tenkým bodcem.
Petr se usmál a předmět mu vzal, načež zkušeně udělal pár rychlých pohybů a, než se mladík nadál, podával mu zpátky otevřenou konzervu. „Vida, tak jsem to nezapomněl.“
Swen ji přijal a nahlédl dovnitř. „Má to takhle vypadat?“ zeptal se po chvilce nejistě a Petrovi ji vrátil. Prostor naplnila slaná vůně masa. Ačkoli se obsah zmenšil asi na polovinu a na povrchu se vytvořila jakási tvrdá, snad tuková, krusta, aroma dávalo určitou šanci, že by jídlo mohlo být poživatelné i po takové době. Petr vysypal obsah konzervy do dlaně a odloupl horní vrstvu. Maso pod ní bylo vysušené a nebylo o mnoho měkčí než právě odhozená tuková zátka.
„Tak to zkusíme.“ Kousek masa se mu podařilo odloupnout. Vložil si ho do úst, přivřel oči a nechal po jazyku plynout vlnu rozkoše z návalu chuti – chuti skutečného jídla. „Hmmm.“
„Hmmm?“
„Hmmm, není to tak zlé, jak to vypadá. Naopak. Je to to nejlepší, co jsem za poslední roky jedl. Je to,“ měl zvláštně zastřený hlas, „zázrak.“
Swen se po kamarádově příkladu chopil hrudky masa a taky kousek odloupl. Zkusmo si je vložil do úst. Uznalým mlasknutím pak jídlo zhodnotil. „Co budeme dělat?“
„Zkusíme hrabat,“ promluvil po krátké odmlce Petr, „mohou to být desítky metrů, ale máme čas.“ Rozžvýkal teď už trochu změklé maso v ústech a pokračoval. „Zpátky se vydáme až v krajním případě. Ačkoli,“ usmál se, „se svými zády se Xyřanů moc bát nemusíš.“
Swen zaklonil hlavu a ohlédl se přes rameno. „Co tam mám?“ Teprve nyní si uvědomil, jak jej pálí na lopatkách.
„Šrám přes celá záda, já ne?“
„Ne,“ prohlédl si kamaráda Swen.
„Tak dělej,“ zvedl Petr otvírák, podal ho mladíkovi a obrátil se k němu zády. „A žádný prasečinky,“ dodal přes rameno se smíchem.
Swen se nechápavě díval na bodec otvíráku.
„Udělej mi pár ran přes záda, kdyby nás měli dostat, nechci, aby mě okamžitě svlíkli.“
Dlouhán přikývl a třemi rychlými tahy vyryl do Petrových zad dlouhé škrábance.
Petr bez mrknutí oka rozdělil zbylé maso na dva obdobné díly a jeden pomalu snědl. „Jdeme na to?“
„Můžeme,“ převalil Swen v ústech druhý kousek jídla, vstal a začal se brodit pískem tak daleko, jak to jen šlo. Mohutnými tlapami pak za sebe začal odhrnovat písek zpod stropu chodby. Petr nepotřeboval pobízet, došel za něho a jal se rozhrnovat vyhrabaný materiál hlouběji do prostoru. Hrabali takhle do chvíle, než jim zhasla pochodeň. „Tak tohle se nám nepovedlo,“ ucedil Swen a zasmál se. Všechno bylo tak nové a bylo jedno, zda šlo o věci příjemné či o komplikace. I nezvyklé těžkosti, nebo možná právě ony, měly příchuť volnosti.
Trvalo poměrně dlouho, než se Petr potmě dostal k odložené torně a pochodním. Když se opět rozhořel plamen, vyčuhoval zpoza hromady písku pouze Swenův rozesmátý obličej. Aniž by se pak mladík přestal usmívat, obrátil se zpátky a hrabal dál. Petr pokrčil rameny a také pokračoval v dosavadní činnosti.
Beze slova a bez známky rozladění takhle oba dřeli po dobu, kterou byli schopni měřit pouze podle toho, kolik jim odhořelo pochodní. Když zhasla třetí, padl Petr do písku a ani se nesnažil zapálit novou. „Je tady spousta čerstvého vzduchu, pochodně hoří normálně,“ promluvil po chvíli zamyšleně, „to není špatné, ale jestli se prohrabeme do duny, můžeme tu skončit. Venku to teď vypadá úplně jinak než tehdy. Východ měl být do lesa.“ Zdvihl hrst písku a nechal zrníčka s šimráním protéci mezi prsty. „S tímhle se zřejmě nepočítalo.“
„Já zpátky nejdu,“ odpověděl bez známky emocí Swen a rozkašlal se.
„Dobře.“
Po krátkém oddychu opět zapálili pochodeň a hrabali dál. Za nimi se vršilo stále více písku, ale zával před nimi nejevil známky toho, že by z něho ubylo. Dřeli do úplného vyčerpání, poté se každý uložil tam, kde právě byl, a bylo otázkou okamžiku, než chodbu naplnilo spokojené pravidelné oddechování.
„Co?“ vyštěkl Swen do tmy a posadil se.
Petr se dotýkal jeho ramene. „Pst!“ umlčel kamaráda.
Odněkud z dálky se neslo nehybným vzduchem známé drčení .
„To není pravda,“ vydechl mladík.
„Měli bychom máknout,“ zašeptal Petr. „Věci mám tady.“ Než si Swen stačil uvědomit, co jeho zkušenější společník říká, už mu byla do náruče vložena torna i pochodně.
„Co chceš dělat?“
„Zahrabat se,“ odtušil Petr prostě. „Dostat se pod stropem co nejdál a zahrnout to za sebou.“ Swenovo přikývnutí vidět nemohl, ale jeho pohyb zaznamenal. Byl mu souhlasnou odpovědí zřetelnější než jakákoli slova.
Drnčivé hlasy Xyřanů se blížily, když se oba potmě decimetr po decimetru soukali pod stropem do úzké vyhrabané mezery a písek, který měli před sebou, se snažili odhrnout podél svých těl někam dozadu. Šlo to zoufale pomalu a dech obou připadal jim samým čím dál tím hlasitější. Neměli podle čeho zkontrolovat, jestli za sebou nahrnuli neproniknutelnou vrstvu, nebo zda po sobě v písku zanechali zřetelnou stopu, a netušili dokonce ani, jakými smysly se je budou snažit Xyřané vypátrat, proto nezbývalo než doufat.
Když už to dál skutečně nešlo, oba zůstali bez hnutí ležet a snažili se zklidnit dech.
Bylo ticho. Stísněné a rozechvělé. Ticho, které hučelo v hlavách a škrábalo v krku společně s jemným písečným prachem. Swen cítil nutkání ke kašli a oči se mu naplnily slzami. Petr se chvěl napětím. Do kyčle jako by mu někdo vrážel jehly a obdobnou bolest cítil na hrudi.
Čekání trvalo dlouho, nakonec ale přišlo to, co oba s obavami očekávali. Písek zašuměl. Zašuměl tak, jako by celým závalem pod těly mužů kdosi škubl. Bylo to nepřirozené, což si oba uvědomovali, ačkoli nikdy s ničím obdobným nepřišli do styku. Šumění doznělo a vystřídalo je opět napjaté a dusivé ticho. Po pár okamžicích se to celé opakovalo. Po tomto záchvěvu a zašumění ale ticho nepřišlo. Naopak. Zrnka písku jako by jedno o druhé skřípalo a s tímhle skřípěním a vrzáním se mísilo drnčení mimozemských hlasů. Swen třeštil oči do tmy a ani nedýchal.
Stejně, jak ono nepříjemné drnčení přišlo, tak zase ustalo a vystřídalo je číhavé mlčení. Plíživé a zákeřné ticho.
Tep se mužům zklidňoval a dech se vracel k normálu aspoň do té míry, jak jim vydýchaná vzduchová kapsa dovolovala.
Leželi a čekali. Čekali dlouho.
První se pohnul Swen. Cukl sebou a Petr, který byl někde u jeho nohou, to škubnutí zaznamenal. Bojoval s nutkáním promluvit, ale neučinil tak. Teprve další záchvěv jej donutil poklepat mladíkovi na lýtko.
„Něco mě hřeje do ruky,“ ozvalo se tiše zepředu.
„Co?“
„Že vpředu hřeje písek,“ promluvil po chvíli opět Swen.
Následovala další chvíle napjatého mlčení, kdy uprchlíci čekali, zda se neozve zlověstné zadrnčení.
Swen se pohnul. „Ten písek je fakt ohřátý.“
Tahle zpráva zahřála Petra na srdci. „Zkus hrabat dál,“ povzbudil muže vpředu.
„Jdu na to,“ nahlásil Swen a pomalu začal podél svého těla hrnout písek. Když ho Petr posílal dál za sebe, skutečně cítil, že je teplejší než byl dosud.
Postup byl pomalý a vzduch se stával čím dál tím obtížněji dýchatelným.
„Jo,“ vydechl Swen. „Jo!“ zopakoval o něco hlasitěji. „Jsme venku,“ nahlásil za sebe.
Petr se s námahou posunul o kus dopředu a ztěžka vydechl. Na jakoukoli reakci mu v tuhle chvíli nezbýval vzduch.
…
Pátrání po uprchlících se rychle změnilo z hektického až chaotického pobíhání v činnost precizně organizovanou.
Dvojice až trojice ozbrojenců opustily budovu nejen hlavním vchodem, který byl nejblíže nádvoří, kde se oba muži ztratili ve zvířeném písku, ale i z několika samostatných výstupů přímo z výrobních či chovných hal. Všechny skupinky se pak vydaly každá na jinou stranu.
Vzduch byl zahuštěný prachem a pískem a jakékoli vyhledávací technologie byly v podstatě k ničemu. Díky této skutečnosti minul Petr vlekoucí Swenovo tělo jednu z pátrajících dvojic snad jen o nějakých šedesát metrů, aniž by si jedni druhých všimli.
Po dvou hodinách marného hledání se jedna trojice Xyřanů octla u odpadní jámy, z níž trčelo tělo. Postávali nerozhodně nad ní a díky tomu, že se trochu uklidnil vítr, zkoušeli pročesávat prostor tepelnými i pohybovými senzory. V jediném okamžiku se od dvou z nich ozvalo zvláštní hvízdnutí. Za písečnou převějí na druhé straně nádrže uprostřed pohybu zamrzl tvor, jehož krevní oběh se rudě rýsoval v tenkém rozechvělém pruhu obtáčejícím hlavu Xyřanů, plnícím u nich obdobné funkce jako u člověka oči.
Jeden ze slídičů se přesunul tím směrem. Zastavil nad převějí a shlédl dolů na vyděšeného ještěra náhle neschopného pohybu. Strnulé oko zvířete zrcadlilo siluetu strážce. Ten se prudce zhoupl a odklouzal těsně nad nánosem v nádrži zpátky. Než však jámu opustil, zarazil se. Mírně se předklonil a soustředěně pozoroval jedno místo ve zdi, vlevo pod ústím dopravníku. „Tady. Mezera,“ zadrnčel za okamžik. Jeho společníci se přesunuli k němu. Ačkoli se jej viditelně ani jeden z nich nedotkl, kámen, k němuž se všichni skláněli, se mírně vysunul, načež se žuchnutím vypadl. Madla na jeho druhé straně byla jasným potvrzením správnosti úvahy, že se skutečně jedná o únikovou chodbu. Otvor však byl na strážce malý. Přestože stavba jejich těl neměla na první pohled pevný základ, rozložení jejich energie zřejmě nedovolovalo žádné velké přikrčení nebo dokonce změnu polohy z vertikální na horizontální. Aspoň ne do té míry, aby byl některý z nich schopen prolézt dovnitř. Větším problémem pro ně ale nebylo vytržení kamenného kvádru nad otvorem. Sice jim to zabralo snad dvacet minut, kdy se jen pokyvovali před ním, nakonec ale vypadl a rozdrtil desku s madly.
Po chvilkovém zaváhání zmizeli všichni tři pronásledovatelé uvnitř temného otvoru. Světlo zvenku dosahovalo jen do nedalekého záhybu chodby, za ním ji ale naplňovala jen černočerná tma. Nevadilo jim to. Dokonce ani nezpomalili, když je pohltila temnota. Zastavili až v místě, kde na podlaze ležela ohořelá pochodeň. Drnčení jejich hlasů naplnilo chodbu. Odráželo se od stěn i stropu a mísilo se se zlověstnou ozvěnou. Xyřané vyrazili dál snad ještě větší rychlostí než dosud. Další odloženou pochodeň minuli již bez zvýšené pozornosti, zvlášť s ohledem na to, že už jim smysly signalizovaly nedaleký konec volného prostoru.
Když dorazili k nepřirozeně rozrytému závalu, všiml si jeden z nich prázdné plechovky, zdvihl ji do úrovně zrakových senzorů a několikrát ji obrátil. Tenhle předmět se zdál být Xyřanům zajímavější než nerovnoměrné hromady písku. Přesto se jeden z nich na písečnou hradbu zaměřil a pokusil se ji prohledat svými termosenzory. Stalo se však něco, na co nebyl připraven. Vyladil se totiž na nejvyšší možnou citlivost, aby pronikl sypkým materiálem a zradil jej fakt, že masa závalu nebyla tak široká, jak očekával. Venkovní sálající žár jej udeřil takovou silou, že s tichým zadrnčením poklesl a padl dopředu. Záře kolem jeho hlavy pohasla, jen místa teplotních receptorů stále nažloutle žhnula.
Zbylí dva s úlekem odskočili. Když ale poznali, v čem je problém, opatrně se obrátili zpátky k závalu, aniž by si ležícího dále všímali. Poté do něho vyslali několik krátkých sonarových impulsů. Pískem jako by v těch impulsech někdo škubnul, žádný odraz ale zpátky Xyřané neobdrželi. Zopakovali to pak ještě jednou pod jiným úhlem a v silnější intenzitě. Jednotlivá zrnka písku jako by se rozvibrovala, ale ani tentokrát nebyla ozva pozitivní.
Poté se oba tvorové vydali chodbou zpátky. Směr svého pohybu zaznamenávali, aby se po povrchu mohli vydat do míst, kde chodba ústila ven. Bylo to jednodušší a časově i energeticky výhodnější, než se snažit písek v chodbě přemístit.
…
Pod nepřirozeným zlomem písečné duny se začal přesýpat písek. Nejprve se jednalo jen o těžko zachytitelný pohyb, pak ale z klouzajícího materiálu vypadla torna. Za ní se po chvilce vynořila ruka, rameno a následně i hlava.
Swen přimhouřil oči a rozhlédl se. Nacházel se v jakémsi písečném kotli, jehož stěny prudce spadaly dolů. Přes jednu z hran této prolákliny hnal vítr písek, výlez z chodby byl ale právě z téhle strany částečně chráněn poměrně vysokou převějí. Písek ženoucí se někde nahoře a narážející do stěny kotle po dlouhánově pravé ruce poskytoval částečný stín, ovšem sluneční paprsky již nebyly cloněny tolik jako při písečné bouři a z celé doliny činily nesnesitelnou výheň.
Mladík se vysoukal celou horní částí těla ven, vypadl a skutálel se dolů.
Chvíli po něm prolezl na světlo světa také Petr. Když se na dně kotle posadil, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nepromluvil. Jen seděl, zrnka písku jej bodala do zad a zátylku a on se usmíval. Usmíval se a dýchal. Jako by ani nevnímal vedro.
„Vítej venku,“ rozesmál se Swen a zaklonil hlavu. Vítr mu okamžitě vmetl do obličeje písek, ale to pro tentokrát nevadilo.
„Pojďme,“ vstal Petr a usmál se na Swena, načež se začal drápat do písečného svahu. Šlo to tak, jak se dalo očekávat. Každý krok byl vykoupen obrovskou námahou a vzdálenost k vrchní hraně prolákliny byla kvůli ujíždějícímu písku stále téměř neměnná. Nezáleželo na tom, jakým se snažil postupovat tempem a ani Swen, který jej okamžitě následoval, nepostupoval o nic úspěšněji. Žhavý písek je oba pálil do nohou, ale nebylo zde místo, které by nabízelo aspoň trochu stínu.
Za pár okamžiků byli oba splaveni potem, ale zdálo se, že se snad konečně přiblížili vrcholu. V ranách na zádech jim škubalo, Petr za sebou víceméně vlekl nohu a žár snad s každým krokem ještě sílil. Čím víc se blížili k hraně, tím silněji se do nich také opíral vítr a tím víc také kousala a bodala zrnka písku.
„Tady nepojdeme, že ne?“ ujistil se Swen s opřel se o levou ruku.
„Tady ne,“ odpověděl mezi hlubokými nádechy Petr, „nejspíš ale hned ve vedlejší jámě.“
„Kolik může být hodin?“
Petr pohlédl vzhůru a pokrčil rameny. „Nemám tušení. Když jsme zalézali do chodby, mohlo být podle Slunce přibližně stejně.“
„Byli jsme tam den?“ pronesl nevěřícně mladší z uprchlíků.
„Spali jsme,“ přikývl Petr, ačkoliv sám také nebyl přesvědčený o tom, že by byli v podzemí takovou dobu. Ale možné to bylo. Při hrabání sledování času příliš pozornosti nevěnovali a dobu spánku také správně vyhodnotit nedokázali, shodli by se ovšem na tom, že spali sotva pár desítek minut, než je vzbudily hlasy Xyřanů.
„Musíme vydržet do večera,“ vysoukal ze sebe Swen.
„A pak zmrzneme,“ přitakal Petr, „na poušti je v noci zima. Bývaly tu lesy, potoky, louky…“
Vyrazili dál. Opět jen pár kroků, až je žár a vichr přinutil zase zastavit. Trvalo snad půl hodiny, než se dostali nahoru.
Na hřbetu obrovské duny Petr zůstal stát a Swen padl na kolena. Před nimi se směrem s vanoucím větrem svažovala, kam jen oko dohlédlo, písčitá pustina posetá obdobnými roklemi, jako byla ta, z níž právě vylezli. Občasnými okny mezi větrnými poryvy bylo však možné zahlédnout na pozadí olověného nebe rozeklané štíty hor.
„Tam nedojdu,“ zhodnotil svůj stav střízlivě Petr, když mu Swen předpažením ukázal k horám.
„I kdybych tě tam měl donést, dostanu tě tam.“
„Jdeme.“
Zmizeli ve zvířeném písku téměř ve stejné chvíli, kdy se na druhé straně objevily siluety jejich xyřanských pronásledovatelů.
Kráčeli po hřebenech dun a vichr s nimi cloumal, jako by to ani nebyli dospělí muži. Nešli rychle, ale postupovali metr za metrem neúnavně dál. Ve Swenově torně nalezli několik chromovaných nádob s vodou a místo úvah o tom, zda tekutina mohla takhle dlouho vydržet nezávadná, ji prostě vypili. Nezbývalo nic jiného než to zkusit. Z jedné z plastových tub pak vymačkali poměrně chutný krém, ale po otevření další konzervy zjistili, že v ní zbyla jenom drobná nepoživatelná hrudka. Petr ji vztekle zahodil.
„Takhle tě neznám,“ pronesl s úsměvem Swen. „Ale není to zlé.“
Petr se rozesmál. „Polepším se,“ pravil téměř pokorně.
„Ne. Ne. Vážně si myslím, že není špatným znamením slyšet konečně jiné emoce než strach a zoufalství. Takovou příležitost jsem nikdy neměl.“
Petr musel uznat, že dlouhánova úvaha má něco do sebe, přesto poznamenal: „Znám lepší emoce než je vztek.“
„Jejich čas přijde.“
Hory se přiblížily. Hory se přiblížily, ale Slunce jako by vůbec nepokročilo na své nebeské pouti. Petr to pozoroval už nějakou dobu, teprve nyní ale začal nabývat nepříjemné jistoty. „Víš, co je špatně?“
„Noha?“
„Slunce. Jestli se otáčíme, tak nějak zpomaleně. Noc nás nevysvobodí. Alespoň ne včas.“
„To přece není možné…“
„Asi je.“
„To bychom přece museli cítit.“
Petr pokrčil rameny. Uvažoval, jak by alespoň teoreticky k něčemu takovému mohlo dojít a jaké by to v takovém případě mělo následky. Ale ať se o to snažil jakkoliv, nemohl uvěřit ničemu z toho, co viděl a čeho se obával. Okolní krajina ovšem svědčila o obrovských změnách, o změnách pro člověka nedozírných.
„Pozor!“ Swen uskočil stranou a za ruku strhl i kamaráda. Společně se pak skutáleli do nevelké prohlubně. Nad nimi se zvláštním burácením proplulo ve výšce nemnoha desítek metrů těleso kapkovitého tvaru. Když nezměnilo směr svého pohybu k horám, ani nesnížilo rychlost, zklidnil se Swenovi tep. „Byli to oni?“
„Na tom nesejde.“
„Neviděli nás. Nesejde na tom, máš pravdu.“
„Nesejde na tom proto, že já už dál nedojdu.“ Petr se výmluvně podíval na své nohy, které se od chodidel přes nárty až někam do půli lýtek slily v jeden velký zarudlý puchýř.
„To je toho,“ ucedil Swen a kývl ke svým obdobně vypadajícím končetinám.
„Mně to ale hlavně nedovolí kyčel.“
„Jak jsem řekl, dovleču tě tam.“
„Proč?“
„Tam vymyslíš, co dál,“ pokrčil rameny dlouhán a ušklíbl se. „Potřebuji tě.“
„To…“ Petr polkl slinu a odmlčel se. „… je pravda. Zatracená pravda.“
Swen zaklonil hlavu a se smíchem balancujícím na hraně šílenství pronesl: „Do poledne jsme tam.“
„Jdi do hajzlu i s celým tvým polednem,“ musel se Petr chtě nechtě usmát.
Dlouhán se chvíli přehraboval v torně, než vytáhl poslední nádobku s vodou. Chvíli ji jen tak držel a zamyšleně se mračil. Pak ji otevřel, trochu se napil a beze slova ji podal kamarádovi. I Petr si lokl, načež mu ji prázdnou vrátil. „Může se hodit.“
Mladík ji vzal, schoval ji zpátky do torny a zvedl se. „Zkusíš to ještě, nebo si tě mám naložit?“
Petr vstal a vykročil.
…
Den postoupil. Na otevřeném prostranství se to dalo podle postavení Slunce pozorovat jen velmi obtížně, ale tady, mezi rozeklanými skalami, se protahovaly stíny.
V obrovském kamenném amfiteátru se zdánlivě nic nedělo. Dokonce i vítr jako by se utišil a návěje písku u pat skal strnuly v tichém očekávání. Zdálo se zde být stejně neživo a prázdno, jako kdekoliv jinde v téhle pustině, které nikdo neřekl jinak než Mrtvá zem.
Ovšem tak, jako má zdání ve zvyku klamat kdykoliv a kdekoliv jinde, klamalo i zde a v tomhle okamžiku. Uprostřed kotle se vlnil vzduch a vlnil se jinak, než by jej rozevlálo vedro. Oči bedlivého pozorovatele by mohly v tomhle vlnění rozeznat postavy dvou tvorů. A oči bedlivého pozorovatele zde byly. Kovově šedé oči hledící zpod pečlivě uvázaného šátku, jehož cíp zakrýval celý zbytek obličeje.
Šátek, stejně jako celý volně splývající oděv chránící postavu přikrčenou za jedním z obrovských balvanů, měl barvu písku. Snad to byla barva původní, možná ji ale jen upravilo Slunce a prach pouště. Každopádně činila člověka v tomhle prostředí téměř neviditelným. U paty balvanu ležela torna stejné barvy a starobyle působící zbraň, vzdáleně připomínající pušku, ovšem s nezvykle širokou hlavní. Po zbrani se právě natahovala vysušená zažloutlá ruka. Dlouhé štíhlé prsty pohladily hlaveň, poté ale bojovník zaváhal. Nebylo třeba spěchat. V tuhle chvíli se zdálo být přínosnějším zjistit, co tam ti dva vojáci vyrábějí. Ze záhybů pláště vytáhl jednoduché sledovací zařízení, jehož optikou získali Xyřané uprostřed údolí jasné kontury. To, že se jedná o vojáky, bylo jasné už podle samotného krytí, ovšem jejich abnormální vzrůst byl pro válečníka překvapením. „Co to, sakra…?“ zašuměla pod pláštěm téměř neslyšná kletba.
Tvorové se skláněli nad drobným tmavým předmětem a lehce jej přihrnovali pískem.
Nyní již střelec zbraň zdvihl a zamířil. Byla to ideální příležitost. Těla obou Xyřanů od sebe nedělil ani sáh a mělo by být velice jednoduché „vypnout“ je oba najednou. Mezi lovci se termín „vypnout“ uchytil už hodně dávno a byl ve své podstatě také o poznání přesnější než „zabít“.
Optika zbraně nebyla tak kvalitní jako ta, kterou střelec odložil na výstupek na kameni, přesto si byl jist přesností svého zásahu. Prst na spoušti mírně zesílil tlak. V posledním okamžiku však lovec sklonil hlaveň a ruku odtáhl.
Údolí naplnil bezstarostný dívčí smích. Xyřané pokračovali v činnosti, aniž by mu věnovali pozornost, ale lovec se zmateně rozhlédl. Přivřené oči přejely celý amfiteátr, nakonec se ale vrátily zpátky k vojákům. Ti se dali do pohybu. Směřovali k poli utrženého kamení po střelcově pravé ruce, aniž by se otočili.
Smích ustal. Ozvěna jej ještě jednou vrátila lovcovým uším, tomu se teď ale zdál podstatně méně bezstarostným.
Tak na tohle si počkám…
…
Petr ztěžka zasýpal a zhroutil se do písku.
Swen u něho padl na kolena. „Vydrž,“ zašeptal skrz rozpraskané rty. „Vydrž.“ I on byl na pokraji sil. Ale skály už se zdály být na dosah.
Oslovený lehce zdvihl hlavu a chtěl reagovat. Nenašel však dostatek sil na odpověď, která by se mohla jevit alespoň částečně povzbudivou, tak raději nevyslovil nic.
„Dotáhnu tě tam,“ pronesl nepřesvědčivě Swen.
Petr se trpce pousmál. Skrz clonu únavy upřeně hleděl na drobná zrníčka písku a chřípí v nose se mu chvělo jeho sálajícím žárem. Zaujetí zrnky plynule přecházelo v apatii a ta byla zase násilím tlačena k soustředění. Nebyl na něho hezký pohled.
„Dotáhnu tě tam,“ zopakoval dlouhán.
„Hm.“
Mladík se vrávoravě zdvihl a s dalším drobným zakolísáním si natáhl na záda kamaráda. Trochu se nahrbil, aby byl vůbec schopen pohybu, a vykročil. Postupoval pomalu, přičemž za sebou Petra v podstatě vlekl. Zatímco zpočátku z něho crčely čůrky potu, nyní pocení ustalo. Byl ulepený a špinavý a mezi zuby mu skřípal písek, jak ztěžka zatínal čelisti s každým dalším krokem. Ale šel. Kráčel a úzká průrva ve skalách se skutečně přiblížila.
Petr zasténal. Jak byl vlečen, spálené a mokvající nárty mu rozdíral písek. Jednotlivá zrnka jej řezala v krvavých ranách. „Je mi zima.“
Swen udělal ještě tři kroky, než se zastavil. „Co?“
„Zima.“ Petr se neovladatelně klepal.
„Už jsme tady,“ zahuhlal mladík a znovu se dal do pohybu.
Za chvíli skutečně vstoupili do strže sotva dosahující šířky Swenových ramen. Když je skalní stěna pohltila, nad pouští se cosi změnilo. Vítr se otočil a nad obzorem se objevily mraky. Muži to ale sledovat nemohli.
Průrvou ušli jen asi tři stovky metrů, než Petr začal zvracet a Swen jej složil u jednoho z balvanů. I jemu teď začínala být zima. Přestože i tady ve stínu skal bylo podstatně tepleji než v klimatizovaných halách jejich dosavadního vězení, oproti sluneční výhni otevřené pouště byl teplotní výkyv poměrně značný.
Tiskli se jeden k druhému a chvěli se, když se jich zmocňoval neklidný spánek. Soutěska sálala žárem. Nebe vykvetlo snad všemi odstíny barevného spektra. Zahřmělo. Zahřmělo ještě několikrát, než z nebe spadly první kapky. Pak přišel déšť.
…
Střelec seděl zády opřený o kámen a odpočíval. Oči měl zavřené a zbraň položenou v klíně. Přicházel soumrak. Soumrak, v němž Slunce sotva zapadlo za obzor a krajinu pohltilo místo poctivé tmy jen nevýrazné šero. A i to bylo spíše způsobeno mračny, z nichž se k zemi spouštěly provazce deště, než pokročilou denní hodinou.
Promočený oděv se lepil k tělu a chladil. Nebylo to nepříjemné. Celkově ale byl i dnešní déšť jen další z oněch průtrží, které v pár desítkách minut dopadnou zprudka na zem, aniž by ji nějak nasytily. Pouze spláchnou prach a v jámách a dolících utvoří špinavé kaluže. Kolem nich možná vyraší nějaká ta rostlina, ale zbytek pustiny zůstane stejně vyprahlý jako byl před jejich příchodem. Pořádný jemný a vytrvalý déšť, jaké přicházívaly o koncích zim, odvál neúprosný čas kamsi do zapomnění.
V údolí se nedělo vůbec nic. Po Xyřanech nebylo ani vidu ani slechu, ale mysl zkušeného lovce a válečníka neznala netrpělivost. Zatím ještě nedozrál čas vydat se na průzkum. Vědomí odpočívalo v monotónním šumění deště a tělem se rozlévaly nové síly.
Zatímco však vědomí bylo přepnuto do úsporného režimu, sluch zůstával pozorný a vnímavý veškerým případným zvukům, které by nepatřičně narušovaly zpěv deště v kamenech přírodního amfiteátru.
Proto, když se zprava ozvalo nezaměnitelné zadrnčení xyřanské komunikace, vyvolalo to bleskurychlou, nikoli však zbrklou, reakci. Prsty sevřely zbraň, pod oděvem se o zem zapřela noha a hlava se téměř neznatelně pootočila za zvukem. Viditelně se však střelec nepohnul. Jen pátravý pohled jeho očí přejel až na okraj zorného pole ohraničeného tělem balvanu, o nějž se bojovník opíral.
Drnčivé hlasy se přesunuly do údolí.
Střelec se přetočil na koleno a upravil si držení zbraně.
Pak se ozvalo něco, co jej zaskočilo – opět ten bezstarostný dívčí smích. Velmi hlasitý a několikrát vrácený, lehce pozměněný ozvěnou, přesto však jednoznačně smích mladé ženy.
Šedé oči vyhlédly zpoza kamene.
Nebylo třeba ani výkonné optiky, aby pozorovatel rozeznal mihotavé maskování Xyřanů. Kráčeli přímo do středu doliny a zvuku nevěnovali nejmenší pozornost. Lépe řečeno, nejevili nejmenší známky překvapení.
Střelec přikývl. Začínalo mu být mnoho věcí jasných.
…
„Žiješ?“ Swen lehce strčil do stále ještě spícího Petra.
Ten pouze ztěžka otevřel oči.
„Nachytal jsem nějakou vodu,“ nabídl mladík kamarádovi nádobky s kalnou tekutinou.
Petr se zvedl na loktech a přiložil si jeden z nabízených předmětů ke rtům. Na poslední chvíli však zaváhal: „Co to…? Slyšel jsi to taky?“ Závan větru přinesl odněkud z nitra skal zvláštní zvuk.
Swen se pozorně zaposlouchal, po chvíli ale zavrtěl hlavou.
Petr zvedl paži v gestu žádajícím dlouhána o naprostý klid.
Mladík opět strnul, nakonec ale jen pokrčil rameny. Neslyšel nic.
Starší z mužů se napil.
„Cos slyšel?“
„Myslel jsem, že slyším smích.“
„Smích?“
Petr přikývl. „Znělo to tak. Asi se mi to zdálo.“
„Dáme si jídlo,“ navrhl mladík a prohledal tornu. „A tím jsme skončili,“ zdvihl podlouhlou tubu.
„Poslední?“
„Jo.“
Petr se rozhlédl kolem sebe a zdvihl obočí v nevyslovené otázce.
„Musel jsem tě odtáhnout kousek stranou, šla tam voda.“
„To pršelo tolik?“
Swen strnul a zdvihl ukazováček.
Petr přikývl.
Slyšeli to oba. Soutěska k nim donesla útržky smíchu. Skutečného lidského smíchu. Petr zaklonil hlavu a rozesmál se. Smál se a po tvářích mu stékaly slzy.
Než vyrazili, ustal déšť docela.
Vlhkost vytvářela ve stále ještě rozehřátých skalách téměř nepostižitelný opar, ale dýchalo se lépe. Dýchalo se lépe než kdykoli předtím.
Bosé nohy na ostrých kamenech trpěly, ale občasné útržky lidského smíchu je poháněly. Zvuk mohl ustat kdykoli a v bludišti strží a soutěsek by nikdy nebyli schopni jejich původce najít. U jedné z postranních strží Swen zastavil. Hory právě v té chvíli oněměly, ale Petr ukázal paží neomylně právě k oné boční soutěsce. „Šlo to odtud.“
Dlouhán pokrčil rameny a vydal se určeným směrem. Po pár desítkách metrů jiskřivý smích potvrdil správnost Petrovy domněnky. Něco se zde ale zdálo být špatně. A opět si toho všiml Petr. Sykl na kamaráda a ten se okamžitě otočil, neboť se domníval, že se muži za ním něco stalo. On ale jen stál a pozorně naslouchal. „Proč se směje tak dlouho? Nikdo se přece nevydrží takhle…“
„A je to dost nahlas,“ přidal k lepšímu Swen.
„Jo. Tohle smrdí.“
Opatrně došli až na konec soutěsky, přičemž ale zůstali skryti v jejím ústí do poměrně rozlehlého skalního kotle. Smích se v tu chvíli vzduchem nenesl. Celé údolí jako by číhalo.
Čekali. Pročesávali očima každý metr plochy a napjatě vyčkávali. Swen svíral v ruce před chvilkou sebraný kámen a snažil se být připraven. Petr připraven byl. Na cokoli. Těžko jej už něco mohlo zaskočit. Alespoň si to myslel.
Tohle přesvědčení mu vydrželo až do okamžiku, kdy se nad jejich hlavami ozval drnčivý smích a jejich těly projela tupá ochromující bolest. Nehybnost, o kterou se do této chvíle snažili, byla náhle věcí, která je ovládla. Nebyli schopni pohnout končetinami ani otočit hlavu. Nebyli schopni útěku ani obrany. Nebylo to však to, co by Petr v nejtemnějším koutě své duše neočekával. Ne, tohle jej nepřekvapilo. Zíral dokořán otevřenýma očima před sebe. Netrvalo dlouho a do zorného úhlu mu vstoupili Xyřané. Byli dva a oba byli abnormálně mohutní a působili podivně rozostřeně. A oba zemřeli ve stejný okamžik.