Andor.cz - Dračí doupě online

Odněkud se ozval svištivý zvuk a vojáci jako by se propadli sami do sebe. Doprovázelo to dvojí krátké hvízdnutí. Ano, mohla v něm zaznívat bolest, v žádném případě jí v něm ale nebylo tolik, kolik by považovali za dostatečné oba muži. Vzduchem zavířilo poslední žalostné zadrnčení, na zem se svezly dva pruhy světélkující maskovací sítě ověšené předměty, které nelze považovat za nic jiného než za zbraně, a vlhký teplý vánek odnesl zvláštní těžko zachytitelný zápach. A právě tohle bylo to, co je překvapilo. Oba muži nekontrolovaně přepadli dopředu.
Odněkud ze středu amfiteátru se opět ozval hlasitý dívčí smích, jako by čekal právě na tento povel. Chvíli se odrážel od skal, pak jej ale opět vystřídalo ticho.
Petr zvedl oči od země a nevěřícně zakroutil hlavou. „Tohle jsme nezvládli.“ Cítil, jak se jeho tělo zbavuje ochromení.
„Ne,“ odsouhlasil Swen, který pátral pohledem v kamenném poli na druhé straně rozlehlého kuloáru. „Ale mohlo to dopadnout hůř.“
„To ještě může.“
Na suťovisku se vztyčila postava. Dala se těžko rozeznat od okolních kamenů, ale bylo jisté, že kráčí přímo dolů na dno kotle.
Swen se postavil a opřel se o skálu, Petr zůstal na kolenou opřený o jednu ruku.
Z mokrého písku stoupaly cáry rychle se odpařující vody a příchozí v nich působil jako přízrak z jiného světa. Na dně doliny se shýbl a když se opět objevil nad mlžným oparem, držel v ruce nějaký předmět. Lehce jím zatřásl a obrátil jej v rukou, načež se ozval onen zvláštní ženský smích. Ten umlkl v jediném úderu předmětem o nejbližší kámen.
Petr stiskl rty, když viděl, na co se nechali nalákat. Skutečně si v tu chvíli připadal jako nejtupější ze zvířat, za něž je považovali Xyřané.
Cizinec, stoupající k nim obratně suťovým svahem, nesl ve volně podél těla spuštěné ruce zbraň. Působila zvláštně, nevypadalo to ale, že by měla pro některého z mužů představovat hrozbu. Pokud by to tak být mělo, zřejmě by jejich životy vyhasly současně s těmi xyřanskými.
Alespoň držení těla toho člověka to naznačovalo. Byla v něm jistota, pružnost a zřetelná zkušenost s pohybem v tomhle terénu. Volný plášť mu splýval kousek pod kolena a odhaloval hnědé kalhoty a vysoké vojenské boty.
Asi třicet metrů před nimi zdvihl paži v pozdravném gestu. Poté se sehnul a začal zkoumat maskovací síť a ostatní předměty, které zbyly po Xyřanech. Mužům nevěnoval prozatím žádnou další pozornost.
Petr se zdvihl a pohlédl na Swena.
„Kolik jich po vás šlo?“ ozval se zvláštně zabarvený hlas nekorespondující s vizáží sehnutého bojovníka. Snad jej jen tlumila látka chránící obličej.
„Já…“ zaváhal na chvíli Petr. „Utekli jsme z města. Nevíme, kolik jich za námi poslali,“ odpověděl pak v univerzálním jazyce, kterým hovořil bojovník.
„Jsem Sihana,“ ozvalo se po chvíli, kdy postava mnula mezi prsty maskovací síťovinu. Poté se napřímila. Následovala dlouhá chvíle, kdy oba zaskočené muže sjížděla zkoumavým pohledem od hlavy k patě. Její šedé oči se zvláštně leskly.
Zatímco Petr pátravým pohledem sjížděl na oplátku její pláštěm zahalenou postavu a nezaváhal ani ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly, Swen si začal nepříjemně uvědomovat vlastní nahotu. Bylo to pro něho něco zcela nového. Nikdy předtím rozpaky před ženami nepociťoval, ale nikdy předtím také žádná z žen, s nimiž se setkal, nebyla oblečená. Se špatně skrývanou nervozitou sledoval obzor.
„Momentálně by tu mělo být čisto,“ pohlédla žena stejným směrem jako mladík, pokládajíc za příčinu jeho nejistoty obavu z případných dalších pronásledovatelů. „Vítejte venku.“ Odepnula cíp látky, který jí halil obličej a usmála se.
„Já jsem Petr a tohle je Swen,“ vzpamatoval se první starší z mužů.
Sihaně mohlo být něco málo přes třicet a nebylo možné o ní prohlásit, že je bezchybně krásná. Lícní kosti jí vystupovaly možná o trochu víc, než by měly, a obočí by se dalo nazvat jakýmkoliv, jen ne upraveným. Něco na ní ale bylo. Už jen pro ty šedé oči musela být nazývána zajímavou a rty a jemně řezaná brada jí propůjčovaly určitý druh půvabu. Byla vysoká, ale víc se o ní s ohledem na volný oděv soudit nedalo. „Půjdeme,“ pronesla měkce a dotkla se Swenova ramene. Bylo znát, že nemá ve zvyku ohlížet se na případné námitky, a také bez zaváhání vyrazila.
Swen se ocitl v poněkud nepříjemné situaci. Dotek Sihaniných prstů jím projel jemným zachvěním a vyvolal patřičně nepatřičnou reakci. V tu chvíli byl rád, že se žena neotočila a ani Petr se neohlédl. Následoval je.
„Půjde to?“ pronesla bojovnice přes rameno. „Vaše nohy na tom nejsou nejlíp.“
„To ani zbytek těla,“ přiznal Petr a žena téměř zastavila a pootočila hlavu.
„Ale půjde to,“ doplnil rychle Swen a Sihana pokračovala v chůzi.
Dál kráčeli mlčky. Nesestoupili na dno amfiteátru, místo toho traverzovali po suťovisku k ústí jednoho z širších kaňonů, které se zde setkávaly. Sihana nesla v jedné ruce zbraň, ve druhé pak věci, které zbyly po zabitých nepřátelích. Sítě nevážily téměř nic a ani předměty na nich zavěšené se nezdály být vyrobeny z pozemských materiálů, neboť jejich váha také neodpovídala vzhledu a objemu.
Skála měnila barvu s tím, jak osychala. Syté odstíny se stávaly bledšími a nevýraznějšími. Slunce se do příkrých stěn začínalo opírat opět stále silněji. Žena bez zaváhání zamířila do kaňonu a prosmýkla se mezi obrovskými balvany na jeho dně. Naštěstí byly jen v ústí a cesta dál už byla volnější.
„Bylo vás tam hodně?“ pronesla bojovnice přes rameno.
Petr mlčel. Bylo těžké říct, co je hodně, pokud se jedná o lidi vězněné za takovýmto účelem. Příliš byl i jeden jediný člověk.
„Jenom v naší sekci šedesát čtyři,“ pronesl Swen. „Původně víc.“
„A těch sekcí tam je kolik?“
„Netuším,“ odpověděl mladík popravdě. „Dělili nás podle barvy kůže…“
„Takže je to pravda?“ zastavila se Sihana a otočila se na oba muže za sebou.
„Co?“ zeptal se Swen, který se stále ještě cítil pod jejím pohledem hodně rozpačitě, ale momentálně s tím už neměl viditelný problém, zatímco Petr přikývl.
„Vážně chovají lidi pro kůži?“
Nyní přikývl i dlouhán.
Sihana chtěla něco říct, ale na tohle nebylo co.
„Bylo tam minimálně pět sekcí,“ promluvil po chvilce ticha Petr. „Po dvou pro žluté a černé a jedna pro nás. Nás bylo zřejmě nejmíň i co se týče počtu lidí v jediném takovém oddělení. V ostatních mohlo být i po dvou stovkách.“ Po chvilce ještě polohlasně dodal: „Nejspíš.“
„Jak často zabíjeli?“ nemohla se Sihana zbavit zděšení v jinak vyrovnaném hlase.
„Nezabíjeli,“ pronesl suše Petr, „ne vždy.“
Sihana se na něho nechápavě podívala.
„Já už tím prošel dvakrát.“
„Jak to…?“
„Nerad bych o tom mluvil. Dá se tady někde něčeho napít?“
„Promiňte,“ polkla naprázdno žena a sejmula ze zad štíhlý pevný batůžek. Oba muže to vcelku překvapilo, neboť jej dosud nesla maskovaný látkou oděvu tak, že byl téměř nepostřehnutelný. Nyní ho otevřela a vytáhla kovově lesklý mírně prohnutý předmět. Vycvakla víčko a podala nádobu staršímu z mužů. „Je to jen voda, ale to asi nevadí, že ne?“
„Ne,“ usmál se Petr a s chutí si přihnul. Voda byla chladná a osvěžující. Po pár hlubokých locích předmět odsunul od rtů a nabídl jej Swenovi. „Na. Tohle jsi ještě nepil.“
Žena se zatvářila nechápavě.
„Narodil se tam,“ objasnil jí situaci Petr.
„Ty ne?“
„Ne.“
„A z kterého jsi dómu?“
Teď bylo na Petrovi, aby ne zcela chápal otázku. „Máš na mysli město?“
„Nechcete si to říct cestou?“ optal se Swen a podal ženě nádobu. „Nerad bych tu čekal na někoho, kdo přijde hledat ty dva, potažmo nás.“
Sihana přikývla, uklidila nádobu a upravila si popruhy batohu, který následně na zádech překryla látkou. „Město,“ přikývla, když vykročila. Po pár krocích ale opět zastavila, obrátila se na Petra a nakrabatila čelo. „Jak dlouho jsi tam byl? Nikdo nepoužívá pro dóm tenhle výraz. Neznát to ze školy z dějin, nerozuměla bych ti.“
„Od svých dvaadvaceti let. Chceš-li to přesně, od roku 2311.“
Sihana otevřela pusu, načež nevěřícně pronesla: „Před zlomem?“
„Po Kristu,“ odpověděl Petr.
Swen netrpělivě přešlapoval na mokvajících chodidlech.
„To není možný,“ zavrtěla Sihana hlavou.
„Proč? Co se tu stalo?“
„Jak to mám vědět?“ ucedila mezi přivřenými rty zamyšleně žena. „Je mi třicet pět. Narodila jsem se roku 1318. Roku 1318 našeho letopočtu,“ upřesnila ještě. „Není možný, aby ses narodil ještě za starýho věku a teď tu se mnou mluvil.“
Oba muži se po sobě podívali. „Poslyšte, dámo, …“ začal po chvilce Swen, ale ženin výraz ani okolnosti, které celému jejich setkání předcházely, jej nenechaly větu dokončit. Místo toho jen zavrtěl hlavou. „To přece…“
Sihana podezřívavě přejela pohledem hrany skal. Tady bylo něco špatně. Hodně špatně.
Petr se podrbal za uchem a opřel se loktem o skálu. „A ten zlom, o němž ses zmínila, to bylo co?“
„Čistě pro upřesnění,“ zahučel Swen, „na Zemi jsme, že jo?“
Sihana přešla mladíkovu poznámku bez povšimnutí a odpověděla Petrovi větami, v nichž zřetelně rozpoznal učebnicové fráze, přestože se týkaly věcí, které zůstávaly i mimo chápání dospělého muže, jakým byl on. „Zlom je sedm set let trvající prudké geologické přetváření naší planety, jehož nejmarkantnějšími známkami jsou: změna sklonu zemské osy, zpomalení otáčení planety i jejího oběhu kolem Slnuce, přeskupení kontinentů, vyhynutí velkých suchozemských savců, prudký úbytek lidské populace…“
„To je nesmysl.“
„Je mi to líto, ale tohle je skutečnost,“ pokrčila bojovnice rameny a zadívala se Swenovi do očí. „Ne, že by hrálo roli, jestli vám to dává smysl nebo ne, takhle to prostě je.“
„Kdy?“ zeptal se tiše Petr.
„Proč?“ zavrtěl hlavou ve stejném okamžiku Swen.
„Nevím,“ odpověděla žena prostě, „tohle nikdy nebylo mý hoby. Tu definici jsme znát museli, zbytek šel tak nějak mimo mě. Byla jsem dobrá na tělák. A jiný věci,“ laškovně našpulila rty a mrkla na mladšího z tazatelů. Bylo to naprosto nekorespondující se situací, v níž se nacházeli, ale Sihana nevypadala, že by o něčem přemýšlela víc, než je nezbytně nutné k momentálnímu přežití, a fakt, že přežívala docela úspěšně, dával jejímu způsobu života víceméně zapravdu.
Swen pootevřel ústa, aby něco řekl, nakonec byl ale rád, že se žena obrátila a vyrazila dál. Petr jej šťouchl do paže a pokrčil rameny.
Kráčeli tiše. Co chvíli je bojovnice znamením ruky zastavila a dlouho sledovala pozvolna se rozšiřující kaňon před nimi, vždy ale vykročila dál.
Petr jí viditelně nestačil. Stále více napadal na zraněnou nohu a mezera mezi ním a Swenem se zvětšovala.
Při dalším ženině naslouchání zastavil kus od ní a ztěžka dýchajíc se opřel dlaněmi o stehna. „To nepůjde. Nezvládnu to.“ Ani přes zcela jasný obsah nešlo o nějaké fňukání, prostě jen střízlivě zhodnotil svůj stav.
„Už to není daleko,“ dostalo se mu odpovědi.
„Musím si dát pauzu.“
„Na to bude času dost.“
Petr se zakuckal a padl na kolena. Do očí mu vyhrkly slzy a on vyzvracel teprve nedávno pozřenou vodu. „Dobře,“ vydechl potom.
„Kam míříme?“ zeptal se nepřítomně Swen a upřeně hleděl někam velmi daleko. „Tvé město je někde tady?“
„Není daleko, ale míříme k modulu, kterým se tam bezpečně dostaneme.“
„Takže támhleto mihotání není od vás?“ ukázal mladík k obzoru.
„Ne,“ kousla se Sihana do rtu, „to není od nás.“
„A je to důvod k obavám?“
„K opatrnosti,“ upřesnila žena jeho domněnku.
„Je třeba mít se na pozoru ještě před něčím jiným než před Xyřany?“
„Jo.“ Mihotání na obzoru se ztratilo. Vzápětí se ozvalo praskavé zahřmění. Bojovnice se přikrčila za nejbližší balvan a hlaveň její zbraně se mírně zdvihla. Další případné dotazy umlčela varovným pohybem druhé ruky.
Když se hodnou chvíli nic nedělo, našpulila velmi zajímavým (Swen by jej nazval zatraceně přitažlivým) způsobem rty.
„Tohle byli oni?“ přerušil mlčení Petr.
Sihana přikývla. „Jejich moduly. Jsou rychlý.“
Sotva to dodala, ozvalo se zahřmění ze směru, z něhož sem oni přišli.
„Běžte!“ procedila žena mezi zuby, chytla Swena za paži a postrčila jej vpřed. Petr se pokusil o běh, ale o mnoho rychlejší pohyb, než byla běžná chůze zdravého člověka, vyvinout nedokázal. Po pár desítkách kroků se zastavil a obrátil se na Sihanu. Přesněji řečeno, obrátil se tam, kde být měla a nebyla. Chtěl něco navrhnout, takhle ale nezbývalo, než pokračovat v útěku. Když se od skal ozvalo zlověstné zadrnčení, vrhl se za skalní ostroh a přitiskl se k němu zády. Průzorem mezi balvany viděl Swena. Těžkým vedrem zazněla ostrá rána. Mladík neznehybněl. Neznehybněl a to bylo špatně. Jeho tělo ještě chvíli jako by pokračovalo v běhu, nakonec ale dlouhán zavrávoral a padl mezi kameny.
Nastalo ticho toho druhu, který ze zcela pochopitelných důvodů ježí pronásledovaným chlupy na zátylku a pronásledující nutí k zamyšlenému strnulému soustředění. Ve stěně někde vpředu se uvolnil kámen a s až nepřirozeným rachotem dopadl do nevelkého suťoviska. Situace vyžadovala to, čemu se Petr v xyřanské internaci naučil dokonale – trpělivost.
Čekal dlouho. Čekal a přemýšlel. Tak copak víte? Uvědomoval si, že existují tři možnosti. Buď se jedná o Xyřany, kteří měli za úkol po nich pátrat, nyní nějak vysledovali zbytky po svých dvou padlých spolupátračích a zvolili pro lov jiné zbraně. To by sice bylo zlé, ale znamenalo by to, že zatím nemusejí vědět o Sihaně, která je teď ukryta někde nedaleko a čeká na příležitost k jistému zásahu.
Druhou variantou byla ta, že se jednalo o Xyřany, kteří se zde pohybovali náhodou a zkusili si zalovit na vlastní pěst. V Petrových mladých letech by tahle možnost byla vcelku běžná, nyní ale ani náhodou, což ovšem tušit nemohl. V takovém případě zřejmě věděli o všech třech a to už tolik nadějí neposkytovalo.
Xyřanské hrozbě by odpovídalo drnčení před výstřelem, ale byla zde ještě jedna a zřejmě ne nejlepší možnost, totiž že střílel někdo zcela jiný.
Slunce nabíralo na síle a Petrovi se začínalo dělat mdlo. Rozhodl se. Někde za sebou nahmátl kámen, vstal a prudce jím mrštil někam před sebe. Zároveň s odhozením předmětu se zapotácel, klopýtl a přepadl dopředu. Kaňonem se rozezněla ohlušující rána a on se propadl někam do prázdnoty. Poslední, co si uvědomoval, byl zvláštně svištivý zvuk.
…
…
Pootevřel rozpraskané rty a jeho oční víčka se mírně nadzdvihla. Místnost se nořila do namodralého přítmí a prostor naplňovalo tiché klidné vrnění ventilace. Petr cítil každý sval v těle, když se ale pokusil pohnout, nešlo to.
„Neboj,“ ozval se uklidňující Sihanin hlas, „budeš v pořádku, jen jsem potřebovala, aby ses nehýbal. Kvůli nohám.“
Až nyní si Petr uvědomil zvláštní tlak v podkolenní oblasti a neodbytný pocit vlhka a chladu, který mu prostupoval od prstů obou nohou až po lýtka. Je pravda, že na kotnících to bylo trochu nepříjemné, jinak se ale cítil dobře. „Kde jsme? Ve tvém modulu?“
„V Doupěti – záchytné stanici. Stále ještě na území se zvýšeným xyřanským nebezpečím. Přesun k modulu znamenal zbytečné riziko.“
Muž se pousmál: „Tomu říkám hlášení. Když jsem byl v armádě…“
„Tys byl v armádě?“
„Krátce,“ přiznal Petr, „potřeboval jsem jen výcvik. Ne už tolik zbytečná nařízení a omezení.“ Po nedlouhé odmlce se zarazil, jako by si teprve teď něco uvědomil. „Co Swen?“
„Bude dobrej, chce to čas. Zatím spí vedle. Vlastně ho jenom škrábli.“
Petr se chtěl ohlédnout, ale pevně přikurtovaná hlava mu v tom spolehlivě zabránila.
„Počkej, rozepnu tě,“ naklonila se k němu Sihana. Měla na sobě černé tílko a pevné vojenské kalhoty s kapsami. „Dost jsi sebou házel. Nemohla jsem riskovat, že něco rozbiješ,“ vysvětlila mu ještě, než povolila řemeny tisknoucí jeho hlavu do měkké matrace.
„Jak jsi nás sem dostala?“ Její drobná ňadra mu nedovolovala hledět jí přímo do očí. Nebyl nejmladší, ve světle nově získaných informací si to uvědomoval více než dostatečně, přesto se cítil ve formě. A bylo znát, že jeho tělo s tímhle pocitem rozhodně v přímém rozporu není. Nevadilo mu to.
Místo odpovědi položila ruku na jeho slabiny a zálibně si ho prohlížela. „Teď ještě pár dnů nemůžu, ale pak bych se ničemu nebránila.“ Mírně se pousmála a pohlédla mu do očí. „Jestli teda budeš chtít.“
Přikývl. Když rozepnula i pás poutající jeho hrudník a odkurtovala mu ruce na předloktích i zápěstích, chytil ji za paži. „Budu,“ ujistil ji. Cítil sílu a volnost. A touhu. Jinou touhu, než byla ta, která jej po celou tu dobu držela při životě. Živočišnou a spalující.
„Nechals tu někoho?“
„Venku?“ ujistil se a, když Sihana přikývla, odpověděl: „Z nejbližšího příbuzenstva ne. Ale matka měl bratra a ten, tuším, nějaké děti měl. Nevídali jsme se. Ty někoho máš?“
Oproti jeho očekávání přikývla. „Dceru.“ Překvapení v jeho tváři bylo více než zřetelné. „Je jí osm. Zůstala s otcem,“ doplnila.
„Jak se jmenuje?“
„Florencie,“ usmála se Sihana.
„Máš štěstí.“
„Mám,“ připustila a úsměv její rty neopustil.
„Co to je?“ kývl Petr ke svým nohám, když pustil ženinu ruku a vzepřel se na loktech.
„Je v tom protizánětlivý vyživující roztok. Tvým nohám to prospěje. Jenom to neshoď.“ Od lůžka poodešla ke kovovému kontejneru zpola zapuštěnému do jedné ze stěn. „Najdu ti něco na sebe.“
„Už jsi o nás podala zprávu?“
„Komu?“
„Komukoliv.“
„Ne.“
„Dobře.“
„Proč?“ obrátila se k němu od oblečení poskládaného do úhledného komínku a položeného na vrchní desce kontejneru.
„Jakou máme k dispozici výzbroj?“ odpověděl jí otázkou.
„Myslím, že ti nerozumím.“
„Vím, jak zničit Xyřany. Znám cestu k továrně.“
„Dobře,“ pronesla zamyšleně bojovnice, „dobře. Ale jak to souvisí s tím, jestli jsem podala někomu hlášení nebo ne?“
„Nemůžeme si dovolit zdržení.“
„Proč?“
„Chystají se na přesun mimo Zemi.“
„Jak to víš?“
„Vím to. Můžu dostat ty hadry?“ kývl směrem k oblečení.
„Kdes vzal ty informace?“
„Mluvili o tom.“
„Ty rozumíš jejich řeči?“
„Částečně. Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Padesát šest hodin.“ Teprve nyní vzala z komínku jedny kalhoty pískové barvy a vojenského střihu a hnědou košili a podala mu je. „Počkej, odepnu ti to,“ mávla rukou k nádobám s roztokem připevněným na jeho nohách.
„A ty zbraně?“
„Máme klasický pěchotní lasery, který Xyřanům prakticky neublíží, tříštivý granáty a průrazný střely. Nic, co by mohlo pomoci. Platí na ně jedině pulsní zbraně.“
„A ty nemáme?“
„Jenom mojí pušku a pár pulsních granátů. A dělo, což je ovšem nedílná součást týhle stanice a nehneme s ním.“
„To nemáte nějaké bomby? Rakety? Něco, čím by je šlo dostat?“
„Jistě, tyhle hračky máme, ale rakety jsou schopni stoprocentně odklánět a s bombami se k nim nepřiblížíme tak, jak by bylo třeba. Jejich obrana je bezchybná.“
„Já to dokážu.“
„Jak?“
„Tak jak jsme jim utekli. Existuje podzemní tunel. Mnohem větší a delší než ten, který pomohl mně a Swenovi. A já vím, kde ho hledat.“
„To je dobře,“ usmála se žena, „ale jestliže rozumíš xyřanský komunikaci, jsi pro nás mnohem důležitější v tomhle směru než v kterýmkoliv jiným. O tom tunelu nám můžeš říct jako bonus.“
„Komu nám?“ zvýšil Petr hlas.
„Svým zachráncům. Mně a mým lidem.“
„Na to ale není čas,“ namítl Petr a polkl hustou slinu.
„Času máme dost,“ pravila klidným hlasem Sihana a zamyšleně se zahleděla do přítmí na místnost navazující chodby.
„Nemáme. Oni chystají transport. A náš útěk je v tom akorát popožene.“
„Pak nám už nebudou překážet. Čím míň jich tu bude…“
„Jsou tam lidi.“
„Ale my nemáme jak jim pomoci.“ Klid jejího hlasu jej dráždil.
„Musíme to zkusit.“
„Jak?“
„Jakkoliv. Sežeň ty bomby a já to udělám. Dovezu jim je pod továrnu a odpálím je.“
„To tě zabije a všechny nahoře taky. Těm lidem to nepomůže.“
„Pomůže,“ odpověděl prostě.
„Kdo si, do hajzlu, myslíš, že jsi, že chceš rozhodovat o tom, jestli jim pomůže to, že je zabiješ, nebo ne?“ ucedila s pohrdavým úšklebkem bojovnice.
„Jeden z nich. Dvakrát stažený z kůže.“ Začínala ho vytáčet, přesto zklidnil svůj hlas. „Ty mi musíš pomoct.“
„Už jsem ti pomohla. Zachránila jsem vám oběma krk.“
„Musíš mi pomoct jako matka,“ nebál se okamžitě využít nově nabytou informaci. „Zřejmě tam mám děti. Množili nás jako zvířata. Nenechám je to dělat dál. Nenechám je jen tak uletět, za žádnou cenu.“
Sihanu to trochu zaskočilo.
„Prosím tě o to.“
„Ale já k těm zbraním přístup nemám,“ pokrčila rameny žena. „Je to strašná byrokracie, než se k nim dostanu. Jsem obyčejnej pěšák.“
„Pěšák, který má solidní zdroj informací, s nimiž se dá obchodovat.“
Žena se pobaveně rozesmála. „A to mi tvrdíš, žes byl v armádě?“
„Krátce.“
„To vidím. Z velení se mnou nikdo kšeftovat nebude, ani když tu možnost připustím, což jsem rozhodně neudělala. Nebo to tak znělo?“
„Bojuješ s nimi, nasazuješ život jenom pro to, abys je dostala. Teď tu možnost máš. Můžeš jim zasadit zdrcující úder.“
Petr se během hovoru nasoukal do kalhot a do košile. Sihana odhadla velikost vcelku správně, což kvitovala spokojeným pokývnutím. „Zkoušíš to pěkně,“ ohodnotila s úsměvem jeho argumentaci.
„Ale?“
„Ale jestli chceš něčeho dosáhnout, chci znát ty informace, který mi nabízíš pro mý nadřízený. Prostoru máme dost, Swen potřebuje čas.“
Než se z vedlejší místnosti ozvalo slabé zakašlání, probrali toho spoustu. Od rozložení objektu s rozmístěním strážných, přes xyřanské návyky a modely chování, až po letmé zasvěcení Sihany do způsobu jejich dorozumívání. Zabralo to hodiny, ale zdálo se, že při vyprávění o utrpení, kterým on prošel a ona si je nedokázala představit ani v nejhorších snech, se prvotní ženino rezolutní odmítnutí Petrova návrhu zdálo být mírně nahlodáno. On se na oplátku dozvěděl něco o nových poměrech na Zemi. Nebylo toho tolik, kolik by od vnímavé mladé ženy očekával, i to málo mu ovšem stačilo k tomu, aby pocítil zvláštní tíhu a tíseň. Všechno bylo jinak. Byl na svobodě, utekl, ale utekl do jiného, cizího světa. Do světa plného bezohlednosti a nových hrozeb. Do světa, se kterým jej nepojilo téměř nic.
„Petře,“ ozvalo se do bzukotu klimatizace nejisté zavolání.
„Jsem tu,“ ozval se podstatně zvučněji oslovený. „Jsme v bezpečí.“
„Co se stalo?“
„Postřelili tě,“ promluvila Sihana. „Byli tři. Už nejsou.“
Následovala další série objasňovacích a upřesňujících otázek a odpovědí, než se hovor stočil tam, kam musel.
„Udělám to sám. Nepotřebuji vás s sebou.“
„Proč ty?“ zeptal se Swen, když se dostali až k Petrově utkvělé představě o tom, že může a zároveň musí zlikvidovat xyřanskou továrnu.
„Když tam společně dopravíme výbušniny, jeden člověk to zvládne sám. A vás dvou by byla škoda.“
„Tebe ne?“
„Já už tady trochu přesluhuju.“
„To i já.“
„Jsi mladší, nezažil jsi starou Zemi, nemáš srovnání.“
„No a?“
„Jestli při tom umřu, uchovám si ji takovou, jaká bývala. Cokoli může být jenom horší.“
Bojovnice si odplivla: „Jestli něco nesnáším, je to patos.“
„V pořádku,“ zvedl Petr omluvně ruku, „máš pravdu, tohle neznělo rozumně. Ale uznej, že pro obohacení lidského genetického fondu bude Swen o poznání lepší než já.“
Sihana je sjela pohledem, kterým si obchodníci s dobytkem v oněch lepších dobách, kdy bylo co poměřovat, porovnávali na tržišti nabízené kusy pro rozšíření chovu, a Petr by v ten okamžik vzal svá slova nejraději zpátky. Ne snad pro Sihanino následné přikývnutí, ale právě pro ten pohled.
„A ty mu to dovolíš?“ obrátil se mladík na ženu.
Petr se na něho dlouze podíval.
„Ty přece nesmíš umřít. Už jenom pro tu knihu, cos psal, pro tu kroniku. Je v tom tolik informací, musí zůstat někdo, kdo to bude umět přečíst.“
„Co třeba ty?“ navrhl Petr.
„Nechali vám osobní předměty?“ protáhla nevěřícně žena.
„Zřejmě to bylo součástí nějakého jejich výzkumu. Vlastně jsem byl jediný, komu něco nechali.“
„Ty víš i spoustu toho, co v té knize napsáno není. Zažil jsi Zemi takovou, jaká byla předtím, jak jsi před chvílí řekl,“ dodal Swen.
„Vím taky spoustu toho, co vědět prostě nechci.“
„To každej,“ pronesla pochmurně Sihana, přestože sama cítila, že to, o čem hovoří Petr, je někde úplně jinde. „Typ zbraní, kterej platí na ty bestie, není člověku tak nebezpečnej jako jim, ovšem intenzita výbuchu, pokud se nám teda podaří tu bombu získat, ti nedá nejmenší naději. A lidem nahoře nejspíš taky ne.“
Petr spokojeně kvitoval, že Sihana po těch hodinách vzájemného hovoru připouští možnost přímého útoku na továrnu. Věděl, že ji k tomu dovede, s lidmi to uměl. Za ta léta se naučil vcítit do jejich myšlenek a přání a svým způsobem jich také využívat. Tady venku byl sice divoký prostor s bezpočtem takovýchto tužeb a pohnutek, ale on cítil, že se dokáže i zde rychle zorientovat a působit tím správným směrem. Cítil tu sílu a moc správně zvoleného slova. Téměř současně ovšem pocítil také strach z tohoto zjištění.
…
…
Dvoustého třicátého čtvrtého dne roku 1353 po zlomu vypukla na planetě Zemi další z menších půtek mezi lidmi a Xyřany. Skupinka vojáků napadla xyřanské moduly zakotvené v docích na předměstí Kharny, nyní již zpola opuštěné aglomerace uprostřed nekonečných písků. V podstatě zde fungovalo už jen pár menších továren a sídlil zde početný kontingent mimozemských vojáků. A v následujících týdnech měla město opustit i firma zabývající se chovem lidí a zpracováním jejich kůží.
Jedna z menších lodí se v ohlušující explozi rozlomila na dvě přibližně stejně velké části. Obrovský muž s úzkým pruhem krátkých vlasů uprostřed hlavy a ještě užším proužkem vousů na bradě odtrhl zuby pojistku zastaralého granátu a obloukem jej vrhl proti štíhlé věži vysílače. V jeho tváři se dalo vysledovat snad až radostné zaujetí.
Na jedné z teras nad vzletovou plochou se zablesklo a muž po Jorgově pravé ruce se nehlučně svezl k zemi. Hned vzápětí se ovšem ozvalo zasvištění odněkud zezadu a xyřanský voják s drnčivým zachroptěním zmizel.
Těžké boty tepaly písek v rychlém ústupu.
„Je to kretén,“ zakřičel jeden z prchajících mladíků, když koutkem oka zahlédl Jorgův vytrvalý běh k lodím a odhazování jednoho granátu za druhým.
„Voják každým coulem,“ praštil sebou druhý z prchajících za nejbližší dunu a strhl z ramene pulsní pušku s výkonným zaměřovačem.
„Kretén,“ zopakoval menší z mužů a učinil to samé. „Támhle,“ zakřičel a hlaveň jeho zbraně opustila svištivá střela. Z modulu před Jorgem se začoudilo a Xyřan chystající se na něho vystřelit se rozplynul. Vzápětí vybuchl celý spodek lodi.
I střela druhého z nováčků Jorgovy bandy našla svůj cíl.
Společně s velitelem se hnali přes plochu další tři bojovníci. Na nohu napadající žena, podsaditý muž ověšený zbraněmi všech možných kalibrů a jednooký válečník ze staré školy s granáty pověšenými na otrhané vestě a lehkým kulometem koupeným zřejmě někde ve starožitnictví.
„Pro tu ženskou udělá cokoli,“ zavrtěl hlavou první ze střelců za dunou.
„Pro Sihanu?“
„Jo.“
„Vona je dobrá.“
„To mu neberu. Ale tohle je šílenství.“ Svá slova doprovodil dalším přesným výstřelem.
Následná série explozí a štěkot kulometné palby naplnily vedrem rozechvělý vzduch. Útok byl po dlouhém období klidu překvapivý a účinný. Pozornost Xyřanů byla upřena přesně tím směrem, kterým bylo pro tuhle chvíli potřeba.
…
V ohromném tunelu zavířil prach, když Petr zatáhl za těžkou páku, západky v ústrojí zámku s cvaknutím opustily svá místa a dveře se po zatlačení Swenových vypracovaných paží zasunuly s hlasitým zaskřípěním do úzké štěrbiny v kamenné stěně. V od tunelu oddělené a prachuvzdorně utěsněné místnosti byl ukryt dopravní prostředek, který válečnici vyrazil dech a mladíkovi vyvolal úsměv na rtech.
„Co to je?“ vysoukala ze sebe žena.
„Tím jim dovezu nálože přímo pod fabriku,“ udělal pár kroků kupředu Petr a spokojeně poplácal těžkou ocelovou konstrukci stroje.
„Myslel jsem si, že to bude větší,“ zhodnotil se zamyšleným podrbáním se za uchem rozměry stroje mladík.
„Tímhle?“ nevěřila svým očím Sihana.
„Přesně. Žádné komplikované vychytávky, klasické staré vznášedlo s vodíkovými motory. Těžko bych se teď narychlo učil ovládat něco modernějšího.“
„Vodík?“ zabubnovala žena nedůvěřivě na jednu z válcovitých nádrží umístěných podélně po obou stranách stroje.
„Ty už jsi s tím někdy jezdil?“
„Viděl jsem to v televizi.“
„Kde?“
„Prostě jsem to už viděl. Nezbývá, než to zkusit.“
„Na zkoušení nejspíš moc času nebude. Až přijdou na ty ukradený pumy, je to otázka minut, než Jorga najdou. Máme implantáty, který vysledujou kdekoli. Když už ale bude po všem a proběhne to dobře, neměl by z toho mít větší problém. Je to na tobě.“
„Cos tomu chlapovi slíbila?“ Oba uprchlíci viděli Jorga jen zdálky a nezdálo se, že by na tom muži s vizáží přístavního opilce a rváče mohlo být cokoli důvěryhodného nebo snad pro tu ženu přitažlivého. Materiál ovšem dodal, což mu trochu v Petrových očích přidalo.
Místo odpovědi se Sihana usmála.
„Nechci to vědět,“ zavrčel Petr a jeho tváří se také mihlo cosi jako úsměv.
Umísťování náloží zabralo něco málo přes půl hodiny a ta doba se zdála být ještě delší s přihlédnutím k okolnosti, že ani jeden z nich netušil, zda motory vznášedla budou fungovat. Nebylo by dobré jakkoli na sebe upozornit předčasně, proto bylo rozhodnuto, že se stroj pokusí nastartovat, až bude vše připraveno.
„Jestli je v tom vodík, mohlo by se hodit i tohle,“ vyndala bojovnice z batůžku nevelký balíček plastické trhaviny. Ve chvíli, kdy do toho zatáhla ostatní z jednotky, přestala o případné Petrově záchraně naprosto uvažovat.
Swen jí ruku s výbušninou zastavil. „Ještě je čas,“ pronesl stísněným hlasem.
„Není!“ odpověděli mu oba naráz.
Petr zvedl obočí a pohlédl Sihaně do tváře. Ač sám nevěděl proč, vybavil si teď její slova zpřed pár dní, která mu naznačila možnost velmi příjemných prožitků, a teď všeho toho chvatu poprvé trochu zalitoval.
Když vytlačili vznášedlo do tunelu a propojili plastickou trhavinu se spínačem pulsních bomb, které naložili na jeho přední plošinu, Swen si promnul krk. V koutku oka se snad objevila i slza, když položil Petrovi ruku na rameno. „Můžu jet já,“ navrhl, ale v jeho hlase byla cítit zřetelná obava z případného souhlasu, který byl sice víceméně nemožný, ale částečné nejistotě tohle vědomí zabránit nedokázalo.
„S tímhle? Těžko,“ usmál se křečovitě Petr, chytil se za konstrukci stroje a vyšvihl se nahoru tak pružně, jak jen mu pochroumaný kyčelní kloub dovoloval. Když se usadil a připoutal se k sedačce, mírně nakrčil bradu. „Musím to udělat já…“
Sihana se k němu vyšvihla nahoru, položila mu ruku na stehno a dlouze jej políbila, než stačil dokončit svoji větu.
„Myslel jsem, že nemáš ráda patos,“ usmál se Petr a přejel si jazykem to místo na rtu, které předtím lehce pohladila špička jazyka jejího. „A nádherná žena naposledy líbající větrem ošlehaného urostlého hrdinu před jeho odjezdem vstříc neodvratné smrti mi trochu jako patos přijde.“
„To mně taky, ale nikde tu nevidím větrem ošlehanýho urostlýho hrdinu,“ ujistila jej žena.
Rozesmál se. Rozesmál se tak, jako už dlouho ne.
Když seskočila, vycvakl vzhůru páčky směšovače paliva a zmáčkl startér. Ve stroji to zahučelo a zpod něho se vyvalil oblak prachu.
„Myslím, že bych vám měl něco říct,“ pronesl do hukotu motorů Petr. Jeho pohled upřený do temnoty tunelu někde vpředu nedával jasnou odpověď na to, zda cítí potřebu sdělit jim tuhle informaci jako vysvětlení svého počínání, nebo se chce tohoto tajemství prostě jenom zbavit, ale bylo to vcelku jedno. „Skutečně to musím udělat jen a pouze já. O těchhle tunelech jsem nevěděl náhodou. Bojovali jsme proti Xyřanům s otcem, snažili jsme se je zastavit, ale nevyšlo to.“ Očividně toho chtěl říct ještě mnohem víc, nakonec ale jen mávl rukou, než dodal: „Ale Xyřani s tím nezačali. Obchodovat s lidskou kůží začali lidé. S tmavou kůží lidí z nejchudších koutů světa, které nikdo nepostrádal. Teprve pak se jim to vymklo z rukou. A komplex těch továren projektoval můj vlastní děda.“ Poté zapnul reflektory, sešlápl palivový pedál až k podlaze a v oblaku prachu zmizel. Jen slábnoucí hukot dával tušit, jakou rychlostí se oběma zaskočeným přátelům vzdaluje.