Andor.cz - Dračí doupě online

kapitola první
ABNORMÁLNÍ EXISTENCE

Tak jo. Uklidni se, Ang. Nic se neděje. Je to jen zvíře. Prostě ho zab, napij se! No právě, ubohé zvířátko, které se nemá jak bránit. Nemůžu to udělat. Ne! Překonej to!
Krčila jsem se ve vysoké trávě a před sebou pozorovala laňku, která se přišla napást. V mé hlavě se přely dva hlasy. První hájil úctu ke zvířatům a z druhého mluvila touha po krvi. Na mém prvním lovu měly vyvážené síly.
Ještě když jsem byla člověkem, nevěřila jsem ničemu. Tajuplný svět upírů, vlkodlaků a všelijakých potvor mi nedával smysl. Měla jsem ráda tajemno, ale ani jednu vteřinu jsem nezapochybovala, že je to vše jen vymyšlené. Uvěřila jsem až ve chvíli, kdy mi kůží projely zuby mého nejlepšího přítele. Teprve pak jsem zjistila, jak strašně jsem se těch dlouhých dvacet let mého života mýlila.
A teď jsem tu byla. Tady na té dlouhé louce, obklíčenou lesem. Příliš mi nepomáhala má vysoká inteligence, jež samozřejmě zahrnovala i pochopení ostatních, neboli soucítění. A tedy i zvířat. Dobře jsem chápala, jak laňka bude vyděšená, a už teď jsem na ní viděla, že poznala, že něco není v pořádku. Bylo mi jí líto. Mně osobně to nedávalo smysl. Peter, můj nejlepší přítel - který mě záludně proměnil, aniž by mě varoval - mi říkal, že upíři nesoucítí, když loví. Že nikdy nepřemýšlí nad bezmocností zvířete. Že v tu dobu je příliš zaměstnán svou touhou. Ale já… Cítila jsem, jak to ve mně vře, ale dokázala jsem to ovládnout. Dokázala jsem se více zaobírat myšlenkou nad nevinným zvířetem, než abych si utírala slinu od pusy. A to mě znepokojovalo. V poslední chvíli, kdy už jsem byla skoro připravená po laňce vyskočit, jsem se rozběhla. Jenže opačným směrem, od zvířete. Pryč z louky, pryč z lesa, rovnou do skromného domku, jenž jsem sdílela s Peterem.
Vkročila jsem do svého pokoje. V křesle v rohu místnosti na mě koukal mladý muž s blonďatými vlasy, na tváři překvapený pohled a v rudých očích zvědavost.
„Jsi tu nějak brzy,“ pronesl tiše.
Těžce jsem vzdychla. „Nezvládla jsem to.“
Reagoval úplně přesně, jak jsem si myslela.
„Cože? Jak jsi to mohla nezvládnout? Touha by tě měla ovládnout v té chvíli. Jak to, že…“
„Já nevím, Pete!“ rozkřikla jsem se. Měla jsem dost těch otázek. Jako kdybych je sama sobě několikrát nepoložila. „Vím, že normálně i kdybych chtěla, neodešla bych bez ukojení žízně, ale já ano.“ Spíše to pro mne byla úleva. Rozhodně větší, než tam sedět a vyčítat si to.
„A vím, že normálně bych měla být úplně jiná, ale asi nejsem normální.“
Pete se na mě koukal zlostnýma očima. Jakoby mi to vyčítal, že jsem se opovážila vrátit bez vlastní večeře. Prostředí situaci napomáhalo navodit tu temnou atmosféru mezi námi. Venku se už setmělo a do oken bubnovaly kapky deště.
Přes zaťaté špičáky přecedil: „Měla jsi mě poslechnout. Zvířata pro tebe nejsou vhodná potrava.“ Jeho hlas se změnil. Lákal mě a povzbuzoval. „Pojď se mnou lovit lidi. To je přirozené. A navíc to je větší zábava, chutnější.“
„Ne!“ Skoro jsem si až dupnula. Na Petera jsem si netroufala nijak zvlášť vyskakovat; byl přece jen daleko silnější než já. „V životě nikdy nedovolím, abych ochutnala byť i jen kapku lidské krve!“ Věděl, že alternativa zabíjet lidi je u mě tabu, a že u tohoto tématu budu vždycky trochu kontroverzní. Ale i tak se o to hodlal přít.
„V životě? V jakým životě, prosím tě?“ V jedné chvíli seděl v křesle a v druhé mě držel pod krkem přitisknutou k mé starodávné skříni, která by se dala označit ještě za almaru.
Mírně se usmíval a rudými panenkami se mi vpaloval do mých vlastních očí. „Stejně jsi už mrtvá. Tak jaképak cavyky.“ Dlouhou chvíli mě pozoroval zkoumavým pohledem. „Pověz mi, co jako tedy hodláš dělat, Angie? Nechceš lovit lidi, dobrá, to už tě asi nezviklám. Ale když odmítáš lovit i zvířata? Jak to chceš udělat? Stejně nezemřeš a jen budeš trpět.“
Mrtvá! Jsi mrtvá! Ty slova se mi v hlavě opakovaly pořád dokola a dokola. Když jsem mrtvá, proč mě pořád ovlivňují mé emoce? Uhnula jsem pohledem. Co jsem mu na to měla říct? V podstatě měl pravdu… ale to mě přeci neopravňuje k tomu, abych kohokoliv zabíjela.
Napřímila jsem se. „Tak mě teda zabij, ať netrpím.“
Jeho reakce byla blesková, okamžitá. „Proto jsem tě nepřeměnil, abych tě zabil!“ odsekl jedovatě.
„A proč jsi mě teda přeměnil? Já se o to neprosila. Navíc jsi ani ne před minutou řekl, že jsem mrtvá. To ty jsi to způsobil! Už jsi mě tedy zabil.“ Jeho sevření ruky kolem mého krku povolilo; vlastně mě pustil úplně a ustoupil několik kroků. Viděla jsem, jak ho moje slova opařila. Oči mu zakroužily k podlaze a já věděla, že ho teď pěkně hryžou výčitky jeho svědomí. Měla jsem potřebu ho uchlácholit, že jsem to zas tak nemyslela. Jenomže když jsem nad tím tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že jsem to myslela přesně tak, jak jsem řekla. A i když jsem ho chtěla obejmout, pokračovala jsem dál v tom, o čem jsem věděla, že mu sáhnu do jeho černého svědomí a on se bude ještě více utápět ve výčitcích.
Můj hlas byl klidný, ale přesto vyčítavý. Jako kdybych mu domlouvala. „Kde jsou ty časy, kdy jsme se navzájem podporovali? Kdy naposled jsme se spolu divoce smáli a dělali blbiny? To nás přece bavilo. Proč se to tak náhle změnilo?“ Šla jsem k němu blíž a zatahala ho za cíp jeho košile, jako když dítě tahá svoji maminku. Nasadila jsem sladký, prosebný tón. „Chci zpátky svého kamaráda. Proč to není jako dřív?“
Dlouho mlčel, než odpověděl. Ale nakonec temným hlasem krutě řekl: „Protože dříve jsi nebyla upír.“ A odešel z místnosti; zanechal mě samotnou v tmavém pokoji.
Tenhle pokoj, má osobní komůrka v tomhle zatraceném domě, byl vždycky trochu tmavší, ale v téhle chvíli mi stěny místnosti nikdy nepřipadaly tolik tmavé a depresivní jako teď. Sálaly z nich vzpomínky. Vzpomínky na ty hřejivé časy s Petem. A já věděla, že tyhle vzpomínky mi vždycky budou připomínat, že bylo lépe; tedy teď je a bude zcela určitě hůř.
Po tváři se mi skutálelo cosi mokrého. Hřbetem ruky jsem slzy utřela. Bezva, takže teď ještě brečím. Další příznak toho, že zřejmě nejsem normální. Tedy normální upír.
Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Chyběla mi ta zábava. Chyběla mi ta uvolněnost a nenucenost. Každý, kdo trochu zná upíry (v podstatě asi i ten, co je nezná) by řekl, že bych teď měla šílet žízní nebo aspoň by mi mělo být nepříjemně. Ano, bylo mi nepříjemně, ale úplně z jiného důvodu. Necítila jsem žádnou zvláštní potřebu po krvi, i přesto, že už je to nějakých čtrnáct dní od mé proměny a já od té doby neměla jedinou kapku krve. Sice jsem se vyhýbala lidem, ale i tak jsem se necítila nijak vyprahlá.
Byla to dlouhá noc. Sluchátka s tvrdou hudbou jsem měla v uších, aby překřičela všechny mé momentální starosti. Nepomáhalo to. Jen mě to nutilo přemýšlet, jak strašně mi je. Slzy mi tekly proudem. Z počátku jsem se jim bránila a utírala je kapku po kapce, ale nakonec jsem je nechala plynout po mé tváři. Ani nevím jak, jsem padla do světa snů, kde se mi stejně nic nezdálo. Aha. Další abnormalita mojí zrůdné existence - spánek.
Probudil mě zářivý svit slunce, který mi svítil přímo do očí. Sedla jsem si a cítila se… opravdu skvěle. Ta strašná noc, to trápení mi něco přineslo. I když toho nebylo moc, něco přeci jen. Uvědomila jsem si, že dříve pro mě mystický svět nebyl běžnou záležitostí, tudíž to pro mě nebylo normální. A teď se tu trápím nad mojí abnormalitou od běžného „normálního“ upíra? Normálního? To myslíte vážně? Co je vůbec normální? Je normální, že jsem mrtvá?
Sice mě to nezbavilo vzpomínek, ale aspoň tohle jsem pokládala za vyřešené… Alespoň prozatím.
Stejně by mě zajímalo, proč jsem tak jiná…