Andor.cz - Dračí doupě online

Nikdy bych nevěřil, že k tomu dojde, člověk si nikdy neuvědomí skutečné hodnoty ve svém životě, dokud sám neprožije cosi, co mu je ukáže nebo alespoň zčásti poodhalí. Já si do určitého okamžiku myslel, že smyslem našich životů není nic jiného, než prožít danou etapu, zrodit nástupce a pak odejít pryč, do zapomnění posmrtného života. Avšak to se po již zmíněném okamžiku změnilo. Uvědomil jsem si, že ten prchavý okamžik-náš život, který je ve srovnání s nekonečnem vlastně nic, je pro existenci nekonečna vlastně nepostradatelný a velice důležitý. Pokud budete naslouchat, rád vám vypovím, co tím myslím a o jakou, tak zlomou situaci se jednalo...

Seděl jsem jako každý večer na své pohovce, utkané z proutí a drobných větví, a pozoroval krásu noční oblohy. Měsíci byl zrovna v úplňku a nádherně ozařoval planiny pod sebou. Hvězdy se každou noc stávaly mými pruvodci myšlenkami a já díky nim získával pocit uvolněnosti, svobody a volnosti ducha. Tato noc ale byla v něčem jiná. Obloha byla i přes jasný svit měsíce temnější a hvězdy jakoby předpovídaly hrůzu nadcházejících událostí. Tento fakt jsem v tu chvíli bohužel neuvědomoval a dál jsem létal v myšlenkách a přemítal o věcech minulých.

Žil jsem v malé osadě lesních elfů, nacházející se uprostřed opuštěných krajích s velice malým množstvím jiných osadníků. Já sám jsem s tímto národem spřízněn jen z poloviny, ale i přesto jsem jimi byl přijat jako bratr a chráněnec. Sám jsem rodinu ztratil již v mládí, bohužel, nikdo mi nedokázal odpověďet na otázku: jak. Když se to stalo, byl mi pouhý jeden rok. Když mne našli ležel jsem na zemi poblíž vysokého dubu, který dominoval okolní krajině a který mne jakoby ochránil před pravděpodobně zlého osudu, který postihl mé rodiče. Ti co je znali, si to taky jinak nedokáží vysvětlit.
Já sám jsem se stal druidem. Po dlouhém tréninku a létech učení jsem byl přijat do tohoto řádu a stal jsem se jeho uznávaným členem, zejména díky práci se zvířaty. Mým společníkem se stal šedý vlk, který mne doprovázel všude, kam jsem se hnul a sám mi byl vynikajícím společníkem a ochráncem v nebezpečných situacích.

Tu noc ležel vedle mne a spokojeně pospával. Strašně rád jsem poslouchal jeho oddechování a mému uchu překrásné chrápání. Najednou jsem však zaslechl hluk, nesoucí se od západní brány. Ihned jsem vyskočil z pohovky, čímž jsem zalarmoval již probuzeného vlka, a pohlédl ve směru brány. Nejdříve jsem slyšel pouze hlasy stráží, jak se s někým před branou dohadují. Náhle se však brána počala otevírat a do osady se "nahrnul" asi třicetičlenný dav neznámých poutníků. Rozhodl jsem se zjistit, co jsou zač, písknul na vlka a sám se rozběhl jejich směrem...
Když jsem se k nim doběhl, stáli již u nich představitelé města a vyjednávali s nimi o jejich pobytu u nás. Stále jsem nechápal proč, dokud jsem nezaslechl slova muže, který se zdal být jejich vůdcem, mluvícího o nebezpečí, které se údajně blíží ze směru, kterým přišli.
"Prosím, věřte nám, nemáme proč lhát. Opustili jsme ve spěchu naše domovy, majetky a svatá místa. Nic z toho bysme neudělali, kdyby se k našim nechráněným domovům neblížilo nebezpečí o hrozivé síle. Naši lovci záhlédli při své výpravě smečku, spíše armádu hladových vrků, zápaďané jim říkají wargové, kteří díky vzrůstajícím lidským říším na západě prchají za potravou k nám, na východ. Vy jste jediné, chráněné místo v okolí, ktré by mohlo této smečce vzdorovat. Vaše zdi hradby jsou pevné a vrkům dokáží odolat, nechte nás zde, dokud nebezpečí nepomine, prosím!"
Po těchto slovech muž padnul na kolena sepjal ruce v beznadějném gestu. Ostatní poklekli po jeho vzoru. V tu chvíli jsem si uvědomil mezi jinými přítomnost překrásné dívky, její krása vystupovala z davu, jako zářící hvězda na zatažené obloze. Byl jsem omámen. Její pohled se setkal s mým a já nebyl schopen ničeho, kromě pozorování těch nádherných, hlubokých očí. Z tohoto očarování mne vytrhnula až odpověď mých lidí na prosby příchozích.
"Dobrá, můžete zde zůstat, přesto nevěříme, zda se tím něco vyřeší. Nebezpečí, o kterém mluvíte je stálé a jestli je pravda, že se přesouvají ze západu, jejich útočištěm se stanou naše krajiny. Jediná možnost, jak tomuto nebezpečí uniknout je jej zničit. Vrci budou po dlouhém cestování unavení a velmi oslabení. Musíme vyčkat do doby, až se k nám přiblíží a pak se je pokusit přepadnout. Jako místo střetu by nám nejvíce vyhovoval les, ale budeme potřebovat vymyslet nějakou návnadu, která je tam přiláká..."
Po těchto slovech vystoupila z davu ta překrásná dívka. Všichni pohlédli v jejím směru.
"Mohla bych jí být já. Jsem dostatečně rychlá, abych na sebe dokázala svést jejich pozornost a utéci před nimi do bezpečí vaší skupiny.
Na tyto slova se snesla spousta připomínek a poznámek od jejích společníků. Jedni, asi blízcí příbuzní, protestovali proti takovémuto riskování se životem, druzí s ní souhlasali a prohlašovali, že to je ta nejrychlejší osoba v okolí. Mým lidem se tento návrh docela zamlouval. A souhlasili.
"Pokud to je vaše svobodná vůle, budeme za vaši spolupráci vděčni. Dobrá. Dejte svolat všechny bojeschopné ve vesnici. Od vás,"pohlédnou na příchozí, "budeme potřebovat také všechny, kteří se dokáží postavit v boji. A teď vyšlete posly, aby infomovali o blížícím se nebezpečí.", zvolají ještě k městské hlídce.
Pak ukázali uprchlíkům místa, kde se můžou usídlit do doby, než budou místní kraje opět bezpečné. Na to se sami odebrali zpět do Velké haly, kde posléze započalo plánování přepadení blížící se hrozby.

Já byl stále zainteresován tou překrásnou dívkou, která se pomalu odebírala na jim určená místa. Přistoupil jsem k ní a oslovil jí. Pohlédla na mne svýma překrásnýma očima a opět mne k sobě tímto způsobem připoutala. Jmenovala se Arien, slunečný svit v elfím jazyce. Vzal jsem jí ke svému domovu, kde jsme si sedli vedle sebe do trávy a povídali si. Řeč byla zejména o ní, jelikož mne velice zajímala. Zjistil jsem, že stejně jako je v životě sama bez jakékoli rodiny. Ve vesnici se jí ujalo, po smrti rodičů na neznámou nemoc, několik opatrovníků, kteří z ní vychovali i přes její divokou povahu svědomitou hospodyni. Ona sama se stejně jako já věnuje minulosti a toto téma nás také provázelo dobou mezi jejich příchodem a svoláním k boji...

Když jsem zaslechl zvuk svolávání bojovníků, mé srdce náhle pokleslo smutkem. Věděl jsem, že to může zvuk, který mne může oddělit od ženy, která mne uchvátila a po dlouhé ve mě probudila silný cit, lásku. Ano, zamiloval jsem se. Nevěděl jsem, jak to cítila ona, ale její pohled mi říkal, pokud to nebyla moje čistá představa, že ano. Vyrazili jsme spolu tedy směrem k bráně. Vlk běžel za námi a bylo na něm vidět očekávání a rozechvění z nadcházejících událostí. Po našem příchodu k ostatním bojovníkům, kterých se ukázalo být asi kolem sta, jsem byl pozdraven svými přáteli, kteří k pozdravům přidali jízlivé úsměvy, říkající něco ve smyslu: Konečně jsi našel pravou Steníku :). Usmál jsem se a pohlédl na Arien, která si jejich pohledů nevšimla. A zrovna si prohlížela mého vlka, který běžel vedle ní, zaujat její osobou stejně jako já. Po příchodu zbylých bojovníků jsme vyrazili z osady. Podle zvědů se vrci nacházeli asi dvě hodiny od naší osady, takže ve chvíli, kdy jsme dorazili k listnatému lesu, který protínal jejich pomyslnou cestu, mohli být od nás vzdáleni maximálně půl hodiny průměrného běhu. Všichni jsme se připravili a poschovávali povětšinou do korun stromů. Já s vlkem zůstal společně s asi dvacetičlenou skupinou druidů, kteří stejně jako já nechtěli nechat své zvířecí společníky samotné na zemi. Připravil jsem si svůj dlouhý meč, který se v jemném svitu, skrz koruny stromů prohlížejícího měsíce, krásně zaleskl. Lesk se setkal s očima mého vlka který ne mne hleděl pohledem, vyjadřujícím povzbuzení a důvěru. Usmál jsem se a pak se již soustředil pouze na náš úkol. Náhle spatřím Arien, která stojí kousek od lesa, jak začne pokřikovat na cosi před sebou...Hladoví vrci byli tady.....
Arien vyběhla směrem k lesu, kde jí zachytly dvě silné paže a vtáhly jí do bezpečí koruny stromu. Štěkot hladové smečky byl již velice hlasitý a naše zvířata znerózněla. Pak zazněla první sloka písně letících šípů a dozpěv umírajících vrků. Píseň se stále stupňovala a zrychlovala a hlasitost běžící smečky byla již velmi blízko. Pak jsem zahlédl první obrysy obřích těl, vbíhajících do lesa. Míříli přímo k nám. To byla naše chvíle. Vyřítili jsme se v před a naši společníci s námi. Medvěd našeho kapitána nás předběhl srazil k zemi první dva vrky, kteří byli pod náporem jeho síly prakticky rozdrceni. Množství protivníků ale přibývalo a medvědu pomalu docházelo sil. Zmatek kolem začal vzrůstat a já si náhle uvědomil, že jsem ztratil svého vlka. Snažil jsem se jej nejít, když jsem zahlédl dva vrky, stojící opodál. Jeden vypadal silně zraněný a druhý na tom nebyl o nic lépe. Mezi nimi leželo tělo...Byl to můj zvířecí společník. Smutek, vztek, nenávist, tyto pocity mne v tu chvíli pohltily, jako horizont zapadající slunce. Z mého hrdla se vydral hrůzný křik. Oba vrci zpozorněli, ale jejich reakce byla příliš pomalá. V okamžiku, kdy se ohlédli v mém směru, ležely jejich hlavy na zemi, jen kousek od těla mého padlého vlka. Zabodl jsem meč do země a padl k němu. Vzal jej na klín a prohlížel vážnost jeho zranění. Byl mrtev...Můj přítel a ochránce, který se mnou prožil nejdelší část mého žití ležel teď bez jakékoli známky života na mém klíně a z jeho rány pomalu vytékala temně rudá krev. Zvuky boje zatím utichly. Na rameni jsem ucítil čísi dotek. Byla to Arien, díky bohu živá a zdravá. Pohlédla na vlka a pak mne objala. Pak jsem zahlédl přes slzy v očích její tvář a pak ucítil na rtech sladký polibek. Cítil jsem, že i ona pláče, spojil se v ní soucit s láskou a ona se vtělila do role, která jí po této chvíli provázela celým životem....

Po pohřbení vlka jsme se s Arien usídlili společně v mém malém domě, kde jsme vychovali dvě překrásné děti-syna a dceru. Žili jsme dlouho a já si za tu dobu ochočil hnědého medvěda, který se stal plnohodnotným nástupcem, přítele, kterého jsem ztratil a na kterého jsem v životě nikdy nezapomenul. V té chvíli jsem si také uvědomil, že život znamená víc a to city, které jsou potřebné k vytvoření věcí následujících a bez nich to nejde. Poznal jsem, že každý žijeme proto, abysme poznali kousek faktu a toto poznání si sebou odnesli do posmrtného života, kde jej zúročíme. Poznal jsem, že to, co se odehraje v životě je základ pro smrt a po ní, jako člen přírody, převtělen ve strážce světa-čisté neznetvořené víře...., již brzy to zjistím. Matka příroda mne již volá k sobě, mé převtělení je blízko a já se opět setkám se svým vlkem a medvědem, se kterými budu čekat na svou lásku.