Andor.cz - Dračí doupě online

Byl to hezký den. Slunce zašlo za mraky, což bylo dobře, protože již na několika místech nad Zemí vznikaly ozonové díry.
Dívenka jménem Carcula Czerwena žila sama s maminkou na pokraji džungle kovových sloupů vysokého napětí v prosté chaloupce z betonu. Jediný jejich žijící příbuzný byla Carculina pramatka, jíž Carculka důvěrně nazývala „babičkou“.
Byl to den, kdy matka matky Carculy měla dvousté padesáté osmé narozeniny. Nebyl to nijak vysoký věk, ale bylo zřejmé, že se dalšího desetiletí svého života nedožije.
Proto poslala matka Carculku s košíčkem za „babičkou“. V košíčku byl koláč z geneticky upraveného supermoderního obilí, oranžové víno a několik plodů převzácného ovoce, konkrétně jablek.
Carculina pramatka žila uprostřed kovové džungle. Za normálních okolností by se tam její pradcera bála jít, ale dnes jí s sebou půjčila matka supervýkonný zvukový laser. Jedinou jeho nevýhodou bylo, že střílel i pět procent celkového zvukového proudu dozadu, ale nebylo to smrtelné a střelec se maximálně po dvou letech kómatu probral.
Za podobných myšlenek se ubírala Carculka lesem za babičkou. Přátelské bzučení elektrického proudu jí dodávalo klid.
Najednou se před ní cosi vynořilo z dutiny podstavce jednoho ze sloupů. S ustrnutím se dívala, jak se k ní něco, co má čtyři nohy, přibližuje. Pomyslela si, že by to mohl být vlk, o kterém jí kdysi babička vyprávěla.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Carculka. Když viděla, že jí tvor - nebo možná stroj - nerozumí, převedla svá slova do binárního kódu.
„Jsem vlk a jdu tě zabít.“
„Ale proč?“divila se Carcula.
„Existuje snad nějaký důvod, proč bych neměl?“
„Mám tady zvukový laser.“
„Jaký typ?“
„WOLF - 87 - DEAD.“
„Tak to já zase půjdu.“
Když došla Carculka k babičce, chaloupka byla podivně ztichlá. Zaklepala. Nic. Opět zaklepala. Opět nic.
Nakoukla dovnitř a uviděla babičku ležící na posteli, možná spící. „Paní babičko!“ zavolala. Postava uvnitř se pohnula. „Paní babičko! Nesu vám něco na zub- ehm, dáseň! Otevřete!“
Konečně vstala. Došla ke dveřím a odemkla. „Carculo! Copak ty tu děláš?“
„Nesu vám dárek k narozeninám.“
„To jsi hodné děvčátko,“ zaskuhrala Carculina pramatka. „Ale pojď dál a nestůj pořád mezi futry.“
„Děkuji, babičko. Ale babičko, proč máte tak velké oči?“
„To abych tě lépe viděla.“
„Ale babičko, proč máte tak velké uši?“
„To abych tě lépe slyšela.“
„Ale babičko, proč máte tak velkou zubní protézu?“
„To abych… To abych… Sakra, teď mě nic nenapadá.“
„Vy nejste babička, babičko. Babička, myslím původní babičku, ne vás, takže moje pramáti nikdy nekleje!“ Carculka vytrhla laser z pouzdra, visícího na jejím boku. „Kdo jsi? Mluv, nebo střelím!“
„Jsem třetí potomek druhého potomka jeho matky a otce, který má bratra, jehož vnuk je můj bratranec z druhého kolena a který mi o tobě všechno řekl. A taky jsem taoista, takže mám povoleno klít.“
„Neznám žádné taoisty, třeba mi lžeš!“
„Před dvěma stoletími jich bylo přes třicet jedna miliónů!“
„Jo tihle. A zase lžeš - bylo to o rok dřív! Ale o zvířatech jsem v souvislosti s tímhle neslyšela… Byli taoisté i vlci?“
„No my je přímo žrali! Ehm… Ale časy se mění!“
„A co tvoji bozi preferují?“
„Především v každý slunovrat, rovnodennost a při úplňku krvavý stejk ze skotu, ale když dojdou stáda, může být i z lidské ženy… Ale to jen v případě krajní nouze! Ale snažíme se dosáhnout stavu nebytí, splynutí v celek. Zrovna jsem pro naši víru přesvědčil i tvoji babičku.“
„Ty vrahu! Naučím tě, jaké je nebýt!“
„Ou…“
Vlk byl připravený na ledacos, i na smrt, ale toho, co udělala Carcula, by se nikdy nenadál. Dívka totiž obrátila laser hlavní na druhou stranu a teprve pak vystřelila.
Vlk padl omráčen k zemi.
„Tady je ale kravál!“ zaslechla dívenka znenadání. „Slyšíte mě někdo? Asi nemám brýle, nic nevidím!“
„Babičko!“ Carcula se dvakrát nerozmýšlela a vecpala vlkovi do chřtánu rtu»ový teploměr. Nečekala dlouho a babička, pravda, poněkud špinavá, spatřila opět světlo světa.
A pak s Carculou slavily a slavily a vlk, který se po hodinové lekci nebytí probral, byl již hodný a koupil babičce ovečky a stal se z něho ovčácký pes. A jestli ty ovečky nechcíply, tak se dodnes pasou na místním golfovém hřišti, jediném trávníku v okolí.
Pravděpodobnější ale je, že byly umláceny golfovými míčky, měly krásný pohřeb a vlk opět mohl uctít svého boha.